Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I love you, but can not be with you! - 1. kapitola

29.12.2010 (15:15) • WildChildKa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1177×

1. kapitola

Nová rodina

26. červen 2010

Milý deníčku, letos je to přesně rok, co mi zemřeli rodiče. Už celý rok bydlím v dětském domově a čekám, až si mě někdo adoptuje. Jenže, kdo by si k sobě vzal šestnáctiletou dívku? Větší pravděpodobnost bych měla, kdybych byla novorozeně nebo batole.

Dozvěděla jsem se, že se dnes někdo odsud dostane. Jedna hodná vychovatelka mi řekla, že přijde sedmičlenná rodina, která chce adoptovat dítě kolem patnácti let. Něco, jak jsem já. Jenže vím, že já to nebudu. V poslední době nemám žádné štěstí. Vlastně ho nemám od té doby, co zemřeli naši. Jsem zvědavá…

„Isabello, měla by ses nachystat na návštěvu,“ řekla mi Bonnie, jedna z vychovatelek. Přestala jsem psát do svého deníku.

„A proč? Stejně si mě nevyberou,“ vzdychla jsem.

Bonnie si u mě dřepla a pohladila mě po hlavě. „Nikdy nepřestávej věřit!“ S těmito slovy odešla.

…koho si vybere.

Zavřela jsem deník, šla ke svému malému šatníku nebo-li nočnímu stolku u postele. Oblékla jsem si dlouhé modré triko na ramínka a černé úzké kalhoty. Pak jsem si v koupelně umyla obličej, vyčistila zuby, rozpustila vlasy a lehce se namalovala.

„Proč se vlastně snažím,“ povzdychla jsem si a odešla zpátky do velké místnosti k mé posteli. Vzala jsem si knížku, která ležela na nočním stolku, sedla jsem si na postel a dala se do čtení. Ale neponořila jsem se naplno do příběhu, protože jsem poslouchala příchod návštěvy.

„Vítám vás, paní Cullenová a pane Cullene,“ přivítala je zřejmě majitelka dětského domova.

„Děkujeme,“ řekla velice milým a přátelským tónem paní Cullenová.

„Takže se tu porozhlédněte. Naše vychovatelky je znají lépe než já. Kdyby něco, mám tu hned vedle kancelář.“ A odešla.

„Je tu tolik dětí, Carlisle. Vzala bych si je domů všechny,“ řekla paní Cullenová. Už podle těch pár vět jde poznat, že je velmi milá.

„Já vím, lásko.“ Tohle musí být nejlepší rodina. Všichni se mají tak rádi…

„Ahoj,“ pozdravil mě neznámý klučičí hlas. Odložila jsem knihu a podívala se na neznámého chlapce. Najednou jsem přestala dýchat. Jako by i srdce zareagovalo na jeho krásu. Vynechalo jeden úder. Ten kluk byl tak nadpřirozeně krásný, vypadal jako anděl. Byl spíše bledý. Měl podlouhlé bronzové vlasy, které byly rošťácky rozházené na všechny strany a ty jeho oči… Tak krásně zlatavé jsem ještě nikdy neviděla.

„A-ahoj,“ zakoktala jsem. Stále jsem byla omámená nad jeho krásou.

„Jak to, že tu jsi?“ zeptal se.

Nejdřív jsem musela pochopit smysl té otázky, abych mohla odpovědět. „Moji rodiče zemřeli letem domů, když byli na dovolené. Letadlo spadlo do moře,“ smutně jsem vzdychla a sklopila hlavu. Slzy se mi draly do očí.

„Už je to rok,“ zašeptala jsem.

Najednou jsem ucítila něčí prsty na své bradě, které mi povytáhly hlavu výš. Ten chlapec se mi podíval do očí a druhou rukou mi setřel neposednou slzu, která unikla. „Promiň. Nechtěl jsem ti to připomenout. Moji rodiče také zemřeli asi před… deseti lety. Později mě Esmé adoptovala.“ Tak ta milá paní se jmenuje Esmé? Krásné jméno.

„Mohla bych se tě zeptat, jak se jmenuješ?“

„Edward.“ Edward? To jméno je… zase tak krásné. Když jsem byla malá, chtěla jsem, aby se tak jmenoval můj kluk. Nikdo, koho jsem znala, se tak nejmenoval.

„Já jsem Isabella, ale většinou mi říkají Bella.“

„Edwarde, pojď k bráchovi,“ zavolal na něj svalovec. Také byl krásný, ale ne jako Edward. Omluvně se na mě usmál a šel za svým bratrem. V tu dobu jsem si uvědomila, že jsem se zamilovala. Ano, jsem zamilovaná! Nikdy jsem nevěřila na lásku na první pohled… A teď? Teď ji prožívám! Ach, jaký je to krásný pocit…

Stále jsem se na Edwarda dívala. Nemohla jsem z něj spustit oči. Stál tam s celou rodinou, a jako by se všichni po očku na mě dívali. Bylo to zvláštní. Ani nebyli za všemi dětmi, i za těmi, jako jsem já. Hleděla jsem na ně s mírně otevřenými ústy, ale to jsem si neuvědomila. Pak se všichni na ráz na mě podívali. Musela jsem celá zrudnout, cítila jsem tu horkost na mých tvářích. Edward jim něco řekl a vydal se za mnou k posteli.

„Asi budeš moje nová sestra. Vlastně, budeš moje nová sestra,“ řekl a usmál se pokřiveným úsměvem, u kterého se mi buď zastavilo, nebo rozbušilo srdce.

„C-c-cože-e?“ Zůstala jsem na něj zírat zase s otevřenou pusou. Oni si mě vybrali? To je vtip?

„Přesně tak, za pár chvil budeš oficiálně moje – i když nevlastní – sestra!“ Podal mi ruku a já vstala z postele.

„To jako fakt?“ zeptala jsem se. Stále jsem tomu nemohla uvěřit.

„To jako fakt,“ přisvědčil s úsměvem. Věnovala jsem mu ten nejhezčí úsměv, který jsem dovedla a objala ho tak pevně, jak jsem jen mohla. Edward mě taky k sobě tiskl. Ucítila jsem jeho ledovou, svalnatou a tvrdou hruď. Pak mě pustil a já ho taky.

„Jsem tak šťastná! Já… nemám slov. Jsem vám vděčná do konce svého života,“ řekla jsem a konečně šťastná. Pak ostatní z rodiny se ke mně přiblížili a přecházela k jednomu objetí do druhého. U Emmetta – to je ten svalovec – jsem se málem udusila. Esmé mě zase objala s takovou lehkostí a láskou.

„Vítej do rodiny, zlatíčko,“ řekla mi a já byla ráda, že budu mít takovou hodnou mamku, i když nevlastní.

„Děkuji, moc vám všem děkuji,“ zašeptala jsem a při tom se mi do očí hrnuly slzy.

„Jsem tak ráda, že budu mít novou sestru. Budou z nás nejlepší kamarádky. A zítra můžeme zajít na nákupy! Zdá se, že ty budeš mít moc dobrý vkus. Ou, máš krásné tričko. Kde jsi ho koupila?“ zeptala se mě nadšeně. Všichni se popadali smíchy, hlavně Emmett a Edward s Jasperem.

„No, mám ho už dlouho, asi tak od svých dvanácti let. Koupila mi ho máma s tá… no, mám ho prostě dlouho.“ Musela se zeptat, kde jsem ho koupila? To mě chce znovu rozbrečet? Musím vypadat hrozně s černýma očima. S takovými se Edwardovi… Co blbneš, pitomče?! Takový anděl, jako je Edward, si tě nikdy nevšimne. Jasně, šel jako první k tobě a začal si s tebou povídat, ale to ještě NIC neznamená.

„Takže, buďte tu na Bellu hodní. Já s Carlislem to jdeme probrat se slečnou McWoodovou.“ Pak se ke mně sklonila. „Zlatíčko, zatím si sbal všechny věci, co máš, ano?“ zeptala se mě má budoucí mamka Esmé. Kývla jsem jí na otázku a usmála jsem se, i když to byl spíš nucený úsměv. Carlisle jí nabídl rámě a šli spolu do kanceláře majitelky sirotčince.

Vstala jsem z postele a začal balit. Moc jsem toho neměla, takže mi to moc času nezabralo. Pak jsem si sedla vedle Edwarda a společně jsme čekali.

„Ty asi nejsi moc ráda, že? Promiň, že to říkám, ale mně připadáš smutná,“ řekla mi nádherná dívka s blonďatými vlasy – Rosalie.

„Ne, já ne…“ Nádech, výdech. „Jsem strašně moc ráda, že budu mít novou rodinu. Tak báječné rodiče a skvělé sourozence.“

„Ještě, aby ne,“ řekla mi Mellisa. Byla taky v dětském domově, ale o mnoho déle než já. Nikdy jsme se spolu moc nebavily. Tak trochu jsme spolu i válčily, ale pak to skončilo a prostě jsme se přestaly bavit.

„Jsme tak moc rádi, že jste si adoptovali zrovna Isabellu,“ řekla slečna McWoodová.

„Ano, my také. Takže můžeme si ji hned odvézt? Nebude to problém?“ ptala se Esmé.

„Ale jistě, že ne.“

„Pojďte!“ řekl Carlisle. A tak jsem se vydala společně s mými novými sourozenci vstříc novému životu.

Autor: WildChildKa, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I love you, but can not be with you! - 1. kapitola: