Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Instinkt - kapitola čtrnáctá


Instinkt - kapitola čtrnáctáPaul po Annie touží každou svou buňkou v těle, přesto se ho znovu začne bát. Uvidí totiž Paula, jak se nemilosrdně vrhne na Toma a ten se mu nedokáže ubránit. Annie neví, co se děje, a má strach...

 

Kapitola čtrnáctá

„Paule, uklidni se. Jsme z tebe všichni nervózní,“ oznamoval mi Embry, když za mnou přišel do kanceláře. „Buď šťastný. Ještě před nedávnem sis myslel, že tě opustila, a teď ji máš už týden pod svou střechou, ve vlastní posteli…“

„Přesto mám o ni strach. Je sama doma. Každou chvíli se tu může objevit Rick a odvést mi ji,“ zoufal jsem si. Oni s tím hnusným pocitem nemuseli žít. Drtil mě každou minutu, vteřinu…

„Vždyť ji hlídají kluci, ti na ni dají pozor. Jsou to sice mláďata, ale o to víc se ti chtějí zavděčit a ukázat, že jsou z nich chlapi. Víš, že kdyby se cokoliv stalo, hned tě zavolají. A navíc, po Rickovi nejsou ani stopy.“

Pokýval jsem. Telefon měl od napadení Annie vypnutý, přesto mu nepřestávala volat. Tak trochu jsem doufal, že je po něm. Ne, že bych mu to přál, jen… Annie by potom zůstala se mnou, neměla by kam jinam jít.

„V noci, když jsem měl hlídku, se Annie vyplížila z domu a hledala mě jako vlka…“ svěřil jsem se tiše.

„A?“

„Strávil jsem s ní v lese půl noci. Povídala si se mnou a mazlila se. Bylo mi to příjemné, vzrušilo mě to. Ostatní na hlídce to taky cítili, nemohl jsem na nic jiného myslet, bylo mi to trapné…“ Sevřel jsem si hlavu v dlaních a zadíval se na haldu papírů na mém stole, zároveň potlačil zaúpění.

Pořád jsem cítil její prsty ve svém kožichu, jak mě hladí. Neodtahující se blízkost, upřímný úsměv a radost z toho, že mě vidí. Políbila můj čumák, opírala se o mě… Dostalo mě, když se mi nakonec začala svěřovat, co cítí ke mně jako k člověku – k Paulovi: Přiznala, že se jí líbí, když se mě může dotýkat. Jak je zmatená z mého chování. Přesto ji rozechvívají moje polibky, má z nich strach, přesto po nich touží. – Její slova mě těšila a hřála hluboko ve mně. Svěřovala se a červenala se přitom. Dostávalo mě to do kolen.

„Tak to jsi první, komu se to podařilo,“ zasmál se Embry.

„A nejen to, když jsem přišel z hlídky a šel se přes ložnici vysprchovat, zahlédl jsem přes pyžamo její křivky. Spala odkrytá. Její obliny mě… No, v tu chvíli, jsem měl sto chutí vyhodit to rozmazlené štěně, co jí leze do lůžka, za dveře a natáhnout se vedle ní - do své postele, místo abych spal na tom gauči pro trpaslíky. Pak jsem se půl hodiny chladil pod ledovou sprchou a vydýchával to.“

„Myslel jsem, že jsi jí dal od ložnice klíč.“

„To ano, ale používá ho, jen když se převlíká. Je to divný vztah. V její přítomnosti jsem strašně nervózní. Nikdy jsem nežil se ženou. Nevím, jak se k ní mám chovat.“

„Vlastně jsem ti chtěl říct, že tě obdivuju, Paule.“

„Proč?“ Podíval jsem se na něho.

„To co se stalo Annie… Já sám nevím, jak bych to vzal já, kdyby se to týkalo mojí ženy. Je to strašný. Máš naši podporu v tom, co děláš, ale to ty víš. Nikdo z nás by nedovolil, aby se jí něco dalšího stalo. Ochráníme ji. A pokud po ní jdou doopravdy ti hajzlové, dostaneme je a sprovodíme ze světa bez milosti a lítosti,“ sliboval mi.

„Msta je moje, Embry. A věř mi, že jim nedovolím jen tak lehce zemřít. Smrt pro ně bude dlouhá a krutá…“ Protáhl jsem si prsty, až to zakřupalo.

„Paule, můžu dál?“ zaťukala Gwinet na dveře a vstoupila. „Mám to, co jsi chtěl, ale nepotěší tě to.“ Podala mi arch papírů od sekretářky šerifa. Přelétl jsem ho očima a rozzuřeně si odfrkl. Všechno bylo přesně tak, jak jsem si myslel. „Je mi to líto,“ dodala.

„Co se stalo?“ zajímal se Embry.

„To je složka o případu Annie, oni ty hajzly doopravdy našli, ale pustili je na svobodu. Uznali nevinnými, i když bylo naprosto jasné, že ty dívky znásilnili a zabili!“ Znechutilo mě to. „Mohli je odsoudit akorát na základě svědectví Annie, ale prohlásili ji za zmatenou a nedůvěryhodnou.“

„Jiné důkazy neměli?“

„Měli DNA z těla Annie, které souhlasilo s jejich, ale policajti byli tak horliví, až došlo k jeho protizákonné manipulaci, tak se nedalo použít jako důkazní prostředek. Víc neměli. Je to zkorumpovaný systém!“ Praštil jsem vzteky do stolu. Ale zároveň jsem z toho mohl mít radost, až se dostanou do rukou mně…

„Takže tu máme dva sériové vrahy,“ hodnotil situaci Embry. Nemusel jsem mu číst myšlenky, abych věděl, na co myslí.

„Budeme muset posílit hlídky, podle všeho si vybírali samotné mladé dívky na opuštěných místech,“ dodal jsem.

„Nevím, jestli vám to pomůže, pánové, ale po Otakaru a Frederiku Wilsonových se před lety slehla zem,“ oznámila Gwinet.

„Jak to víš?“ Otočil jsem se na ni.

„Podceňuješ starou ženskou. Mám známé, a ti mají další známé, a tak dále… Říká se, že je někdo oddělal. Neví se kdo, ani kdy, ale prý je po nich.“

„To je neověřená informace,“ odbyl jsem ji. „Říkali ještě něco?“

„Vlastně ano, byly toho plné noviny. Pár měsíců po nehodě Annie zatkli jejího otce za vraždu své manželky – matky Annie.“

„Cože?!“ Naprosto mi to vyrazilo dech. Zůstal jsem na ni zírat.

„Ubodal ji. Prý v afektu,“ dodala a podala mi na papíře jeden z ofocených článků z novin s titulkem: Podnikatel obviněn z vraždy své ženy. „Zákony jsou v těchto ohledech přísný. Vyhnul se trestu smrti, odsoudili ho na doživotí.“

Zhroutil jsem se v křesle. A jen na ni zíral. Na okamžik mě napadlo, že si ze mě nejapně střílí, ale její výraz mě přesvědčil o opaku. Ať jsem čekal cokoliv, tak tohle ne. Tak já mám tchána v base, super.

„Gwinet, prosím tě, v kolik mám tu schůzku?“

„V šest.“

 

. . .


„Hele, jestli se nepřestaneš cpát, tak už tě neunesu,“ nadávala jsem Falcovi, který žebral o další pamlsek a upíral na mě svoje štěněčí oči. Rostl mi přímo před očima. Vyhnala jsem ho a dál krájela zeleninu k večeři.

Nějakou dobu byl od něho klid, až moc divný klid, že mě to zarazilo, odložila jsem nůž a našla tu malou potvoru v předsíni, jak si pomlaskává na jedné z Paulových bot. „A sakra!“ zaklela jsem a chtěla ji Falcovi vzít, ale on se o ni se mnou začal přetahovat a vrtěl při tom ocasem! Hrál si se mnou, ale nakonec prohrál.

„Tys tomu dal,“ kárala jsem ho a držela zbytek té velké botasky. Paul se za to bude zlobit. Jako každý chlap moc bot neměl a teď tohle. Stačilo, že se Paulovi nelíbí, že se mnou spí Falco v jeho posteli. Nic sice na to neřekl, ale moc dobře jsem ho slyšela brblat, když si ustýlal v obýváku, že to psisko může spát v posteli a on musí na zemi.

Naše soužití bylo nepopsatelné. Někdy mi přišlo, jako by se mi Paul vyhýbal. Nic po mně nechtěl, nic ode mě neočekával. Když jsem nakoupila a uvařila, byl překvapený a hned mě ubezpečoval, že to dělat nemusím. Ale já tu neměla nic na práci. Když byl Paul pryč, zbavovala jsem se skrytého bordelu, toho, co nebyl vidět. Měl ho všude. Pod kobercem, ve skříních, na lustru… Teď, už tu měl čisťoučko, ale on si toho jako na potvoru nevšiml. No, prostě chlap.

Mně nedělalo problém žít s mužem, prostě jsem Ricka na chvíli vyměnila za Paula. Jen s tím rozdílem, že Paul toho několikrát víc snědl a víc mě u toho chválil.

„Teď mu budeme muset koupit nové,“ povzdychla jsem si nad Falcem, anebo spíš nad botou. Kde je teď, v tomhle zapadákově, seženu, dřív než se Paul vrátí z práce, aby nenadával? Pak mě to napadlo… Tom.

 

. . .

 

„Tak, jsme dohodnutý, pane Hopkins. Tu dodávku zaručeně doručíme včas.“

„Na vás je spoleh, pane Lahote,“ rozloučil se se mnou milý šedovlasý pán potřesením ruky.

Byl ve své branži třída a já s ním rád jednal. Docela mě děsilo, až jeho podnik převezme jeho syn, vysokoškolák, blbec, co o obchodu nevěděl zhola nic. Pan Hopkins občas s sebou brával na jednání i svou ženu, tvořili spolu nerozlučný a komický pár. Člověk se s nimi nikdy nenudil. Stejně jako on, i já se těšil domů za svou ženou.

Schůzka se o něco nečekaně protáhla a já pospíchal, abych byl co nejdřív u ní. Je skoro devět hodin a venku se tvořila pomalá tma. Potřeboval jsem být s ní a doufal, že ještě nebude spát.

Vlastně jsem celé odpoledne přemýšlel, jak si dnes od ní přivlastním další z jejích polibků. To pomyšlení mi vždy rozbušilo srdce a rozechvělo tělo. Jako bych se chystal udělat něco zakázaného a sladkého. Jako když nedočkavostí ukradnete z maminčina talíře ještě horký koláč. Ona se potom na vás za to zlobí, ale přesto je ráda, že vám chutná.

Na cestě před jedním obchodem mě zarazilo auto podobné tomu, se kterým jezdila Annie. Ne, je to její tréňák. Obešel jsem ho a rozhlédl se kolem. Za skleněnou výlohou jedné kavárny seděla zády otočená jedna dívka se stejnými vlasy a křivkami jako má Annie. Možná bych pochyboval, že je to ona, ale chlapec naproti ní byl Tom Ouwen, se kterým byla tenkrát na pláži. Něco jí živě vyprávěl a ona se natočila mým směrem, aby zakryla svůj smích. Byla to ona - Annie. Napila se z koktejlu před sebou a vyprskla smíchy, až ho poprskala.

Pěsti se mi sevřely, když se ho začala dotýkat a ubrouskem mu provinile otírala jeho mokré tričko. On nemohl zapřít, že se mu to líbilo. Parchant jeden! Polapil mě vztek. Až moc jsem si zvykl, že je Annie doma, když přijdu z práce, a teď tohle…

Na protějším chodníku na mě mával Deny s Lenym, šestnáctiletá vlčata, co dnes dohlížela na Annie. Cítil jsem se před nimi mírně ponížen a nevrle jim naznačil, že už můžou jít domu. Myslím, že si částečně oddychli. Nic však neřekli na mou náladu.

Nemusel jsem se rozhodovat ani vteřinu nad tím, co udělám. Přišlo to samo. Hodlal jsem ji odtamtud odtáhnout, ať se jí to líbí nebo ne. Copak si ona neuvědomuje, jak to pro ni může být nebezpečné? Každou chvíli ho zachvátí proměna a bude nezvladatelný. Anebo bych si měl přiznat, že žárlím? Rozhodně bude Tom rád, když odejde v celku. To mu ještě nedošlo, že mi nemá lézt do zelí?

Vešel jsem do kavárny a ani si nevšiml, že přede mnou vstoupila do dveří postarší žena a zamířila si to rozhodným krokem ke stejnému stolu jako já. Jaké pro mě bylo překvapení, když se osočila na pár přede mnou…

„Mami?“ vydechl Tom.

„Netvař se tak překvapeně. Snad si nemyslíš, že tě nechám randit s nějakou pošahanou ženskou. Copak jsi neslyšel, co se o ní říká? Je to cvok!“ gestikulovala rukama, že jsem si myslel, že někoho uhodí. „Koukej jít domu!“

Annie se zajíkla a Tom zaskočeně polkl. „Mohla by ses, mami, prosím tě uklidnit?“ požádal ji tiše, bez kladné odezvy. Očividně mu dělalo velké problémy odporovat vlastní matce, obzvlášť když je takhle rozzuřená.

„A co vy, slečno, není vám trapné takhle obtěžovat mladíky?“ prskla na Annie a v tónu jí byl znát odpor nad její osobou. Celá kavárna se po nich otočila.

Přistoupil jsem k nim a ani jeden z nich si mě nevšiml. „Neruším?“ zaskřípal jsem zuby. Annie ostudně sklopila hlavu a já v jejích očích zahlédl slzy. Byla tak pokorná, až se mi sevřelo srdce. Jako by udělala něco špatně. Všechny ty horké emoce, které ve mně do teď byly, vyprchaly při pohledu na ni.

„Paule?“ vyhrkla Tomova matka.

„Melisso, co kdybys držela svůj jazyk na uzdě,“ požádal jsem ji ostře, až zalapala po dechu.

Nemluvil jsem s ní od té doby, co v šestnácti otěhotněla a chtěla to svést na mě. V té době jsme byli přátelé a spolužáci. Po tom incidentu jsme se začali sobě vyhýbat. Ironií bylo, že já s ní nikdy nic neměl. Myslím, že v té době doufala, že jí pomůžu od nuceného sňatku s Tomovým otcem, byl to hrubián a časem se to i dokázalo. Vůbec mi nešlo na mysl, co na něm tenkrát viděla.

„A ty tu děláš co, Paule? Tohle není tvoje věc!“

„To se mýlíš, Melisso. Právě tu křičíš na moji ženu,“ uzemnil jsem ji. Pohledem sjela na Annie a pak znovu na mě. Jako by nevěděla, co má říct. Pak se otřepala.

„Ty nejsi ženatý,“ řekla vítězně.

„Ne, ale brzo budu.“ Vytáhl jsem Annie na nohy, přitáhl si ji k sobě a vyhledal její ústa. Překvapivě se Annie nechala stáhnout mou hrou a polibek mi opětovala. Hodil jsem na stůl pár bankovek, s mírným úsměvem, co se dal považovat za úšklebek, se s nimi rozloučil a odtáhl Annie pryč.

Annie bušilo srdce a z oka jí unikla jedna spontánní slza. Šla poslušně za mnou a já nepouštěl její ruku, dokud jsme nedošli k mému autu.

„Možná bych ti měla poděkovat za to… Ale toho se ode mě nedočkáš. Neměl ses do toho plést! Měl jsi…“

„Měl jsem čekat, až se na tebe vrhne?! Annie, to, co se tam dělo, nebylo kvůli tobě, ale kvůli mně. Víš, já… No, Melissa na mě má menší pivku a tohle byla příležitost, jak mi to dát sežrat.“ Lhal jsem. Nemohl jsem dopustit, aby se k ní donesly ty nepravdivé zvěsti, co o ní kolují, a raději to svedl na sebe. Stačilo, že mně se z toho zvedá žluč. Ještě, že moc lidí nevědělo, že je teď u mě. Mysleli si, že odjela s Rickem.

„Taky jsi ji přeřízl?“ zeptala se naprosto nevinně.

Zalapal jsem po dechu a šokovaně se na ni podíval. Něco takového bych z jejích úst nečekal. „Ne, právě že ne,“ přiznal jsem tiše. „Pojedeme?“ Otevřel jsem jí dveře od svého auta.

„Zapomněla jsem si tam tašky. A navíc tu mám auto,“ vzlykla a podívala se skrz skleněnou stěnu pohostinství, kde před chvílí seděla. Melissa s Tomem tam stále byli, a jak to vypadalo, tak si Tom poníženě vyslýchal kárání své matky před všemi lidmi, co tam byli. Pak mu přistála jedna facka, až mu zrudla tvář.

„A sakra,“ musel jsem si ulevit. Tom se začínal chvět a do svalů se mu dostala ta nepříjemná vlkodlačí křeč. Neovládal se. „Počkej tu, dojdu pro ně,“ oznámil jsem jí spěšně a zamířil si to do té vřavy.

Pach v kavárně mě ubezpečil, že je Tom v přeměně. Začalo to. Potil se, třásl se a zatínal zuby v ohromné bolesti. Řev jeho matky mu dodával jen emocionální vypětí k tomu, aby se vše urychlilo a on tu přede všemi skončil na čtyřech jako neovladatelný vlkodlak. Kurva, tohle jsem doopravdy nečekal.

 

. . .

 

„Ježíši!“ musela jsem si ulevit.

Paul místo mých tašek táhl Toma za krk. Ten se vzpouzel a cukal sebou. Melissa na Paula křičela, co to dělá, ať jejího syna pustí. Ale on si jí nevšímal, dál táhl Toma pryč. Bylo to až brutální, jak ho držel, div ho nenesl. V tu chvíli jsem dostala z Paula ohromný strach. Nikdy se přede mnou tak násilně nechoval.

„Annie, dojdi si pro tašky a jeď domů. Zamkni se a počkej tam na mě,“ poručil mi Paul rázně a hodil cukajícího se Toma na zadní sedadlo svého auta.

Chtěla jsem mu odporovat, ale nedal mi šanci. Prostě si sedl za volant a vyjel,tak rychle, až to pod koly zaskřípalo. Melissa z toho byla taky v šoku, že se ani nezmohla na slovo a jen lapala po dechu za odjíždějícím teréňákem. Využila jsem toho a spěšně si došla pro tašky, kde se na mě hned sesypaly všechny pohledy. Měla jsem na ně chuť vypláznout jazyk jako malé rozmazlené děcko. Ne, teď nebudu brečet.

 

Bylo už po půlnoci, Paul se stále nevracel a já kouřila před domem jednu cigaretu za druhou. Nemohla jsem si pomoct. Zadek mě na tom seschlém špalku tlačil a stále ne a ne najít vhodnou polohu, jak se jinak posadit. Ruce se mi třásly. Bála jsem se o Toma, stejně jako Paulova návratu. Co to jen Paula napadlo? Bylo to kvůli mně? Nic jsem nechápala. Vždyť všechno vypadalo tak v pořádku!

Falco si unaveně lehl k mým nohám, už ho nebavilo běhat okolo domu sem a tam. Paulovo auto stále nikde. Kde sakra je? Zase se mi na povrch draly slzy. Ani nevím, za čí návrat jsem se modlila dřív, jestli za Paulův nebo Rickův.

„Neříkal jsem ti, abys na mě počkala doma a zamkla se?“

Otočila jsem se po Paulovi a málem vyjekla. Byl celý špinavý, bez košile a saka, jen v kalhotách.

„Co se stalo? Kde je Tom?“ vyhrkla jsem a postavila se.

„Páchneš jako popelník,“ poznamenal uštěpačně. Bylo na něm vidět, že je unavený, podrážděný a nechce se mnou o tom mluvit. Ale já to potřebovala vědět.

„Kde je Tom? Ublížil jsi mu?“

Udělal ke mně krok a já před ním ucouvla. Zastavil se. „Annie, tobě bych já nikdy neublížil,“ řekl pokojně.

„Já teď mluvím o Tomovi,“ vzlykla jsem a popotáhla nosem.

„Tom? Ten je teď doma, spí. Neměj o něj strach.“

„Dobře, jdu za ním,“ otočila jsem se k odchodu, ale on mě chytl za paži.

„Ne, Annie, už se s ním prostě nebudeš stýkat. On už to ví a nebude tě obtěžovat.“ Proč mi tohle dělá?

„Ublížil jsi mu?“ zatřásl se mi hlas.

„Nic jsem mu neudělal, jen teď bude prostě nějakou dobu mimo. Je to tak lepší, věř mi.“ Pokusil se mě obejmout, ale já nechtěla. Pořád jsem viděla, jak hrubě zacházel s tím klukem. Něco mi tajil.

Jako by mi až teď došlo, že on nikdy nebude tak jemný a způsobilý jako Rick. Byl zvíře, divoch, vychovaný v tomhle koutu světa a to se nikdy nezmění.

„Já se tě bojím…“ Sklopila jsem hlavu a nedokázala se na něj podívat. Očividně se někde popral a já nevěděla s kým a ani proč… Děsilo mě to, a já se na to raději neptala a ani nechtěla slyšet odpověď.

„Já vím,“ potvrdil mi lítostivě. „Měla bys jít spát, miláčku. Klidně se i přede mnou zamkni v ložnici. Já to chápu. Půjdu se umýt ke studni.“

 

. . .

 

Pohled na gauč, kde jsem měl strávit další noc, ve mně vyvolal nechutě. Hodil jsem deku s polštářem na zem a s povzdechem si tam ustlal, aspoň si natáhnu nohy, což na tom proleženém krátkém kanapi nešlo.

To štěně jako by se mi vysmívalo. Přičichlo k mému pelechu, packou zkusilo kus deky a s ohrnutým čumákem odešlo raději spát ke své paničce do měkkých peřin. Ani ho nemusela volat, jen za ním zamkla ložnici. Doopravdy se zamkla.

„Počkej, ty čokle, až ti postavím boudu a dám tě na řetěz. To teprve uvidíš!“ vyhrožoval jsem mu tiše. Záviděl jsem tomu zvířeti čím dál víc. To ono teď bude vdechovat její aroma po koupeli a dožadovat se jejích pohlazení.

Nemohl jsem usnout, pořád se mi vybavoval její strach ze mě. Měla ho v očích. Ale kdybych jí řekl pravdu… Nevěřila by mi a myslela, že jsem cvok. Blázen do ní. To se nepovedlo. O to víc jsem se bál rána, co když si sbalí své věci a bude chtít odejít? Co budu dělat? Pane Bože! Schoval jsem si hlavu pod polštář, abych potlačil zaúpění.

Už mě pohlcoval spánek, když mě probudil výkřik z ložnice. Posadil jsem se a uvědomil si, že se Annie nejspíš něco špatného zdá. Naposledy takhle křičela v ten den, kdy ke mně přišla. Vědomí, že za ty její dnešní můry můžu já… Sakra! Měl bych být šetrnější.

Plakala a převalovala se, že i dobře bytelná postel pod ní zavrzala. Chtěl jsem ji jít vzbudit, utišit, ale bylo zamčeno. Mohl bych zaklepat, ale pustila by mě dál? Ne, já byl ten poslední, koho chtěla vidět. Proč jsem jí jen říkal, aby se přede mnou zamkla? Protože by to stejně udělala.

Co se jí jen zdá? To jak jí ti muži ubližují? Prožívá to tahle stále znova a znova? Sevřelo se mi hrdlo. Stál jsem za dveřmi a váhal. Mám zaklepat, anebo ne?

Falco se rozštěkal a Annie rázem utichla. Vzbudil ji. Znatelně se mi ulevilo. Šikovný pes. I když jsem se chtěl zeptat, zda je v pořádku, mlčel jsem a šel si znovu lehnout.

Po chvíli mě zarazil klapot bosých nohou o podlahu, dveře od ložnice se otevřely a v nich se objevila Annie. I v té tmě bylo vidět, že je od pláče celá zarudlá. V rukou svírala deku a tiše našlapovala. Nejspíš si myslela, že spím a nechtěla mě probudit. Nevěděl jsem, co má v úmyslu, ale to, co udělala, mi vyrazilo dech. Přišla ke mně a lehla si vedle mě na podlahu. Dostatečně daleko, aby se mě nedotýkala, ale zároveň blízko, aby vnímala moje teplo.

Ani jsem se nepohnul, ze strachu, že by si to rozmyslela a utekla ode mě. Tentokrát usnula a spala klidně. Touha si ji přivinout do náruče byla silnější než já, a já jí podlehl. Tělo mi zapleskalo radostí, když se neprobudila pod mým sevřením a ještě víc se ke mně přitulila. Vdechoval jsem její čistou vůni po koupeli a nemohl se jí nabažit, otíral se nosem o její vlasy a roznášel to aroma okolo sebe.

„Panebože,“ vydechl jsem. Bylo to tak příjemné… „Jsem u tebe, miláčku.“ Konečně jsem mohl usnout spokojeným spánkem.

Otevřel jsem rychle oči. Někdo byl v domě. Vzbudil mě pocit jeho přítomnosti. Na druhém konci obýváku se pomalu pohyboval stín, choval se tiše a šel přímo do ložnice. Stáhl jsem paži z Annie a chtěl ji probudit, ale ona se na mě rychle otočila obličejem. Nespala, jen se vyděšeně dívala. Muselo ji probudit to samé. Dal jsem si ukazováček před pusu a naznačil jí, ať je tiše. Kývla a skousla si rty. Chtěl jsem vstát, ale chytla mě za paži a odmítavě zakroutila hlavou, abych nikam nechodil. Měla strach…

 

<-- -->



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Instinkt - kapitola čtrnáctá:

 1
2. kaja
15.06.2011 [21:18]

super Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15.06.2011 [18:00]

InomaKdo tam je? Šmankote tohle byla krásná kapitola. Dozvěděli jsme se spoustu věcí, zažili příchod nového člena smečky, ale nejkrásnější bylo to, jak přišla za Paulem a lehla si k němu. Srdíčko mi radostí plesalo.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!