Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já nejsem bezbrannej! 12. kapitola

21.06.2010 (18:45) • Darkness • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2582×

Zůstal jsem na verandě, dokud se nevrátila Špunt. Poznal jsem, že je pořádně unavená, tak jsem jí poslal do její koupelny a sám jsem vyběhl do té své. Ven jsem vylezl po 30 minutách ve spacích teplácích a rovnou jsem zalehl do postele. Špunt přišla během chvilky, takže si lehla a během okamžiku spala. Bohužel, já dokázal usnout až několik hodin po ní.

„Edwarde, vstávej! Pospícháme!“ cloumala se mnou nějaká příšerka.

„Špuntíku, jdi si hrát s Angelou a nech mě spát! Brácha těžce pracoval!“ zamumlal jsem, otočil se na bok a přetáhl si peřinu přes hlavu.

„Dělej! Další školní den!“ přistála na mě obkročmo, stáhla mi z hlavy deku a snažila se mě probrat.

„Já nikam nechci…“ vzmohl jsem si jenom na slabý povzdech.

„Ale ne ty, já! A taky tady máš Bellu!“ Přišlo mi, že se v jejím hlase objevuje dětská radost.

„Dobře, Špuntí, někam mi to polož. Já to pak zarámuju a dám do vitrínky.“ Shodil jsem jí za sebe a znovu se zachumlal do deky.

„Radši běž, ať se stihneš vybalit. Já už ho nějak vzbudim,“ ozval se další, pro mě v tom okamžiku nedefinavatelný hlas.

„Fajn. Ale když se ti to nepovede na poprvý nebo na podruhý, tak ho nech. On se do chvilky probere sám.“ Klaply dveře a vedle mě se znovu prohnula matrace.

„Ede? Ede vstávej, máš tu snídani,“ začal mě někdo hladit po rameni. Něco jsem zamručel, přetočil se na břicho, zabořil hlavu hlouběji pod polštář a oběma rukama jsem si ho k hlavě přimáčkl.

„Ede, tak mi alespoň řekni, kde má Brill žrádlo. A pak si uvolni ten polštář, nebo se mi udusíš,“ přejela mi ruka toho dotyčného na záda. Pár sekund jsem nereagoval, potom jsem se probral natolik, abych poznal, kdo to je.

„Bello!“ vyletěl jsem do sedu a začal kolem sebe šmátrat rukama

„Jsem to já,“ objala mě se smíchem a když mě pustila, zhroutil jsem se vyčerpaně zpátky do peřin.

„Vím, že si špatně spal. Můžeš spát dál. Stačí, když mi povíš, kde je to žrádlo pro toho Brilianta,“ hladila mě po tváři. Zvedl jsem se znovu do sedu a pro jistotu jsem se podepřel rukou.

„Tak na to zapomeň. Slíbil jsem, že tě zabavím a taky to hodlám dodržet. Jenom…“ nedokončil jsem a podvědomě jsem mrsknul hlavou ke dveřím do koupelny a zase zpátky.

„Já to bez tebe chvilku vydržim. Ale opravdu jenom chvilku!“ řekla se smíchem, přesto přísně a varovně. Vyskočil jsem na nohy.

„Chvilku,“ přitakal jsem. Chtěl jsem vletět do koupelny, ale Bella si mě přitáhla zpátky. Lípla mi pusu na tvář a připomněla mi: „To žrádlo!“

Podal jsem jí přesné instrukce a chystal se zaplout do koupelny.

„Edwarde!“ zastavil mě její naléhavý hlas mezi dveřmi. „Můžu ti vybrat oblečení? Bude to něco normálního, slibuju!“ Když jsem uslyšel její zoufalou prosbu, musel jsem přikývnout.

„Děkuju!“ vykřikla a rovnou letěla k mojí skříni.

„Brill má hlad!“ vyplázl jsem na ní jazyk a rychle zapadl do koupelny.

Vlezl jsem do sprchy a pustil na sebe ledovou vodu, abych se trochu probral. Po chvilce jsem ji vyměnil za teplou. Vylezl jsem ze sprchy, obmotal si ručník kolem pasu, druhým si vysušil vlasy jen tak, aby mi z nich voda nelila po litrech a vyčistil jsem si zuby.

„Bells?“ vystrčil jsem hlavu ze dveří. „Kde mám, prosím, to oblečení?“

„Tady. Jenže… já se nemůžu rozhodnout,“ zafňukala zoufale. Usmál jsem se, zkontroloval, zda je ručník tam kde má a vyšel z koupelny. Ucítil jsem na sobě Bellin pohled a zaslechl její lapání po dechu.

„Bello?“ připomněl jsem se jí s nechápavým úsměvem a pozvednutým obočím. „Děje se něco?“

„N-ne nic,“ zakoktala se.

„Tak, v čem se nemůžeš rozhodnout? Rozhodneme to spolu a nebo zkusíme Brilla, hm?“ došel jsem až k posteli, u které se rozhodovala o mém oblečení.

„No… hodila jsem ti sem tmavý rifle,“ odskočila ke skříni a zase zpět, „boxerky, ponožky. A teď nevím. Černá košile, bílý tričko nebo tmavě modrá košile? Ede?“ zoufala si a tahala mě za ruku.

„Tak to zkombinujeme. Vezmu si to bílý tričko a přes to tu černou košili. A bílý botasky, když už jsme u těch kontrastů,“ snažil jsem se najít kompromis. Bella šťastně zavýskla a skočila mi kolem krku.

„Ty máš prostě úžasnej vkus! Takže modrou zavřu do skříně!“ odhopsala a když se vrátila, vycítil jsem z ní rozpaky.

„Mohla bych se jít taky vysprchovat? Pozdě mě vzbudili, navíc Emmett…“ přešlapovala u mě nervózně.

„Jasně, že můžeš. Máš nějaký věci na převlečení, nebo ti mám pučit něco od Špunta?“

„Kalhoty mám v autě a tričko… Nemůžu si pučit něco od tebe? Z toho, co jsem u tvojí ségry zahlídla, vyžívá se v tričkách s výstřihem. Když už se mnou maj komunikovat, ráda bych, aby komunikovali se mnou a ne s mým výstřihem. Už takhle je to příšerný,“ řekla omluvně.

„Ty se furt jenom omlouváš,“ vrtěl jsem hlavou. „Jasně, že si tam můžeš cokoliv vzít. Ale… bude to na tobě plandat. Já mám většinu věcí volnějších. Nechceš si radši vzít něco od Lukase?“

„Od Lukase? To radši pudu jen v podprsence,“ prskla a já, přesto, že to bylo zbytečné, vyvalil oči.

„To nemusíš, ode mě si můžeš cokoliv vzít. To byl jen nápad,“ přesvědčoval jsem ji rychle.

„Mám nápad!“ vykřikla, začala se mi v oblečení přehrabovat a během chvíle zase stála u mě. „Dvojčata hadr!“

„Hm?“ nepochopil jsem její mumlání.

„Ty – tmavý rifle, bílý tričko, černá košile, bílý boty. Já – tmavý rifle, bílý tričko, černá košile, bílý boty.“ Zasmál jsem se.

„Ty seš cvok,“ zkonstatoval jsem. Zasmála se a chtěla odejít do koupelny.

„Čistý ručníky jsou tam,“ oznámil jsem jí a když za ní zaklaply dveře, rychle jsem na sebe konečně naházel to oblečení. Pak jsem se svalil na postel a sáhl po kytaře. Přehrál jsem si v hlavě slova, která mě napadla v noci a automaticky jsem k tomu přiřazoval muziku. Byla sice tvrdá a k tomu textu se tahle drsná, rychlá a hrubá hudba nehodila, ale když se to umí správně zazpívat… navíc jsem ze sebe potřeboval dostal ty pocity. Usmál jsem se pro sebe a začal to zkoušet.

I am a little bit of loneliness(Mám v sobě trochu osamělosti)

a little bit of disregard(Trochu opovržení)
Handful of complaints but(Hrst stížností)

I can’t help the fact(Ale nemohu změnit skutečnost)

that everyone can see these scars(Že každý chce vidět ty jizvy)
I am what I want you to want (Jsem tím, koho chci, abys chtěla)

what I want you to feel     (Tím, koho chci, abys cítila)
But it's like no matter what I do, (Ale je to, jako kdybych tě, ať dělám co dělám)

I can't convince you, (Nedokázal přesvědčit)

to just believe this is real (Abys uvěřila, že to je skutečné)
So I let go, watching you, (Proto toho nechám a jen koukám)

turn your back like you always do (Jak se odvracíš, jak jsi to vždycky dělala)
Face away and pretend (Díváš se stranou a předstíráš)

that I'm not, but I'll be here (Že tu nejsem, ale já tu budu)

'cause you're all that I got (Protože jsi jediné, co mám)

I can't feel the way I did before (Nedokážu už cítit jako dřív)
Don't turn your back on me (Neodvracej se ode mě)
I won't be ignored (Nechci, abys mě přehlížela)
Time won't heal this damage anymore (Čas tyhle rány nevyléčí)
Don't turn your back on me (Neodvracej se ode mě)
I won't be ignored (Nechci, abys mě přehlížela)

I am a little bit insecure (Jsem trošičku nejistý)

a little unconfident (Trochu pesimistický)
Cause you don't understand (Protože nechápeš)

I do what I can (Že dělám, co můžu)

but sometimes I don't make sense (Ale někdy to nemá smysl)
I am what you never wanna say (Jsem tím, co nikdy nechceš říct)

but I've never had a doubt (Ale nikdy jsem nepochyboval)
It's like no matter what I do (Ale je to, jako kdybych tě, ať dělám co dělám)

I can't convince you (Nedokázal přesvědčit)

for once just to hear me out (Abys mě alespoň jednou nechala vymluvit)
So I let go watching you (Proto toho nechám a jen koukám)

turn your back like you always do (Jak se odvracíš, jak jsi to vždycky dělala)
Face away and pretend (Díváš se stranou a předstíráš)

that I'm not but I'll be here (Že tu nejsem, ale já tu budu)

'cause you're all that I've got (Protože jsi jediné, co mám)

I can't feel the way I did before (Nedokážu už cítit jako dřív)
Don't turn your back on me (Neodvracej se ode mě)
I won't be ignored (Nechci, abys mě přehlížela)
Time won't heal this damage anymore (Čas tyhle rány nevyléčí)
Don't turn your back on me (Neodvracej se ode mě)
I won't be ignored (Nechci, abys mě přehlížela)

No (Ne)Hear me out now (teď mě nech vymluvit)
You're gonna listen to me, like it or not (Budeš mě poslouchat, ať se ti to líbí nebo ne)
Right now (Právě teď)
Hear me out now (nech mě vymluvit)
You're gonna listen to me, like it or not (Budeš mě poslouchat, ať se ti to líbí nebo ne)
Right now (Teď)

I can't feel the way I did before (Nedokážu už cítit jako dřív)
Don't turn your back on me (Neodvracej se ode mě)
I won't be ignored (Nechci, abys mě přehlížela

I can't feel the way I did before (Nedokážu už cítit jako dřív)
Don't turn your back on me (Neodvracej se ode mě)
I won't be ignored (Nechci, abys mě přehlížela)
Time won't heal this damage anymore (Čas tyhle rány nevyléčí)
Don't turn your back on me (Neodvracej se ode mě)
I won't be ignored (Nechci, abys mě přehlížela)

I can't feel (Nemůžu říct)
Don't turn your back on me (Neodvracej se ode mě)
I won't be ignored (Nechci, abys mě přehlížela)
Time won't heal (Čas to nevyléčí)
Don't turn your back on me (Neodvracej se ode mě)
I won't be ignored (Nechci, abys mě přehlížela)

„To je krásná písnička…“ zaslechl jsem Bellino zašeptání, jakmile jsem dozpíval. Sakra. Na tu sem zapoměl.

„Tu si napsal sám?“ pokračovala, když pochopila, že ze mě nic nedostane.

„Jo. Není to nic moc, ale…“

„Šst!“ přerušila mě. „Je nádherná…“ šeptala dál.

„Můžeme jít dolů? Musim uvařit ségře, slíbil jsem jí to,“ odvedl jsem pozornost jinam.

„Jasně, jedeme.“

Došli jsme do kuchyně a já Bellu usadil na barovou židličku. Došel jsem k lince a na ní jsem položil maso, zeleninu, koření a smetanu a na sporák jsem připravil pánvičku. Začal jsem krájet maso na nudličky a k tomu jsem pustil hifi věž. Nakrájel jsem maso i zeleninu, hodil to na pánev a začal rozmíchávat smetanu s tím kořením.

„Já to nechápu,“ řekla zničehonic Bella.

„Copak?“ ptal jsem se, aniž bych se na ní otočil.

„Vždycky jsem si myslela, že slepí jsou obskakováni a…“ Usmál jsem se a to jí donutilo mlčet.

„Je asi divný, že vařim a z naší řeči jste mohli pochopit, že se o oba, Lukase i Špunta, prakticky starám. Je to tak. Vypadá to, že nemáme rodiče, ale to není pravda. Jen… rodiče dřív trávili hodně času v Seattlu, pak si tam našli práci, koupili byt a odstěhovali se. Na mě tak připadlo vše, co má zastat otec a matka.

Vařim, peru, uklízím. Jedinou činností, kterou zastává Špunt, je žehlení. Navíc Lukasovi pomáhám opravovat auto a funguju jako zpovědnice.

Pro Špunta… zastupuju spoustu rolí. Matka, otec, brácha, bodyguard… já vlastně vše prožíval s ní. Ostatní holky letí se svými problémy za mámou, ona vždycky letěla rovnou za mnou, i když eště bydlela máma s námi. První přátelství, láska, pusa, nepřátelství, nenávist, ale i první měsíčky a další změny,“ kývl jsem k Belle a vycítil její pochopení, tak jsem pokračoval, „to všechno jsem prožíval s ní.“

„Asi by jsme měli jet. Za chvilku budou mít tu volnou hodinu,“ vzpomněla si Bella a já přikývl. Vypnul jsem sporák a nasadil Brillovi obojek.

„Jedem?“

Došli jsme k autu. Bella potichu pustila hudbu a začali jsme se bavit a rozebírat, co koupíme jako první, protože jsme se dohodli, že půjdeme na nákupy.

„Sme tu,“ oznámila Bella, když zaparkovala auto na parkovišti. Vystoupili jsme z něj a oba se shodně opřeli o auto.

„Ahoj, bráško,“ objala mě během chvilky Špunt. „Cullenovi se zdrželi uvnitř, něco vyřizují.“

„Ahoj, kočičky,“ uslyšel jsem ten hlas, který jsem tak hrozně nenáviděl. Rychle jsem se napjal a ucítil jsem, jak se mi začaly třást ruce. Holky mě obě chytily za ruce a snažili se mě uklidnit.

„Neměli by ste na mě chviličku čas? Sklad je v tuhle dobu prázdnej a já bych vás obě zvládl. Nebudete litovat, vážně. Zatím si nikdy žádná nestěžovala a to to byly samý extratřídy,“ pokračoval Pliskup samolibým hlasem a ruce holek, které mě uklidňovaly, se změnily spíš v pouta, držící mě na místě. Špunt pochopila, že by mě nezastavil ani tirák, natož ona a pustila mě. Bella mě neznala, takže mi stále visela na jedné ruce.

„Bells, pust mě. Nerad bych ti v tomhle stavu ublížil,“ ucedil jsem k ní skrz zuby a ona ode mě po chvilce couvla.

„To je možný, ty gigolo,“ udělal jsem krok dopředu a promluvil jsem mrazivým, přesto sladkým hlasem, „ale mezi holkami a těmi tvými extratřídami je jeden, pro tebe vskutku nepatrný rozdíl.“

„Sice jsem se tě na nic neptal, Masene, a tvoje starost mě až dojímá, přesto se neodolám zeptat. Co mají tyhle dvě navíc?“ Ucítil jsem na tváři jeho dech, jak se naklonil blíž ke mně.

„Mozek!“ prsknul jsem proto.

„Za to zaplatíš, Masene!“ zařval vztekle a vrazil mi pěstí do tváře. Netušil jsem, jestli to bylo vztekem, nebo měl tak malou sílu, ale vůbec jsem to necítil, takže jsem ani hlavu nepootočil, jak to obvykle bývá. Zvrátil jsem hlavu dozadu a mrazivě se zasmál. Poté jsem mu nastavil druhou tvář a významně jsem si na ni poklepal. Dostal jsem další. V tu chvíli jsem se přestal ovládat, přesto jsem za sebou uslyšel Bellu vzlykat a kňourat moje jméno a Špunta, jak zakazuje Emmovi a Jazzovi, aby se do toho míchali, že mě stejně neuklidněj ani od něj neodrhnou. Měla pravdu. V tu chvíli jsem úplně přestal myslet.

Zpětně si z toho množství ran, které jsem mu dal, vybavuji jen několik, kdy dostal pěstí párkrát do obličeje, kolenem do břicha a pak jsem mu hlavou praštil o svojí nohu. Vybavuji si praskání jeho kostí a jsem se plně vědom, že se o jeho nosu nedá říci, že byl pouze zlomen. Ten musel být na kaši.

Přestože jsem se musel spoléhat jen na svůj sluch, díky kterému sem se mohl řídit podle jeho sípavého dechu, splašeného tlukotu srdce a nadávek, nezasadil mi on žádnou další ránu. Až do chvíle, kdy jsem udělal tu chybu…

Doufám, že se vám další dílek líbil.

Za komentář se zlobit rozhodně nebudu.

A také děkuji za komentáře u předchozí kapitoly.

Budu se snažit teď zpravidelnit a hlavně zrychlit další kapitoly, takže snad mi to vyjde...

Snad jste si opravdu nemysleli, že budu taková potvora a nechám to s timhle koncem. Chtěla jsem, ale kámoška mi to zakázala, tak děkujte jí.

Podkopl jsem mu nohy a ve svém bezmezném klidu ho nechal tak jak byl. Couval jsem pomalu k autu, i když jsem nepředpokládal, že se zvedne. To bylo tou chybou. Vstal a ve své potupě, že ho přepral nějakej slepej chcípák, jak on sám onehdá poznamenal, vytáhl nůž. Když jsem uslyšel cvaknutí, jak ho otevřel a zasmál jsem se.

„Slyšel jsem, že vystřelovací nože nosej ti, co ho maj malýho.“

„Já ti ukážu, jak…“ zařval a vrhl se po mě. Nestihl jsem zareagovat a tak jsem před sebe v sebeobraně natáhl alespoň ruku. Čepel toho nože mi sjela po zápěstí a zanechala za sebou, soudě podle bolesti, pěkně hlubokou ránu.

Pliskup si myslel, že už nebudu ničeho schopen, tak zpomalil. Na jeho noži něco cvakalo, proto jsem ho dokázal zaměřit a později mu ho vykopnout z ruky. Znovu jsem mu podrazil nohy a tentokrát ho přišpendlil k zemi nohou, kterou jsem mu položil na hrudník.

„Edwarde?“ slyšel jsem šokovaný hlas ředitele. Ignoroval jsem ho a sklonil se k Pliskupovi.

„Možná jsem jenom slepej chcípák. Ale zřejmě to budu muset bejt já, když tě tady nikdo jinej zkrotit nedokázal. Já aspoň nemusim holky znásilňovat, abych si užil,“ plivnul jsem mu do obličeje.

„Edwarde, to ne?“ zašeptal v šoku ředitel. Pozvedl jsem k němu hlavu: „Ale ano. Kdyby mi to tenkrát nedošlo a neměl bych Brilla s Jazzem, dotáhl by to do konce. Mysleli jsem, že to budeme ignorovat a policii nic neřeknem, přeci jenom Špuntovi se fyzicky nic nestalo, ale zmýlili jsme se. Takhle to já nenechám.“

„To ti nikdo neuvěří! Je to moje slovo proti tvýmu!“ řval po mě vzpínající se Pliskup.

„To sice ano,“ sklonil jsem se opět k němu, „ale já mám na svý straně Špunta jako oběť, 7 svědků v podobě Cullenových a lékařskou zprávu o Špuntově psychickém stavu. Stále si myslíš, že bys tenhle spor vyhrál?“

Zanechal jsem ho šokovaně se tam válet a šel pomalu k autu.

„Ede!“ vrhly se ke mně Špunt s Bellou a obě mi začali šokem vzlykat do košile. Zároveň jsem ucítil, jak mi Jazz s Emmem uznale zmáčkly rameno a Rose, která mě pohladila po zádech, jakoby se chtěla ujistit, že jsem v pořádku.

„Já se tak bála!“ zašeptaly obě současně a víc se ke mně namáčkly. Já si je víc přitáhl k sobě. Objímal jsem je jednou rukou, poněvadž jsem je nechtěl ušpinit tou krví, ale nedokázal jsem potlačit svůj třas.

„Ede, vždyť se celej třeseš!“ odtrhla se ode mě vyděšeně Bella.

„Tto jje ttim krrrrvácením. Prrrotto je mi zzzima.,“ vysvětloval jsem s klepajícíma zubama.

„Bože!“ zašeptala bolestně Bella, otevřela kufr auta a začala mi okamžitě ruku obvazovat. Když měla hotovo, pohladila mě po tváři a odstoupila, aby uklidila lékárničku do kufru.Ke mě mezi tím přišel Tom.

"Děkuju, že ses jí zastal. Promiň, že sem byl hnusnej, ale bál jsem se o ní,“ položil mi ruku na rameno.

„V pořádku, já to chápu. Ale já bych jí nedokázal ublížit, tak sis to moh odpustit, ty ptáku,“ zasmál jsem se.

„Ptáku?“ optal se.

„Let (flight) = pták,“ vysvětlil jsem.

„Už to chápu, ty krtku jeden pošahanej,“ řekl a oba jsme se rozesmáli.

Přesto mi neunikl tichý rozhovor mezi Jazzem a Bellou.

„Nějak ti to nevychází…“ šeptl Jazz.

„Vím, co jsem měla v plánu,“ odpověděla mu stejně tiše a já na sobě ucítil pohledy obou, „ale Postrach měl pravdu. Nedokážu to…“

Definitivní konec této kapitoly. Jenom prosím, berte ten překlad s rezervou, není můj. Mám ho v počítači dlouho a tak dobře anglicky, abych ho zkontrolovala, zase neumim. Dík za pochopení

11. kapitola Shrnutí 13. kapitola

Autor: Darkness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já nejsem bezbrannej! 12. kapitola: