Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » IceWolf 10. kapitola

31.12.2009 (09:45) • Wolfie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1690×

Pohled Lizzie:

„Strejda Alex je tady, lidi! Jako na okřídleném vlku!“  zasmál se vlastnímu vtipu.

„Ahojky, Lexi.“ Odpověděla mu Sabrina z gauče.

„Jasný, rychlejší než tryskáč.“ Zasmála jsem se. „Pojď dál.“ Pozvala jsem ho dovnitř. Alex si skopnut boty a volným letem přistál na gauči vedle Sabriny. Ta na sedačce trochu nadletěla, ale když se zase pohodlně usadila, přistrčila k Alexovi pytlík s čipsy.

„Dáš si?“

„Jasný.“ Odpověděl Alex a hrábl do pytlíku. Když Sabrina nahlédla do sáčku, zatvářila se smutně.

„Taky jsi mi tam mohl ještě něco nechat.“ Zakňučela, ale bylo poznat, že to jenom hraje. Alex jí rozcuchal vlasy, když ho něco zaujalo na její kštici.

„Hele, Sab, není to šedej vlas?“ zeptal se.

„Co?! Co?!“ zaječela Sabrina a začala se otáčet, aby dohlédla na svůj vlas. Když se otočila zpátky na Alexe, zapíchl svůj prst do jejího čela.

„A tohle bude určitě uhr.“ Pronesl.

„Hele vy dva, nechte toho.“ Utnula jsem jejich dohadování se smíchem. Jo s Alexem byla většinou sranda. Svůj optimismus šířil všude okolo, asi proto jsme byli tak dobří přátele.

„Heleď, Lizz, jakej máš problém?“ zeptal se, teď už úplně (teda, skoro…) vážný. Vysvětlila jsem mu všechno ohledně Volterry a války. Alex jenom pochopeně kýval hlavou.

Toho večera jsme si všichni tři náramně užili. Sledovali jsme nějakou zašlou komedii, která by sama od sebe příliš vtipná nebyla, mi se však stále smáli Alexovým poznámkám.  Na večeři jsme si objednali čínu a vykládali si vtipné historky ze života (a že jich bylo…)

Navečer jsem Alexovi připravila pohodlný nocleh a sama šla spát.

Pohled Sabriny:

Ležela jsem ve své posteli a pozorovala bledě fialový strop. Ach, za posledních několik dní se toho tolik stalo… vlastně asi víc než za celý život. Kdo by věřil, že od příchodu do školy uběhl sotva týden? Hm, asi nikdo. Ale teď tu ležím, vím, že bude brzy válka, mám nové nejlepší přátelé. Co se stane zítra? Naroste mi svatozář? Doroste mi dvacátý první prst? Otiskne se do mě vlkodlak? Udělá se mi na nose velký uhr? To snad ne…

Zavrtala jsem se do peřiny a doufala, že následující den bude mírný a klidný. Bez žádných uhrů, dalších prstů, svatozáří a otisknutých vlkodlaků. To jsem však neměla ani tušení, že tyhle prosby nebudou tak úplně vyslyšeny…

***

Pohled Sab:

Seděla na jakémsi kameni. Hm, divný kámen. Je celý modrý. Náhle se za ní ozvaly podivné zvuky. Rychle otočila hlavu a prohledávala očima křoviny. Ale no tak, nebuď hloupá Sabrino. Okřikla se v duchu. Když se otočila a pohlédla dopředu něco jí chňáplo po rameni. Něco tvrdého, studeného a páchlo to jako…  zkažený vajíčka.  S leknutím se otočila a chtěla vyjeknout, ale nemohla vydat ani hlásku. Pak se vše změnilo. Okolní svět potemněl a z křoví vylézal mrtvolně mrtvolný Edward. Měl lehce nazelenalou barvu, neměl oči a jeho úsměv byl celkem zažloutlý a dominovaly mu obří upíří tesáky. Z křoví začali vylézat i další upíři – Cullenovi. Sabrina chtěla utíkat, ale nohy jí neposlouchaly, byly jako z rosolu. Začaly se jí podlamovat kolena, upíři už byli skoro u ní. V poslední vteřině se mezi ní a upíry vrhl velký pískově zbarvený vlk. Naštvaně švihal ocasem a cenil tesáky na Cullenovi. V další vteřině je roztrhal a otočil se k Sabrině. Teď už tu nestál velký vlk, ale pohledný kluk. Chytil Sabrinu kolem pasu a podíval se na ní takovým pohledem; odrážela se v něm něha, láska, radost, obavy a všechno hezké. Naklonil se k ní a jemně jí políbil…

S trhnutím jsem otevřela oči a hleděla na fialový strop. Byla jsem celá propocená a deka byla zmačkaná u nohou postele. Zhluboka jsem dýchala a pomalu mi docházelo, že to byl pouze sen.

Fuf, škaredý, ale jenom sen… uklidňovala jsem se v duchu. Všechno bude v pohodě. Ohlédla jsem se k oknu a spatřila vycházející slunce.

Je čas jít na strategickou schůzi. Usmála jsem se a vyhopkala z postele do koupelny…

Pohled Edwarda:

Seděli jsme všichni v obývacím pokoji a čekali na příjezd hostů. Lizzie říkala, že přijede v ránu a její přátele se objeví během dopoledne. Vlkodlaci z La Push by měli přijet také před obědem. Esmé samozřejmě přichystala záplavy jídla. Chlebíčky a jednohubky a pití a saláty a sladkosti a všechno na co si jen vzpomenete bylo navršeno na stole.

Uslyšel jsem zvuk přijíždějícího auta. Před domem parkovalo známé modré Audi a z místa řidiče vylezla Lizzie. Dlouhé, zrzavé, vlnité vlasy měla sepnuté do culíku. Z místa spolujezdce vyskočil vysoký, tmavovlasý a na první pohled sympatický mladý muž. Více než pětadvacet mu být nemohlo. A ze zadních sedadel se samozřejmě vysoukala Sabrina. Její blond hříva byla také stažená do culíku, ale několik volných pramenů jí poletovaly kolem hlavy. Na sobě měla obyčejné tepláky a top. Stejně tak Lizzie a ten kluk byli oblečeni velmi sportovně.

„Ty bláho, to je bejvák.“ Zahvízdal obdivně ten kluk. Všichni tři se vydali k nám.

„Takže, tohle je Alex. Alexi, to jsou Cullenovi. Carlisle a Esme. Támhle to je Edward,“ kývla směrem ke mně a pousmála se „a Bella. Alice a Jasper, Emmett a Rosalie,“ Rose si jí škaredě měřila a Emmett se usmíval „Jacob a Nessie. Snad jsem na nikoho nezapomněla.“

„Zdravíčko, fakt pěknej dům.“

„Děkuji,“ Usmála se Esme „pojďte dál.“ a vyzvala nás dovnitř.

„Udělejte si pohodlí. Mezitím si můžete dát něco dobrého.“ A pokynula na hordy jídla. Ten Alex dneska chňapl po nejbližším chlebíčku a začala ho ládovat.

„E tho mof doblé.“ Pronesl s plnou pusou a zvedl vztyčený palec.

„Děkuji.“ Řekla potěšeně Esme.

Postupně se rozhovor přesunul na vyrovnaný a společenský. Nikdo nikoho nevraždil očima (snad jen myslí…) Po chvíli před domem zastavil Ford Mondeo v krásné metalíze.

„To budou mí známí.“ Pronesla Lizzie a vyskočila z pohovky. Šel jsem s ní ke dveřím a otevřel. Stály tam tři ženy. Jedna docela drobná, blondýna se zrzavým nádechem se usmívala a kolem úst měla drobné ďolíčky, vypadala jako dítě. Za ní stála další žena, nebyla ničím výjimečná, taková šedá myš, když nepočítám její ohnivou hřívu a ofinu jako z 80. let.  Když jsem se podíval na poslední dívku, přejel mi mráz po zádech.  Měla krátké vlasy, byla průměrně vysoká, ale hodně svalnatá. Na všechny se dívala nepřátelským pohledem, když se jí do zorného pole dostala Lizzie. Zamračila se ještě víc a probodávala jí pohledem.

Moje úvahy však přerušila ta malá, začala nadšeně poskakovat „Ahojky, Lizzie. Tohle je Meredith. Meredith to je Lizzie.“ Uskočila do strany a ukázala na tu střední holku.

„Ahoj.“ Pípla.

„Nazdar. Pojďte dál. Takže, Cullenovi, tohle je Patricia, Meredith a Kelsye. Holky, to jsou Cullenovi – Edward, Carlisle, Esme, Rose a Emmet a tak dále. Však je poznáte…“  chudák Lizzie, opakovat to stále dokola není nejspíš moc příjemné.

Když se i ty tři dívky usadily, začal zase ten svěží rozhovor. Kdo by si pomyslel, že je to strategická schůze před válkou? Hm, asi nikdo. Patricia při mluvení radostně nadskakovala na sedačce a mávala přitom rukama. Meredith seděla přikrčená v rohu a jenom občas něco slušně pronesla a Kelsye… ta se na všechno co se hýbalo dívala naprosto vražedně. A vlastně i na to, co se nehýbalo.

Pro mě bylo sice trochu deprimující neslyšet myšlenky tolika lidí. Stejně tak Alice nic neviděla. Esme byla nadšená, že lidem tolik chutná a běžela připravovat další várku jídla.

Venku jsem uslyšel dalších pět myšlenek a šel ke dveřím. Jacob mě však předběhl a už nadšeně otevíral.

„Čauté, kluci!“ vykřikl a vedl je dovnitř. Do místnosti první vešel Paul a rozhlížel se, jestli tady není nějaké nebezpečí, když usoudil, že ne, odstoupil a dovnitř vešel Embry s Quilem. Za nimi se cpal Seth a jako poslední vešla Leah.

„Takže, naše přátele ještě neznáte, kluci,“  Leah si naštvaně Jacoba změřila a ten se rychle opravil „kluci a holko.“

„To jsou Alex, Lizzie, Meredith, Kelsye, Patricia a Sabrina. Holky… a kluku to jsou Paul, Seth, Embry, Quil a Leah.“ Jacob všechny představil a vedl je k volnému místu k sezení.

Když jsem se tak rozhlédl, všiml jsem si, že místnost by se dala rozdělit na tři části. V tomhle pomyslném dělení by byla část, které vládnout upíři, část s akelami a další s vlkodlaky. Kelsye se tvářila ještě nebezpečněji, až jsem musel bezděčně o krok ustoupit. Patricia byla nadšená, že má dalších pět posluchačů. Alex se zajímal pouze o chlebíčky a Sabrina si podivně měřila Setha.

Když jsem se na něj podíval, všechno mi došlo…

Pohled Sabriny:

Proč na mě proboha ten kluk tak vejrá? Něco mi na něm přišlo velmi povědomé, ale nedokázala jsem to určit.  Když si i další z vlkodlaků všiml toho pohledu plácl ho před záda.

„Kluku, ty si umíš vybrat.“ Zachechtal se, mám pocit že to byl Paul.

„Jo, jiná ti zlomí srdce… tahle ho sežere.“ Uchechtl se Emmett. Hodila jsem po něm nepřátelský pohled a pak jsem se otočila na toho kluka. Seth se jmenoval. A v tu chvíli mi všechno došlo. Seth je ten kluk z toho snu… a otiskl se… do mě. Proboha!

„Takže, Paule, kde jste nechali Sama?“ zeptal se Carlisle.

„Sam se rozhodl, že se přestane proměňovat, takže teď stárne spolu s Emily. Jsou to nejzamilovanější blázni na planetě.“ Uchechtl se.