Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já, mé druhé já a Edward - 1. kapitola

11.09.2010 (20:00) • DamonsGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2871×

1. kapitola - Seznamte se, Bella

Jsem Isabella Marie Swan. Je mi sedmnáct let. Můj život je krátký a nikdy nebyl ničím zajímavý, až na jednu věc - doktoři mají podezření, že trpím rozdvojením osobnosti, ale můj názor je, že je to blbost, to bych přece o té druhé ve svém těle věděla, ne? Žiju poklidný život v městečku Forks, i když je to zapadákov, nějak mi to nevadí, jsem zvyklá.

Kromě mé takzvané nemoci, se kterou se mi lékaři snaží pomoci, přestože jim neustále vysvětluju, že žádné mé „zlé“ já není a jsem jenom já, Isabella, pro kamarády a rodinu Bella Marie Swan, se v mém životě odehrála ještě jedna důležitá věc. Před měsíce jsem si našla přítele. Myslím, že je to ten nejlepší člověk, tedy v rámci možností, jaký snad po světě chodí.

Je pravda, že i on dost často tvrdí, že když mi někdo ublíží, nebo řekne něco špatného, jako bych se změnila. Prý po dotyčném vyjedu a mé chování nemá hranic. V tomto období si nechávám prý říkat Isabell a nikdo mi nesmí říct Bello nebo nějak jinak, taky jsem v tom druhém životě - podle mého milovaného kluka - vášnivá.

To bych tu vášnivou Isabell chtěla někdy potkat, rozhodně totiž není mojí součástí. Já jsem takové nemehlo, že zakopnu o vlastní nohy, což přijde Mikovi zase hrozně roztomilé. Aha, vy nevíte, kdo je Mike. Mike je můj přítel, a v den příchodu do tohohle městečka se mě ujal a vzal do party. Vždy s ním byla velká legrace a dokázal na mé tváři vykouzlit úsměv, no a při jedné příležitosti před měsícem jsme se dali tak nějak dohromady a od té doby platíme ve škole za oficiální pár.

„Bello, kde je Mike?“ odchytil mě na chodbě Tyler. Všichni si tak nějak zvykli, že je Mike se mnou a to, že jsme pár, že je ani v nejmenším nenapadlo, že se nemusíme vodit každou přestávku za ruce.

„A to se ptáš mě? Sice s ním chodím, ale nejsem hlídací pes. Asi šel na další hodinu.“ Pokrčila jsem rameny.

„Hm, tak dík,“ zabručel mrzutě, „uvidíme se na obědě.“

„Počkej, Tylere, stalo se něco? Můžu ti s něčím pomoct?“ zeptala jsem se. Vždycky jsem se nabídla, jen co jsem zahlédla, že bych mohla někde někomu pomoct. Nevím, proč to vlastně dělám, většina lidí si o mně potom myslí, že jsem dotěrná, ale to já fakt nejsem.

„No víš…,“ začal Tyler pomalu a škrábal se za uchem. „Potřebuju pomoct v matice," vyndal tu nejhorší výmluvu na světě.

„Tylere, ty jsi v matice nejlepší,“ řekla jsem a protočila očima. „Co tajíš?“ zeptala jsem se ho dost výhružným tónem.

„Fajn, propadám ve španělštině… teda propadnu, pokud mě to Mika nenaučí,“ vytáhnul další výmluvu, ale tato zněla celkem věrohodně.

„Ve španělštině?“ nadzvedla jsem tázavě obočí, jasně, že mi lže.

„Vidíš! On má pochopení!“ začal až přehnaně naříkat.

„Proboha tak jo, věřím ti to, potřebuješ Mika,“ uznala jsem nakonec, protože z té jeho scény jsem málem dostala výbuch smíchu, což nechci.

„Zlato,“ ozval se mi vedle ucha velmi známý hlas a jedna ruka mě objala kolem pasu. „Tylere,“ pozdravil i jeho a zrovna ve chvíli, kdy jsem mu chtěla dát pusu na přivítanou, se na Tylera zamračil. Co se to tu děje? Tohle nebude španělština, oba mají něco za lubem a to něco se já nesmím dozvědět.

„Tyler tě sháněl kvůli doučování ze španělštiny,“ vysvětlila jsem mu, o čem jsme se bavili a Mikovi se očividně ulevilo.

„Tylere, vím, že jsem ti to slíbil na dnešek, ale nešlo by to posunout, dneska jsem chtěl být s Bellou,“ snažil se z toho doučování vykroutit a políbil mě na krk. Opřela jsem se o jeho hruď a užívala si jeho blízkost, než budeme muset jít zase každý na jinou hodinu.

„Myslím, že jo,“ odpověděl mu Tyler, ale já se zamračila.

„Tak to ne! Sice jsme mohli být spolu, ale copak nevíš, že Tyler bez tvojí pomoci propadne? Pěkné odpoledne si můžeme udělat někdy jindy.“ Mikovi se to nezdálo, vážně chtěl být se mnou, ale přece Tyler nepropadne, pokud je to všechno vážně kvůli španělštině.

„Ale ono to trochu spěchá, zvlášť pár neodkladných vět,“ snažil se něco sdělit Tyler Mikovi.

„Hele, co mi vy dva tajíte?“ zeptala jsem se, protože tohle už není normální.

„Ale nic, Bell,“ usmál se mile Mike, „jen si něco teď musím s Tylerem vyříkat. Počkej chvilku,“ řekl, políbil mě do vlasů a táhl Tylera za ruku pryč.

„Tak zatím, Bell," zamával mi Tyler, protože věděl, že se dneska už možná neuvidíme. Opřela jsem se o zeď a dívala se na ty dva. Byla to celkem sranda pozorovat je, jak se na něčem dohadují.

„Pane jo! Zase se hádají?“ přiběhla Angela.

„Co tě nemá? Jsou v pohodě, jenom se přede mnou snaží něco skrýt, ale já přijdu na to, co.“ Podívala jsem se na Angelu, která se snažila vyhnout očnímu kontaktu a nápadně se dívala úplně někde jinde.

„Takže ty jsi v tom taky,“ konstatovala jsem situaci a ona se na to jenom nevinně usmála. „Tak o co jde?“

„To ti nesmím říct, ale vím, co ti spraví náladu!“ pronesla rychle, aby změnila téma a někde mě vedla.

„Tadá!“ vykřikla spolu s ní i Jessica a podaly mi - dárek! No to snad ne, od rána jsem se snažila, a musím říct, že docela úspěšně, zapomenout na své narozeniny. Obvykle jsou všichni nadšení, že se přiblíží o krok víc své skvělé, nikým neřízené budoucnosti, ale já jsem z nepochopitelných důvodů měla z té budoucnosti strach. Jo, asi mají ti doktoři pravdu, jsem opravdu praštěná, proč bych měla mít strach z budoucnosti, která se vyvíjí tak slibně?

„Holky, to jste neměly,“ usmála jsem se na ně, přestože jsem měla chuť jim hned vynadat, že mi narozeniny vůbec připomněly. Přesto jsem si dárek vzala a roztrhla balicí papír. K mé šikovnosti jsem se samozřejmě řízla do prstu. Hned jsem si dala prst do pusy, a když jsem ho vyndala ven, byla vidět jenom malá řezná ranka. Pokračovala jsem proto v rozbalování. Byla to knížka od Shakespeara a jeho Romeo a Julie.

„Tak co? Jak se ti to líbí?“ zeptala se netrpělivě Angela.

„Ani nevím, co mám říct,“ zašeptala jsem dojatě, obě jsem objala a utíkala na další hodinu, ještě jim budu muset poděkovat na obědě.

Celé dopoledne ve škole probíhalo nudně, protože jsem přemýšlela, co to může mít Tyler za lubem. Doufám, že to nebude nic nezákonného a nezatáhne do toho i Mikea, to by si to u mě chlapeček pěkně pohnojil. V těchto myšlenkách mě zastihlo i polední zvonění. Shrábla jsem knížky do batohu, přehodila jsem si ho přes rameno a už vycházela z učebny.

„Lásko, kam se tak řítíš?“ zavolal na mě Mike, který ke mně už docházel, vůbec jsem si nevšimla, že na mě před učebnou čekal.

„Oh, promiň, zapomněla jsem, že jsme byli domluvení, že na mě počkáš,“ omluvila jsem se mu a dala mu na usmířenou pusu.

„To sice nebyli, ale nemohl jsem se dočkat, až tě uvidím,“ zapředl mi do ucha a já jsem cítila, jak mi začínají hořet tváře. Věděl, co se mnou dělá a já jsem mu už několikrát říkala, že tohle ve škole dělat nemá, ale co s ním mám proboha dělat?

„Taky jsem ráda, že tě vidím, ale mohls klidně jít do jídelny, stejně tam mám zrovna namířeno,“ řekla jsem a tak jsme se potom ruku v ruce vydali do jídelny, kde už u jednoho z největších stolů seděla většina lidí z party. Jessica měla před sebou nějaký módní časopis a místo jídla se zase s Lenou bavila o oblečení, kluci zase mluvili o posledním baseballovém zápase a názorně si ukazovali nejlepší přihrávky, chyběl jim už jenom ten míč.

„Ale, ale, ale podívejme se, kdo nám to přišel!“ vykřikl Tyler, když si nás všiml. Tohle dělal pokaždé a já tak nesnášela, když na nás upozorňoval.

„Ahoj, všichni,“ pozdravila jsem je a sedla si na nejbližší volnou židličku a zamračila se na Tylera, ten se na mě jenom zašklebil a Mike zatím došel pro něco k jídlu. „Ang, chtěla bych ti ještě jednou moc poděkovat za tu knížku, udělala mi ohromnou radost,“ poděkovala jsem jí znovu.

„Bello, copak mi budeš pořád děkovat? Byl to prostě dárek, vždyť máš narozeniny,“ řekla jakoby mimochodem.

„Dobře, tak už ti děkovat nebudu, ale hlavně neříkej nahlas, že mám narozeniny,“ požádala jsem ji. Nevím od kdy, ale prostě už nějakou dobu nemám ráda oslavy narozenin. Možná to bude tím, že v den mých narozenin mi umřela máma. Byla to šokující novina a asi od té doby je neslavím. Mámina smrt je pořád citlivým tématem, zvlášť proto, že za ni můžu tak trochu já, protože jela zrovna pro můj narozeninový dort, když do ní z protisměru napálilo auto s řidičem, který navíc telefonoval za jízdy. Jemu se však nic nestalo.

„V kolik dneska končíš, Bell?“ zavolala na mě Jess přes celý stůl.

„Ještě mám biologii a pak tělák!“ zakřičela jsem na ni na oplátku. „Proč to potřebuješ vědět?“ zeptala jsem se jí.

„Ale, jen tak, ty máš takové štěstí, že máš dneska biologii, hned bych si to s tebou vyměnila,“ řekla, přešla až ke mně a Ang a stoupla si za mou židli.

„Proč myslíš? Neřekla bych, že Banner je nějaká výhra,“ odpověděla jsem jí a velmi dramaticky jsem si zívla. Jess mě jenom kamarádsky plácla přes ruku a začala se smát. „Co to mělo být?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Já nemyslela kvůli Bannerovi, ten za to nestojí. Já myslela kvůli tomu novému spolužákovi, Amanda říkala, že je to fakt kus a stál by za hřích,“ odpověděla mi a já konečně pochopila, proč by si chtěla vyměnit přítomnost na hodiny.

„Ale co tě nemá, já mám Mike, navíc, nikde toho tvého neznámého nevidím,“ řekla jsem s úsměvem a rozhlédla se po celé jídelně. Opravdu tu nikdo nový nebyl. I když, nemuselo by být špatné, kdyby se tu někdo objevil, aspoň bych já a teď vlastně i Mike, aspoň bychom nebyli hlavní téma všech školních drbů. Vůbec by mi to nevadilo. „A jak vlastně víš, že bude se mnou na hodině?“ zeptala jsem se naoko s nezájmem.

„To Amanda, když se nedíval, opsala si jeho rozvrh, seděla totiž vedle něj na Dějinách umění.“ Pane bože, Jess a to její balení kluků, ta si nedá pokoj. Povzdechla jsem si, když mi Jessica začala mávat papírkem, na kterém byl rozvrh nového spolužáka. „Jenom je škoda, že je jediný z jejich rodiny volný, protože má ještě dva bratry a oba jsou taky k nakousnutí, zahlédla jsem je na chodbě. Ale ty dvě holky, co byly s nimi, se k nim až moc tiskly a přitom by to měly být jejich sestry,“ šeptala mi do ucha a já se znovu ušklíbla.

„Tak fajn, je čas jít na další hodinu,“ povzdechla jsem, když už se polovina osazenstva stolu zvedla k odchodu. S Mikem jsme se před jídelnou rozloučili a já se vydala na nudnou hodinu biologie a za novým spolužákem.

Do třídy jsem vcházela skoro poslední, a když jsem vešla, všimla jsem si, že moje lavice, jindy prázdná, není zase tak prázdná. Na druhé židli seděl můj nový spolužák. Jess měla pravdu, rozhodně nebyl škaredý a mohlo by se říct, že i kus, ale já mám svého Mikea a ten mi dokonale vyhovuje. Vydala jsem se k lavici a všechen šum, vyvolaný dívčím šuškáním, utichl. Nechápala jsem proč.

Položila jsem si batoh na lavici a zaplula na svoje místo. Potom mě napadlo, že bych se mu měla asi představit, přece jen mám dobré vychování.

„Ahoj, já jsem Bella.“ Otočila jsem se k němu a s úsměvem se představila. Tohle bylo pro mě, trochu stydlivou osobu, hodně těžký krok a já ho zvládla. Všem holkám ve třídě se zatajil dech, jak očekávaly jeho odpověď a vlastně i já jsem čekala. Jess se totiž ani v nejmenším nezmínila, jak se ten její bůh, co tu teď se mnou seděl v jedné lavici, má jmenovat.

„Ahoj, jsem Edward,“ odpověděl mi melodickým hlasem, ale nevypadalo to, že by se hodlal nějak vybavovat. Stejně jsme k tomu neměli vlastně žádnou příležitost, protože do třídy přišel profesor a začal výklad o cibuli a dokonce nám řekl, že příští hodinu budeme pracovat ve dvojicích na nějaké laboratorní práci. No super.

Jen co hodina skončila, vydala jsem se na tělocvik a o Edwarda jsem se dál nestarala, holky za ním sice vzdychaly, ale já měla na vzdychání někoho jiného a ten na mě po tělocviku čekal před autem, aby mě odvezl domů, což od něho bylo moc hezké, zvlášť, když měl dneska ještě Tylera doučovat španělštinu.

„Kam to jedeme?“ zeptala jsem se zvědavě, když neodbočil na cestu k našemu domu, ale jel dál rovně.

„Nech se překvapit,“ odpověděl a dál se věnoval řízení. Tohle se mi moc nelíbilo, doufám, že nechce oslavovat ty moje narozeniny, to bych mu nedarovala, vždyť ví, že já narozeniny už hodně dlouho neslavím.

Čekala jsem, kam má Mike namířeno a jednu chvíli mi přišlo, jako by dokonce bloudil v rodném městě. Jeli jsme totiž dvakrát stejnou ulicí, ale nakonec přece jen, jako by nalezl správnou cestu, jel k němu domů. To jsem nechápala, přece musí znát cestu domů, tak proč jsme jeli víc jak půl hodiny, když cesta k němu domů nezabere ani deset minut.

„Proč jedeme k tobě?“ zeptala jsem se zvědavě.

„To se hned dozvíš,“ odpověděl mi tajemně a už odbočoval na příjezdovou cestu, kde už stálo auto jeho rodičů. Mike za ním zaparkoval a gentlemansky mi otevřel dveře. Vysedla jsem tedy a nedůvěřivě jsem se na něj podívala, tohle nikdy nedělal. „Co na mě tak koukáš?“ zeptal se trochu pobaveně.

„Toho si nevšímej, jenom mě tohle gesto překvapilo,“ odpověděla jsem mu a spolu jsme se vydali k domu trochu rychlejším krokem, protože zase začínalo pršet. Jak já jsem to počasí nenáviděla, když jsem se sem nastěhovala. Mike se zastavil až na verandě a opět mi velmi galantně otevřel dveře a nechal mě první vejít do domu.

„Překvapení!!!“ vykřiklo najednou několik lidí a já jsem pochopila, co to všechno mělo znamenat. On mi uspořádal oslavu!

~ Shrnutí ~

~ 2. kapitola ~

Autor: DamonsGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já, mé druhé já a Edward - 1. kapitola :