Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já kůň - 8. kapitola, Kempování

27.05.2010 (15:30) • Akkisek • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2855×

Pusť si písničku

Pohled Strange:

„Co se to tu děje?“ zeptala jsem se a došla k Rose a Emmettovi, kteří stáli naproti sobě a vyděšeně se na sebe dívali. V Emmettových očích byl zájem, strach, nervozita.

Rose se na mě podívala s prosbou v očích. Najednou sem přišla i Alice.

„Co se stalo?“ zeptala se.

„Nic. Nic se nestalo. Jenom… Můžete nás nechat chvíli o samotě prosím?“ kývla Rose směrem ke mně. Okamžitě mi došlo, že chce vypadnout. Vlastně musíme vypadnout. Obě dvě, teď hned.

„Emmette, tak pojď,“ řekla mu Alice.

„Chci vědět, co se tu děje,“ řekl a založil si ruce na prsou.

„Okamžitě pojď. Chtějí být o samotě!“ Díky Alice, jsi naše spása.

„Fajn. Za chvíli se vrátím,“ dokončil debatu a odkráčel s Alice. Jakmile zašli za roh, daly jsme se na zběsilý úprk. Přeskočily jsme plot a ihned dopadly na všechny čtyři nohy.

Uf. Měly jsme namále, poslala jsem Rose v myšlenkách.

Jo, to měly.

Pohled Emmetta:

„Kde jsou?“ řekl jsem Alice, když jsme se vrátili za Strange a Rose.

„Nevím,“ odpověděla mi.

„Vidíš! Já ti to říkal. Ne! Ty hned že jim dáme trochu soukromí!“ vyjel jsem na ni.

„No jo, promiň. Ani v domě nejsou.“

„Teď už nic nevyřešíme! Jede se domů.“

Nechápal jsem, kam se Rose i Strange poděly. Ještě před pěti minutami stály na zahradě a teď jakoby zmizely. Co se to tu děje? Nejdřív se Rose chová divně, a pak zmizí. Dveřmi odejít nemohly a ze zahrady také nevedou vrátka. Nechápu to!

Pohled Rose:

Pásly jsme se u vodopádů. Bylo tu tak nádherně. Celou noc jsme tu strávily a až k ránu se vydaly domů.

„Bylo tam nádherně,“ řekla jsem Strange.

„Jo, to bylo.“

„Rose, tohle se už nesmí opakovat. Rozumíš?“

„Co tím myslíš?“

„Už nikdy se nesmíš opít, už nikdy nesmíš večer usnout. Měla jsi za zadkem Emmetta, proboha!“

„Taky mě to děsí,“ nasadila jsem vážný výraz a najednou se obě rozesmály. Nešlo to vydržet. Můj obličej rozesmál Strange a mě zase její obličej. Dorazily jsme domů. Upíři tu nebyli. Naštěstí.

Bohužel další dny utekly na můj vkus až moc rychle a byl tu pátek. Den, kdy bych se měla jít zakopat. Bohužel jsem to Strange udělat nemohla, tak jsem se vydala na první hodinu jako na popravu.

„Nejdou ti useknout hlavu, jdeš do školy,“ ozvala se Strange.

„Pátek, upíři, společný stan s Emmettem, čtrnáct dní a možná víc,“ zopakovala jsem jí čtyři důležité fakty, ze kterých byl nejdůležitější ten třetí. Ano, ano. Společný stan s Emmettem bude vážně poprava. Neuvěřitelně mučivá poprava!

„No tak. Udělej to pro mě.“

„Ahojky, holky! Tak jak se těšíte?“ Přiběhla k nám Alice a za ní v těsném závěsu Bella.

„Ani nevíš jak.“ Falešně jsem se na ni usmála.

„Ale no ták. Emmett bude hodný. Slibuju,“ řekla Alice a Bella se povzbudivě usmála.

„Ty to možná slibuješ, ale já ne,“ prošel okolo nás Emmett a jakoby nic prohodil, přitom se usmál a mně se hned ten úsměv nelíbil. Něco chystá. No počkej! Ty ještě uvidíš!

„To se ještě uvidí,“ zašeptala jsem si pro sebe a všichni se jako na povel rozesmáli.

„To nebylo vtipné,“ odpověděla jsem jim na to a vydala se k lavici.

Celé dopoledne bylo rychle za námi a já seděla v jídelně. Vedle mě po pravé ruce Strange, po levé Alice.

„Tak jo, rodino! Uděláme to takhle. Pojedeme s Rose a Strange k nim, ty si zabalí a jedeme na místo, jelikož my už zabaleno máme. Jasný?“ zavelela Alice.

„Jasný!“ zasalutoval Emmett a všichni se rozesmáli. Až na mě. Já si ho měřila nenávistným pohledem.

„Au! Nech toho Rose! Nemusíš mě zabíjet pohledem.“ Ublíženě se na mě koukl a já zabodla vidličku do talíře.

„A bacha na ten talíř. Není tvůj,“ připomněl mi a já začala zuřit. Strange do mě nenápadně šťouchla, tak jsem se falešně usmála. Úsměv mi opětoval a já semkla ruce v pěst. Blbeček!

„Emmette, uklidni se, nebo budeš spát venku!“ ozvala se Bella.

„Žádný problém. Pro mě – stejně jako pro vás – hračka,“ odpověděl a ihned se zamyslel nad tím, co řekl. No jo, jen pokračuj! My víme, že jste upíři!

„Ehm… Když je teplo, rádi spíme venku,“ objasnil to ihned Jasper.

„Jasně. To vám tak věřím,“ zahučela jsem a byla si jistá, že to všichni zúčastnění slyšeli.

Stáli jsme u aut a všichni se domlouvali, jak bude čtrnáct dní probíhat. Všichni až na mě. Jak jinak. Štvalo mě, že s nimi musím jet také. Štvalo mě, že budu ve stanu s tím pošahaným idiotem Emmettem. Štvalo mě, že se všichni chovají jakoby nic.

Rose, koukej se taky zapojit, jinak uvidíš!

To tak! Díky, nemám zájem.

Fajn, můžeme vyrazit. Konečně se domluvili a my vyrazili k našemu domu. Celou cestu mi Strange dávala přednášku o slušném chování a já věřila tomu, že se všichni v autě za námi docela dobře baví.

Vletěla jsem do pokoje jako velká voda. Byla jsem naštvaná!

„Emmett pomůže sbalit Rose, já pomůžu Strange,“ rozdávala Alice úkoly a ve mně se zvedla další vlna vzteku.

„Zvládnu to sama,“ oznámila jsem jí a byla si jistá, že to slyšela.

Právě jsem byla u první skříně. Emmett mě s úšklebkem pozoroval od dveří, opřený o futra a smál se mé rychlosti. Kdybych se chtěla prozradit, už mám zabaleno!

„Stop! Jak můžeš být tak pomalá!“ Přiletěl ke mně a vytrhl mi tašku z ruky.

„Dej to sem! Na moje věci mi sahat nebudeš!“

„Ani náhodou. To bychom tu byli ještě zítra. Tady si sedni a seď.“

„Nejsem pes!“ Jsem kůň, upírku!

Nevšímal si mých protestů a z každé skříně mi do tašky naházel několik věcí.

„Jak víš, jestli jsem zrovna tyhle věci chtěla?“ zeptala jsem se ho otráveně.

„Nevím. Jenom se mi líbily nejvíc,“ mrknul na mě. Na tohle mě nedostaneš!

„Fajn! Dej to sem,“ vyškubla jsem mu tašku z rukou a šla k autu.

„Kam to jedeme?“ zeptala jsem se. Místo odpovědi mi bylo sebrání mé GPSky a nastavení nějakého místa.

„To je ono,“ odpověděla mi Bella.

„Dík.“

Nasedla jsem do auta a vyjeli jsme. Po půl hodině mě to Emmettovo šnečí tempo přestávalo bavit, tak jsem jednoduše zařadila a předjela ho. Přidala jsem a brzy byl Emmett v nedohlednu. Jenže za chvíli mě s troubením předjíždělo auto, řízeno tím upírem. Tak takhle tedy ne! Celou cestu jsme se předjížděli a nakonec jsme zastavili asi dvacet kilometrů od místa.

„Byla jsem první!“ vylezla jsem z auta a ukazovala na Emmetta

„Jo, ale už nejsi,“ zasmál se.

„Fajn, lidi, klid, ok?“ ozval se Jasper.

„Kdo bude první na místě kempování, vyhrál. A kdo…,“ nestačil Jasper domluvit, když ho Emmett přerušil.

„Takže sázka, bereš?“

„To si piš, že beru!“

„Dobře, takže kdo bude první, ten druhý mu bude muset po zbytek dne sloužit,“ řekl.

„Souhlasím,“ odpověděla jsem.

„A kdo bude druhý, tak… tak...,“ nevěděl co říct.

„Kdo bude druhý, tak musí dát tomu druhému polibek!“ vyhrkl Jasper.

„Ani náhodou!“ ozvala jsem se.

„Já to beru a vyhraju,“ řekl Emmett.

„Prohraješ!“ odpověděla jsem.

„Až bude 15:50, oba dva vyrazíte. Jasné?“ zeptal se Jasper.

„Jasné,“ odpověděli jsme sborově já a Emmett.

Nasedla jsem do auta, připravena vyhrát. Tři, dva, jedna… TEĎ! Oba dva jsme vyrazili jako na povel a řítili se vozovkami. Byla jsem ve vedení, jenže mě Emmett předjel. Nedala jsem se a znovu se dostala do vedení. Já, Emmett, já, Emmett… Takhle se střídalo pořád dokola pořadí. Nakonec jsem smykem zastavila a ani ne po vteřině za mnou Emmett.

„Mám tě!“ vyskočila jsem z auta a ukázala na něj.

„Příště vyhraju já!“

„To si jen myslíš.“

„Tak jo, Emmette. Koukej dát Rose pusu!“ ozvala se Bella a ve mně hrklo. Že já hloupá tu sázku brala. Začala jsem couvat. Emmett šel proti mně s divným úsměvem na rtech. Narazila jsem zády na strom a utéct jsem už nemohla.

„To je výhra, co?“ zašeptal mi Emmett do ucha a pak přitiskl své rty na mé.