Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já, mé druhé já a Edward - 3. kapitola

the host stills


Já, mé druhé já a Edward - 3. kapitolaJak dopadlo Bellino řádění u Henryho v hospodě ve společnosti místních štamgastů a Edwarda? No, já bych řekla, že velmi zajímavě, ale to si budete muset přečíst.

Chtěla bych vám poděkovat, za komentáře u minulé kapitoly a snad i tahle se bude líbit natolik, aby se jich tam pod ní pár našlo, díky vaše DG

3. kapitola - Úchylák

Vymrštila jsem se do sedu a hned se zase s hlasitým zaúpěním svalila do polštářů. Moje hlava! Myslela jsem, že se mi snad rozskočí. Převrátila jsem se na břicho, v ústech jsem cítila podivnou pachuť a zabořila hlavu do zlatých polštářů. Moment! Zlatých? Já nemám zlaté povlečení. Rychlostí blesku jsem se zvedla na ruce a otočila se. Bože, tohle není můj pokoj! Skopla jsem ze sebe deku a vyjukaně koukala na světle modrou košili, která mi sahala sotva pod zadek, v níž jsem byla oblečená. Opatrně jsem nakoukla pod košili a zjistila jsem, že kromě kalhotek jsem úplně nahá! Bože! Vyskočila jsem z postele a zakymácela se.

„Ugh!“ Chytila jsem se za pusu a vyběhla k prvním dveřím, které jsem viděla. Otevřela jsem je, ale nebyla to koupelna, jak jsem si myslela, nýbrž šatna. Ať už jsem, kde jsem, do šatny přeci nemohu! Nezaobírala jsem se zavíráním a vlítla do druhých dveří, za kterými se už naštěstí skrývala koupelna. Na nic jsem nečekala, přiskočila jsem k záchodové míse a vyprázdnila obsah svého žaludku.

Když jsem byla schopná znovu se postavit na rozklepané nohy, vypláchla jsem si ústa vodou a opláchla obličej, který jsem si otřela do modrého ručníku visícího hned vedle. Jo, tohle byla ta pachuť, kterou jsem předtím cítila. Takže jsem nezvracela poprvé, ale co se stalo? Byla jsem u Mika, připravili mi narozeninovou oslavu a pak…? Pak už si nic nepamatuji! Vymotala jsem se z koupelny a tiše za sebou zavřela. Vracela jsem se pomalu k posteli, když jsem za sebou uslyšela lehké odkašlání. Obrátila jsem se a začala ječet. Popadla jsem první polštář, který byl po ruce, a s jekotem s ním začala mlátit o kluka, který mě vykuleně pozoroval u dveří.

„Ty úchyle, kam jsi mě to odvezl? Kde to jsem?! Perverzáku jeden!“ křičela jsem a oháněla se polštářem, dokud mně neuvěznily jeho pevné ruce.

„Klid, klid, nechci ti ublížit, neboj se!“

„Pomóóóóóóóc!“ řvala jsem v domnění, že mi někdo přiběhne na pomoc. Mé prosby byly vyslyšeny a dovnitř vpadl vysmátý svalovec.

„Kruci, brácha, ty ji snad chceš znásilnit,“ smál se zlomený v pase.

„Áááááá,“ zařvala jsem, vytrhla se rukám, které mě držely, a skočila šipku do postele, kde jsem se zahrabala do nejzazšího kouta. „Prosím, ne,“ začala jsem s prosbami a ten svalnatý se rozesmál ještě víc.

„Kruci, nikdo ti nic neudělá!“ rozkřikl se ten bronzovlasý, který přišel jako první.

„Tak kdo jsi ty? Kdo je on? A kde jsem já?“ ptala jsem. Prohlížela jsem si své věznitele a nemohla se zbavit pocitu, že jsou mi oba dva povědomí. Kde jsem je jen viděla? Přes ten příšerný bolehlav, který sužoval mou nebohou hlavinku, jsem nemohla vůbec přemýšlet.

„No, už chybí jen otázka, kdo jsi ty,“ zasmál se a přišel ke mně blíž, „ale můžu ti říct, kdo jsem já. Jmenuju se Emmett Cullen, včera jsme se viděli u Mikea na oslavě. No a tohle.“ Popadl kolem ramen toho druhého, „je Edward, můj mladší, osamělejší a stupidnější brácha.“ Edward žďuchl Emmetta loktem do břicha, ale ten se tomu jen smál. „Nemusíš mít strach, nikdo ti tu nechce ublížit.“ Mrkl na mě pobaveně Emmett. Myslím, že mi začínalo svítat. Edward, bronzové vlasy, škola... Jenže Emmetta? Toho jsem ze vzpomínek vydolovat nemohla. Co jsem proboha u Mikea dělala, že si nemohu vzpomenout, že jsem se tam seznámila s tímhle svaloušem?

„Díky, Emme, že jsi jí to tak skvěle osvětlil, ale teď už vypadni,“ řekl Edward a já se zase rozklepala.

„No to je gól, ona se tě fakt bojí,“ smál se Emmett.

„Emmette!“ zařval Edward a vypakoval svého bratra z pokoje. Když zavřel dveře, tak se otočil ke mně a zlehka se usmál.

„Vážně se nemusíš bát,“ začal mě uklidňovat a zvedl ruce dlaněmi vzhůru.

„Jak jsem se sem dostala? Tvůj brácha tvrdil, že jsme se potkali u Mikea… kde je Mike?“ začala jsem vyšilovat. Tahle situace se mi moc nezamlouvala a bolest hlavy tomu taky moc nepomáhala.

„Nevím, vlastně tak nějak nevím ani, kdo je ten Mike, o kterém se tu bavíme. Tak promiň, že tuhle tvou otázku nezodpovím, ale sem ses dostala mým autem, když jsem konečně tomu barmanovi a tvé veselé společnosti vysvětlil, že jsi na mol a měl bych tě odvést domů,“ vysvětloval a já si připadala jako ve snách.

„Takže, mě nehodláš znásilnit?“ ujistila jsem se, ale pro jistotu si přitáhla košili blíž k tělu. Jistota je jistota, přestože se na grázla fakt nezdál.

„Ne, nehodlám tě znásilnit,“ řekl s úsměvem. „Teď by ale nebylo od věci, kdyby ses mi řádně představila, když už víš, jak se jmenuju. Přece jen jsem byl včera večer tvůj, jak jsi to říkala, princ na bílém koni?“ zeptal se mě, jako bych mu to snad měla potvrdit.

„To jsem fakt řekla?“ zeptala jsem se ho nevěřícně. Tohle jsem přece říct nemohla!

„Jo, a to nebylo jediné, co jsi říkala. Měla jsi docela prořízlou pusu,“ řekl a já cítila, jak začínám rudnout. Jak je ale možné, že jsem si včerejší večer a hlavně pak noc a cestu sem nepamatovala?

„Co všechno jsem říkala?“ zeptala jsem se nejistě. Možná jsem to ani nechtěla slyšet, ale bylo pro mě hodně důležité vědět, jak jsem se před tímhle zatraceně pěkným klukem ztrapnila a proč jsem ho nazývala princem.

„To bych raději neopakoval, jenom jsi říkala něco o tom, že máš narozeniny a musíš si to užít,“ říkal a přitom se usmíval. Takže to bylo asi hodně zlý, asi to vážně nechci vědět.

„Fajn,“ zašeptala jsem. „No, asi bych raději měla jít. K-kde mám oblečení?“ zakoktala jsem se a zrudla. Bože, já musela vypadat.

„Včera tě převlékla má sestra Alice, měly byste mít zhruba stejnou velikost, něco ti půjčí. Hned by tady měla být,“ dodal. Ani jsem nestihla protestovat, když se pomalu otevřely dveře a dovnitř nakoukla černá střapatá hlava.

„Můžu?“ zeptala se zvonivým hláskem.

„Pojď dál, Alice,“ vyzval svou sestru Edward. Dveře se rozletěly dokořán a dovnitř vtančila malá dívka s kouzelným obličejem.

„Ahoj,“ pozdravila mě zvesela.

„A-Ahoj,“ vykoktala jsem ze sebe. Když mu pomáhala v noci, musela mě vidět v tom hrozném stavu. Ach, jak se za sebe stydím.

„Jsem Alice,“ představila se a zářivě se usmála.

„Bella,“ odpověděla jsem a váhavě jí opětovala úsměv.

„Na, tohle by ti mělo být.“ Podala mi Alice hromádku oblečení s mými keckami navrchu a já ji zdráhavě přijala.

„To není nutné, vezmu si na sebe to, co jsem měla včera.“

„Kdepak, je to načichlé cigaretami a vším možným svinstvem. Běž se umýt, pod umyvadlem jsou čisté ručníky a vezmi si na sebe tohle, určitě ti to bude slušet,“ usmála se na mě a já se raději vytratila do koupelny, než abych byla s Edwardem, jenž ze mě nespustil pohled.

V koupelně jsem ze sebe svlékla košili a zalezla do sprchy, kde jsem ze sebe smyla pot a pach baru. Alice měla pravdu, mé oblečení muselo smrdět, protože když jsem si rozpustila vlasy stažené v culíku, myslela jsem, že znovu obrátím žaludek naruby. Když už jsem seznala, že jsem voňavá a vlasy jsou detoxikované od všech pachů, vylezla jsem z koupelny, osušila si tělo, vlhké vlasy svázala znovu do culíku a konečně se podívala, co mi to Alice půjčila. Červené tričko s véčkovým výstřihem, úplně nové spodní prádlo a sukni?! Povzdechla jsem si a oblékla se, darovanému koni na zuby nehleď. Když jsem po sobě sklidila, vyklouzla jsem z koupelny zpět do pokoje, kde na mě čekala Alice.

„Věděla jsem, že ti to bude slušet,“ pochválila mě a vlastně i samu sebe.

„Děkuji, vrátím ti to vyprané.“

„Co blázníš, jen si to nech.“ Mrkla na mě Alice.

„To přeci nejde,“ protestovala jsem.

„Ale co by nešlo! A teď už pojď, Edward na tebe čeká dole. Odveze tě domů.“

„Mohla bych jít klidně pěšky.“

„To by ti chvíli trvalo, bydlíme kousek za Forks.“


Alice mě popadla za ruku a táhla mě pryč z pokoje. Nestačila jsem zírat, jak byl tenhle dům krásný. Edward a jeho rodina musela být určitě bohatá. Alice mě táhla dlouhou chodbou plnou dveří až ke schodišti. Cupitala jsem za ní a snažila se vykoukat vše, co bylo možné; kdy se mi znovu naskytne vidět tak úžasný dům? Sešly jsme dolů pod schody přímo do obývacího pokoje, kde byl zbytek rodiny. Edward seděl s Emmettem a ještě nějakým klukem u televize.

„Bello, dovol, abych ti představila zbytek naší rodiny. Támhle je Rosalie.“ Ukázala Alice na půvabnou blondýnku, která tiše brnkala na klavír, „tohle je Carlisle, náš táta.“ Otočila se na mladého muže v křesle, jenž držel ruku v knize a vřele se na mě usmál. „Emmetta s Edwardem znáš a vedle nich je Jasper a pak Esme, naše mamka,“ představila poslední členku rodiny, která postávala mezi dveřmi, které, jak jsem vydedukovala, vedly do kuchyně.

„Moc ráda vás poznávám a omlouvám se za včerejšek.“

„Nic se nestalo.“ Mávla nad tím rukou Esme a mile se usmála.

„Můžeme jet?“ zeptal se Edward a stoupl si po mé pravici. Přikývla jsem a šla pomalu za ním. Mezi dveřmi jsem se otočila a na všechny se usmála.

„Děkuju vám za vše a ještě jednou se moc omlouvám. Na shledanou.“ A pak, jak nejrychleji to šlo, jsem vystřelila ze dveří ven, kde vládlo sychravé počasí na to, že je teprve září, i když co bychom čekali od Forks, ušklíbla jsem se v duchu. Následovala jsem Edwarda, který směřoval k stříbrnému volvu, jež stálo na příjezdové cestě.

„Nastupovat, madam,“ usmál se na mě a otevřel mi dveře.

„Děkuju,“ šeptla jsem a posadila se. Edward zabouchl, obešel auto a zasedl za volant. Pomalu vyjel po lesní cestě a já se rozhlížela okolo.

„Máte moc hezký dům,“ řekla jsem do tíživého ticha auta.

„Díky, určitě to Esme vyřídím.“ Nechápala jsem, proč svou matku oslovuje jménem, ale nechtěla jsem to řešit, vždyť se vůbec neznáme. A to mě přivedlo na otázku.

„Ehm, můžu se zeptat, jak… jak jsme se vlastně poznali, tedy už jsem zjistila, že jsme se viděli ve škole, ale... jak jsme se proboha včera potkali?“ Edward se zasmál a střelil po mně pobaveným pohledem.

„Málem jsem tě přejel. Šla jsi po ulici a najednou jsi mi vlítla pod auto, že jsem to jen tak – tak ubrzdil. Pomohl jsem ti na nohy, nabízel odvoz domů, ale ty jsi řekla, že nejdeš domů a odešla jsi. No, odešla, spíš odkýmacela, byla jsi celkem pod parou,“ smál se. „Jel jsem tedy dál a pak tě znovu viděl, jak vcházíš do nějakého baru. Chvilku jsem váhal, seděl v autě a čekal, až vyjdeš, ale když jsi dlouho nešla, šel jsem za tebou. No, a tam jsi mě myslím pokřtila na svého prince na bílém koni.“

„Pane jo, to musel být trapas,“ řekla jsem a raději si schovala obličej do dlaní.

„Ale vůbec ne, byla jsi hodně milá, upovídaná a veselá. Nikdo ti přece nemá za zlé, že ses chtěla v den svých narozenin bavit. Přestože nechápu, proč ses chtěla bavit sama,“ řekl nechápavě a pohlédl na mě.

„To já taky ne,“ přiznala jsem. To okno v mé hlavě mě štvalo, musím si přece vzpomenout, co se stalo. Proč jsem odešla od Mikea a navíc, proč jsem byla opilá.


Edwardovi jsem jenom řekla, kam má jet a zbytek cesty probíhal v tichu. Nějak jsem se neměla k tomu, abych se dozvěděla něco z toho, co jsem včera prováděla, a zase se jen tak s Edwardem bavit… nevěděla jsem o čem.

„Tak jsme tady,“ probudil mě z mého zadumání, když zastavil na naší příjezdové cestě.

„Jezdíš rychle,“ řekla jsem jen tak mimochodem, přišlo mi, že ta jízda netrvala ani pět minut a přitom, když bydlí až kus za Forks, tak by to mělo trvat aspoň třikrát tolik.

„To ne, jenom ty jsi byla celou dobu mimo,“ řekl s úsměvem a já přikývla. Musela jsem uznat, že jsem byla mimo.

„Asi bych měla jít domů,“ řekla jsem a zadívala se ke dveřím. Nechtělo se mi opouštět tohle pohodlné sedadlo a příjemnou společnost, tušila jsem, že doma se bude schylovat k bouřce a v tom jsem se utvrdila hned po tom, co za Edwardovo Volvo dojelo i Mikovo auto.

„Ach ne, ten mi tu chyběl,“ zaskučela jsem. „Promiň a… děkuju, za všechno,“ poděkovala jsem mu a vysedla z auta. Mike právě procházel kolem, když si mě všiml.

„Bello?“ zeptal se opatrně, když mě uviděl, a potom se podíval na auto, ve kterém jsem přijela, a zamračil se na jeho řidiče, ten si ho ale nevšímal. Edward se na mě ještě jednou mile usmál a s krátkým zamáváním odjel pryč.

„Mikeu.“ Nejistě jsem se na něj usmála a došla až k němu na chodník. Chodník! Proč mám takový pocit jako… ale ne, to se mi určitě něco zase zdálo.

„Proboha, Bello, měl jsem o tebe hroznou starost. Večer jsi od nás odešla, myslel jsem, že jdeš domů, ale než jsem tě dohnal, už jsem tě nikde neviděl. Ráno jsem volal vašim a oni mi říkali, že jsi v noci nepřišla domů…“ Jednou rukou si prohrabával vlasy a druhou si třel obličej, na kterém mu začínalo rašit strniště.

„Jsem v pořádku, Mikeu, nic se mnou není, jenom mě hrozně bolí hlava a mám děsné okno,“ přiznala jsem a po jeho boku jsem zamířila do domu. Mike mě chytl kolem pasu. U dveří jsem se ale začala shánět po klíčích. Ruka mi okamžitě vystřelila ke kapse od bundy, ale až v tu chvíli jsem si uvědomila, že na sobě žádnou bundu nemám. Kde jsem ji zase nechala?!

„Mikeu? Nenechala jsem si u tebe bundu?“ Upřímně jsem doufala, že jo, kde jinde bych ji potom hledala? Potom mě to však napadlo. Edward.

„Ne, zapomnělas tam jenom batoh a ten mám v autě. Táta je ale vzhůru, tak můžeme jenom zaklepat,“ navrhl rychlé řešení, a než jsem se zmohla na pouhé přikývnutí, tak už klepal na dveře.

Z domu se ozvaly těžké tátovy kroky a já jsem čekala na jeho reakci. Díky tomu, že mu Mike už ráno volal, jsem mohla čekat pěknou scénu, protože jsem noc trávila podle nich bůhví kde a oni o mě museli mít hroznou starost.

Zhluboka jsem se nadechla a připravila se na peklo. Dveře se otevřely a v nich stál Charlie. Viděla jsem jeho kruhy pod očima a zastyděla jsem se.

„No konečně,“ vydechl a ustoupil ze dveří. Vklouzla jsem dovnitř a v duchu se divila, že příchod domů proběhl docela dobře. Zamířila jsem do kuchyně, kde jsem si natočila sklenici studené vody a celou ji vypila. Pak jsem se otočila a spatřila brunátného Charlieho. Ups, asi to neprošlo tak lehce, jak jsem si myslela.

 

~ Shrnutí ~

~ 4. kapitola ~



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Já, mé druhé já a Edward - 3. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!