Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já kůň - 7. kapitola, Rose namol

26.05.2010 (20:00) • Akkisek • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2642×

Kapitola věnována Fiddi (zde její profil), čtenářce, které si velmi vážím za její podporu, komentáře a zájem. Díky :)

Pusť si píseň :)

Pohled Emmetta:

Dosedli jsme do pohodlných křesel a ihned k nám přicupitala servírka.

„Takže, co si dáte?“ zeptala se přeslazeným hláskem a já měl chuť ji vyrvat z rukou ten blok a omlátit jí ho o hlavu. Jsem to ale sadista.

„Já si dám zelenou, tři piva, whisky a vodku. Díky,“ řekla jako první Rose a mě ihned došlo, že tohle odpoledne bude veselé. Nebo ne?

„Pro mě jen jedno pivo, díky,“ ozvala se Strange. No, konečně někdo, kdo má rozum – teda ne že bych ho já sám měl.

„Dám si whisky a dvě piva, díky,“ řekl jsem a přemáhal jsem vztek. Kdybyste viděli ten její příšerně falešný úsměv!

Když servírka odešla a všichni byli někde pryč, promluvil jsem k Rose, která do sebe právě lila pivo.

„Neměla bys takhle pít,“ řekl jsem jí.

„Jsi snad moje chůva?“ No, zatím to vypadá velmi zajímavě. Ani ten alkohol jí nezvedne náladu. To mě vždycky!

„Já jenom že bys taky nemusela dopadnout dobře,“ řekl jsem jí varovně.

„Tak to je fajn. Proč myslíš, že to piju?“

„Děláš to proto, aby ses opila?“

„Bingo!“ A první láhev měla v sobě. Sotva ji dopila, vrhla se na druhou. Vážně byla k nezastavení. Ještě si užijeme.

Odešel jsem. Na tohle vážně nemám nervy. Když jsem stál u záchodů, nějaká holka – zjevně totálně namol – se na mě vrhla a začala mi strkat jazyk až na mandle. Fuj! To je teda hnus! To Rose to umí líp! Stop! Stop! Tohle musí přestat! Odstrčil jsem tu holku od sebe. Jen pohodila vlasy – to mi někoho připomnělo - , sebrala flašku a odešla.

Šel jsem si zpět sednout. Všichni se už vrátili, jen Rose tu nebyla. Hned za ní šla Alice. Nechal jsem to být. Určitě šla jen na vzduch, to pořádně vydýchat.

Po nějaké chvilce ke mně dokráčela Alice a naštvaně si přede mě stoupla. Zvedl jsem se a ona hned spustila s výkladem.

„Co si myslíš, že děláš?!“ začala na mě ječet a mě z toho tónu málem přeskočilo kolečko v hlavě. Pokud jsem tam nějaké měl, určitě by to bylo se mnou zlé!

„Cože?“ Nevěděl jsem, o čem mluví.

„Ty jsi vážně idiot. Rose se kvůli tobě chce opít tak, že si nebude nic pamatovat, brečí a ty se mezitím někde cucáš s nějakou nánou! Koukej za ní jít! Sedí venku před klubem!“ spustila a ve mně hrklo. Okamžitě jsem šel za Rose ven.

Vyšel jsem ze dveří klubu. Rose si mě ani nevšimla a už otevírala další láhev. Upíří rychlostí jsem jí vytrhl láhev z ruky a ta na mě jen koukala jako na Draculu v růžovém plášti. Měla skelné oči, byla celá bílá a smála se. Ovšem jen do té doby, než jsem ji vyfoukl flašku. Pohled se změnil v zuřivý. Tebe se tak bojím! Hlavně v tomhle stavu.

„Dej to sem!“ zavrčela na mě varovně. Maucta! Ani upír by to tak bravurně nedokázal.

„Nedám,“ řekl a odhodil láhev někam daleko.

„Jak chceš,“ začala se zvedat, ale chytl jsem ji za ruku.

„Omlouvám se,“ řekl jsem. Ani nevím, proč jsem to řekl. Byl to reflex, který ve mně ona vyvolala.

„Ehm…, jo,“ řekla zaskočeně.

„Vážně se omlouvám.“

„Fajn, beru to.“

„Takže je všechno v pohodě?“

„Jo, asi jo.“

„O. K., takže teď už se žádného alkoholu ani nedotkneš a já tě zavezu domu. Bereš?“

„Co Strange?“

„Ta přijede s ostatními.“

„Dobře,“ řekla a to už jsem jí držel dveře do auta. Jedna noha, druhá noha a to už letěla po zádech k zemi. Rychle jsem ji zachytil a stavěl na nohy. Ona se jen zakymácela.

„Dobrý. Díky,“ řekla. Chtěla znovu nastoupit, ale to už jsem se nevydržel na to dívat a zvedl ji na sedadlo sám.

„Díky,“ zopakovala.

„V pohodě.“ Oběhl jsem auto a už startoval. Rosalie asi po dvou minutách začala usínat.

„Hej! Rose! Slyšíš mě?“

„Hm…“

„Rose, sakra vzbuď se!“

„Jo,“ zahučela. Fajn, jak chceš! Zacloumal jsem s ní.

„Jo! Jsem vzhůru!“

„Fajn.“

Po dalších deseti minutách začala Rose blednout. Radši jsem zastavil. Nerad bych, aby mi ohodila mé nové potahy! Mně se sice moc nelíbily, ale Alice mi vyhrožovala, že jestli je změním, že mi auto přelakuje na růžovo, a to jsem vážně nechtěl riskovat!

Otevřela dveře a vyběhla na kraj lesa. Začala zvracet. Chvilku jsem na ni koukal, ale pak jsem k ní přistoupil a podržel ji vlasy.

„Díky.“ Sedla si na kraj silnice a podepřela si hlavu rukama. Po chvilce začala usínat. Opřela si o mě hlavu. Sundal jsem si mikinu a přikryl ji. Nějakou dobu jsme tam seděli, ona spala. Začala se třást, tak jsem ji vzal do náručí a mou přirozenou rychlostí se vydal k ní domů.

Strange ještě nebyla doma, tak jsem ji odnesl do pokoje a otevřel okno, aby měla čerstvý vzduch. Seděl jsem u ní a měl o ni strach.

Vzbudila se a podívala se na mě, pak na hodiny.

„Sakra!“ Vstala a zavrávorala. Okamžitě jsem byl u ní a podepíral ji.

„To… to je dobrý,“ řekla a začala ode mě couvat.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se jí.

„Měl… měl bys možná odejít,“ řekla a v jejím hlase jsem poznal vyděšení, strach a nervozitu.

„Proč? Co se děje?“

„Teď nic, ale stane se,“ řekla a docouvala k oknu. Opřela se o zeď. Za pár vteřin už byla před domem. Stál jsem před ní a sledoval ji.

Pohled Rosalie:

Vzbudila jsem se a okamžitě vystřelila do sedu. Kouknula jsem se na hodinky. Bylo něco před osmou. Měla bych vstávat… počkat! Pokoj, vůně… Emmett! Podívala jsem se na něj a zděšeně vstala z postele. Okamžitě se mi podlomila kolena a já začala padat. Emmett byl ihned u mě a podepíral mě. Aha! Už vím. Byli jsme v klubu, objednala jsem si a pak Emmett se líbal s tou… tou nádherou a pak už nic.

„Sakra,“ zahučela jsem. „To… to je dobrý,“ vykoktala jsem, ihned se mu vysmekla a začala couvat. Věděla jsem, že to za chvíli přijde. Za chvíli ze mě bude zvíře, stane se ze mě kůň.

„Co se stalo?“ zeptal se.

„Měl… měl bys možná odejít,“ řekla jsem nejistě.

„Proč? Co se děje?“ Za chvilku se změním na zvíře a on se mě ptá, co se děje? Co by se dělo! Jen budu mít kopyta, žíně až ke spěnkám, velký zadek a budu dvakrát taková! Co by se mělo dít? Vždyť to je naprosto normální věc!

„Teď nic, ale stane se,“ řekla jsem a vyskočila z okna. On stál ihned za mnou a já věděla, že s naším tajemstvím je konec. Vlastně jen s mým. Neřeknu mu, že Strange je také kůň. Mohlo by ji to ohrozit a to já nechci. Stačí, že budu v háji já sama.

„Co se to tu děje?“ ozvala se Strange a přišla k nám. Měla zděšení v očích a nervozitu zároveň. Věděla, že se za chvíli přeměníme a Emmett tu stále je.

Doufám, že se Vám kapitolka líbila. Někoho jsem možná zklamala z nedostatku Emmettových poznámek a myšlenek, ale slibuji, že až budou kempovat, bude to o 100% lepší :D.

Autor: Akkisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já kůň - 7. kapitola, Rose namol: