Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Izabella Lilly Potter - 5. kapitola

30.06.2016 (10:30) • Gaylen • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1163×

Uch, měla bych začít běhat...  nebo alespoň posilovat. Takhle jsem si nezacvičila, co jsme měli Lupina na OPČM – tedy Obranu proti černé magii. Tehdy to bylo naposled, co jsem dřepovala nebo dělala kotouly. Tenhle boj se Smrtijedy byl fakt záhul. Uhýbat se jejich kletbám a zasahovat je svými. No prostě makačka.

Svaly se mi vypětím třásly a já z posledních sil vyprovodila Belatrix portálem z naší zahrady.  Byla jsem na sebe velice pyšná, protože otevřít portál umím jen já.  Ani můj bratr to neumí a to je, co říct. Navíc jsem ho nikdy takhle dlouho otevřený neudržela takže?  Potlesk pro mě – tedy šikulu roku! Myslím, že ta díra plná blesků končí někde... co já vím, snad v jiný dimenzi. Vlastně by to bylo fajn, aspoň by těm parchantům trvalo déle, než by se z tý pekelný díry vyhrabali. Žádná škoda, povídám.

Zavřela jsem pekelnou díru (pojmenovalaj jsem tak portál v duchu, protože blesky, který z něj šlehaly, byly vážně zlověstný), a s úlevným frknutím sebou plácla na trávník.  Byla jsem vážně grogy.  Ale taky dost šťastná z toho, že jsme tuhle podělanou situaci zvládli skvěle.

Začala jsem se smát, jak smyslů zbavená, a užívala si ten pocit. Nejsem tak bezbranná a evidentně jsem i dost šikovná. Moje ego bylo ve vesmírných výšinách a užívalo si to stejně jako já. Ron se nade mnou sklonil s širokým úsměvem. Což bylo velice potěšující, jen kdyby z něj nekapala krev. Uvolnila jsem Culleny ze štítu a pustila Carlislela, aby se postaral o raněného, a chtěla jsem se doplazit do kuchyně. Pro mě z vážně neznámého důvodu, jsem měla děsnou chuť na něco hodně kalorickýho a sladkýho. Aby ne, však si to zasloužím.  Začala jsem se hrdinně zvedat, ale zradila mě pravá noha. Ta potvora byla asi zlomená. No asi fakt jo, protože místo na Rona, Carlisle mluvil na mě: „Izo, přestaň se tady hrabat a počkej, než tě odneseme protože nevím, jak si to představuješ, že s takovou zlomeninou někam dojdeš.“ Jeho klidný a vcelku pobavený tón mě urazil. Vyplázla sem na něj jazyk a chtěla zahlásit něco děsně chytrýho, když v tom jsem ve vzduchu: „Jáj, pustit mě! Já umět sama chodit!" vyjekla jsem ale nějak divně. Ewdard mě slušně usadil: „Hele ty být nějaká sjetá. Já tě odnést, ty přestat šermovat rukama a nic nerozbít.“ Hruď mu vibrovala smíchy a já se zadívala do jeho rozzářeného obličeje. Proč mluvíme tak připitomněle?

„Hmf... ale nést mě přes kuchyň! Izinka chtít čokošku!“

„Rozkaz madam!“ zahlaholil můj osobní nosič a já na oplátku přestala máchat rukama všude možně. A pak mi to došlo. „A co Ron? Dyť z něj tekla krev. Moje nožka počká, aby on nevykrvácel. Jo?“ Koukla jsem s otázkou na Edwarda.

„Má nad obočím škrábanec. Z toho vážně nevykrvácí, neboj. Já ošetřím tvojí nožku a Carlisle jeho škrábanec.“ Jé, ta odpověď se mi líbila. Bude se mě dotýkat! Vlastně... no, holila jsem si nohy? Abych je tak měla chlupatý... Euforii vystřídala panika a já se natáhla pod nohavici a zašátrala, jestli jsem vopičátko, nebo ne. Uff, naštěstí ne.

„Tady máš tu čokošku,“ vytrhnul mě Edward z myšlení. „Jo, dík! Nebyla by ještě jedna?“ Zkusila jsem psí oči.

„Tu dostaneš jako odměnu, až tě ošetřím.“ To jsou ale úplatky, samá korupce v té rodině. No, ale jako co mám dělat, že jo. Hlavně, že ji dostanu.

Edward mě odnesl do ordinace a položil na lehátko. Sundal mi pyžamkový kalhoty a začal prohmatávat moji nožku. „Jauvajs! Tam to bolí.“ Nedala jsem se a ozvala se, když mi šáhnul na pohmožděný místo.

„Tak zlomené to nemáš, ale namažu ti to hojivou mastí a obvážu.“ Ou jé, Izinka dneska jede! Žádná zlomenina, to je bezvadný. Ten Edward je táák pěknej. A ten zadek! Počkat, na co to myslím? Vždyť je hrozně protivnej! I když... posledních... pár hodin je milej. Koukala jsem, jak mi zamotává nohu.

„Tak a je to, můžeš jít,“ oznámil mi. Ale počkat... to mě už jako nebude nosit? Ale já chci! Líbilo se mi to! No počkat, tohle teda ne. Zkusila sem jakože si stoupnout a překvapivě to nešlo: „Au, to hrozně bolí si na to stoupnout. Asi mě budeš muset nosit.“ Zakřenila jsem se na Edwarda. Chvilku na mě koukal, a pak se probral: „To máš pravdu... Teď budeš potřebovat nosit, než to přestane bolet.“ A usmál se na mě tím nejsladším úsměvem na světě. Myslím, že jsem právě rozteklá jako zmrzlina.

„Prosím nejdřív do pokoje pro kalhoty, a pak dolů za Ronem, ať se můžeme rozloučit.“

„Jak si přeješ.“

Opatrně mě vzal do náruče a nesl do pokoje, který teď vlastně je náš pokoj. Položil mě na postel a šel do skříně vyndat nějaké oblečení. Přinesl mi jen kraťásky. Beze slova mi je oblíkal. Přitom se mě nezapomněl dotýkat na kůži a mě naskakovala husina. Srdce mi utíkalo jako o závod a jeho jiskřičky v očích a pobavený úsměv vypovídaly o tom,  že to slyší. Lehce jsem ho plácla do ramene a nasoukala se mu do náruče.

„Dolů?“ zeptal se, napřímil se se mnou a vykročil. Proč se mě ptá, když ani nepočká na odpověď?

„Jo, dolů a zase přes kuchyň prosím mám hlad.“

Myslela jsem, že všichni budou v obýváku, ale opak pravdou. Celá Cullenovic rodina i s Ronem, který se cpal na baru jídlem od Esmé.  Eward mě chtěl taky posadit, když jsem zamručela, poslušně si sedl sám a já mu seděla na klíně.

„Tady máš jídlo, holčičko.“ Šoupla mi Esmé talíř s jídlem. Pustila jsem se do toho a obrátila se na Rona: „Najíš se a vrátíš se, nebo se chceš vyspat?“

„Vrátím se. Čím déle jsem pryč, tím hůř budu Hermionu s Harrym hledat.“

„Fajn. Pozdravuj je a spolehni se, že splním naší úmluvu.“ Dojedli jsme, já z Edwardovy náruče obejmula Rona, který byl v tom okamžení pryč.

Všichni jsme se vydali do obýváku a začala diskuse na téma Bitva před naším domem.

„Zvládala jsi to dost dobře!“ pochválil mě Emmet.

„Dík tys taky dobře stál!“ smála jsem se mu. Celou dobu, co probíhalo vyhazování Smrtijedů z naší zahrady, jsem držela Cullenovy ve štítu. Bála jsem se, aby se jim něco nestalo.

„Víš, ale my jsme upíři. Jsme rychlejší a silnější. Nám se jen tak něco nestane,“ usmála se na mě Alice.

„Já vím, jen... bála jsem se. Pro příště to už neudělám. Jen doufám, že pro příště už nebude.“ Opřela jsem se o Edwarda a pomalu usínala za hlasů členů mojí rodiny. Byli vystrašení a zároveň nadšení z něčeho nového. Nechápala jsem je. Já mít na výběr, tak zdrhám, co mi nohy stačí. No, asi jsou fakt znuděni věčností. Pravda... Čím víc posil, tím dřív tahle podělaná válka skončí.

Autor: Gaylen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Izabella Lilly Potter - 5. kapitola: