Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já nejsem bezbrannej! 3. kapitola

21.03.2010 (15:30) • Darkness • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3027×

„Nemůžu si pomoct, ale prostě jeho pach odněkud znám. Jenže nevím odkud. Zkusím nad tím popřemýšlet a vzpomenout si,“ uzavřela jejich diskusi Rose. Ano, Rose, s tím naprosto souhlasím. Taky tě znám. A taky nevím odkud…

Během chvilky se vrátila Špunt a podle vůně si vzala pizzu a přede mě položila kuřecí salát, vlastně jako každý den. Tohle jídlo prostě miluju. Možná to není úplně obvyklé, asi by jste čekali spíš steak nebo něco podobného, ale přírodě neporučíš…

„Co si zase provedla Mikovi? Na španělštině mi tvrdil, že ho přivedeš do hrobu,“ zavedl jsem řeč na Mikovi stížnosti.

„Já? Co jsem já provedla? Dělá si ze mě srandu? Von rozhlásí po celý škole, že chci Newtona a já za to můžu?“ rozčilovala se.

„Jo? A co si provedla ty jemu před tim, než to rozhlásil?“

„Já? No dovol? Co si o mně myslíš? Já řekla jenom pravdu!“ obhajovala se rychle.

„Aha, aha. Jakou pravdu?“

„No, vono se to taky trošku týká i tebe,“ špitla potichu.

„Jak mě? Špunte cos zase ušila?“ vydal jsem ze sebe směsici zapištění a zavytí a sám se divil, jak to znělo. Představte si šmoulu s chraplákem, kterej šlukuje helium. Divná kombinace, co?

„No víš to vůbec nebylo účelný… já netušila, že to Jessika stáhne i na tebe,“ obhajovala se rychle.

„Vyklop to. Já ti za to hlavu neutrhnu.Tak? Jak to bylo? Řikej, ať se můžu taky zasmát,“ snažil jsem jí povzbudit.

„No víš přece o tom, že Jessika jede po Pliskupovi?“ zeptala se vyhýbavě.

„Jak bych o tom mohl nevědět? Vždyť mi to připomeneš několikrát denně,“ odpověděl jsem jí pobaveně.

„Fajn, takže o tom víš. Takže, ona ho na každym kroku uhání a on jí furt ignoruje. A dneska, přestože na sobě měla hodně vyzývavé oblečení, si jí opět ani nevšiml. Potom, když jsem šla na druhou hodinu, Jessica po cestě na jeho účet vyštěkla: To stvoření je buď beznadějně slepé nebo teplé. A já jí odpověděla, že se tou druhou odpovědí trefila přímo do černého. Ona se na něj otočila a on stál zrovna kousek od tebe a díval se jakoby tvým směrem. No a ona se toho okamžitě chytla a rozhlásila po celý škole, že je Pliskup teplej a jede po tobě. A Pliskup to teď hází na mě. Ale já si fakt neuvědomila, že tam stojíš,“  vysypala ze sebe rychle a ty poslední větu dodala až téměř zoufale.

„Tak to se ti povedlo,“ rozesmál jsem se.

„Ty se nezlobíš?“

„To víš, že ne. Pro mě, za mě ti s tím klidně pomůžu,“ uklidňoval jsem ji se smíchem.

„Fakt? To jakože bys rozhlásil, že po tobě vyjel nebo, že ti dělal návrhy?“ chytla mě šťastně za slovo.

„No, to zrovna ne, stejně by mě nikdo neposlouchal, ale když se někdo bude ptát, tak mi klidně potvrdim, že mi přišel divnej. Ale skrz mojí slepotu, nevim, nevim. Asi mi věřit nebudou,“ krotil jsem jí se smíchem.

„I když, teď mám s Mikem ten projekt,“ dodal jsem, abych jí nekazil radost.

„Fakt je, že by se to dalo využít,“ odpověděla mi zamyšleně.

„Asi ani nechci vědět, co kuješ. Kolik vůbec je? Neměli by jsme jít na hodinu?“ změnil jsem téma.

„Jojo, půjdeme. Doprovodim tě, mám zemák a na ten nechodí učitel nikdy včas.“

„To nemusíš, já mám mít teď tělocvik. Takže ulejvárna.“

„Stejně nechápu, jak ti mohli dovolit, abys mohl mít tělocvik, když většinou nemůžeš cvičit.“

„To víš, neměli volný přednášky, k tomu je můžu učit při driblování soustředit se na všechno a ne jenom na míč a eště jsem schopnej uklízet po nich pomůcky. To se snoubí všechno se všim a oni jsou ještě rádi, že tam jsem.“

„Bože, to je trapárna. Tak jdem.“

Na tělocviku dnes hráli fotbal, takže jsem neměl co dělat. Celé dvě hodiny jsem strávil dumáním nad Rosalií a tím, odkud jí znám a nebo nad Jasperovými důvody se se mnou bavit. Stejně jsem na nic nepřišel, takže jsem se sebral, uklidil míč, odnesl do kabinetu dresy a s Brillem odešel na parkoviště.

„Brille?“ zeptal jsem se a ňafan mi odpověděl nadšeným štěknutím. Zdá se, že se domů těšil stejně jako já, i když mně to kazila myšlenka na Mika, který k nám ve tři dorazí.

„Víš kde je naše auto? Teoreticky by tam měla stát Špunt,“ optal jsem se s pochybami Brilianta. Ten mi v odpověď tlumeně ňafnul blízko nohy a zatahal za obojek. Potom se rozešel a já mohl jenom doufat, že správným směrem. Pod rukou jsem ucítil kapotu Lukasova auta, když v tom se mi Brill vytrhl a někam zmizel.

„No bezva, i ten pes mě nechá ve štychu,“ mumlal jsem napůl naštvaně a napůl pobaveně

„Edwarde? Co ty tady sám? Kde máš… eh… no…“ zaslechl jsem Alici.

„Brilla? Tak ten právě někam zmizel. A co ty? Kde máš zbytek rodinky?“ zeptal jsem se na oplátku vesele. Byl jsem rád, že mnou alespoň někdo další nepohrdá.

„Utekli přede mnou,“ řekla plačtivým hlasem a zřejmě si všimla mého nevěřícného výrazu.

„Řekla jsem jim, že chci jet nakupovat a Emmet s Jasperem a Bellou zaječeli, Emmet mi hodil na hlavu klíče od jednoho z aut, Jasper a Bella chytli Rose za ruku, odtáhli jí do toho druhýho auta a ujeli mi. Jsou na mě ták zlí!“ rozhodila mi ruce kolem pasu a začala mi vzlykat do trička. Objal jsem jí kolem jejího drobného tělíčka a rozesmál se.

„Nesměj se míí!“ rozvzlykala se ještě víc.

„A to nemůžeš jet s někým jiným?“

„Když já se s nikým jiným nebavim! Vlastně bavim… s tebou! Ede prosím!“ dodala rychle s obrovskou porcí naděje.

„Počkej, počkej… jak se mnou?“

„Že se mnou půjdeš na nákupy, Ede prosím!“ zanaříkala a vsadil bych se, že nasadila pohled nakopnutého štěněte.

„Proč se nezeptáš třeba Špunta nebo… nebo…“ snažil jsem se z toho zoufale vykroutit.

„Tu neznám… a navíc chci jet s tebou. Ede prosím… nebo… ty mě nemáš rád?“ ke konci věty přešla opět do plačtivého tónu.

„To je vydírání. Do čeho jsem se to zase uvrtal! Ty to vidíš, ty dole! To je trest za všechny moje dobrý skutky. Ale tolik jich zase nebylo!“

„Ede, prosím… Edí, Edíčku pojeď…“

„Aaaa …“ zavyl jsem potichu a nahlas skrz zuby zaprskal, „už nikdy, upozorňuju nikdy mi neříkej Edíčku!“

„Promiň Ede, ale pojedeš, že jo. Prosím!“ Tak ta by ukecala i auto, aby řídilo samo a k tomu si s ní povídalo.

„Fajn, vzdávám se. Už nestřílej!“ padl jsem před ní na kolena a zvedl ruce do vzduchu na znamení, že se vzdávám. Alice mě ale rychle vytáhla na nohy a opět mě prudce objala a vrazila mi hlavu do břicha.

„Děkuju Edwarde, děkuju! A pojedeme hned. Musíme toho ještě hodně stihnout. Košile, trička, kalhoty, boty…“

"Počkej! Dneska ne. Ve tři k nám dorazí Mike. Klidně seber rodinku a přijeďte k nám, ale já dneska musim bejt doma.“

„Ale… ale…“ snažila se Alice, byla však přerušena Brillovým šťastným, nadšeným a hravým vrčením, kňučením a štěkáním a Špuntovým pobaveným „Počkej ty blázne, vždyť jsme se neviděli jenom dvě hodiny. Počkej, vždyť mi ty kalhoty roztrhneš.“

„Dobrá, já pojedu. Kolem čtvrté dorazíme. Potom se domluvíme na těch nákupech. Ahoj,“ rozloučila se Alice a o chviličku později jsem mohl slyšet motor luxusního, rychlého auta.

„Ahoj. Tak pojedem?“ zeptala Špunt a otevřela dveře auta.

2. kapitola Shrnutí 4. kapitola

Autor: Darkness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já nejsem bezbrannej! 3. kapitola: