Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já nejsem bezbrannej! 6. kapitola

05.04.2010 (11:15) • Darkness • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4380×

Během noci mě takhle vzbudila ještě několikrát, ale vždy stačilo, abych promluvil a ona se uklidnila. Děsil jsem se rána a toho, jak budu vypadat. Smrtka hadr.

„Nazdárek, šílenci! Tak vstávat a cvičit vy ospalci!“ Je mi jedno, kdo tohle vyslovil, ale asi ho zabiju…

Během chvilky jsem už byl schopný definovat ten hlas.

„Alice!“ zasténal jsem zoufale a pomalu se vykutálel z postele hned po Špuntovi.

„Jasně, že jsem to já. No tak dělej! A co vůbec chcete dneska podnikat?“ zeptala se Alice s energií, kterou jsem nedokázal pochopit.

„No, každopádně teď dem do školy. A né, že ne. Na tenhle den se těším už několik měsíců. To mi nemůžeš zkazit. No tak…“ řekla smlouvavě Špunt a zatahala mě za triko.

„Ale Špunte…“

„Nekecej a svlíkej to!“ přerušila mě okamžitě. Zmohl jsem se jen na bezmocné zavytí, ale raději jsem rychle přetáhnul triko přes hlavu. Koneckonců, svůj krk mám docela rád a smotaný do spirálky by mi asi moc platný nebyl.

„Téda Edwarde… to musela bejt vášnivá noc. S čim ses nám nepochlubil, co?“ Alice přiletěla odněkud z domu a já nějak vůbec nevěděl, o čem to mluví.

„Cože?!“

„Méďo? Méďo, promiň. Já se opravdu omlouvám. Vážně promiň. Proč si mě nevzbudil?“ začala se mi ségra okamžitě omlouvat.

„Cože? Co se děje? Co po mě chcete?“ Opravdu mě nebavilo bejt mimo mísu a už jsem začínal být zoufalý, protože jsem nevěděl, kde bych mohl mít mobil, abych jim mohl objednat cestu do cvoksburgu.

„Tebe to nebolí?“ přišla ke mně Špunt a opatrně mi prsty přejela po klíční kosti.

„Co mě má bolet. Co to tady pořád melete?“ začínal jsem už ztrácet nervy.

„Ede? Máš po celim hrudníku a břiše modřiny…“ řekla pobaveně a zároveň nevěřícně Alice.

„Až tak? Kecáte! Takovou páru Špunt zase nemá. I když… třikrát jsem málem skončil na zemi. To je pravda. Ale modřiny? A takhle brzo?“ nevěřil jsem jim. Možná si říkáte, že když je ten Apríl, tak si ze mě dělají srandu, ale ne. Tohle myslely vážně. U Alice bych si nebyl tak jistý, ale Špunt moc dobře ví, že na tohle opravdu nejsem. Pomáhám jí všechno organizovat, vymejšlet a shánět, ale jinak se toho neúčastnim. Nijak mě to nebere.

„No, opravdu je tam máš. Ale co ti vyberu za oblečení? Mě se zrovna hrozně líbilo tohle,“ povzdechla si Alice a chtěla odejít.

„Počkej! Cos mi vybrala?“ Otázka byla sice mířena na Alici, ale já se radši otočil ke Špuntovi.

„Tu černou košili. Tu tvojí oblíbenou, jak tě do ní pokaždý nutim, když jedeme na nákupy,“ snažila se mi co nejlépe odpovědět Špunt (pro vaší představu asi tohle).

„Budou v tom ty modřiny hodně vidět?“ zeptal jsem.

„No, neměli by, jestli jí budeš nosit jako obvykle a stejně budeš mít pro všechny případy mikinu,“ odpověděla zamyšleně ségra a já dostal nápad.

„Dobrá, dej mi tu košili a Špunte? Přines mi ty volný kapsáče, mikinu s kapucí a nějaký normální boty. Kuju,“ zaúkoloval jsem je a došel jsem do kuchyně dát Briliantovi granule a čistou vodu.

„Pak přijď nahoru.“ Pohladil jsem ho po hřbetě a vrátil se zpátky k ségře do pokoje.

„Tady máš to oblečení. Potítko je u toho.“ Vrazili mi kupičku hned ve dveřích do ruky a otočili mě.

„Fajn, pak si mě vyzvedněte,“ oznámil jsem jim a ve svém pokoji jsem zahučel do koupelny, odkud jsem za 15 minut vylezl, oblékl si tričko, potítko a do ruky vzal mikinu a šel jsem do kuchyně.

„Edwarde, můžeme jít?“ zeptala se mě po chvilce Alice.

„Jasně. Brille? Telefon!“ odpověděl jsem Alici a zároveň jsem zavolal na Brilla. Ten okamžitě přiběhl a začal mi cpát do ruky čumák i s telefonem.

„Děkuju. Můžeme jít?“

„Samozřejmě, poďte. Dneska jsem si pučila Alfu Romeo od Belly. I když mě asi zabije, až to zjistí. To auto dávala sama dohromady a má ho docela ráda. No nic, pojedem,“ odpověděla mi Alice, chytla mě za ruku (za druhou mě celou dobu držela Špunt) a táhla mě ven. Dotáhla nás ven a znova se rozeběhla do domu pro batohy pití a Brillovo vodítko.

„Alfa Romeo Pandion,“ vydechla obdivně Špunt.

„Ale ta de snad teprve do výroby,“ dodala, když po chvilce popadla dech.

„Možná, vždyť jsem říkala, že si jí Bella postavila sama. Někde našla obrázek, zavřela se v garáži a už to jelo. Ale asi se hodně pohrabala v motoru a celkově ve vnitřku, protože tohle auto je snad výkonnější než formule.“ Alice jsme si všimli až když se smíchem odpověděla Špuntovi.

„Kdo kde chce sedět?“ dodala pak a já na sobě ucítil naléhavý pohled.

„Já chci sedět vedle brášky!“ řekla jí okamžitě Špunt a naléhavý pohled Alice se změnil na zklamaný. Chápal jsem to. Projevuje se to, čeho jsem se nejvíc bál. Nechce se ode mě hnout. To je špatný.

„Tak to aby mi Brill dělal společníka vepředu,“ povzdechla si a jak řekla, tak se stalo.

U školy se k nám okamžitě připojit Emmet, Jazz a Rose.

„Tak co…“

„Jeden blbej vtípek a končíš! Je ti to jasný?“ přerušila Emmeta okamžitě Špunt. V tom se velkou rychlostí přiřítila podle zvuku motorka a smykem zabrzdila poblíž nás.

„Emmete McCarty Cullene! Kde jsou moje věci!“ Z Belly šel docela strach, takže se ani nedivím, že Emmet okamžitě zmizel do školy.

„Ten zmetek mi sebral všechny moje zbraně. I dýky!“ zavřískla a i zbytek Cullenů couvl, ale přesto podle trhavých nádechů a několika zakuckání zadržovali smích.

„Ahoj Ede. Ahoj Mish,“ řekla už klidnějším hlasem a my jí oba odpověděli.

„To víš Apríl. Ale to je vážně tak hroznej?“ dodal jsem k pozdravu.

„Von je hroznej normálně, ale na Apríla to vážně přehání,“ vyštěkla smíchy Bella.

„No nic, půjdem dovnitř?“ zeptal se Jazz.

„Edwarde? Jak tady vlastně probíhá Apríl? Já jenom, že máte s sebou jen pití,“ Zeptala se Rose.

„Tři hodiny lítáš po škole a plníš úkoly nebo do papíru odpovídáš na otázky, pak hodina a půl oběd a pak vyhlášení nejlepšího „apríláka“. Normálka.“ Rozešli jsme se do školy.

Celou dobu jsme po škole chodili v partě o složení Cullenovi, já, Špunt a Angela. Ke konci se však Emmet někam vypařil. Neřešili jsme to a bavili jsme se dál. Bez Emmeta jsme došli až na oběd, kde jsme si sedli ke stejnému stolu a bavili se nad některými vtípky z Emmetovy minulosti, které nám vyprávěl zbytek Cullenů. Přerušil nás však Emmetův hřmotný smích, který se pomalu přibližoval k našemu stolu.

„Tak tohle ne! Měl to být vtípek na Edwarda, ale takhle to je milionkrát lepší. Jsem prostě dobrej!“ svalil se se smíchem Emmet vedle nás.

„Emmete, cos zase udělal?“ zeptala se opatrně Rose.

„Já… Nebylo to účelný, ale chtěl jsem nastražit Edwardovi do skříňky sprej s vodou tak, aby mu to vystříklo do obličeje, když tu skříňku otevře. Ale nějak jsem to prohodil s pepřákem a nevšimnul jsem si toho. Chvilku jsem tam čekal, protože jsem doufal, že tam Edward pude. Ale místo toho to otevřel Pliskup, protože mu tam chtěl nastrčit trávu nebo co, aby měl Eda průser. Takže ten pepřák vystříknul do obličeje Pliskupovi a von má červenej celej xicht a brečí eště teď. No úplně úžasnej pohled.“ Vykoktal ze sebe mezi záchvaty smíchu a my jsme se k němu všichni přidali.

„Tak to se ti povedlo!“ smála se Alice. V tom jsem ztuhl.

„Hej Mike prej vojel Masenovou! Už ste o tom slyšely?“ házela zrovna drby do ringu Jessika u vedlejšího stolu.

„Kecáš! Vodkud to víš?“ chytla se toho okamžitě ta peroxidka ta… Lauren.

„Přímo od zdroje! Pliskup to řikal klukům!“

„Já tomu nevěřim!“

„Mě se to taky nezdá. Mám nápad! Já se jí du zeptat!“ ukončila Jessika konverzaci a prudce se zvedla.

„Ehm, Mishel? Ty si měla něco s Mikem?“ došla brzo k nám.

„Hmm, jestli se tomu tak dá řikat,“ odpověděla Špunt nevrušeně.

„Cože?“

„Sem měla pocit, že mám v ruce a mezi zubama párátko,“ vysvětlila jí to a celé osazenstvo našeho stolu vybuchlo smíchy.

„Hele, my bude muset jít,“ řekla Bella, když jsme se trochu uklidnili.

„Poď Jazzi. Máme ještě nějakou prácičku…“

Pohled Nikoho

Před nemocnicí právě zaparkovalo luxusní stříbrné auto. Vyskočila z něj mladá a bledá dívka s chlapcem. Chytli se za ruce a s úsměvem na tváři vběhli do dveří. Možná sourozenci. Možná přátelé. Možná zamilovaní partneři…

V recepci nemocnice je už dobře znali, takže jim nic nestálo v cestě. Vyběhli po schodech do třetího patra, oddělení chirurgie. Zastavili se před masivními dubovými dveřmi. Dívka vytáhla jednu zbraň a podala jí chlapci, který se postavil vedle dveří a měl za úkol hlídat. Ona sama si druhou připravila do ruky, hodila si vlasy do obličeje, takže jí nikdo nemohl poznat a na tři vrazila do dveří. Uvnitř okamžitě zamířila na doktora sedícího za masivním stolem.

„Omluvenku nebo život!“ vykřikla pozměněným hlasem, bleskurychle vytáhla další zbraň a zamířila na sestru, která chtěla utéct.

„To bych nezkoušela! Za dveřma čeká druhej a ten nezůstane jen u míření!“ zavrčela na už tak dost vyděšenou sestru a otočila hlavu zpět na doktora. Ten složil zoufale hlavu do dlaní a bezmocně, velmi potichu, tak aby to neslyšela sestra, začal vrčet. Po chvíli zvedl hlavu a po další podal dívce papír. Ta si poskočila, schovala jednu zbraň, vyrvala doktorovi papír z ruky, a otočila se.

„Díky tati!“ vykřikla ještě než otevřela dveře. Poté chňapla za ruku chlapce a za běhu uklízela zbytek zbraní.

„Proč já si vlastně nepořídim nějaké normální dítě?“ proběhlo ještě doktorovi hlavou.

Pohled Edwarda

Po vyhlášení, kde mimochodem vyhrála celá naše parta, protože jsme pracovali společně, nás Alice, Emmet a Rose naskládali do Emmetova Jeepu a vezli nás k nim.

Když jsme po dosti krkolomné cestě dojeli k jejich domu, slyšel jsem, jak Špunt obdivně vydechla.

Došli jsme do obýváku, kde jsme se zase pustili do konverzací, které jsme vedli ve škole.

Brzy vrazil do dveří smějící se Jasper s Bellou. Hned za nimi přišla Esmé.

„Dojdu ti udělat něco k jídlu, když si se nenajedla ve škole. Máš chuť na něco speciálního, Bells?“ zeptala se Esmé.

„Nene, je mi to jedno. Děkuju,“ odpověděla Bella a skočila na gauč vedle mě.

Brzy se ozval výkřik a zaklapnutí ledničky?

„Emmete McCarty Cullene!“ slyšeli jsme dnes již po druhé.

„Okamžitě vyndej tu hlavu z toho mrazáku!“ dodala výhružně Esmé a poklepávala nohou. Emmet se se smíchem zvedl a šel zneškodnit důkazy.

„Namažu ti zatím aspoň chleba s pomazánkovým máslem a pažitkou. Dojdu pro ní hned,“ dodala už klidně a vyšla, zřejmě na zahradu.

„Isabello! Jaspre! Kde jsou moje růže! A co tu dělají ty masožravky!“

„Apríl?“ řekla tázavě s naprostou nevinností Bella.

„Asi už by mě to nemělo vůbec překvapovat,“ povzdechla si Esmé a raději šla dělat Bellin oběd.

„Du se převlíknout. Jazzi, deš se mnou?“ zeptala se Alice

Pohled Jaspera

Vyšel jsem s Alicí schody a v našem pokoji si lehl na postel. Alice šla ke dveřím svého šatníku, ale zároveň měla hlavu otočenou směrem ke mně a kouzelně se na mě usmívala. Otevřela dveře a v tom okamžiku jsem si toho všiml.

„Lá…“ nestihl jsem ji zastavit a ona už měla celou přední polovinu těla zabořenou do betonu. Vyskočil jsem okamžitě na nohy a vytáhl jí z betonu, místo kterého byl ještě ráno šatník.

„On mi zabetonoval šatník,“ řekla nevěřícně a zřejmě jí to ještě pořádně nedošlo.

„Emmete McCarty Cullene!“ začala ječet.

Pohled Edwarda

Dnes po třetí… . To by mě zajímalo, co jí provedl.

„Emmete?“ zeptala se varovně Rose.

„Klid, lásko, veškerý oblečení má v krabicích v garáži.“

„Tak jí ho koukej hezky rychle vrátit, ať potom můžeme jít.“

„Už běžim,“ vyletěl Emmet a za 10 minut už vedle nás seděla spokojená Alice a Emmet s Rosalií se chystali k odchodu.

„Volala Tanya. Příští týden by přijeli,“ oznámila Esmé.

„No, příští týden je to nebezpečné. Alespoň podle Postracha,“ odpověděla jí Bella.

„Aha, nevadí. Já jim zavolám a zruším to.“

„A pamatujete, jak…“ začali nám zase vyprávět Bella s Alicí Emmetovy vtípky na tu Tanyu a její rodinu.

Po půl hodině se vrátili Emm a Rose a ani přes vymáhání nám neprozradili, čemu se tolik smějí.

„Rose? Tohle jsem ti koupil,“ řekl jí Emmet a podal jí nějaký papír nebo malý balíček.

„Jé, děkuji. Rozbalim si to nahoře. Jdu si umít vlasy,“ poděkovala mu a vyšlapala schody.

„Emmete McCarty Cullene! Dva měsíce máš utrum!“ zařvala zničehonic. Takže po čtvrté…

"A já myslel, že s toho poukazu na schůzky s dietologem bude mít radost," povzdechl si Emmet. Povídali jsme si dál.

„Bello! Jaspere!“ ječela vysokým pištivým hláskem a oba jmenovaní vybuchli smíchy.

„Co jste jí provedli?“ optal jsem se jich.

„Vyměnili jsme jí šampon za křiklavě růžovou barvu na vlasy,“ odpověděl Jazz a to už se smál i zbytek. Já jenom kroutil hlavou.

„Emmete McCarty Cullene!“ zařval dnes již po páté hned mezi dveřmi Carlisle.

„Víš jek jsem se lekl, když mě zavolají na příslužbu do márnice a já tam na pitevním stole najdu Rosalii?!“ řekl už klidněji.

„A Bello, Jaspere! Vy dva na mě vůbec nemluvte! Tu sestřičku jsem tak křísil ještě 20 minut!“

„Alespoň že už je ten Apríl za námi,“ zmohl jsem se na jediné a Špunt se okamžitě začala smát.

5. kapitola Shrnutí 7. kapitola

Autor: Darkness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já nejsem bezbrannej! 6. kapitola: