Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já kůň - 2. kapitola, Setkání s upíry

15.05.2010 (17:15) • Akkisek • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3143×

Rovnou z kanceláře školy jsem vyrazila na první hodinu, což byla matematika – ach bože, co jsem komu udělala. Sedla jsem si do poslední lavice. Začetla jsem se do nového rozvrhu, když vtom se něco velkého a otravného postavilo u mé lavice k oknu, takže jsem neměla žádné světlo.

„Ahoj, můžu si sednout k tobě?“ Vzhlédla jsem. Bezva, jeden z těch rádoby upírků. Bojím, bojím. Pche!

„Jo, jasně.“ No bezva. Už jsem se radovala, že budu mít lavici pro sebe.

„Jsem Emmett.“ Podal mi ruku ehm… Emmett.

„Rosalie.“ Přijala jsem ji. Zazvonilo a do třídy vešel učitel. Naštěstí jen oznámil, že to já jsem tu ta nová, takže představování se nekoná.

První hodina proběhla v klidu. Soustředila jsem se na učivo a nevnímala upírkovy pokusy zjistit o mě víc. Vždyť upírům se nedá věřit! A je to moje věc!

Druhá hodina – výtvarná výchova. Ó bože, proč zrovna já musím mít takové štěstí.

„Ahoj, Rose, můžu?“

„Jasně, Emmette,“ odpověděla jsem sarkasticky. Jeho to ale nevyvedlo z míry a měl úsměv stále na rtech. Do třídy vkráčela učitelka, sedla si na židli a začala číst – moc sympatická paní.

„Takže, třído, dnes máte volné téma. Nakreslete cokoliv, hlavně to odevzdejte, jinak za pět!“ Jak říkám. Moc milá paní.

Vzala jsem si čtvrtku a koukala na ni. Nic mě nenapadalo, tak jsem si namočila štětec a vymáchala ho v zelené barvě. Pohrávala jsem si se štětcem nad papírem a nevěděla jak začít.

„Takže… Ty máš kluka?“ Zabodla jsem štětec do čtvrtky a ten na ní udělal stříkanec. Já toho kluka – pardon, upíra – uškrtím. Chci mít chvilku klid. To toho chci tolik?

„To si piš, že mam!“ Lež. Jak jinak. Jen prosím, ať už mě nechá být.

„Aha,“ řekl a úsměv mu pohasl. Uf. Mám ho z krku.

Po vytouženém mlčení, neobtěžování hloupými otázkami, zazvonilo a já rychle vzala výkres, dala ho učitelce na stůl a běžela ze třídy. Nekoukala jsem nalevo ani napravo. To se mi vymstilo. Narazila jsem totiž do něčeho tvrdého a po přezkoumání i dutého. Opravdu moc, moc dutého!

„Sakra, nemůžeš dávat bacha?“ vyjela jsem na Emmetta.

„Promiň, to tys nekoukala,“ odvětil s úsměvem a já měla chuť mu jednu fláknout.

„Jistě! Jak jinak!“ Vstala jsem a chtěla odkráčet na holčičí záchody se upravit.

„Počkej, nechceš doprovodit?“ Chtěla jsem říct ne, ale pak se mi v hlavě zrodil vážně fajn nápad, jak mu ukázat, frajírkovi.

„Jasně, proč ne,“ odpověděla jsem a nahodila sladký úsměv.

Došli jsme až k záchodům, ale on chtěl jít za mnou i tam. Je fakt neodbytný. Plus pro mě, přesně v to jsem doufala.

„To chceš se mnou jít i dovnitř?“

„Proč ne? Nikdo tam není,“ řekl a mrknul na mě. Chytla jsem ho za ruku a vtáhla do poslední kabinky. Nechal se. Jak jinak. Přitiskla jsem ho na zeď a začala líbat. Uměl to. To se mu musí nechat. Nejdřív se zarazil, ale pak nezůstal pozadu. Pomalu, ale nenápadně jsem se přesouvala ke dveřím kabinky a v nepozorovanou chvíli se od něj odtrhla, vyběhla z kabinky, přibouchla mu před nosem dveře a zamkla je. Ano, sebrala jsem klíč. Jsem já to ale mrcha. Se smíchem jsem utekla ze záchodů a po chvilce uslyšela vyděšené ječení. Á, upírek se dostal ven. Chudák dotyčná holka, nezávidím jí.

Po mém úžasně naplánovaném činu, jsem měla třetí hodinu, což byla biologie. Byli tu ti ostatní upíři, jen chudáček Emmettek ne. Takhle šlo celé dopoledne.

Na obědě jsem si přisedla k Jessice, Lauren, Mikovi, a dalším mě neznámým. Dojedla jsem ten hnus a chtěla odejít, když vtom mě zastavila Jessica.

„Prý ses líbala na záchodech s Cullenem,“ vybalila na mě. Novinky se tu šíří rychle.

„Jak to sakra víš?“

„Od něj, prý líbat vůbec neumíš a slintáš u toho jako buldok.“ No počkej, Cullene, to si ještě odskáčeš. To ti garantuju. Celá nasupená jsem odešla z jídelny, nasedla do auta a chtěla jet domů. Najednou mi někdo do staženého okna vrazil hlavu.

„Na těch záchodech… no, řeknu ti… nebylo to nic moc. Vůbec neumíš líbat. Zadek máš pěknej, ale to ostatní stojí za nic.“ Mám ho praštit? Jo, to udělám! Naštvaně jsem vylezla z auta a postavila se před něj.

„Jestli tu někdo neumí líbat, tak to jsi ty! Jedině ty a nikdo jiný. Jestli si o sobě myslíš, že jsi nějak extra krásný, tak to teda nejsi! Jsi jenom další namachrovaný frajírek, který si hraje na něco jiného, než je! Takže tu teď přestaň hodnotit mě a zaměř se na sebe! Jsi dutý, až je mi tě líto!“ Dokončila jsem svůj monolog a zabodla mu vší silou prst do hrudi. Ani se nepohnul. Co bych taky čekala. Blbá skála. Myslí si o sobě, kdoví co není!

Chtěla jsem nastoupit do auta, když vtom mě chytnul za paži.

„Jsi roztomilá, když se zlobíš,“ řekl s úsměvem.

„A ty pořád tupý a dutý!“ Vyprostila jsem svou ruku z jeho sevření, nastoupila a odjela co největší rychlostí z parkoviště. Byla jsem tak naštvaná, měla jsem chuť křičet a zároveň se smát, jak jsem mu to nandala! Jestli si tedy myslí, že mu budu klečet u nohou, tak na to ať okamžitě zapomene.

Domu jsem dojela za deset minut. Odemkla jsem dveře, hodila batoh na sedačku a šla za Strange. Byly tři hodiny, takže mám do přeměny ještě čas. Možná bych mohla na Strange někam jet. Být koněm je jedna věc, jezdit na koni druhá.

Pořádně jsem Strange vyhřebelcovala, vyčistila kopyta a vyčesala hřívu. Sedlo ani uzdu jsem nepotřebovala. Dokázala jsem předvídat její pohyby a navíc spolu můžeme komunikovat pomocí myšlenek. Nasedla jsem na Strange, poslala ji v myšlenkách pobídku, aby cválala a jela, kam chtěla. Bylo mi jedno, kam pojedeme, stejně se pak změním na koně a cestu zpět najdeme snadno. Strange se rozcválala a ladným obloukem přeskočila plot. Jezdit na koni je vážně nádhera – zní to divně od takového „polokoně“, že?

Po hodinové vyjížďce jsem se Strange chtěla přeskočit menší potůček. Obloukem se otočila a nacválala na něj. Když probíhala okolo křoví, které měla spolu s potůčkem překonat, najednou prudce zaryla kopyta do měkké hlíny a přikrčila se. Seskočila jsem z ní a opatrně odhrnula pár větviček a to, co jsem uviděla, bylo vážně nechutné. Zvedal se mi žaludek. Pár upírů – jak jinak než Cullenovi – lovilo divoké koně. Ano, i tady žijí koně. Vypustili je tu lidé z rezervace, aby zde mohli normálně žít, ničím neomezováni a oni si je tu jen tak loví upíři. Pocítila jsem takový vztek! Vždyť já jsem jedna z těch koní! Akorát zapadalo slunce a já se změnila v koně. Poslala jsem Strange v myšlenkách, že na ně zaútočíme. Strange se to líbilo. Nechtěla, aby někdo takhle zacházel s naším druhem. Upíři nemají šanci. Máme větší sílu i lepší smysly než oni.

Vyskočila jsem z křoví a Strange hned za mnou, upíři si nás už všimli a nechali koně utéct. Postavili se do bojových pozic a Strange a já naproti nim. Začala jsem hrabat kopyty do země a vzpínat se. Strange mi poslala v myšlenkách, co si upíři myslí – nejenže dokázala posílat myšlenky, ona dokázala i číst myšlenky. Upíři byli zmatení. Diví se, proč instinktivně neutíkáme, a že nás zabijí. Kdyby jen věděli.

Rozběhla jsem se naproti tomu prvnímu upírovi. Když byl u mě, otočila jsem se a vyhodila zadními kopyty. Odletěl nejméně dvacet metrů zpět. Všichni byli zmatení. Strange mezitím zneškodnila další dva upíry. Teď tu už zůstal jen Emmett a ta dívka s červenýma očima. Poslala jsem Strange v myšlenkách, ať si vezme tu dívku. Já si vychutnám Emmetta.

Emmett se naproti mně rozběhl, na tváři vítězný úsměv. Rozběhla jsem se naproti němu. Když jsme od sebe byli asi deset metrů, prudce zabrzdil. Udělala jsem to samé jako on. Úsměv se mu vytratil a zadíval se mi do očí. Nechápu, co v nich vidí. Strange se mezitím vytratila a nechala nás tu.

Emmett se začal znovu ale normálním krokem přibližovat, já začala couvat.

„Neboj se, nic ti neudělám,“ řekl. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale věřila jsem mu.

Přešel přede mě a natáhl ke mně ruku. Musím uznat, že byl docela hezký, a když nebyl mezi partou těch jeho upírských kámošů, byl docela fajn. Přišla jsem k němu blíž a on mě pohladil po hlavě. Kdyby věděl, kdo jsem, okamžitě by nasadil ten posměvačný obličej a měl by hloupé poznámky. Očichala jsem mu ruku – když jsem kůň, probouzel se ve mně instinkt, ovšem abych se bála upírů, to ne. Zadíval se mi znovu do očí a já jemu také.
„Rose,“ řekl a já ztuhla na místě.

Prosím o jakékoliv komentáře - kladné, záporné. Jen chci vědět Váš názor a to, jestli mám pokračovat.

Autor: Akkisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já kůň - 2. kapitola, Setkání s upíry: