Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I love you, but can not be with you! - 2. kapitola

07.01.2011 (16:00) • WildChildKa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 888×

2. kapitola

Nákupy a ztracená v lese

Před dětským domovem stála dvě luxusní auta. Páni, řekla jsem si v duchu. Ti si teda žijí. Jak si pamatuji, jezdili jsme služebním policejním vozem. Nikdy jsem neřídila v tomto autě, protože jak si jsem k tomu neměla odvahu. Ale řidičák mám.

„Takže, Bello, pojedeš se mnou, Esme a Alicí. Jedu trochu pomaleji než chlapci. Kdybys jela s nimi, tak by tě to mohlo vyděsit,“ řekl Carlisle.

„Já jsem jen doufal, že nepojedeš s námi. Ještě by ses mi pozvracela v autě,“ řekl hlasitě Emmett a rozhřehtal se na celé kolo. Pak všichni nasedli do aut a jeli jsme do mého nového domova. Bylo fakt, že kluci jeli rychle. Ani jsme nestačili nastartovat a jejich auto bylo pryč.

Celou cestu jsme si s Alicí povídaly. Je moc fajn a tipla bych si, že je blázen do nákupů. Pokaždé chvilce mi řekla, že musíme jít co nejdřív nakupovat, protože nemám co na sebe.

Chvilkami jsem se dívala z okna na krajinu. Projížděli jsme městem Forks a pak jsme odbočili na takovou opuštěnou lesní cestu. Všude byly jen stromy a keře.

Asi za deset minut zastavilo naše auto u velice krásného a velkého domu.

„Páni,“ vydechla jsem úžasem. Měl velmi světlou barvu a většinou byly zdi prosklené. Když jsme vylezli z auta, Emmett si nemohl odpustit své poznámky.

„No konečně jste tu! Čekáme na vás asi deset minut.“ Byla jsem ráda, že jsem nejela s nimi. Emm by možná měl pravdu, že bych se v jeho autě neudržela.

„Tak jak se ti líbí tvůj nový příbytek?“ Příbytek? Tohle byl palác! Leckdo by jim mohl závidět. Ale trochu mě zajímalo, proč bydlí tak trochu uprostřed lesa.

„Alice, proč nebydlíte ve městě? Proč zrovna v lese?“ zeptala jsem se a připadala si hloupě.

„No, ani nevím. Nám se líbil, tak jsme ho vzali. Taky máme rádi hodně přírodu.“

„A nenapadlo tě, že by vás mohlo napadnout nějaké zvíře?“ Na moji otázku se všichni zasmáli. Proč se smějí? Nic špatného jsem neřekla?

„Myslím to… Vy jste o tom nepřemýšleli?“ Další nával smíchu. No super, jsem v nové rodině sotva patnáct minut a už se takhle ztrapňuji. I když nechápu, proč to bylo k smíchu.

Edward šel ke mně a dal mi ruku kolem ramen.

„Tak pojď, budu tvůj osobní průvodčí našeho domu. A neboj, žádné zvíře tě nenapadne,“ uchechtl se a šel se mnou ke dveřím.

Vevnitř to bylo ještě krásnější než z venku. Všechno bylo zase tak prosklené a prostorné. Nejdřív mě zavedl do předsíně, pak do obývacího pokoje, který byl tak trochu spojený s kuchyní. Samozřejmě bylo všechno moderní, vše ladilo a ani smítko prachu jsem tam nezahlédla. Nechápu, jak udržují pořádek v tak velkém domě. Pak jsme šli do druhého patra.

„Pokoj Alice a Jaspera… Emmetta a Rosalie… Carlisleova pracovna… Esme a Carlislea… Můj pokoj…“ Když mi ukazoval dveře svého pokoje, chtěla jsem se tam hned jít podívat. Byla jsem zvědavá už odmalička, to se musí uznat. Kdo by taky nebyl zvědavý na pokoj nejkrásnějšího kluka na světě. Ale připadalo mi to takové…, že se chovám moc vlezle. No, nechám tomu volný průběh.

„Tak, Bells, a to je tvůj pokoj,“ řekl mi a otevřel dveře do místnosti. Vydechla jsem úžasem. Všechno bylo tak sladěné, prostě úžasné. Zdi byly nabarveny zelenou barvou. Jedna celá strana pokoje byla prosklená se vstupem na terasu. Druhá byla vybavena policemi se vším možným. Od hudby až po květiny. A u třetí velká černá postel lemovaná malými kovovými růžičkami, která byla vybavená zlatavým hebkým povlečením. A pak jsem si to uvědomila. Takovou barvu mají Edwardovy oči. Otočila jsem se na ostatní.

„Mockrát vám děkuji,“ zašeptala jsem vděčně a pak jsem začala brečet. Nikdy jsem nebyla šťastnější. Aspoň za poslední rok.

„Ach, Bello,“ zašeptal Edward a objal mě. „To my děkujeme.“ A pak jsme tam stáli a já jsem nevnímala okolí ani čas. Ale ostatní zřejmě ano.

„Hele, já chápu, že se máte rádi a tak dále, ale…“

„Emmette, můžeš je nechat na pokoji? Nebo můžeš zapomenout…,“ řekla Rose a hladila ho po zadku. Emmett vzal Rosalie do náruče a utekli z pokoje. Pak se ozvala rána.

„Panebože, to takhle je pořád?“ zeptala jsem se. Další rána a ozvaly se i vášnivé vzdechy.

„Většinou jo,“ řekla Alice. „Víš co? Pojedeme na ty nákupy, a až přijedeme, tak budou zase normální. Doufám.“ Alice mě vzala za ruku a tahala do garáže. Nastoupily jsme do krásného žlutého Porsche.

„To auto je tvoje?“ zeptala jsem se jí s údivem.

„Jo, dar od Edwarda.“ Dar? Kdo dává auto jako dar? „Když mluvíme o autech, musíme ti také jedno koupit. Zajedeme do města a koupíme ti, které si vybereš.“

„Zbláznila ses? Koupit mi auto? Já nemám ani peníze. No, vlastně mám, něco málo…“

„Bello, teď patříš do naší rodiny. Takže to znamená, že peníze, auta, jídlo,“ zašklebila se. „A spousta dalších věcí je i tvoje! Tak si na to zvykni.“ A tím ukončila náš hovor v autě.

Když jsme byly ve městě Port Angeles, zajely jsme do největšího – a beztak i nejdražšího – nákupního centra. První obchod, který jsme navštívily, bylo se spodním prádlem. Alice mě strčila hned do kabinky a už ke mně cpala stovky modýlků s krajkami a průhlednou nebo hedvábnou látkou. Většinou to byly tanga, nebo podprsenky, které spíše odhalovaly než zakrývaly. Já jsem protestovala, ale hádat se s Alicí nemělo žádnou cenu. Stejně si stála za svým, takže všechny moje protesty hodila za hlavu. Další obchod byl se značkovým oblečením. Zase mě zatáhla do kabinky a nastrčila hromadu oblečení od triček na ramínka až po kalhoty. Po tom všem zkoušení jsme zaplatily a šly do dalšího obchodu. A tak to probíhalo celý den. Domů jsme se vrátily kolem šesté hodiny. Já byla úplně vyřízená, unavená, ale Alice byla pravý opak. Zanesly jsme moje tašky do pokoje a já úplně vyčerpaná jsem lehla na postel a hned usnula.

Ráno jsem byla nabraná novou silou. Když jsem vstala z postele a šla do koupelny, všimla jsem si, že mě někdo musel převléknout. Měla jsem na sobě světle modrou mini košilku na ramínka olemovanou krajkami. Dala jsem si hned sprchu a při tom přemýšlela, kdo mě asi tak převlíknul. Do pokoje jsem vešla v ručníku a šla jsem k mojí XXL skříni. Hledala jsem něco na sebe asi půl hodiny. Nakonec jsem si vybrala černé triko s dlouhým rukávem s hlubším výstřihem do véčka a světle modré rifle. Šla jsem dolů do kuchyně a tam jsem viděla Esme, která stála u sporáku.

„Dobré ráno, zlatíčko. Chystám ti snídani,“ řekla mi mateřsky. Všimla jsem si, že je tu zvláštní klid.

„Kde jsou ostatní?“

„Ehm… Jeli na malý výlet do hor. Večer budou zpátky.“ Nevypadala moc přesvědčivě.

Sedla jsem si ke stolu a dala se do palačinek.

„Bylo to výborné, Esme,“ řekla jsem jí. „Mohla bych se projít do lesa? Do hodinky bych byla zpátky.“

„Ale jistě. Jen se nám neztrať,“ usmála se na mě a já se vydala na cestu.

„Sakra,“ řekla jsem, když jsem asi po hodinové procházce lesem zjistila, že jsem se asi ztratila. Hledala jsem cestu zpět, ale všechno bylo tak stejné. „Ještě štěstí, že mám mobil.“ Dárek od Alice, když jsme byly včera na nákupech. Vytáhla jsem ho z kapsy, ale nebyl signál.

„Haloooo,“ zavolala jsem, ale ozvala se mi jen ozvěna.

„Ahoj, dívko,“ řekl mi po chvíli cizí ženský hlas. Majitelku toho hlasu jsem neviděla, protože jsem byla zády k ní. „Víš, před chvílí jsem si řekla, že bych si dala lidskou krev, i když ji mnoho let odolávám. Ale když jsi tady, tak proč neochutnat, viď?“

Autor: WildChildKa, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I love you, but can not be with you! - 2. kapitola: