Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Inferno - 2. kapitola

26.09.2010 (19:45) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1564×

2. KAPITOLA – KONEC NEBO ZAČÁTEK?

Víte vůbec, co to znamená inferno? Je to italsky a znamená to…
… podsvětí nebo také peklo, chcete-li.

Jen co se za mnou zabouchly dveře, tak jsem se vydala pomalým a šouravým krokem směrem k domovu. V hlavě mi hýřilo tolik otázek, že jsem je sama nemohla pobrat. Všechny tyto otázky patřily nejen tomu mladíkovi, ale především i mé babičce, která jak se zdá, toho hodně neřekla.

Cesta netrvala tak dlouho jak jsem si původně myslela. Chtěla jsem nad něčím přemýšlet, ale jen co mě ovanul studený vítr, tak se mi veškeré myšlenky vypařily. Prostě jsem jen šla, hleděla před sebe do prázdna a na nic nemyslela. Byla to svým způsobem příjemná změna pro jednou mít čistou hlavu.

Když jsem došla domů, chtěla jsem jít rovnou za babičkou, ale když jsem došla k ní do pokoje, tak jsem ji spatřila ležet na posteli. Vzala jsem přikrývku, kterou ze sebe nejspíš zkopala a opatrně ji přikryla. Ano, měla jsem v sobě plno otázek, ale budit jsem ji kvůli tomu nechtěla. Šla jsem k sobě do pokoje a sedla si na postel. V tu chvíli to na mě zase začalo dopadat a tak jsem se rozhodla, že si půjdu raději zaběhat a tím si tak trochu pročistím hlavu. Když jsem bydlela s mamkou, chodívaly jsme spolu, ale od té doby co… tady není, jsem nešla ani jednou.

Občas jsem čekala na tuto chvíli, kdy babička usne a já bych se nepozorovaně vykradla a jí jen zanechala poslední dopis na rozloučenou. Bylo by v něm něco v tom smyslu, že pro mě už nemá cenu žít a otravovat svým bytím její život, i život ostatních. Nechtěla jsem, aby mě našla někde na zemi s podřezanými žílami nebo něco podobného, proto bych někam odešla a ona by o mně už neslyšela. Ale teď je něco jinak… jen nějak nevím co.

Hodila jsem na sebe sportovní oblečení, které doteď leželo v krabici, nasadila jsem si sluchátka a mohla vyrazit. Ještě než jsem vyběhla z domu, tak jsem babičce napsala svým škrabopisem vzkaz pro případ, že by se probudila.

Sama jsem pořádně nevěděla, kam běžím, šla jsem prostě kam mě nohy nesly. Chvíli jsem běžela po silnici a poté odbočila na lesní cestičku. Přece jenom bych se mohla podívat i někam jinam než do svého pokoje a na okolní domy. Chtělo to změnu, já jsem potřebovala změnu. Nechápala jsem, kde se ve mně vzala ta nová vlna naděje života nebo jak bych to jinak nazvala. Prostě se ve mně objevilo odhodlání zkusit znovu žít. Jenže to jsem netušila, jak moc těžké to bude…

Běžela jsem docela dlouho, aniž bych se dívala, kam běžím, stejně by mi to nebylo k ničemu platné, protože moje orientace vzala roha někdy před narozením. Dokážu se ztratit kdekoli, třeba i v obchodě a kdyby náš dům nebyl tak malý, tak zřejmě i tam. Ale řídím se tím, že každý les někde začíná a někde končí. Prostě někde vylezu a nějak to dopadne. 

Nohy my ale najednou ztěžkly a padla na mě únava, ani jsem si neuvědomila, jak moc jsem vyšla z kondice. Musela jsem se zastavit a posadila jsem se na nedaleký pařez, protože mě při každém dalším nádechu začalo píchat v plících. 
„Super, ještě mě trefí… to by mi tak chybělo,“ huhlala jsem si pro sebe a hlasitě oddechovala.
„Tak mladá a tak zmožená?“ slyšela jsem za sebou neznámý hlas.
„Myslím, že do toho ti nic není,“ odpověděla jsem, aniž bych se podívala na původce této debaty. Neměla jsem náladu se pitvat mou osobou.
„Co kdyby tě vážně trefilo? To bych ti pak musel pomoci a už by se mě to týkalo,“ nenechal se odbýt a já se na něj otočila s ostrými slovy na jazyku, ale jakmile jsem ho spatřila, tak jsem ze sebe nedostala ani slovo.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě a zkoumavým pohledem si mě prohlížel, nejspíš čekal, jestli mě vážně trefí šlak.
„Jo… jo… asi jo…“ vykoktala jsem ze sebe, aniž bych z něj spustila oči. Jeho oči se dívaly do těch mých a já v nich spatřila neobvyklou černotu, až mě zamrazilo, což mě trochu vrátilo zpátky na zem. Nejspíš si všiml mého výrazu a uhnul pohledem do země a já si tak mohla nepozorovaně prohlédnout jeho tvář. Měl ostře řezané rysy, a přestože se stmívalo, bylo vidět, že jeho tvář je až nezdravě pobledlá. Šel z něj tak nějak strach, i když moc nebezpečně nevypadal. Nevědomky jsem udělala krok vzad a to upoutalo jeho pozornost.
„Bojíš se mě.“ To nebylo otázka, ale konstatovaní.
„Hmm,“ odpověděla jsem pouze a sledovala každý jeho sebemenší pohyb.
„Nic ti neudělám,“ ujišťoval mě, nebo sebe?
„Ale mohl bys?“ zeptala jsem se opatrně. Jasně že by mohl, jakýkoli chlap by mi mohl ublížit a to mnoha způsoby. Najednou jsem si uvědomila, jak moc chci žít a jak moc jsem si svého života nevážila.
„Děje se s tebou něco?“ otázal se opatrně a měl zase ten nechápavý a pozorovací pohled.
„Řekla bych, že to není tvoje věc. To je osobní!“ chrlila jsem ze sebe.
„Chápu, ale přesto, kdybys potřebovala pomoct, stačí říct. Myslím, že spolu budeme chodit do školy. Jmenuji se…“ pokračoval, ale já ho přerušila.
„Šššš… nechci to vědět. Promiň, není to nic proti tobě, ale prostě chci školu nějak přežít a nejlíp tak, aby si mě nikdo nevšímal. Nechci budit pozornost. Promiň,“ dořekla jsem svůj monolog a otáčela se k odchodu. Když jsem zjistila, že neslyším žádné protesty, tak jsem se otočila a chtěla se aspoň rozloučit, ale nikdo tam už nebyl. Hleděla jsem jako blázen na místo, kde ještě před chvílí seděl a teď tam po něm nebylo ani stopy. Kam se mohl tak rychle vypařit, nebo spíš správná otázka je: Mohl se vůbec tak rychle vypařit?
Ještě chvíli jsem hleděla na ono místo, když jsem odněkud z lesa slyšela vytí. Srdce mi v tu chvíli vyletělo až do krku a nenechala jsem se dvakrát pobízet a rozběhla se domů. Můj pomalý běh by mi sice před nějakým vlkem nebo jinou havětí moc nepomohl, ale přece jen mi to dává alespoň nějakou šanci, dokud za mnou nic neběží.

<< SHRNUTÍ >>

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Inferno - 2. kapitola: