Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » IceWolf 5. kapitola

18.12.2009 (18:30) • Wolfie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1236×

Pohled Sabriny:

Zrovna jsem snažila si co nejlépe nanést konturku, když se rozdrnčel zvonek. Dodnes jsem nepochopila, proč mamka pořídila tak děsný zvuk do našeho domu. Vykoukla jsem z okna a viděla tam stát Brandona. Zamávala jsem na něj, rychle se dolíčila a vyběhla ven.

Brandon mě políbil na tvář a vyzval ať si sednu do auta. Nasedla jsem a zapnula si pásy, otočila jsem se k Brandonovi a ten se na mě jen usmál.

„Co budeme dneska dělat?“ zeptala jsem se ho.

„Půjdeme se projít do lesa.“ Opáčil.

„Do lesa?“ ptala jsem se. Moje minisukně a boty na podpatku se do terénu zrovna nehodily.

Zajeli jsme až k lesu a vydali se mlčky po pěšině. Začínalo mi to být celkem podezřelé.
Když Brandon usoudil, že jsme dost daleko, nebo já nevím co, zastavili jsme se. Otočil se ke mně čelem a já nadzvedla jedno obočí (ani si nedovedete představit, jak dlouho jsem to před zrcadlem trénovala…)

„Myslím, že to nebudu moc dlouho rozmazávat, Sabrino, ale mám někoho jiného.“ Řekl to jednoduše, jako by mi oznamoval, že dneska prší.

„Co- cože máš?“

„Myslím, že chápeš.“

„Jak dlouho a kdo je to?!“ začínala jsem křičet.

„Melánie, už čtyři měsíce.“

„ČTYŘI MĚSÍCE?!!“ zařvala jsem. „Spíš s nějakou holkou čtyři měsíce a…já…“ nevěděla jsem co říct. Byla jsem červená vzteky a… byla mi zima. Ta minisukně nebyla až tak dobrý nápad nejspíš i když bylo celkem teplo.

„Já ji miluju. Chceš odvést domů, Sabrino? Jsi nějaká bílá.“

„NE!!!“ zaječela jsem. Hlas mi přeskakoval o oktávy výš. Otočila jsem se a utíkala do lesa. Nejdřív jsem vzlykala, ale později jsem dostávala záchvaty vzteku. On si chodí s někým ČTYŘI měsíce a já jakože nic.

Vztekle jsem udeřila do stromu a nechala dlaň na něm. Strom zakřupal a prohnul se. Ale pak se to stalo. Kolem mé ruky začal mrznout. Nejdřív ho pokrývala jen vrstvička ledu, ale později začala celý zamrzat a zlomil se vejpůl. Tak tak jsem uskočila, než mě stačil zarazit jako špalík do země.

Začínala mi být VÁŽNĚ zima. Pohlédla jsem na své ruce a zjistila, že je pokrývá stejná vrstvička ledu, jako před chvíli strom. Pak mnou projela další studená vlna a já jsem chvíli nic neviděla.

Potom jsem pohlédla dolů a viděla dvě obrovské bíle tlapy. Země pod mýma nohama – tlapama - byla pokrytá lišejníkem ledu. Něco jsem ale cítila mezi lopatkami. Když jsem se ohlédla viděla jsem velká bílá křídla.

Chtěla jsem křičet vztekem, ale místo toho se ozvalo jenom táhlé zavytí.

O.K. musím si to uspořádat v hlavě. Zaprvé, jsem vlk s křídly. Moje matka je taky vlk s křídly, takže to není až tak neobvyklé. Zadruhé… co mám dělat?! Byla jsem zoufalá. Ten fakt že se měním ve velkou příšeru nebyl až tak zavádějící, jako ten, že moje oblečení (včetně oblíbených bot) je na cáry a já se nemám jak dostat domů.
Problém s Brandonem mi už nepřipadal tak zlý.

Vtáhla jsem do nozder čerstvý vzduch a zjistila, že nedaleko je voda. Rozběhla jsem se k ní. Moje rychlost mi udělala radost, alespoň se mi bude lépe lovit. Za chvilinku jsem stála před mlžným jezerem.

Koukla jsem se na hladinu a byla potěšená, že vidím svůj obraz. Velká bílá hlava s ledově modrýma očima na mě koukala docela zvědavě. Dýchla jsem na hladinu a ta v mžiku zamrzla. Hej, jsem teď něco jako ledová královna. Pomyslela jsem si.

Otevřela jsem na hladinu tlamu a odhalila tak své obrovské bílé špičáky. Napadlo mě, jak asi vypadám celá. Zkusila jsem tedy zamávat křídly a odrazit se od země. Bez námahy jsem vzlétla. V hladině se odráželo mé tělo. Velký bílý vlk s ještě většími křídly. Neviděla jsem nic až tak zavánějícího.

Přistála jsem zase na zemi. Vtom zafoukal jižní vítr. Byla v něm výrazně cítit krev, mňamka. Vydala jsem se směrem k ní a za chvíli jsem spatřila velkého medvěda. Měl jenom menší ránu na přední pacce a vypadal dost rozzuřeně, mě však ovládal pach krve a soustředila jsem se pouze na cíl. Jedním mohutným skokem jsem byla u medvěda. Ten už si mě všiml a rozzuřeně na mě zavrčel.

Rozmáchl se, ale já mu nedala nejmenší šanci. Jedním skokem jsem byla u jeho hrdla a zakousla se. Bylo překvapivě lehké těmi tesáky prokousnout jeho pevnou kůži, medvěd se chvíli pokoušel bránit, ale pak padl k zemi. Radostně jsem si pochutnávala na jeho krvi a vrtěla přitom ocasem.

Mrtvé tělo jsem nechala ležet a přemýšlela co dělat. Nově nabitá svoboda se mi velmi líbila a já se nehodlala jen tak se jí vzdát.  Chtěla jsem si zkusit proletět se.

S lehkostí jsem vzlétla a kochala se pohledem na les a malé dřevěné chaloupky. Jeden dům mě celkem udivil. Byl postaven nadčasově a hluboko v lese. Nechtěla jsem to moc zkoumat, co by na to řekli obyvatelé, kdyby se jim tam potulovat velký vlk s křídly.

Svoboda z letu byla ještě víc vzrušující než moje rychlost nebo síla. V t chvíli jsem nemyslela na nebezpečí, jaké by se mi mohlo naskytnout, kdyby mě někdo viděl. Já jsem si jenom užívala.

Mezitím u Sabriny a Lizzie doma:

Domem se rozléhala příjemná melodie telefonu a Lizzie to spěchala vzít.
„Haló?“
„Dobrý den, je tam Lizzie Swanová?“ ptal se známý hlas.
„Alexi?!“ vyjekla Lizz. Byla nadšená, že slyší svého starého známého.
„Jo jsem to já. Hele, ty jsi doma? Nevíš náhodou, kde teď žije Patricia?“ ptal se rozrušeně.
„Ne, to nevím. Ale mám takový pocit, že někde v jižní Americe.“
„Já jsem totiž na cestě k tobě, víš na návštěvu jsem si řekl že bych přijel, ale vidím tady lítat bílého vlka. Řekni mi, že s tím nemáš nic společného!“

„Bílého cože?“