Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já, mé druhé já a Edward - 2. kapitola

20.09.2010 (20:00) • DamonsGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2503×

2. kapitola - Těší mě, Isabell

„Všechno nejlepší, Bello!“ vykřikovali jeden za druhým všichni mí přátelé a já na ně překvapeně hleděla. Jessica s Angelou mě přiběhly hned obejmout, ale to nic nezměnilo na tom šoku, který to ve mně vyvolalo.

„No tak, Bello, ty nemáš radost?“ smála se na celé kolo Jessica a já jen stále koukala neznámo kam. Angela mi zatřásla s rameny.

„Bello?“

„Hmm?“ odpověděla jsem a konečně začala trošku vnímat.

„Máš radost?“ zeptala se znovu Angela.

„To víš, že mám,“ usmála jsem se falešně a opětovala jí objetí.

„To jsme rády a zvlášť Mike bude rád, celé to byl jeho nápad,“ prozradila mi jméno viníka. Ale to mě vlastně mohlo napadnout hned, když jsme jeli k němu domů, že je to všechno jeho práce. Proč to ale udělal?

„Nestůj u těch dveří jako solný sloup, pojď se bavit, ostatní ti taky chtějí popřát,“ zatahala mě za ruku Angela. Poslušně jsem ji tedy následovala do obývacího pokoje, kde na pohovkách sedělo pár spolužáků a pár si jich v hloučcích povídalo. Jen co spatřili, že jdu k nim, začali se postrkovat, kdo bude u mě první a kdo mi první popřeje.

Přijímala jsem gratulace, usmívala se, ale uvnitř jsem pěnila. Kolikrát jsem mu říkala, že nerada slavím narozeniny a slavit je nechci?! Milionkrát! A on to stejně udělal po svém. Copak nechápe, že nesnáším své narozeniny?!

Jakmile jsem přijala všechny gratulace, dárky a nechala si olíbat obě dvě tváře, vydala jsem se za Mikem, který postával v rohu místnosti a potutelně se usmíval.

„Mohla bych s tebou mluvit? Sama?“ zasyčela jsem. Mike jen nechápavě přikývl a já ho za ruku táhla do jeho pokoje. Nebyla jsem tady poprvé, a tak nebyl problém najít ty správné dveře. Vešla jsem dovnitř a zabouchla za námi. „Proč mi tohle děláš? Proč jsi mě neposlechl?! Říkala jsem ti, že své narozeniny slavit nechci. N-e-ch-c-i!“ křičela jsem, ale tak, aby nás nikdo odvedle neslyšel, čemuž napomáhala i hlasitá hudba, která se rozehrála.

„Promiň, lásko, myslel jsem, že se ti to bude líbit. Vím, žes říkala, že narozeniny neslavíš, ale nemyslíš, že oslava osmnáctin je správná chvíle to změnit?“ pokusil se mě uklidnit, a tak mě objal kolem ramen a já se začínala trochu uklidňovat, dokud mě zase někdo z vedlejší místnosti nezačal shánět provoláváním „Kde je oslavenec?“

„Správná chvíle by to byla, kdybych se pro oslavu rozhodla dobrovolně, Miku,“ řekla jsem bezradně, a když jsem rozhodila rukama, setřásla jsem tak jeho ruce z mých ramen. Mike se tvářil opravdu zkroušeně, když ode mě poodešel o několik kroků do středu místnosti. Když jsem chtěla jít za ním, abych si ho trochu usmířila, přestože si měl on usmiřovat mě, připletl se mi pod nohy koberec a už jsem cítila, jak se můj obličej přibližuje k zemi.

Dopadla jsem obličejem do měkkého koberce, ale ten nezabránil tomu, abych se slušně praštila do hlavy.

„Ježíš, Bello! Jsi v pohodě?“ vykřikl Mike a mě urazilo jeho pojmenování. Jaká Bella?

„Bella? Já jsem Isabell! S kým si mě to pleteš? Ty mě podvádíš?“ Otočila jsem se na záda a dívala se do jeho vyděšených očí. Skláněl se nade mnou, tvářil se ustaraně a podivně si mě prohlížel.

„Bell?“

„Neříkej mi tak!“ vykřikla jsem navztekaně a on se zamračil.

„Dobře, dobře, promiň,“ omlouval se a zamyšleně našpulil rty. Dostala jsem hroznou touhu ho na ně políbit, a tak jsem zvedla ruce, dala mu je za krk a přitáhla si ho blíž. Spojila jsem naše rty ve vášnivý polibek. Mike byl nejprve trochu v šoku, ale poté se do polibku zapojil snad se stejnou vervou jako já, a tak jsem se i přes polibek usmála. Odtáhl se, až když se potřeboval nadechnout. Teď už seděl na koberci vedle mě a vydýchával ten polibek. Hruď se mu zdvíhala pod hlubokými nádechy a mě plně hypnotizovala.

Olízla jsem si suché rty, nadzvedla se do sedu a o chvíli později už Mike ležel pode mnou a já znovu okupovala jeho rty a rukama bloudila po jeho těle. Nejdřív se do mé hry plně zapojil, ale poté, nevím z jakého důvodu, se mě snažil shodit a rozhodně to nebylo proto, že by si hodlal vyměnit pozice.

„Isabell?“ zašeptal trochu naběhlými rty a ochraptělým hlasem, který mě vzrušoval.

„Ano, Miku?“ otázala jsem se trochu koketně a zahleděla se mu do očí.

„To snad ne,“ zašeptal a jeho oči se rozšířily. Co se stalo? Podivila jsem se a podívala se ke dveřím, jestli tam třeba někdo nestojí a není to důvod jeho zděšení. Jeho rodiče by to, v jaké situaci se nacházíme, asi rozdýchávali trochu déle než Mike náš polibek. Nikoho jsem však neviděla, a tak jsem se obrátila zpátky k Mikovi. Znovu jsem si na něho lehla, začala mu vyhrnovat tričko a svými polibky se přesunula na jeho hruď.

„Iss…,“ zasténal Mike, „nech toho!“

„Ne-e.“ Sjížděla jsem s polibky stále níž a pomalu mu rozepínala kalhoty.

„No tak!“ vzpouzel se Mike a mě už jeho odmítání začalo štvát, tak jsem proud jeho protestů zastavila polibkem. Konečně se mi podařilo rozepnout jeho pásek, a tak jsem pokračovala k zipu, když se otevřely dveře.

„Hele, Miku -,“ pak se dotyčný zarazil, „ježíš, sorry,“ vykřikl se smíchem a zase vypadl. Jenže Mike využil mé ztuhlosti, vymotal se zpod mého těla na nohy a už si u dveří zapínal pásek.

„Miku!“ zavolala jsem za ním, ale to už zavíral dveře. Tím mě dokonale vytočil. Zvedla jsem se, upravila si vlasy, sundala mikinu a šla se tedy za ostatními bavit, třeba se mi podaří najít někoho ochotnějšího, než je Mike.

„Bello, co jste tam dělali?“ zeptala se hned Jessica, sotva jsem vyšla z pokoje.

„Neříkej mi Bello, jo? A teď to nebudeme řešit, když už je tu ta party, tak se jdeme bavit, ne?“ navrhla jsem a vzala nejbližšímu klukovi z ruky láhev piva a rovnou si z ní přihnula.

„Hele!“ ohradil se ten kluk a já se na něj zaraženě podívala.

„Mám narozeniny.“ Vyplázla jsem na něj jazyk, vrátila mu prázdnou láhev od piva, zatáhla Jess za ruku a táhla ji doprostřed obývacího pokoje, kde se naši kamarádi a spolužáci svíjeli v rytmech nějaké písničky. Byla jsem rozjařená, neodmítala jsem žádného panáka a pivo jsem pila snad po litrech. Zapíjela jsem pocit ponížení, že mě Mike odmítl, ale nechtěla jsem si s tím lámat moc hlavu. Jednou mám narozeninovou oslavu a kluků je tu dost, no ne? Některý si třeba nechá říct.

Po chvíli už jsem cítila sladké alkoholové opojení a plně se mu poddala.

„Tylere, musíš si se mnou zatancovat,“ žvatlala jsem a píchala ho prstem do prsou.

„Bello…,“ řekl konejšivě, jako by mluvil s nějakým podnapilým člověkem a odtáhl mou ruku z jeho hrudi. Copak já jsem podnapilá?

„Neříkej mi Bello, jsem Isabell!“ vztekala jsem se. Copak to nikdo nechápe?! Opravdu musí pořád dokola komolit moje jméno?

„Promiň, Iss, ale neměla bys už pít, máš toho dost.“ Takže on si vážně myslí, že jsem opilá… škyt.

„Taky mě odmítáš?“ zeptala jsem se naštvaně.

„Nebudu lézt Mikovi do zelí, to po mně nechtěj,“ bránil se a na obranu také zvedl ruce.

„Tak si víš co!“ odsekla jsem mu a rozhodla se to zkusit o dům dále a tedy o pár trochu pomotaných kroků a pěkného černovlasého a na první pohled namakaného kluka. Sedla jsem si na opěrku pohovky, na které seděl, a volnou rukou jsem mu laškovně prohrábla vlasy. Než jsem mu však stačila něco říct, tak mě nějaká blondýnka, u které jsem si moc nepamatovala ani jméno, zpražila nenávistným pohledem a chvíli na to už kluka tahala pryč ode mě.

Fáájn, však já si najdu někoho lepšího. Prudce jsem se otočila a ostřížím zrakem jsem se rozhlížela po místnosti. Dobrá, projedeme si mužskou část osazenstva… Hmm, tak který by stál za hřích? Ten blonďák, co se opírá o stěnu vedle hifi věže? No, ten by stál za hřích. Nasadila jsem úsměv alá Miss Forks a ladným krokem, tedy alespoň tak jsem si připadala, jako bych se vznášela, jsem se vydala jeho směrem. Neušlo mi, že mě zpozoroval a nervózně se okolo sebe rozhlédl. Pomalu jsem zvedla ruku, abych na něj zamávala, když se mu okolo krku pověsil malý černovlasý skřet. Fajn, to jsem možná trochu přehnala, protože ta holka byla fakt krásná, ale tohle měla být má kořist!

Nu, panáček je zadaný, takže si budu muset najít někoho lepšího. Prohlížela jsem si tváře všech přítomných, ale nikdo se mi nezdál dost vhodný pro mou narozeninovou náladu. Toužila jsem po pevných pažích, jež mě sevřou v náručí, jenže to se o zdejších klucích, jejich paže připomínaly rosol, říct nedalo. Samozřejmě až na toho blonďáčka, nabušeného tmavovlasého kluka, jehož si tak okatě chránila ta blondýnka, a Mika, kterého jsem dneska chtěla potrápit.

„Tohle nemá cenu, jdu domů!“ prohlásila jsem a vydala se ke dveřím.

„Iss, co blbneš, sotva jsme začali!“ pokřikovali všichni mí kamarádi včele s Mikem.

„No a co?“ optala jsem se znechuceně a vyběhla z domu.

Tak tam se to mělo jako rozjíždět, jo? Nikdo z přítomných nechtěl sdílet mou narozeninovou náladu, tak ať si všichni… No, to teď bylo jedno. Vyšla jsem z předzahrádky na chodník, rozhodnuta pro dnešní večer změnit lokál, a tak jsem se opět svou „kočičí chůzi“ vydala trochu blíž do centra, aspoň v baru by to mohlo trochu žít.

Ale chůze, byť v botaskách se pro mě stávala krok od kroku těžší, chodník nechtěl zůstat na jednom místě a neustále se mi míhal před obličejem a já jsem se nemohla nohou trefit, aniž by přede mnou znovu neutekl.

„I ty, Brute!“ zavrčela jsem vztekle na ten chodník a chtěla jsem na něj rychle došlápnout, než mi znovu uhne. Chodník byl však trochu rychlejší než já, a tak mi noha sklouzla po nějakém výmolu a já jsem ten chodník, za ten jeho podraz, málem políbila. Naštěstí jsem ale zůstala jenom sedět. Po chvíli, kdy jsem myslela, že se chodník trochu uklidnil, jsem se zvedla a udělala několik kroků, než se znovu ten pruh plný na křivo položených dlaždiček začal znovu hýbat.

„Héj, dávej si bacha, kam jdeš!“ vykřikl někdo z okna právě projíždějícího auta, když mě znovu nohy neposlechly a já tentokrát ten chodník fakt políbila. A to si tu pusu ani nezasloužil! Chtěla jsem tomu týpkovi v autě něco odpověď, ale už byl daleko, a tak jsem nad tím jenom mávla rukou a pokračovala do baru, který byl vzdálen ještě… Počkat, kde to vlastně jsem? Jo, stála jsem na konci ulice, než tam, kde jsem vycházela.

„Už se ani nehneš, jasné?!“ začala jsem si s tím chodníkem povídat. Už mě nebavilo, jak si hrál s mými nohami na babu. „Musím dojít do hospody, takže budeš v klidu, jo?“ pokusila jsem se smlouvat, ale nezdálo se, že by mě poslouchal, a tak jsem nad tím pokrčila rameny stejně jako předtím nad tím chlapem v autě a vydala se další ulicí. Už jsem to měla daleko jenom asi dalších pět, to snad zvládnu.

Jenže chodník měl asi hru na babu hodně rád, protože moje nohy se ho nemohly vůbec dotknout, pokaždé před nimi utekl. „Tobě se nelíbí moje kecky?“ zeptala jsem se ho uraženě, když mě napadlo, že by mohl utíkat před mými botami. „Tak fajn, jestli je to kvůli botám, tak si je vyzuju, jo?“ snažila jsem se ho nějak uklidnit a začala si rozvazovat tkaničky, abych si je mohla zout, nakonec jsem to ale vzdala. „Zatracený tkaničky, kdo to vůbec vymyslel? Copak neznal suchý zip?“ začala jsem nadávat a pak boty skopla. „Už jsi spokojený?“ zeptala jsem se chodníku, zvedla boty do ruky a vydala se k cíli mé cesty.

Vesele jsem si ťapkala po chodníku, spokojená, že jsem si ho alespoň trošičku usmířila, a má radost mě vedla až k pohupkávání z jedné nohy na druhou. Hop a skok, hop a skok.

„Tak ono stačilo si sundat ty botky, jo?“ zasmála jsem se a zvesela pokračovala dál k cíli mé cesty. Dorazila jsem na rozcestí. Hm, kam teď? Doprava? Doleva? Koukala jsem, až jsem si mohla oči vykoukat, ale nebyla jsem schopná se rozhodnout. „Tak půjdeme rovně!“ vybídla jsem chodník, zavelela rukou a zeširoka vykročila. Jenže můj kamarád chodník mě zradil. Nastražil na mě schůdek, kterého jsem si nevšimla, a já letěla přímo na pusu do silnice.

„Uáááá!“ zakřičela jsem a vyhodila boty do vzduchu. Najednou se ozvalo hlasité zatroubení a vrzání pneumatik, jak někdo zběsile brzdil.

„Slečno! Slečno, jste v pořádku?“ volal na mě neznámý hlas a já se přetočila na záda. Otevřela jsem oči a začala se smát. „Slečno?“ zopakoval znovu starostlivě ten hlas a já se chtěla podívat na jeho majitele. Zdalipak bude také tak svůdný? Pohled na Boha sklánějícího se nade mnou mi vyrazil dech, až jsem se zakuckala. Řidič auta mě rychle posadil a jemně mi bouchal do zad.

„D-d-dobrý!“ koktala jsem, když neustával v bušení do mých naražených zad. Proč ty silnice dělají tak tvrdé?!

„Omlouvám se, vůbec jsem tě neviděl.“

„Však se nic nestalo,“ mávla jsem bezstarostně rukou, „to jinej blbec staví ty chodníky takhle křivý,“ hihňala jsem se.

„Opravdu se ti nic nestalo?“ zeptal se opatrně, když mi pomáhal si stoupnout a nakonec sbíral mé boty, každou na jiné straně cesty.

„Jasně, neměj strach. Jak jsem řekla, nechápu, jak někoho mohli pověřit postavit tak křivý chodník,“ snažila jsem se tomu cizinci vysvětlit, proč jsem skončila na cestě.

„Mě ten chodník ale přijde docela rovný,“ namítl a zamyšleně si prohrábl vlasy.

„Ale není, copak to nevidíš?“ odporovala jsem mu a stoupla si vedle něj a rukou mu ukazovala na chodník, po kterém jsem přišla, aby se sám přesvědčil, že je skutečně tak křivý, jak jsem mu říkala.

„Dobře, tak je vážně křivý,“ souhlasil nakonec se mnou a já se vítězně usmála. „Nechceš tedy pokračovat autem? Hodil bych tě domů, když jsou ty chodníky tak křivé. Asfalt je docela rovný,“ nabídl mi. Nedůvěřivě jsem si ho prohlížela a přemýšlela. Nezdál se, že by mi chtěl ublížit, ale… ale já neměla namířeno domů.

„Ne, díky, nejdu domů,“ odpověděla jsem mu, převzala jsem si své boty a vydala se přes cestu na druhou stranu chodníku, který se mi snažil už tolik neodporovat. Je zajímavé, co dokáže, když po něm nechodíte v botech.

Vydala jsem se cestou necestou a s úsměvem na tváři jsem se rozhlížela po svém okolí. Netušila jsem, že je Forks tak pěkné, hihňala jsem se v duchu. Kráčela jsem si po chodníčku, s kterým už jsme byly dobří kamarádi. Mávala jsem projíždějícím autům a vždy přidala zdvořilý pozdrav. A pak přišla má spása. Bar, kam jsem měla namířeno. Okamžitě jsem přidala do kroku a jako kulový blesk se hnala do mého oblíbeného lokálu. Vpadla jsem do dveří jako velká voda a zařičela na barmana.

„Ahoj, Henry!“

„Nazdar, Iss, dneska nějak zvesela.“

„Mám narozeniny,“ smála jsem se a hrnula se k baru. Po pár pádech a záchvatech smíchu jsem se vyhrabala na vysokou stoličku a s úsměvem se podívala na Henryho, který přede mě postavil panáka čiré tekutiny, citrón a sůl.

„Na, tohle je na mě. Všechno nejlepší!“ Henry se natáhl přes bar a já mu vlepila pusu.

„Tequilla,“ zaradovala jsem se. „Doufám, že si dáš se mnou.“ Henry se jen zakřenil a už naléval dalšího panáka. Já jsem se tedy mezitím řádně připravila. Na ruku jsem si nasypala sůl a čekala.

„Tři, dvááá, jednááá, tééééď,“ zakřičela jsem a co nejrychleji do sebe hodila panáka a zakousla se do citrónu. „Prvníííí!“ radovala jsem se. „Další je na mě!“

„H-Henry, jak ty to jen děláš, že pořád prohráváš?“ ptala jsem se mého osobního barmana a přitáhla ho za kostkovanou košili blíž. Postávala jsem na baru a vlnila se do hudby, která se linula místností. Otočila jsem se ke svému obecenstvu a svůdně se usmála. „Tak, pánové, kdo z vás mi zaplatí dalšího panáka?“

Po mé otázce nestačil Henry nalévat panáky. Vůbec mi nevadilo, na čí účet piju, to mi bylo jedno, hlavně, že piju a užívám si své narozeniny tak, jak se patří. Byla jsem veselá a to bylo super. Každý další panák mi zvedl mou náladu ještě výš. Cítila jsem se tak lehká.

„A helemese, kdo to přišel… škyt.“ Opět se mi vrátila ta prokletá škytavka. Chtěla jsem seskočit ze židle a dojít až k mému zachránci s, zamžourala jsem do světla, s bronzovými vlasy, ale opět jsem škobrtla a rovnováhu mi pomohly nabýt až několikery páry rukou místních štamgastů. „Díky, pánové, je to od vás milé, že se staráte o dámu… škyt,“ poděkovala jsem a došla až ke dveřím.

„Měla bys jít domů, odvezu tě,“ řekl, ještě než jsem mu stačila nabídnout, jestli mě nechce taky pozvat na panáka, když už mám ty narozeniny. „Myslím, žes toho dneska vypila už dost,“ řekl, když jsem se nechápavě podívala.

„Iss, kdo je to?“ zavolal na mě od baru Henry, tak jsem se na něj otočila.

„Můj princ na bílém koni,“ odpověděla jsem mu a všichni, kdo mou odpověď slyšeli, se začali v ten okamžik smát.

„Iss…,“ oslovil mě můj zachránce a trochu se zamračil, „vaši o tebe musí mít starost, dovol, abych tě odvezl domů. Tohle není ta pravá společnost pro tebe,“ řekl a už mě chytl za paži, aby mi pomohl odejít, ale mně se teď nikam nechtělo, chtěla jsem se bavit.

„Ty pochybuješ o společnosti, kterou jsem si vybrala? Tady pánové se ti nezdají? V tom případě bys měl zůstat a trošku tu mou postarší, promiňte, pánové, společnost oživit! Henry, nalej tady, ehm…?“

„Edward,“ představil se.

„Fíha, divné jméno. Chudáku,“ poplácala jsem ho lítostivě po rameni. „No, nevadí, ať se jmenuješ, jak chceš, Henry ti naleje panáka. Henry, dvě whisky, prosííím!“

~ Shrnutí ~

~ 3. kapitola ~

Autor: DamonsGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já, mé druhé já a Edward - 2. kapitola: