Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » IceWolf - Epilog

13.02.2010 (18:00) • Wolfie • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2638×

Nemohla jsem rozeznat skoro nic. Všude plameny, snažila jsem se vidět alespoň něco, ale nešlo to. Žár mě nesnesitelně pálil do očí, přivírala jsem je a švidrala na mýtinu. Všimla jsem si, jak ke mně pomalu jde Alex. Šel až hodně pomalu. Vzhledem k závažnosti této situace se přímo loudal.

Hele, potřebujeme trochu píchnout, řekl mi klidně v myšlenkách.

Pomalu jsem přikývla. Jistě, s čím potřebuješ pomoct?

Mohla bys trochu uhasit ty plameny, prosím?

Už… už to skončilo? zeptala jsem se opatrně.

Povytáhl koutky úst… no, možná spíš tlamy a kývl. V duchu jsem se zaradovala a vzlétla nad vysoko šlehající plameny. Zkusila jsem nejdřív vydechnout hodně vzduchu… jenže studený vzduch proti ohni moc není. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla velké množství vzduchu až ze svého břicha- skoro. Ááá, cítila jsem účinek. Plameny ustupovaly a zemi pokrývala obrovská vrstva ledu.

Když všechen oheň ustoupil, viděla jsem tam stát skupinku bytostí. Přiletěla jsem k nim. Byli tam všichni. Ulevilo se mi. Moment… Kde je Alice?!

Po zádech mi přeběhl mráz a polil mě pot. Alice? Co se stalo Alici?
Kde je Alice? podařilo se mi zformulovat lehkou smysluplnou – alespoň z části – větu.
Šla pro oblečení, odpověděl mi Alex. Uff, tak se mi ulevilo. Zrovna malá Alice…
Takže jsou všichni mrtví? promluvil nějaký „hlas“ vlkodlaka.
Ano… odpověděla Lizzie.
Ne, vyhrkla jsem, všichni mrtví nejsou. Mě  jeden utekl.
Uh, kdo to byl? zeptala se Lizzie.
Můj…můj… taťka, pronesla jsem ironicky.
Oh. Vnitřní hlas Lizzie byl značně šokovaný.
Co s tím budeme dělat? zeptala se Kelsye, nabroušená, protože musela promluvit k Lizzie.
Co bychom jsme dělali?! zaječela v myšlenkách Lizzie. Zabijeme ho! Nechci slyšet ani slovo! Patricia a Meredith jděte na západ, Alexi, ty na východ. Já se Sabrinou půjdeme na jih a Kelsye na sever. Nechci slyšet jediné slovo.

Pohled nikoho:

Lizzie na nic nečekala a vydala se prudce směrem na jih. Letěla vysoko nad koruny stromů a zkušeným pohledem pročesávala lesy. Sabrina se jakž takž chytala a letěla kus od Lizzie.
Co s ním uděláš? zeptala se Sabrina. Svého otce neznala, ale byl jí nepříjemný, ale nechtělo se jí věřit, že by matka jenom tak zabila svou… no skoro lásku.
Co by? Zabiju ho. Je to upír. Jedno se nauč, Sabrino. Upíři se musejí zabíjet. Řiď se tím a přežiješ dlouho. Nikdy se nekamarádičkůj s upírem.

Pak toho tématu nechaly. Lizzie se soustředila na hledání a Sabrina se bála něco namítnout. Upíry měla ráda. Teda ne ty, jako její otec, ale upíry jako Cullenovi. Sama byla poloupírka.

Lizzie se prudce snesla, takže letěla jenom pár centimetrů nad stromy. Sabrina se snažila letět jakž takž rovně, příliš neriskovala.

Teď buď zticha! varovala jí Lizzie. Sabrina zkusila jít po matčině příkladu, roztáhla křídla a jenom se nechala unášet větrem. Lizzie se neslyšně snesla ještě níž a plavně prolétala mezi větvemi. Lizzie začala kroužit kolem jednoho bodu. Po chvíli se bez potíží snesla k zemi a stáhla křídla k zemi. Sabrina se snesla po jejím boku  – i když její přistání nebylo tak ladné a zlomila „několik“ větviček.

Teprve pak si všimla postavy stojící naproti ohnivé vlčici. Zíral na ní krvavě rudýma očima. Přikrčil se k zemi a potom se zase narovnal.

„Lizzie, tak rád tě vidím.“ pronesl milým hlasem. Lizzie hrozivě zavrčela a roztáhla křídla. Vycenila tesáky a s tichým, hrdelním vrčením Demetriho pozorovala.

„Ale no tak, Lizzie. Já ti pomáhal! Takhle se mi ty odvděčíš? Hm?“ Demetri se opět přikrčil. Né ze strachu, chystal se zaútočit.

Provedu s ním krátký proces. uklouzlo Lizzie v myšlenkách. Zamýšlela ho jednoduše spálit, neměla v plánu zdržovat se s NÍM. S tím zrádcem! Jednoduše ji zradil, když bojoval pro ní a jejím přátelům. Proti její dceře. A jeho. Demetri byl stejný jako ostatní. Vypočítavý a… prostě zablešený upír!

Jenže Demetri znal její způsob boje. Lizzie se přikrčila a z jejího hrdla se vyřítila ohnivá smršť. Přímo na Demetriho. Sežehnulo to všechny stromy okolo. Upír se dal na útěk.

Sabrina se probudila se svého šoku. Nevěděla příliš dobře, co dělá, ale před Demetrim se objevila tlustá, ledová stěna.

Díky, řekla Lizzie a začala Demetriho zase pálit. Teprve po několika vteřinách si všimla, že Demetri už zase utekl. Popolétla zase k němu a vychrlila největší množství ohně, jak dovedla. Jenže minula, bolest jí vystříkla do celého těla, sužovala její srdce a Lizzie se nemohla nadechnout. Demetri se opět dal na útěk.

Sabrina nemohla uvěřit, že Lizzie minula. Matka nikdy neminula nic, ani kuželky při bowlingu – vždy shodila všechny. Znova utvořila pevnou ledovou zeď kolem Demetriho, tentokrát ze všech čtyř stran. Upírovi nedalo příliš práce zeď prorazit. Teprve teďko, když se Sabrina otočila k Lizzie, všimla si, co se stalo.

***

Kelsye se zrovna chystala přeměnit v člověka, když ucítila prudkou bolest v srdci. Překvapeně se svezla k zemi. Teprve po chvíli si uvědomila, že to není její bolest.  Přesto to cítila tak zřetelně. Nemusela dlouho přemítat, co je děje. Moje sestra umírá, proletělo jí hlavou.  Snažila se bolest vměstnat z hlavy, aby mohla složit jednoduchou otázku.

Lizzie? odpovědí jí bylo ticho. Ničivá bolest. Tak, tak se zmátožila a ztěžka vzlétla. Musí svojí malou sestřičku najít!

Lizzie?! Kde jsi? zase ticho a bolest. Málem jí to smetlo k zemi. Svítlo jí hlavou další řešení: Sabrino? Kde jste?

V mysli jí vyplynula jakási cesta lesem a tak se po ní vydala. Po chvíli letu, který jí však připadal jako věčnost konečně viděla dvě siluety. Když přiletěla blíž, viděla Lizzie ležet na zemi, z uší, nosu i tlamy jí vytékaly potůčky krve.

Je pozdě.

Sakra?! Slyšíte mě někdo?! zařvala Kelsye v myšlenkách znovu. Odpovědi se jí nedostalo. Zbývá poslední možnost, otevřít svou mysl Edwardovi.

Edwarde?! Pomoz! pomyslela si a vybavila si v mysli cestu, kterou se sem dostala. Přines mi sem oblečení, taky pro Sabrinu. Taky přiveď Alexe a Patricii. Nikoho jiného! Rozumíš?

Po minutě se přiřítila tlupa upírů, vlkodlaků a akel. Sakra, říkala jsem jenom Alexe a Patrici, pomyslela si Kelsye naštvaně.

Proměň se! nařídila vztekle Sabrině. Alice hodila po Kelsye i Sabrině jakési oblečení. Obě se proměnily a v rychlosti převlékly, neřešily, že je přitom vidí několik lidí s… no několik mužských pohlaví. Teď jim ležela v srdci jenom záchrana sestry a matky.

„Co se jí to děje?“ zeptal se Edward.

„Umírá.“ odvětila Kelsye. Klekla si k velké vlčici a pohladila jí po hlavě.

„Co se jí stalo?“ ozvalo se. Kelsye všechny hlasy a zvuky splývaly v jednu šmouhu.

„Existuje jeden způsob, jak akelu zabít. Nechat jí, aby si spálila vnitřnosti. To funguje takhle…“ ujal se slova Alex a všechny přihlížející pořádně poučil.

„To je hrozné,“ zamumlala Sabrina a klekla si ke své matce. Po tváři jí stekla první slza. „To jakože teď prostě umře?“ to už volně vzlykala.

Pohled Sabriny:

Moje maminka umírá? Umírá! Né, proč? Proč ona? Pohled na velkou vlčici, která už nic nevnímala mě ničil. Krev jí tekla z úst, uší a krvavé cestičky měla dokonce i u očí. Sakra, co si počnu?!

Teprve v téhle chvíli jsem si uvědomila, jak je pro mne máma důležitá. Sice je pravda, že jsme se poslední dobou hodně štvaly, ale pořád to byla moje maminka, a já…já jí milovala. Bože, kdo se o mě bude starat, hlavně teď? Ježiši, já potřebuji svojí maminku!

Většina lidí už poodešla. Kelsye už se vzpamatovala a postávala opodál s netečnou maskou na tváři. Jak jen může být tak zlá! Objevil se nový příval slz, nelámala jsem si hlavu s ním, že budu dehydratovaná z množství vyplakané vody.

„Mami, proč jsi to udělala?“ šeptala jsem a snažila se ovládat vzlyky. „Sakra, proč jsi mě zrovna dneska opustila?“

Informace o tom, že jsem tak strašně závislá na své matce byla zničující. Rozpadl se mi svět. Máma byla prozatím moje jediná a nejlepší přítelkyně. Nikdy se ke mně neotočila zády, ani v těch chvílích, kdy by mě jiná matka nejradši zastřelila.

„Uděláme jí pohřeb?“ slyšela jsem odněkud z dálky. Pískalo mi v uších a dusila jsem se obřím knedlíkem v krku. Maminka je mrtvá. Navždy. Už mi nikdy neřekne, abych s ní šla nakupovat. Už nikdy nebudu mít bouli z jejího šíleného řízení. Nikdy – slovo, které znamená tak moc.

„Ano. Pohřbíme jí na té louce, tam, kde tolik převrátila upírské dějiny.“

Všichni se dali na odchod. Jen já jsem seděla u své matky. U té, která mi dala život, jejíž krev mi kolovala v žilách. Bojovala a zemřela pro mé přátele.

Vlastně se sama zabila. Spálila si vnitřnosti, nezní to… hrozně? Několik tisíc let vrhala oheň a teď si spálila vnitřnosti. Oheň proti ohni. Mohla jsem jí zachránit! Došlo mi náhle. Mohla bych, jí zchladit. Chtěla jsem to zkusit, ale když jsem se od ní odlepila, zjistila jsem, že je příliš pozdě. Té už nikdo nepomůže.

Něco teplého se dotklo mého ramene. Znova jsem padla mrtvé vlčici kolem krku a nevnímala Setha, jak se mě snažil ukonejšit.

Máma je mrtvá! Copak si to nikdo neuvědomuje? Ne, nejspíš ne.  Mrtvá, mrtvá, mrtvá.

Dostala jsem se do stavu jakésiho kómatu a nevnímala, že mě někdo odnáší pryč. Bylo mi to jedno. Ten někdo byl hodně… teplý, vlastně horký oproti mé ledové kůži.

Otočila jsem hlavu, viděla jsem rozmazaně přes závoje slz. Přede mnou byla jakási díra a vedle ní ležela velká hromada něčeho červeného a mělo to… chlupy. Máma. Chtějí mě do té díry hodit a pohřbít zaživa? Prosím, klidně, je mi to fuk.

„Můžeš se postavit?“ zeptal se mě něžně Seth. Pomalu jsem spustila nohy a zapotácela se. Seth mě přidržel. Vlastně jsem teď na něm téměř visela. Když jsem znova upřela pohled na díru, velká červená kupa už tam nebyla.

Všichni stáli ve velkém půlkruhu kolem hrobu.

První dopředu vykročila Kelsye; „Moje sestra zemřela v boji. Tak, jak jí od začátku patřilo. Je to ta nejctnostnější smrt pro někoho… jako byla ona. Neměla by se za svou smrt stydět. Zemřela v boji.“ poté hodila do hrobu červenou růži a poodstoupila zpátky do půlkruhu. Rozhlédla jsem se kolem. Upíři, vlkodlaci, akely… ti všichni byli tady, protože měli Lizzie rádi a její smrt je trápí. I s vlkodlaky se dokázala za tak krátkou dobu spřátelit. Všichni tu stáli a dokázali truchlit nad stejnou věcí, jako by byli jedné rasy.

Tentokrát ke hrobu přistoupila Patricia; „Lizzie byla nejlepší kamarádka, jakou si kdo může přát. Nikdy nikoho nezradila a vždy dokázala pomoci. Zemřela milována… a zemřela smrtí, kterou nikdo nemůže považovat za neuctivou.“ hodila do díry červenou růži a stoupla si vedle Alexe, který se po krátkém zaváhání také vydal k mámě; „Jak Páťa řekla, Lizzie byla především skvělý člověk, ale také skvělá akela. Navždy zůstane v našich srdcích.“ hodil další růži.

Na nic jsem nečekala a se Sethovou pomocí jsem se polomrtvá dobelhala ke hrobu, nevěřila jsem, že dokážu promluvit, ale dokázala jsem, i když můj hlas zněl trochu divně; „Lizzie byla sice úžasnou přítelkyní a sestrou, ale hlavně nejlepší matkou. Byla jako oheň, a  dokázala do srdce každého vyrýt něco, co ho poznamenalo dokonce života.  Lidé se jí často báli, nebo jim dokonce připadala divná, ale je to proto, že lidé jí neznali. Maminka byla nejlepší osobou, jakou jsem kdy poznala. Miluji tě, mami, vždy jsem tě milovala a navždy budu.“ dodala jsem. Seth mi do dlaně vtiskl růži a já jí hodila do díry.

Chtěla jsem se otočit a odejít, ale Seth se nehnul; „Sice jsem tě, Lizzie, příliš dobře neznal. Mrzí mě, že už tě nikdy nepoznám, ale slíbím ti jedno: o tvou dceru se postarám ať to stojí, co to stojí. I kdyby nechtěla, nemusíš se bát. A děkuji, Lizzie, děkuji ti, žes mi tady nechala Sabrinu.“

A natáhl se, aby mohl rudou růži hodit do hrobu…