Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I tak to mohlo dopadnout 48. díl

18.11.2010 (10:30) • Wickies • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2068×

48. kapitola- Sad End

Seděla jsem u stolu v bistru a měla před sebou dva dortíky. Na každém dvě zapálené svíčky. Pozorovala jsem ty dva plamínky a zrak se mi zamlžil, bohužel ne slzami, které bych tak chtěla ronit. Jsou to přesně dva roky, co jsem porodila dvě malé bytosti. Nemám tušení, jak se jmenují. Několikrát jsem zvedla telefon, že zavolám a zeptám se, jak se jim daří, jak děti vydají, nebo jak rostou, ale neudělala jsem to ani jednou. Nenašla jsem odvahu.

„Renée, nad čím zase přemýšlíš?“ vyrušila mě Jodie. Ta holka co mě našla ten večer, kdy jsem se objevila v tomhle městě. Už jsem se naučila reagovat na jméno, které jsem si vybrala. Bylo mé matky.
„Ani nevím,“ odpověděla jsem. Nabrala jsem vzduch do plic a svíčky sfoukla.
„Tak do práce,“ vybídla jsem svou spolupracovnici. Vzala jsem do ruky poznámkový blok a šla obcházet zákazníky a přijímat jejich objednávky.

Začala jsem tady jako pomocná síla v kuchyni, ale vypracovala jsem se už na servírku. Znala jsem místní, ale i ty co se zastavovali na pravidelných cestách se svým kamionem.

Celý den se nesl v melancholické náladě. Vzpomínala jsem na svou minulost. Odehrávaly se mi v hlavě všechny scény, které jsem prožila s Edwardem, Jacobem a ostatníma. Jen zážitky s dětmi mi chyběly. Už dávno jsem se chtěla vrátit, ale stud mi to nedovolil. Styděla jsem se za to, že jsem utekla před zodpovědností. Nechala jsem tam děti bez matky a zbaběle utekla.

„Renée, mám pocit, že je na čase povědět mi tvůj příběh,“ pobídla mě Jodie večer při úklidu bistra.
„Asi máš pravdu. Jen nevím čím začít. Možná tím, že se nejmenuji Renée,“ přiznala jsem se.
„Ale to už dávno víme. Trvalo ti dlouho, než jsi na to jméno začala slyšet,“ smála se Jodie.

„To vědí všichni? Nejsem dobrý zločinec,“ řekla jsem naoko smutně.

„Ten den kdy jsem se tady objevila, jsem utekla z nemocnice. Opustila jsem dva dny staré novorozence. Když jsem je uviděla, tak mě popadla panika, že se o ně nedokážu postarat. Ani jména jsem jim nedala. Zbaběle jsem utekla a ani jednou jsem nezavolala. Měla jsem strach, že mě zpátky nevezmou,“ mluvila jsem tiše, hlas mi zanikal ve staženém hrdle od vzlyků. Poprvé jsem o tom mluvila na hlas.

„To je mi líto. Proč jsi mi to neřekla dřív?“
„K čemu by to vedlo?“
„K tomu, že bych tě dokopala zvednout sluchátko a zavolat domů! Tebe ani nezajímá, jak se jmenují? Přece tam zůstal někdo, kdo jim jména dal.“

„Zůstali v dobrých rukou, to jsem si víc než jista. Jejich otec je ten nejlepší chlap na světě.“

Vybavil se mi Edward a jeho pohled na ty uzlíčky, které jsem tam nechala.

„No tak na co čekáš? Jdi a volej!“ vybídla mě Jodie. A opravdu. Na nic jsem už nečekala, vzala jsem telefon a vytočila číslo. Neměla jsem odvahu čelit Edwardovi, tak jsem volala domů k Charliemu a Sue. Po pátém zazvonění to v telefonu klaplo.

„Swanovi,“ ozvala se Sue ve sluchátku. Oněměla jsem. Najednou jsem nebyla schopna slova.
„Bello, jsi to ty?“ zeptala se Sue. Vzlykla jsem, a kdybych mohla brečet, určitě bych brečela.

„Holčičko, kde jsi?“

Epilog

Ať už se Bella do sluchátka ozvala nebo ne je ve hvězdách. Osud tentokrát nebyl naším upírům nakloněný. Edward nechal Bellu tam, kde byla a nesnažil se ji přivést zpět. Moc dobře věděl, kde je a nechal ji sledovat. Stále doufal, že dostane rozum a vrátí se. Měl strach, že když bude naléhat, nevrátí se už nikdy. Když bylo dětem půl roku, vypadaly na roční miminka. Rostly dvakrát rychleji než děti jiné. Kvůli utajení se museli odstěhovat. Charlie jako dědeček, který přišel o dceru, se nechtěl vnoučat vzdát. Sue moc dobře chápala, že situace může být ještě vážnější a domluvila mu.

Edward i s rodinou se odstěhovali, aby začali jeden z dalších etap jejich existence. Edward zůstal s dětmi doma, protože nebyly ještě tak velké, aby nemohl být jejich otcem. Mysleli si, že jeden problém se tím vyřešil, ale ani z daleka neměli pravdu.

Další a mnohem větší hrozba se dostavila s Volterry. Strážci si přišli pro děti, o kterých si mysleli, že budou měniči, ale ne poloupíři. Jejich zjištění bylo takovým překvapením, že nevěděli, jestli je mají zabít nebo zajmout. Rozhodli, že smrt je moc jednoduchá, a proto je vzali do Volterry. Edward se nechtěl vzdát svých dětí a přijal místo v gardě.

A co se stalo s Bellou? Nikdo neví, ale v tom bistru určitě nezůstala, protože jako poloupír nikdy nezestárla.

Autor: Wickies (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I tak to mohlo dopadnout 48. díl: