Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I tak to mohlo dopadnout 36. díl

30.04.2010 (12:00) • Wickies • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1925×

36. kapitola

Probudila jsem se ve své posteli. Nepamatuji se na poslední události. Jen to, že mě doma čekal Jacob a pak už nic. Musela jsem omdlít.

Ucítila jsem studený stisk na svém zápěstí.

„Bello, slyšíš mě?“ zeptal se Carlisle. Měřil puls, došlo mi, ale proč když ho normálně slyší.

„Co se stalo? Kde je Edward? A Jacob?“ zeptala jsem se s panikou v hlase.

„Jsou v pořádku. Šli si něco vyříkat. Nemusíš se bát,“ uklidňoval mě Carlisle.

„Jak nemusím se bát? Oba jsou tak tvrdohlaví a já se nemám bát?“ rozčilovala jsem se.

Ozvalo se zaklepání na dveře a vešel Edward a hned za ním Jacob. Nechápala jsem to, ale oni se smáli.

„Edwarde, chtěla jsem ti to říct, ale nešlo to. Promiň mi to,“ omluvila jsem se a sklopila hlavu.

„To je v pořádku, lásko. Nedal jsem ti příležitost,“ mluvil Edward pořád s úsměvem. Vůbec jsem to nedokázala pochopit. Před chvíli se dozvěděl, že čekám dítě a on to bere jako samozřejmost.

„Jacobe, chtěla jsem ti to říct, už když jsem byla u tebe, ale neměla jsem odvahu.“

„Je mi to jasný. Hele, Bello, já nemůžu být táta. Se na mě podívej, ani netuším, co to obnáší. Vždyť by mi nedali ani řidičák na kočárek. Upřímně jsem uvažoval nad potratem hned od první chvíle, ale tady tvůj kluk mi vysvětlil, že to nedopustí,“ odmlčel se Jacob. Podívala jsem se na Edwarda, jak mu to asi vysvětlil.

„Bello, ani nevíš, co bych dal za to, aby to dítě bylo moje. Ale pokud budeš chtít semnou zůstat tak budu jen rád. Postarám se o vás oba. Slibuji,“ dopověděl a políbil mě do vlasů.

Vstala jsem z postele a přešla k oknu. Koukala jsem do lesa a nemohla vstřebat všechny ty věty, které tady zazněly. Otočila jsem se na ostatní.

„Tak počkat. Tobě nevadí, že čekám dítě, které nejspíš ani není tvoje?“ zeptala jsem se a ukázala prstem na Edwarda.  Zase se jen usmál a nic neřekl.

„A tobě je jedno, že pravděpodobně tvoje dítě bude vychovávat upír?“ promluvila jsem k Jacobovi. Najednou se mi podlomily kolena a já zase omdlela.

Tentokrát jsem se už neprobudila ve své posteli, ale rovnou v nemocnici. Vezli mě na lehátku někam na vyšetření.

„Bell, zase si omdlela. Carlisle tě chce vyšetřit. Ničeho se neboj,“ uklidňoval mě Edward.

Vjeli jsme do ordinace, kterou jsem už znala. Cítila jsem se hrozně slabá. Ani jsem neprotestovala. Jen když mi Carlisle na břicho kápnul ten příšerně studený gel tak jsem se zachvěla.

Za vteřinu jsem už cítila, jak mi jezdi po břiše ultrazvukem. Koukal se na monitor a jeho kamenný obličej začal vytvářet podivné obličeje.

„Minulý týden jsem ti říkal, že to vypadá pořád stejně,“ mluvil ke mně a čekal na mou reakci.

„A teď ani ne po týdnu je velké tak na desátý týden. A ještě něco,“ zase se odmlčel. Edward už věděl, o co jde. Stál zkamenělý a čekal, až se to dozvím i já.

„Bell, ten plod se rozdělil. Budeš mít dvojčata.“

Začala jsem brečet. Ronila jsem slzy jako hrachy. Edward stál vedle mě a ty slzy mi utíral. Kdybych šla hned na ten potrat, tak bych teď tady neležela.

„Bello, uklidni se. Pokud se neuklidníš tak ti Carlisle bude muset dát něco na uklidnění. Bello, posloucháš mě vůbec?“ mluvil ke mně, ale já ho nevnímala. Upadal jsem zase do temnoty.

Vzpamatovala jsem se až na pokoji. V ruce jsem měla zavedenou kanylu a nad hlavou mi visel pytlík s čirou tekutinou. Na jeden den toho bylo opravdu hodně. Otočila jsem hlavu k oknu, které mi prozrazovalo, že je už noc.

„Bello, konečně. Už jsme měli strach, že se neprobudíš. Všichni netrpělivě čekají na chodbě. Samozřejmě, že už nás slyšeli. Mohu je pustit dovnitř?“ zeptal se mě Carlisle. Kývla jsem, že jo. Do pokoje se vřítili všichni Cullenovi.

„Bell, to je skvěle. Víš, co to znamená, pro naši rodinu?“ pištěla Alice. Nevím, ale vím, co to znamená pro ni. Hodiny nakupování něčeho co ještě nikdy nekupovala.

Jeden přes druhého na mě pokřikovali, jak je to skvělé. Edward stál celou dobu vedle mě a držel mě za ruku.

„Vy to dítě přijmete, i když nebude Edwarda?“ zeptala jsem se pochybovačně.

„Můžete nás nechat na chvíli o samotě?“ zeptal se Edward. Jako na povel zmizeli.

„Lásko, ty si pořád myslíš, že by ty děti mohly být moje?“

„Edwarde, vím, že byla hloupost spát s Jakem, ale my si opravdu vždycky dávali pozor. Pamatuješ na naše první milování?“ Připomněla jsem mu něco, co se mu vůbec nelíbilo, protože se cely napjal a tiše zavrčel. Potom jen kývnul, že ano.

„Ani jednoho z nás nenapadlo, že by to mohlo mít nějaké následky. Když mi Carlisle při druhé kontrole řekl, že se plod nevyvíjí, tak jak by měl, tak mi na mysl přišla ta noc.  Je to už dlouhá doba, ale co když se vyvíjí pomaleji, protože má v sobě tvé geny?“ prozradila jsem mu svou úvahu.

„Tak už tady pojď,“ vyzval někoho, kdo stál za dveřmi, ale věděl to jen on. Vešel Carlisle.

„Bello, to je velice zajímavé. V tomhle případě bych se opravdu přikláněl, že to bude tvoje, Edwarde,“ usoudil Carlisle, že bych mohla mít pravdu.

„Charlie! Co Charlie? Už to ví?“ začínala jsem panikařit.

„Hlavně se uklidni. Bohužel to ví. Jedna sestra si pustila pusu na špacír a Charliemu to řekla,“ naštvaně řekl Carlisle.

„On to ví a já ještě žiju? A Edward taky? To je divné.“

„Bello, já mu řekl, že jsem neplodný a Carlisle mi to dosvědčil. Teď je na cestě do La Push. Ale můžu ti prozradit, že se těší. Sice bude asi dlouho nadávat, ale je celkem rád,“ s úsměvem mi líčil Edward.

„Edwarde, já věřím, že to je tvoje. Stavíš se k tomu jako opravdový otec.“ Za ta slova mi věnoval dlouhý polibek.

„Bello, lehni si a spi. Jsi vyčerpaná, bylo toho na tebe hodně. Ráno půjdeš domů.“ Oznámení, že půjdu domů mi udělalo velkou radost. Edward s Carlislem odešli z pokoje a já hned usnula.

Edward

Zjištění, že Bella čeká dítě, pro mě nebylo tak hrozné, jako to že jsem jí ublížil. Ve chvíli kdy mi to chtěla říct, jsem jí řekl, že je nezodpovědná a dítě se pro ni nehodí. Měl jsem hrozný strach, že se kvůli tomu semnou nebude bavit.

Když omdlela tak jsem o ni dostal hrozný strach. A ten pitomej čokl neměl na mysli nic jiného jen to, že Bella musí dát to dítě pryč. Když se sesunula k zemi, tak měl radost, že potratí.

Nevydržel jsem to a vytáhnul ho ven. Mluvil jsem na něho normálním tónem a on se ani neproměnil. Spíš jsem čekal, že se bude chtít prát, ale nic. Trápilo ho to. V myšlenkách mi ukazoval, že to být jeho nemůže. Moc mi to ukázat nechtěl, ale nedokázal myslet na něco jiného.

„Já přece nemůžu mít dítě,“ opakoval pořád dokola a kroutil hlavou. Z jeho myšlenek jsem pochopil, že ho hlavně nechce proto, aby jim jednou neublížil, kdyby je musel opustit.

„Já se o ně postarám. Ty musíš zařídit to, aby Bella nešla na potrat. Zvažuje tu možnost od chvíle, kdy se to dozvěděla. Alice měla jednou vidění a vněm viděla tebe a Bellu a dítětem,“ odmlčel jsem se.

„To proto to bereš tak klidně?“ zeptal se mě.

„Asi ano. Byl jsem na to tak trochu připravený. Jdeme za Bellou, kdyby jednoho nebo druhého neviděla, začala by vyšilovat.“

Nechovali jsme se jako nepřátele, ale jako kamarádi. Asi nikdy si neodpustím, že on byl Bellin první. Chtěl jsem to být já, ale díky mé tvrdohlavosti jsem to dovolil jemu.

Bellin stav se vůbec nezlepšil a museli jsme jí odvést do nemocnice. Carlisle jí pořádně vyšetřil a na ultrazvuku zjistil, že to budou dvojčata. Bella tu správu neunesla a zase omdlela. Dostala výživu a léky na uklidnění. Prospala půlku dne.

V nemocnici se objevil Charlie a narazil na sestřičku, která mu ochotně sdělila, že bude děda. Když mě uviděl tak mu z očí metaly blesky.

„Ty! To tys jí tak ublížil,“ křičel na mě. Bral jsem to s ledovým klidem. Moc dobře jsem věděl, že mi nedokáže ublížit.

„Charlie, pojď do mé pracovny,“ vyzval ho Carlisle.

„Jasně. Co mi chcete vykládat, že k tomu přišla z čista jasna? Já, moc dobře vím, odkud se děti berou,“ rozčileně rozhazoval rukama, ale z jeho mysli jsem už věděl, že se mu vůbec neprotiví představa být dědečkem.

„Charlie, já ti rozumím, ale chceme ti říct něco jiného,“ uklidňoval ho Carlisle.

„Já nemůžu mít děti Charlie,“ promluvil jsem konečně já.

„Takže mi chcete říct, že moje dcera je courá?“

„To bych si nedovolil, pane. Ale chci říct, že já tady nejsem tak dlouho a kamarádila se s někým jiným.“ Zdůraznil jsem slovo kamarádila. Charliemu to hned došlo. Omluvil se a odešel. Trochu mě to pobavilo.

Překvapilo mě, že Bella stále zastává názor, že ty děti jsou moje.

Autor: Wickies (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I tak to mohlo dopadnout 36. díl: