Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Instinkt - kapitola patnáctá

Instinkt - kapitola patnáctáTokání, tokání a tokání... Paul s Annie se poznávají o něco blíže. Přesto jsou mezi nimi tajemství, která je budou od sebe vždy oddělovat. Regi

 

Kapitola patnáctá

Zadíval jsem se do tmy a studoval pohyby stínu. Vlastně mě polapil vztek na tu osobu plížící se tmou a tajně doufal, že je to ten samý muž, co se vloupal k Annie. Toužil jsem se ho zbavit jako osiny v zadku. Annie mě stále křečovitě držela a nechtěla pustit. Hrudník jí kolísal pod rychlými nápory nádechů. Naznačil jsem, že bude všechno v pořádku a vymanil se z jejího sevření. Neslyšitelně se zvedl a dával si pozor, aby pode mnou nezavrzala podlaha. Chtěl jsem ho překvapit ze zadu, ale spíš on překvapil mě! Postava otevřela dveře do ložnice a zašeptala naléhavě moje jméno.

„Boby?!“ Sáhl jsem po vypínači a rozsvítil. Až teď jako by se probudil Falco. Začal na útočníka štěkat a schovával svůj zadek za kredencem. Ochranář jeden.

„Promiň, šéfe, ale neviděl jsem tě na gauči a nechtěl vzbudit tvoji ženu…“ koktal zaskočeně. Rozhlížel se okolo sebe a hledal, odkud jsem se vzal. Nečekal mě za svými zády. Pak si všiml Annie na zemi za gaučem.

Ta na něho vykuleně civěla. On se při jejím pohledu ostudně začervenal a dal před sebe paže, aby se zakryl. Byl nahý, jak se po přeměně jen přeměnil do lidské podoby a neměl čas se obléknout. Došlo mi, že proto nechtěl Annie vzbudit. A zároveň nečekal, že s ní budu spát na zemi. I já to nečekal.

V rychlosti jsem po něm hodil jedny ze svých kraťasů. „Kde?“ Zajímal jsem se o jasný problém. Upír.

„U útesů.“

Víc jsem nepotřeboval vědět, ostatní mě navedou. „Annie, jdi spát do ložnice,“ pobídl jsem ji spěšně. „A ty tu zůstaň a hlídej ji,“ poručil jsem mu.

Ale Annie se na mě jen podívala a pak na Bobyho. Až teď mi došlo, jak to muselo vypadat, když mi přišel do domu nahý kluk a já po něm ještě chtěl, aby mi pohlídal ženu. Tiše jsem zaklel, ale neměl čas jí to vysvětlovat. Pomohl jsem jí vstát a uložil ji do postele. Políbil ji na dobrou noc. Zaskočeně si prsty přejela rty, kde jsem byl před vteřinou svými ústy a já se musel pro sebe usmát její reakci.

Pak se ze mě stala dravá šelma připravena jít lovit.

 

Vracel jsem se až k ránu. Rány a odřeniny mi omyla Emily, nechtěl jsem, aby mě tak viděla Annie. Zkurvenej upír, manipuloval s námi jako s loutkami. Bavil se a my ho málem nedostali. Ale ten pocit vítězství a nadřazenosti byl unášející a naprosto opojný.

Ještě za dveřmi mého domu mě upoutal smích. Vešel jsem a uviděl Bobyho s Raulem, jak spořádaně sedí v kuchyni a ládují se lívanci, co jim Annie pekla. Byla celá od mouky a těsta. Vypadala roztomile.

„Dáte si ještě?“ pobízela je Annie. Rozhodně nevypadala, že by byla po dnešní noci nějak vystrašená. Já prostě nevím, co jsem čekal, ale rozhodně ne, že tu bude hostit párek vlkodlaků.

„Že váháš, dej to sem.“ Raul jí div nevytrhl talíř z rukou. S Bobym se cpali, až měli boule za ušima. Hltali, až skoro mlaskali.

„Tak to abych udělala ještě jednu dávku,“ povzdychla si Annie se smíchem a kluci horlivě přikyvovali. Annie nakoukla do ledničky. „Ale máte smůlu, už nemám vajíčka…“

To způsobilo jen to, že kluci začali rychle natahovat po posledních kouscích, div se o ně neporvali.

„Co tu děláte?“ zeptal jsem se, když mě ani jeden z nich nezaregistroval. Všichni se po mně otočili. Zadíval jsem se na Annie. Ta si mě měřila pohledem a nic neříkala.

„Jen jsem přinesl Bobymu nějaké oblečení,“ oznámil mi Raul a nacpal si do pusy další lívanec.

„Jak to dopadlo?“ zajímal se Boby. Jen jsem pokýval hlavou, že v pořádku. „Hele, proč vy dva spíte na zemi?“

„Do toho ti nic není,“ odsekl jsem mu a byl naštvaný, ani nevím proč. Tahle jejich pohodička mě vytáčela.

„Já jen abych věděl pro příště.“ Pokrčil rameny.

„Protože Paul ještě nezjistil, že když je vyhoštěný z ložnice, tak si může rozložit gauč,“ zasmála se Annie a kluci se k ní přidali.

Nevěřícným pohledem jsem ji přehltl. Cože?! To zatracený kanape se dá rozložit? No, super ještě si ze mě budou dělat srandu. Sevřely se mi pěsti zlostí. Kluci si toho všimli.

„No, tak my už půjdeme,“ loučil se Raul. „Annie, ty lívance byly úžasný. Jsou lepší než od Emily, ale to jí neříkej,“ chválil ji až do nebes a utíral si pusu od skořice a cukru.

„Kdybys je dělala příště, tak s námi počítej,“ nabádal ji Boby. „Tak zítra v pět. Mějte se.“

Konečně vypadli ze dveří. Mělo se mi ulevit, ale já se místo toho otočil na usměvavou Annie. „Tak zítra v pět?“

„Jo,“ pokývala hlavou a šla mýt nádobí, jako by se nic nedělo. Skoro jsem měl pocit, že mě ignoruje. Už se nesmála. Žárlil jsem na ty dva zmetky. „Měl by sis jít lehnout, určitě jsi unavený,“ poznamenala Annie.

„A hladový a nevrlý,“ doplnil jsem ji při pohledu na prázdné talíře. „Co je zítra v pět?“ opakoval jsem svou otázku a nemohl si pomoci od zvědavosti. Jestli mi to nepoví ona, tak se budu muset jít zeptat jich.

„Boby potřebuje pomoc s jednou úlohou do školy. Celé ráno jsem mu vysvětlovala matematiku, ale musíme se na to ještě podívat. Věděl jsi, že je mu teprve osmnáct? A já si myslela, že je starší než já! Vypadá na víc. Dal by sis lívance?“

„Myslím, že ti dva nenažranci všechno snědli,“ poznamenal jsem nevrle.

Annie pokývala hlavou. „Dělala jsem tři várky. Všechno snědli. Nevím, kam to do vás padá. Ale něco jsem ti schovala.“ Vyndala odněkud mísu, přikrytou utěrkou, a dala ji na stůl. „Dáš si? Jsou ještě teplé.“

A já se musel usmát. Myslela na mě. Tolik mě to potěšilo, že má blbá nálada rázem zmizela.

„Páni, to voní,“ chválil jsem ji jako kluci před chvíli a zakousl se do té cukrované dobroty. „Hmm…“ lahodil jsem si. „Kde ses naučila vařit?“ Nenápadně jsem nohou odstrkoval žebrajícího Falca. Nic nedostaneš, čokle!

„Od Berty,“ odpověděla jednoduše. „To byla naše hospodyně,“ dodala na vysvětlenou.

Málem mi zaskočilo. „Vy jste měli hospodyni?“

„Jistě,“ pokývala hlavou, „a šoféra, co mě ráno vozil do školy.“ Annie utřela stůl a otočila se na mě. „Proč se na mě tak díváš a nejíš? Nechutná ti?“

„Ne, já jen… Nemusíš tohle všechno dělat. Jednou za čas mi sem chodí uklízet jedna žena z vesnice. Můžu jí říct, ať chodí častěji a …“

„Dělám něco špatně?“ přerušila mě zhrzeně a rozklepaly se jí rty, jako bych ji káral.

„Ne, neděláš, miláčku. Jsi úžasná. Já jen nechci, abys dělala něco, na co nejsi zvyklá.“

„Co tím myslíš?“ vzlykla a já nevěděl proč. Vždyť jsem neřekl nic špatného.

„Já nechci, abys mi tu dělala služku, Annie. Proč raději nemaluješ?“

„Jsi jako Rick, ten mě taky pořád žene k malování, ale to je jen koníček. Vaření mě baví. Poslední dobou jsem k tomu neměla moc příležitostí a už vůbec ne žádného vděčného strávníka. Rick toho moc nesní. A to že uklidím, je jediná možnost, jak se ti můžu zavděčit.“

„Ale já nechci, abys to dělala kvůli mně.“

„Tak to dělám kvůli sobě, abych si tu nepřipadala na obtíž.“

„Ale ty tu nejsi na obtíž. Annie, já jsem řekl, že se o tebe postarám a to i splním. Vydělávám dost na to, abych nás uživil a mohl nám dopřát trochu luxusu. Nechci, aby ses v něčem omezovala, anebo měnila svůj životní styl kvůli mně.“

„Ale já to dělám ráda,“ fňukla, „pak si tu připadám víc jako doma. Baví mě to.“

„Dobře, když ti to udělá radost,“ rezignoval jsem, vstal a pohladil ji po tváři. Tak rád jsem se jí dotýkal.

„A nechci, abys mě živil. Mám dost peněz od Ricka…“

„Annie, podpoř trochu moje mužské ego,“ požádal jsem ji. „Peníze od Ricka si schovej, budou se ti ještě hodit. Pokud půjdeš na nákup, anebo si budeš chtít pro sebe něco koupit, hotovost je v krabici od sušenek ve špajzce.“ Něco mi říkalo, že o těch penězích už stejně dávno ví. „Teď mě prosím omluv, pokud ti to nebude vadit, půjdu si lehnout.“ Neubránil jsem se unavenému zívnutí a namířil si to do ložnice.

„Paule?“

„Ano?

„Až se vyspíš, nešel bys se mnou do mého domu? Potřebovala bych si tam vzít pár věcí a nějaké načiní,“ požádala mě. „Nechci tam jít sama.“

„Jistě že půjdu, miláčku. Ještě jsi říkala, že chybí vejce a já se potřebuju na chvíli zastavit na pile, tak to vezmeme při jednom.“ Usmál jsem se na ni a poslal jí vzdušný polibek. „Ty lívance dojím potom.“

Padl jsem do postele a bylo mi jedno, že si Falco ke mně jako nevětší lenoch přilehl. Únava byla silnější než alergie na to štěně. Polštáře byly nasáklé Aninou vůní, až jsem málem zavzdychal, a to aroma vdechoval jako nejsilnější drogu. Tolik mi ta postel chyběla.

 

. . .


Paul mě držel za ruku a vedl dlouhou halou plnou strojů. Na sobě měl nové boty, co jsem mu koupila, a oddychla si, že mu padly jako ulité. Ani nic neřekl, když místo svých starých bot našel v botníku tyhle. Jen mě pochválil za dobrý výběr. Vyrazil mi tím dech. A já uvažovala nad tím, jestli mu Tom řekl, co jsme dělali ve městě.

Neušlo mi, že se po nás všichni přítomní z dílny otáčejí. Odvraceli se od svých stolů a tu a tam zarachotilo vypnutí elektrické pily. Strašně mě to znervózňovalo. Zároveň mě překvapilo, že tu jsou jenom ti muži, co jsem viděla u ohně. Nikdo jiný tu nebyl.

„Annie, pojď,“ pobízel mě Paul. Otevřel dveře od kanceláře a za kancelářským strojem seděla postarší dáma.

„Myslela jsem, že dnes nepřijdeš, Paule.“ Zvedla se.

„Potřeboval jsem si vyzvednout rozpis. A chtěl ti někoho představit. Gwinet, toto je moje Annie,“ přestavoval mě s úsměvem, jako by se mnou chlubil. „Annie, tohle je Gwinet. Moje úžasná sekretářka, bez které by to tu nemohlo existovat.“

„Těší mě,“ usmála jsem se na ni a ona mi to mile oplatila. Paulovu sekretářku bych si spíš představovala s dlouhýma nohama, velkými ňadry a blondýnu k tomu, aby mu zpestřovala polední pauzy ve skladě. Tahle postarší žena mě překvapila.

„I mě. Myslela jsem si, že Paul o tobě přehání, ale ty jsi ve skutečnosti ještě hezčí, než říkal.“

„Děkuji vám, paní.“

„Jakápak paní? Jen Gwinet. A tykej mi, cítím se stále na dvacet,“ svěřila se energicky. Pak se obrátila na Paula a blaženě se usmála. „Moc vám to spolu sluší.“ Poplácala ho paži. „Dojdu ti pro ten rozpis.“

„Moc milá dáma,“ poznamenala jsem, když odešla.

„To je. Rád bych jí dnes něčím potěšil, ale sám to nezvládnu,“ obrátil se na mě s prosíkem.

„Jak můžu pomoct?“

„Jednoduše, jen se mnou spolupracuj.“ Mrknul na mě s lišáckým úsměvem. Popravdě, nic jsem nechápala. „Už jde,“ špitl a přisunul se blíž ke mně. V dalším momentě mě vzal okolo pasu, vytáhl mě na špičky a sám sklonil hlavu. Jeho horká ústa se přisála na ty má. Chtěla jsem ho odstrčit, ale jen jsem uvízla dlaněmi na jeho bocích.

Pořád mě překvapovalo, jak se někdo tak hrubý může chovat tak něžně. Zavřela jsem oči a vnímala ten atak každou buňkou. Otřel se jazykem o mé zuby a já překvapeně vydechla. Stáhl ho, ale znovu se vrátil a donutil k akci i ten můj. Takováhle intimita se mnou otřásla. Nic podobného jsem nezažila a zavzdychla mu do úst. Usmál se, přesto mé rty neopouštěl, hrál si s nimi, s jazykem…

„Ohh… Děti, ani nevíte, jakou mi děláte radost.“ Zalomila rukama Gwinet ve dveřích.

Rychle jsem od Paula ucukla, jako by mě někdo načapal na švestkách a zrudla při pohledu na ni a další dva muže za ní. Paul zklamaně zavzdychal, propálil je pohledem a pak zabručel, stejně jako to dělával můj vlk.

„Šéfe, my jdeme…“ ozvali se chlapi.

„Jo, jděte.“ Mávl Paul rukou k východu a oni odešli.

„Tady máš.“ Vložila mi Gwinet nějaké desky do ruky. „A nezapomeň, že chci tři,“ poznamenala při pohledu na nás. „Myslím si, že ti to, ty bídáku, nebude dělat problém.“ Šťouchla ho čiperně do břicha.

„To nezáleží jen na mně,“ ohradil se s jemným úsměvem. Stále mě držel jednou rukou okolo pasu a políbil mě do vlasů.

„Viď, Annie, že budou tři?“ Nadějně se na mě podívala, s takovou naléhavostí starého člověka, že jí dotyčný nemohl nic odmítnout.

„Co? Jo. No, asi jo.“ Nechápala jsem, o čem to mluví a byla z toho naprosto zmatená. Paul se tiše zasmál.

„Ty se mi líbíš, děvče. Už se nemůžu dočkat.“ Celá rozzářila. „Tak šup, jděte, ať na tom můžete co nejdřív zapracovat,“ popoháněla nás se smíchem.

Když jsme vyšli z budovy a posadili se do auta, Paul na mě upřel zrak. Tvářil se škádlivě a já se na něho tázavě podívala. „Víš, co si jí slíbila?“ zeptal se.

„Nemám nejmenší tušení,“ přiznala jsem a pokrčila rameny.

„Právě si jí slíbila, že mi porodíš tři děti,“ zasmál se a já strnula. Snad to Paul nevzal vážně, hrklo ve mně. V tom případě nás ta žena právě posílala dělat…

Vykulila jsem oči a zalapala po dechu. „Ale…“ nevěděla jsem, jak se mám správně vyjádřit.

„To nic,“ uklidňoval mě. „Já to neberu vážně. Gwinet se mě už roky pokouší naverbovat do rodinného života. Kdysi měla jednoho syna, ale ten se jí odstěhoval na druhý konec světa. Vnoučata viděla jen fotkách. Teď by se jí mělo narodit pravnouče, ale to taky nikdy neuvidí,“ vysvětloval mi. „Tak vkládá naděje do mě.“

„To s její rodinou je mi líto.“

„Nemusí.“ Nastartoval auto. „Má mě.“

 

. . .

 

„Annie,“ zasmál jsem se při pohledu na ni. „Pokud nevíš, tak vezmi oboje,“ pobízel jsem ji, když se mračila nad jablky. Nevěděla, zda má vzít červené, anebo zelené a mně to bylo naprosto jedno.

Vlastně jsem se úžasně bavil. Annie byla neuvěřitelně roztomilá. Pobíhala od jednoho regálu ke druhému a dřív, než něco dala do košíku, tak si přečetla složení a zhodnotila, zda to bude dobré. Pokud s tím nebyla spokojená, tak s tím mrskla zpět.

Trochu se mi zkřivila tvář při pohledu na brokolici a kapustu. „Annie, myslíš, že je tohle nutné?“ Ukázal jsem se na tu zeleninu.

„Je to dobré a zdravé,“ ohradila se dotčeně a přidala k tomu další kytku, co jsem viděl snad poprvé v životě. Jsem snad králík? Když se Annie otočila, kapusta se vrátila zpět na původní místo.  Brokolice to už bohužel nestihla.

Konečně, maso! Pořádné jídlo pro vlka. Bylo mi jedno, co házím do pojízdného košíku, hlavně, že to bylo rudé a krvavé. Annie si povzdychla a nenápadně vyměnila nějaké balíčky za jiné.

„No, co? Je to to samé, ale levnější.“ Pohodila vlasy a přidala k tomu kuře. Pak koukla na popsaný papírek. „Chybí nám ještě vajíčka. Dojdu pro ně.“ Odběhla.

Minuta, dvě, pět… Annie nikde. Popadl mě neblahý pocit. V uličkách nebyla a ani u pokladen. Teď jsem si připadal jako rodič, co ztratil své dítě v obchodním centru.

„Co hledáš,“ ozvalo se za mnou se smíchem.

„Annie, to mi nedělej,“ vydechl jsem a otočil se na ni.

„Co? Byla bych tu dřív, kdyby se někdo nesnažil zbavit kapusty.“ Zamračila se a položila zelenou hlávku s vejci k nákupu.

Přistoupil jsem k ní a pohladil ji po ruce. „Annie, víš, že tě miluju. Ale tu odpornou věc mě v životě neuvidíš jíst.“

Zvedla ke mně oči a já neodolal té barvě smaragdů v nich. Sklonil jsem se k ní a políbil ji, pomalu a nenásilně, přesně tak, jak to má být, když muž miluje ženu. Vzdech se mi vydral z úst, když mi všechnu tu něhu znovu opětovala, přesto se po chvilce odtáhla a dala pryč moje dlaně z jejího pasu.

„Jsou tady lidi.“ Červenala se.

„Tak, ať se podívají. Mně nevadí líbat se s krásnou dívkou na veřejnosti.“ Přitáhl jsem si ji zpět a přivlastnil si znovu její rty. Jen ať všichni vidí, že je moje. Že jsem jí už o kousek blíž a dobývám se do jejího nitra, přesně tam, kde tluče její srdce. Byla tak křehká a já po ní tolik toužil.

Naše rty se rozpojily, až když nám došel dech. Opřel jsem se o Annie čelo a pohladil ji po zrůžovělé lící. „Nádherně líbáš, až mě to omamuje…“ vydechl jsem a chtěl, aby to věděla. Skousla si rty a hanbivě sklopila oči. „Nemáš se za co stydět.“ Donutil jsem ji, aby se na mě podívala. „Miluju tě a budu ti to opakovat, dokud mi neuvěříš a i potom, abys na to nezapomněla.“

„Paule…“

„Pojď, půjdeme, zaplatíme. Ještě musíme pro tvoje věci. A já chci s tebou strávit večer u nějakého pěkného filmu.“ Vzal jsem ji za ruku, do druhé vozík a vedl nás pryč.

 

Kola auta zaskřípala pod brzdami a zastavila před domkem Annie. Vystoupila a já s ní. Ona se však zarazila před vchodovými dveřmi s klíči v ruce. „Je otevřeno,“ vydechla překvapeně a podívala se na mě s otázkou v očích.

Sam by určitě zavřel. Posunul jsem Annie za sebe, otevřel dveře dokořán a vstoupil. Někdo tu byl. Zase se sem někdo vloupal. Tentokrát však za sebou nechal mnohem větší spoušť, jako by ta dotyčná osoba něco hledala. Věci ze skříní ležely na zemi a neušetřil ani obrazy, co byly na zdi.

„Annie, jdi do auta a zamkni se,“ poručil jsem jí. „Já za tebou za chvíli přijdu. No tak, jdi,“ pobízel jsem ji a počkal, dokud se neposadila do auta. Mohl tu ještě někdo být a já ji v žádném případě nemohl ohrozit. Neodpustil bych si to.

Vešel jsem dovnitř. Neušetřili ani kuchyň. Nádobí leželo na zemi. V pokojích byly matrace oddělené od pelestí. Komody odsunuté od zdí. Ani jeden pokoj nezůstal v celku. Podíval jsem se za Rickovu skříň. Krabice se složkami a doklady i s penězi, byla pryč. „Sakra!“ musel jsem si ulevit. Ten někdo našel, buď to, co hledal, anebo teď ví o Annie víc, než je zdrávo a k tomu se obohatil. Hledal jsem nějakou stopu, co by mi napověděla, co se tu stalo, ale nic. Ten někdo si dal pozor, aby tu po sobě nic nezanechal.

Hrklo ve mně, když se z ložnice Annie ozval její tichý výkřik.

 

<-- -->



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Instinkt - kapitola patnáctá:

 1
16.06.2011 [12:08]

InomaTohle bylo kouzelné Emoticon Pohodová kapitolka, kdy si zvykali jeden na druhého (no ne zvykali, vypadalo to, že k sobě pasují tak, že si zvykat nemusí Emoticon ). Nakupování bylo úžasné a slib Gwinett taky.
Ale ten závěr Emoticon Rychle jdu na další.
Jo a Paul je pěknej ťunťa, když neví, že má rozkládací gauč Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!