Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já nejsem ona 6

04.09.2010 (12:45) • Sheela • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4486×

6. kapitola

Ležela jsem Edwardovi na hrudi a sžírala se nenávistí zevnitř. To, co jsem udělala, bylo příšerné. Nechápu, jak jsem to mohla Alecovi udělat. Vždyť ho miluji. Měla to snad být pomsta pro Edwarda, který měl pochopit, o co přišel? Jedno bylo jisté, moje city k Alecovi se nezměnily. Miluju ho. Když jsem si to uvědomila, okamžitě jsem vstala. Edward se na mě zmateně podíval.

„Bello, co se děje?“ zeptal se zmateně.

„Byla to chyba, Edwarde. Nemělo se to stát. Byl to omyl. Nikdy už se to nesmí opakovat, já miluji Aleca,“ mluvila jsem hystericky. Bála jsem se Alecovi reakce.

„Bello, tohle byl důkaz, že ho nemiluješ. Tak už si to přiznej. Proč by si se se mnou jinak pomilovala?“

„Abys pochopil, o co jsi přišel,“ pověděla jsem a on se zatvářil zmateně.

„Nechápeš, Edwarde? Byla to pomsta, aby si začal litovat toho, co jsi udělal. Mohl jsi toto mít ty, ale ty jsi odešel a tím ses mě zřekl. Tohle si zapamatuj, protože takhle mě vidíš naposledy,“ zašeptala jsem a rychle se oblékla. Viděla jsem bolest, kterou jsem mu způsobila, ale zasloužil si to. Musela jsem sama sebe přemlouvat, abych si k němu neklekla a nepohladila ho po tváři, aby se opět usmál. Bolest, kterou měl v očích mě ničila. Dokonce se mu mezi obočím udělala bolestná vráska a já ji chtěla vyhladit. Ale když jsem si vzpomněla na Aleca, vzpamatovala jsem se.

„Edwarde, promiň, ale na všecko zapomeň. Nejsem pro tebe ta pravá, já…“ Nestihla jsem to doříct a do lesa se přiřítil rozzuřený Alec.

„Ty hajzle,“ zařval Alec přes celý les a vrhnul se na Edwarda, který pořád ležel nahý na zemi.

„Alecu, ne,“ zaprosila jsem ho, když držel Ewarda za hlavu. Edward vypadal, jako že vůbec nevnímá. Určitě by mu bylo jedno, kdyby ho zabil.

„Bello, co jsi to udělala?“ zeptal se mě zlomeně Alec, který pustil Edwardovu hlavu a padl na kolena. Začala jsem se nenávidět ještě víc.

„Alecu, já tě miluju,“ zašeptala jsem mezi vzlyky. Kdyby to bylo možné. Brečela bych.

„Tak proč?“ položil znovu otázku a jeho obličej se mu stáhl do zmučeného výrazu. Nedalo se na to dívat. Doběhla jsem k němu a klekla si naproti němu.

„Alecu, miluji tě a vždycky tě milovat budu. Tohle pro mě nic neznamenalo. Celou dobu jsem myslela na tebe,“ trošku jsem zalhala. Byla pravda, že jsem si na něj párkrát vzpomněla, ale věčně jsem na něj nemyslela. Při tomto se Edward probral.

„Aha. Tak proto si vzdychala moje jméno a křičela slastí?“ zeptal se výsměšně a tím opět vyprovokoval Aleca, který okamžitě vstal a začal se s Edwardem prát. Byli jako dvě šmouhy. Lámaly kolem stromy a bylo jim jedno kolik škody napáchají. Konečně nachvilku zpomalili a já dostala možnost dostat se mezi ně. Vklouzla a rukou je od sebe oddělila.

„DOST!“ zakřičela jsem na celý les.

„Alecu, nenech se od něj vyprovokovat,“ upozornila jsem ho. Podíval se na mě a přikývl.

„Edwarde, to, co ti řeknu, si už jednou provždy zapamatuj. Já tě nemiluji. Miluji Aleca a budeme se brát. Na svatbu jsi zván, ale chci, aby jsi přišel v míru. Nechci, aby jsi na mé svatbě tropil nějakou scénu. Jestli se o to pokusíš, slibuji, že tě zabiju a budeme mi jedno, jak to ublíží tvojí rodině. Dnes odjíždíme, takže sbohem,“ rozloučila jsem se s Edwardem a otočila se na usměvavého Aleca.

„Takže si mě vezmeš?“ zeptal se překvapeně a na tváři mu pohrával úsměv.

„Jistě,“ přikývla jsem a on se na mě vrhl.

„Víš, že tě miluju?“ zeptal se a já se usmála.

„Vím,“ zasmála jsem se a úplně zapomněla na přihlížejícího Edwarda.

„Gratuluji,“ zašeptal, ale bylo vidět, že to nemyslí upřímně. Tvářil se jako kakabus.

„Sbohem, Edwarde.“ Pohladila jsem ho po tváři a chytla Aleca za ruku. Rozběhla jsem se s ním opět k hotelu, kde jsme zapadli na náš pokoj, kde ještě pořád byli Cullenovi.

„Promiňte, že jsem se tak dlouho zdržela, ale teď bych Vás chtěla požádat, jestli byste nemohli odejít. Měli bychom s Alecem začít oslavovat. Budu se vdávat,“ pronesla jsem to natšeně, i když jsem byla ještě člověk, svatba mě děsila.

„Tak to gratuluji, Bello,“ pogratuloval Carlisle a Esme přikyvovala.

„Když už to víte, tak bych Vás chtěla pozvat a tebe, Alice, bych chtěla požádat, jestli by jsi mi nešla za svědka. Vždycky jsi pro mě byla důležitá a to se jediné nezměnilo. A určitě bych tebe, Rosalie a Esme, chtěla požádat, jestli byste mi nepomohly se zařizováním svatby,“ poprosila jsem je a Alice se po tváři rozlil široký úsměv.

„Bello, jistě, že ti pomůžu se svatbou a půjdu ti za svědka. Je to pro mě čest,“ usmála se a mně padl kámen ze srdce. Nad tím jsem se usmála.

„Přijdete?“ Obrátila jsem se na Esme a jejího manžela.

„Bello, nevím, jestli by to byl nejlepší nápad,“ přiznala Esme.

„Pozvala jsem i Edwarda a byla bych ráda, kdyby přišla i moje bývalá rodina, kterou jsem tak milovala. A tebe, Rosalie, bych chtěla požádat, jestli by jsi mi nešla za družičku. Nikoho hezčího na hradě neseženu. Ale asi to je blbost,“ přiznala jsem a Rosalie posmutněla. Opravdu by mi šla za družičku?

„No hlavně protože, kdyby ses objevila ty, pak by mi nikdo nevěnoval pozornost,“ dokončila jsem to, co jsem začala a ona se usmála.

„Bello, myslíš to vážně?“ zeptala se překvapeně.

„Rose, nikdy mezi námi nebyl nejlepší vztah, ale přesto jsem tě brala do rodiny. A pořád do té rodiny patříš. A opravdu myslím, že krásnější družičku nenajdu,“ řekla jsem popravdě a usmála se.

„Tak tohle nemůžu odmítnout,“ potvrdila Rose a začala mě objímat.

„A to je asi všechno. Odlétáme za dva dny a svatbu bychom chtěli do měsíce. Svatba bude ve Volteře. Je jasné, že z toho budou všichni natšení. Opravdu nám to přáli a uzavírali sázky,“ tomu jsem se zasmála, „to mi připomnělo. Emmette, co malou sázku až přijedeš?“ zeptala jsem se a obrátila svůj zrak na něj. Ďábelsky se usmál a přikývl.

„Až přijedeš do Volterry. Je tam obrovská tělocvična, co si dát zápas?“ zeptala jsem se a věděla, že neodmítne.

„Platí.“ Napřáhl ruku a já si s ním potřásla.

„Nechci Vás vyhazovat, ale jistě je co slavit. Navíc můžete se stavit i zítra a společně s námi odletět. Čím dřív budu oficiálně Volturiová, tím budu šťastnější. A jsem ráda, že jsem získala ztracenou rodinu,“ řekla jsem upřímně a kdyby všichni mohli plakat, určitě by plakali. Odcházeli ke dveřím a Alice se na mě otočila.

„A, Bello, nechala jsem ti tu menší dáreček,“ ďábelsky se usmála a doběhla Jaspera. Zmateně jsem se na ni dívala a říkala si, co ten malý ďáblík vymyslel.

Autor: Sheela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já nejsem ona 6: