Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já nejsem bezbrannej! 17. kapitola

11.09.2010 (09:15) • Darkness • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2677×

„Ricki? Kámoš. Hodně dobrej kluk…,“ řekla jsem nechápavě. Pak mi to došlo a sedla jsem mu na klín.

„Ede, já s nim nic nemám!“

„Ne?“

„Edwarde, je šťastně zamilovanej a zasnoubenej. Ale k něčemu se ti přiznat musím,“ naklonila jsem se k němu blíž a zašeptala mu do ucha, „má hrozně hezkýho přítele.“

„To jako… že… Já jsem takovej vůl!“ zavyl potichu, ale o to zoufaleji a srdceryvněji a zabořil hlavu do dlaní. Usmála jsem se, obmotala mu ruce kolem ramen a opřela jsem se čelem o jeho šíji. Zachvěl se a trošku cuknul, když ho zašimraly mé řasy, ale jinak se nepohnul.

„Ede, tak to opravdu není. Já se ti opravdu omlouvám. Já tohle ignoruju a beru tohle jeho chování, kvůli tomu, že jeho malé tajemství znám. Nenapadlo mě, jak to musí vypadat pro vás."

„Ne, Belli,“ rychle se vyvlíkl z mého sevření, stiskl mě v náručí a něžně se mnou pohupoval do stran. „Tak to není. To já bych se měl omlouvat. Žárlil jsem a…“ Položila jsem mu prst na rty a nenechala ho domluvit.

„Lásko, za to se neomlouvej. Kdybys věděl, jak často žárlím já. Na holky ve škole. Na tu sestřičku tenkrát u Carlislea. Na holky z kapely i teď na Rickiho, když tě sjížděl pohledem. Pořád!“ svěřila jsem se mu a on, přestože si toho nemohl být vědom, zabodl svůj temně zelený pohled do mých očí.

„Ty žárlíš?“ zeptal se překvapeně, ale dojatě a s láskou v hlase.

„Strašně!“ zašeptala jsem a krátce ho políbila. Když jsem se odtrhla, zasmál se, přitiskl si mě k hrudi a zabořil obličej do mých vlasů, kam mě občas líbnul.

„Ty seš blázínek, viď,“ zašeptal po chvilce něžně a já se na něj podívala.

„Proč bych měla?“ kňukla jsem k němu.

„Jsi slaboch, Swanová, slaboch! Normální amatér! Ty máš bejt nejobávanější predátor planety? Na vrcholu potravního řetězce? Kde asi udělal Postrach chybu? Vždyť co jste se přestěhovali, furt jenom kňučíš nebo fňukáš! Vždyť před asi 2 hodinama jsi znovu brečela! A kvůli chlapovi…“ vřískalo po mně moje normálnější a přirozenější já. To… podvědomé.

„Ale krásnýmu…,“ doplnila jsem v duchu zasněně a rychle se vrátila do reality.

„Ne proč bys měla, lásko. Ty seš. Belli, já tě miluju. Nezajímaj mě ty slepice ze školy, ani sestřička v nemocnici, ani holky z kapely, a – věř tomu nebo ne - ani Ricki,“ zaksichtil se a otřásl se nad představou jeho a posledního jmenovaného. „Zajímáš mě jenom ty, a i když vím, že ti to zničí život – minimálně v tomhle městě – a že jsem strašnej sobec, ale jsem rád, že sis vybrala právě mě,“ dokončil s láskou v hlase i v jeho nádherném, bohužel (nebo bohudík?) nevidomém pohledu.

Naklonila jsem se k němu a políbila ho. Na nic víc jsem se po tom, co řekl, nevzmohla. V tom přiletěla Špunt a vzápětí hned za ní i Ang.

„Bello, tady je to úplně boží!“ zavřískly obě nadšeně a posedaly si kolem stolu. Objednali jsme si všichni jídlo, a když nám ho přinesli, najedli jsme se za stálého brebentění Špunta. Potom co jsme dojedli a odnesli nám talíře, objevil se mi v hlavě známý šum. Byl jen v pozadí, takže bych ho mohla ignorovat, kdybych chtěla, ale nesnažila jsem se o to. Proč taky, když jsem ho znala a věděla jsem, co znamená.

„Na moment se vzdálím…,“ řekla jsem a Ed se na mě vyplašeně otočil. „Neboj, jdu jenom na záchod,“ zašeptala jsem mu se smíchem do ouška a odběhla jsem. Jakmile se za mnou zavřely dveře, zaslechla jsem měkký, tichý dopad Postracha, který seskočil z některé zdi. Otočila jsem se a od bot nahoru ho sjela pohledem, jakoby mě snad mohl něčím překvapit. (Asi takhle, jasný?)

Těžké kožené vysoké boty s vyztuženou špičkou, černé kožené kalhoty (jedna z mála mužských výjimek, kterým kožené kalhoty sluší), černé síťované triko, přesto černou vestu, černý, do půli lýtek dlouhý kabát a černý klobouk se širokou krempou, aby mu nebylo vidět do obličeje. V ničem jiném jsem ho nikdy neviděla.

„Co tu děláš? Vždyť nás…,“ vztekala jsem se šeptem, dokud mě nepřerušil.

„Ty ze mě furt děláš amatéra. Sem starší než ty, tak mi zkus trochu věřit! Jistím to!“ mračil se na mě a já s povzdechem pokrčila rameny.

„Víš, že…,“ omlouvala jsem se.

„Vím!“ zarazil mě s úsměvem. Položil mi ruku na tvář a mě se před očima začaly míhat obrazy.

„To snad ne!“ vyletěla jsem, jakmile to přestalo.

„Zdá se, že ano,“ pokrčil rameny s provokativním úsměvem na tváři Postracha.

„Já bych mu vlepila takovou, že by mu jí už nikdy nikdo nevodlepil!“

„Nejsem si jist, zda by to k něčemu bylo, ale jestli ti to pomůže…“ Pokrčil znovu lhostejně rameny a pak na chviličku ztuhl.

„Měla bys jít, než se začnou shánět,“ vyhazoval mě ze záchodů. Rozloučila jsem se s ním a vypadla odtamtud.

„Já nevím, jenom jsem se tě na to chtěla zeptat. Nevím, jak se ho zbavit, nedá mi pokoj a furt mi píše a shání mě…,“ stěžovala si zrovna Špunt Edwardovi.

„A kdo?“ zajímal se obranářsky jako správný starší bráška a ona si povzdechla: „Péťa… zpěvák, kytarista a frontman kapely The Threat.“

Jak bych mohla zapomenout. Nevarovala jsem ho a asi jsem udělala chybu. Nebude Špuntovi ničit život nějakejma přitroublejma čáryfukama. Ale musim ti zkazit naděje, Mish. Vlkodlaka, kor Péti, se jen tak nezbavíš, i když se nejedná o otisk…

Takže, snažila jsem se vám dát co nejvíc indícií a nápověd, aby konečně někdo z vás vykoumal, co vlastně Bella je. Víc už nevim, jak vám napovědět. :D

Takže co myslíte? Co je Bella zač?

16. kapitola Shnutí 18. kapitola

Autor: Darkness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já nejsem bezbrannej! 17. kapitola: