Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Inferno - 3. kapitola

04.10.2010 (10:15) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1151×

3. KAPITOLA – ÚLEVA, NEBO NE?

Jen, co jsem doběhla domů, tak jsem za sebou zabouchla dveře a svalila se k zemi, kde jsem si objala kolena a snažila se popadnout ztracený dech. V tom lese bylo rozhodně něco hodně divného. Vlastně celý den byl tak nějak podivný. Už ať je to za mnou.
„Zlatíčko, stalo se ti něco?“ slyšela jsem vylekaný hlas mé babičky.
„Já… já ani nevím,“ řekla jsem popravdě a podívala se na ni.
„Panebože, co to máš s očima?“ vyjekla náhle a přiběhla ke mne blíž, prsty mi rozevřela víčka a párkrát zamrkala.
„Asi se mi to jen zdálo,“ dodala, když se zvedala. Nechápavě jsem se dívala na její vzdalující se záda, jak mířila do kuchyně.
„Babi…“ začala jsem, ale byla jsem přerušena.
„Já vím srdíčko, já vím. Pojď se posadit a můžeme si promluvit, jestli tedy budeš chtít.“ Podívala se na mě svým vševědoucím pohledem. Já se zvedla a tiše šla za ní, stejně jako ona, jsem si odsunula židli a přisedla si ke stolu. Ani jedna z nás nezačínala. Jen jsme obě srkaly ze svého šálku čaje a dívaly se jedna na druhou. Ale já to zase jednou nevydržela a prolomila jsem to ticho.
„Babi, co to dneska mělo znamenat? Jak ten kluk, chlap nebo co to bylo, vědělo, že jsi mě poslala ty a proč vlastně? Nic z toho všeho nechápu a …“ chtěla jsem dál pokračovat, ale babička mě zarazila prstem na puse, a tak jsem ztichla a začala poslouchat její příběh. Příběh, který jsem nikdy neslyšela.
„Víš, kdysi dávno jsem tady bydlela, chodila jsem na stejnou školu, na jakou budeš chodit ty, a to nejdůležitější je, že jsem zde potkala svou první lásku, o které jsem si myslela, že bude trvat na věky, ale pletla jsem se. Tak nějak jsem to asi věděla od začátku, že pro něj nejsem dost dobrá a ono to tak podle všeho skutečně bylo. Jednoho dne mě opustil, a už se v mém životě nikdy neukázal. Občas na něj doteď myslím, chtěla bych ho někdy znovu vidět, ale myslím, že to se nestane. Ale nikdy jsem nelitovala, že jsem potkala tvého dědečka. Bez něj bych totiž neměla tvou mamku a hlavně i tebe,“ pohladila mě po tváři a pokračovala ve svém vyprávění.
„Než jsem potkala tvého dědečka, byla jsem tak bláznivě zamilovaná, že jsem doopravdy věřila v to, že to bude navždy, ale podle mě nic krásného netrvá navždy. Vše nejspíš jednou musí skončit,“ řekla smutně a v očích se jí zaleskla slza, přesto se zhluboka nadechla a pokračovala. „Chvíli poté, co mě opustil, mi zemřela matka s Philem při autonehodě. To byla ta první rána. Druhá přišla o půl roku později, zemřel Charlie při jedné přestřelce. V tu chvíli jsem si přála také zemřít, o nic jiného jsem neprosila, jen o smilování, které by ukončilo mé trápení, tehdy jsem potkala, jak ty říkáš, toho chlapce. Dlouhé hodiny jsme diskutovali o všem možném i tom nemožném. Je starší, než by si kdo dovedl představit, ale já nemám právo na to, vykládat jeho příběh. Rád ti ho řekne sám, pokud budeš chtít. To vlastně díky němu jsem se tak trochu vzpamatovala, a pak potkala dědečka, který mě vrátil zpátky do života. Šlo to hodně pomalu a ztuha, ale šlo a další, říkejme tomu návrat, přišel, když jsem otěhotněla. Tou dobou jsem byla šťastná, ale přesto mé srdce ho stále postrádalo. Tak nějak jsem se s tím nikdy nevyrovnala a bude to ve mně do smrti,“ dopověděla mi svůj příběh, o kterém jsem neměla ani tušení. Vždy jsem si myslela, že děda byl její první láska a ona s ním byla šťastná a ono to bylo svým způsobem trochu jinak.
„Babi, já ani nevím, co mám říct… To jsem nikdy nevěděla. Proč jsi mi to nikdy neřekla? A věděla tohle mamka? Nebo někdo jiný?“ chrlila jsem ze sebe jednu otázku za druhou.
„Pěkně popořadě, Audrey. Nikdo jiný o tomhle neví, jsi první, s kým o tomhle takhle mluvím. Nikomu jsem to neříkala, protože jsem neviděla důvod, aby to kdokoli věděl. Viděli, že jsem šťastná a to jim stačilo, proč bych jim měla říkat to škaredé, co se mi stalo?“
„Jsi na něj naštvaná?“ nemohla jsem se nezeptat, protože já bych zuřila, a určitě bych ho nikdy vidět nechtěla, na rozdíl od babičky.
„Víš, to je hodně těžká otázka, a kolikrát jsem nad ní přemýšlela. Svým způsobem ho mám pořád ráda a tím druhým způsobem jsem mu nikdy vlastně neodpustila za to, že mě nechal v lese. Takže moje odpověď je, že jsem na něj naštvaná, ale jsem s tím vším smířená. Byl to asi můj osud,“ dodala poslední větu už o poznání veseleji.
„Já bych mu neodpustila,“ dodala jsem zlostně.
„Zlatíčko, to si jen myslíš. Jemu by odpustila každá žena,“ vyvrátila mé tvrzení.
„Co je na něm tak hrooozně poutavého, že by mu každá podlehla?“ zeptala jsem se se zájmem.
„Jeho duše,“ odzbrojila mě svou odpovědí.
„Ale asi nebude až tak krásná, a kdo ví co ještě, když opustil právě tebe,“ oponovala jsem jí.
„Ale pak bych nikdy nemohla mít tebe, ani tvou matku,“ řekla a bylo vidět, že dál už se o tom moc dohadovat nechce.
„Na tom něco bude,“ hlesla jsem.
„Chtěla bys ještě něco vědět?“ zeptala se svým už typickým starostlivým a hřejivým hlasem.
„Asi ani ne. Popravdě mě nic dalšího nenapadá. Možná jen… Kdy mi začíná škola?“
„Jelikož je dnes sobota, tak v pondělí,“ odpověděla klidně a čekala na mou reakci.
„No, už se těším,“ pronesla jsem poněkud sarkasticky.
„Nebude to tak hrozné, vždy tady byli milí lidé,“ usmála se a já přesně věděla, na co myslí, protočila jsem oči a doufala, že mě dobře viděla. Chlap by mi tak akorát chyběl.

Neděla se přese mě převalila jako tornádo. Sotva jsem se vzbudila, už jsem šla zase spát. Během dne jsem si stihla zaběhnout znovu do lesa. Nevím, jestli jsem doufala, že tam znovu potkám toho cizince, ale přece jsem po něm chtěla, ať mi dá pokoj. Možná se urazil po tom, jak jsem ho ani nenechala se představit. Kdo ví… 

Byla jsem značně nervózní z toho, že mám nastoupit do školy. Do nového a neznámého prostředí, kde na mě všichni budou čekat jako piraňa na nevinné a bezbranné zvířátko. Tak takhle si zrovna teď připadám a zítřkem se to jen zhorší. Proč nemůžu zůstat po zbytek života zalezlá v tomhle domě a nikomu nechodit na oči. Ne, tohle by mamka nechtěla, ani babička. 

V tu ráno mě to udeřilo jako blesk z čistého nebe. Babička. Poslední dny je taková… jiná. Ne, to není to správné slovo. Možná se mi to jen zdá, ale chodí si nějak často lehat. Co když s ní něco je? Proč mám teď tak hroznej pocit, že se něco špatného stane? No, jasně, ta moje makovice zase všechno převrátila. Jsem paranoidní. I když jdu sama v noci venku, tak mám neustále pocit, že jde někdo za mnou a nedej bože, kdyby se za mnou opravdu někdo objevil, v tu chvíli bych se dala na úprk, který ještě nikdo nezažil. Bohužel neumím utíkat. Vím, zní to divně, ale jsem prostě pomalá a nešikovná. Pletu jednu nohu přes druhou, a když už se mi povede se rozběhnout, tak mě zklamou mé plíce a začne mě píchat v boku, nebo se svalím na zem a popadám běh. Proto jsem začala s tím mým běháním. Ten můj tzv. „běh“ připomíná něco mezi rychlou chůzí a pokusem se rozběhnout. Kdybych měla skutečně běžet aspoň trochu rychle, tak bych uběhla tak 100 metrů a končím. Ale mým „během“ toho zvládnu docela dost. Je pravda, že ze začátku to bylo horší, ale postupem času se to lepší. Plíce si prostě zvykají a já tak můžu lépe dýchat. Holt astmatici to nemají lehké…

„Audrey, vstávej nebo přijdeš pozdě hned první den!“ slyšela jsem volat babičku zezdola a vyskočila jsem z postele.
„Sakra, to už je tolik hodin?!“ zaječela jsem hystericky. Vždyť já ani nevím, kde ta škola je! Ječela jsem na sebe v duchu. Proč zrovna dneska musím skoro zaspat. To jsem celá já.

Hodila jsem na sebe první věci, které mi přišly pod ruku, vletěla jsem do koupelny a během pěti minut se namalovala tak, abych aspoň vzdáleně připomínala člověka. S dusotem jsem seběhla schody, a už se chystala vyběhnout ze dveří, když mě babička zastavila.

„Zlatíčko, nezvala sis svačinu a o snídani ani nemluvím.“ Nevěřícně jsem se na ni otočila. Stála tam s rukama v bok a na tváři zamračený výraz.

„Babi, teď na to vážně není čas. Vezmu si svačinu, ale snídani nestíhám a navíc ani doma jsem nesnídávala. Já si raději trochu pospím,“ udělala jsem smutnej kukuč a ono to pomohlo, ale ještě, než mi dala hnědý sáček se svačinou, dodala: „Ale jen pro tentokrát. Snídaně je základ dne.“

To už jsem někde slyšela. Pro mě je základ dne zůstat v posteli. Každý to máme jinak no.

Usmála jsem se na ni a s ruka na klice mě zase zastavila.

„Jak se chceš dostat do školy?“
„Ehm, pěšky?“
„A víš kudy?“
„Ne?“ zkusila jsem. Třeba mi dá mapu k onomu pokladu. Došla ke mně a dala mi do dlaně klíče od auta. Nevěřícně jsem se na ni dívala.
„Je nás obou, a teď už upaluj, nebo vážně přijdeš pozdě. Vyjedeš doleva, a pak pořád za nosem, nemůžeš minout.“ 

Tak to by ses, babi, divila. S mým orientačním smyslem tam nedorazím ani do večera, ale zkusím to po jejím. Pořád rovně…

Neřídila jsem ani nepamatuji, takže to ze začátku šlo ztuha, hodně ztuha. Co metr mi auto škytlo a udělalo takovej hodně divnej pohyb vpřed. Nevím, jestli to bylo mnou, nebo tím autem, ale prostě nám to spolu nešlo. V tuto chvíli jsem tak trochu doufala v to, že dojedu pozdě, a už na parkovišti nikdo nebude, ale mé přání se nekonalo. Dokonce jsem na sebe upoutala pozornost ještě dřív, než jsem stihla vystoupit z auta. Já se propadnu do země. Teď by se mi hodilo, kdyby se u mých nohou objevil sám ďábel a stáhl mě do pekla. Prostě by to udělalo PUF a já tu nebyla. Jo, to by byla paráda.

Rudá až na prdeli jsem vystoupila z auta a doufala, že mi nezůstanou dveře v ruce, jsem zabouchla. Hleděla jsem do země a snažila se odhadnout směr, kterým bych se měla vydat. Špatně. Nedívala jsem se před sebe, a tak jsem sejmula jednu holku, ale s ní to ani nehnulo. Za to já jsem letěla k zemi, a už se smiřovala s naraženou kostrčí, ale někdo mě zachytil a promluvil na původkyni mého pádu.

„No tak, Alice,“ zněl hodně káravě.
„No co, stála mi v cestě. Já do ní nevrazila,“ odpověděla a vydala se ke škole. Já se otočila na svého zachránce a nestačila se divit. Zamračila jsem se na něj a chtěla se zvednout, ale nenechal mě. Prostě na mě pořád civěl.
„Můžeš mě prosím tě pustit?“ řekla jsem naštvaně a on mě poslech, doslova. Pustil mě a já letěla zadkem k zemi.
„Auu, ty jsi…“ radši jsem to nedořekla, protože se mi na jazyk cpalo tolik nadávek.
„Co?“ zeptal se pobaveně.
„Zase ty,“ povzdechla jsem si a začala se zvedat ze země.
„Dovol, abych se ti tentokrát už doopravdy představil. Jmenuji se…“

<< SHRNUTÍ >>

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Inferno - 3. kapitola: