Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I já mám právo na lásku! 7. kapitola

29.12.2013 (16:30) • Pinka25 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 941×

Pan X

Ne! To se nesmí stát! Nesmím o ni přijít. Nesmí se jí stát to, co její matce. Jediný, kdo mi teď pomůže, je ten, kdo mi pomohl i předtím.
Celý hrad jsem svolal do trůnního sálu. Přišel jsem, když už tam všichni byli. Posadil jsem se mezi své bratry.
„Má milá gardo, potřebuji pomoc. Už všichni víte, že se s Jane něco děje. Myslíme si, že víme, o co jde. Nesmíme o ni přijít. Proto když cokoliv bude potřebovat, vy to splníte. Když bude potřebovat otevřít dvěře, uděláte to! Když cokoliv přinést, uděláte to! Jasné?“ zeptal jsem se své gardy.
„Jediný, kdo nám pomůže, je Carlisle Cullen. S takovými věcmi má zkušenosti, proto chci, aby s námi někdo do Forks jel. Kdo se přihlásí?“ zeptal jsem se znovu.
Okamžitě byly dvě ruce vzhůru. Demetri a Alec. Po nich se přihlásili ještě Heidi s Felixem. Takže jede celá parta, i když nevím, jestli tam zůstanou všichni. Stoprocentně jede Demetri. Alec nenechá odjet Jane samotnou. Heidi tu bez Aleca nezůstane. A Felix se bude nudit, takže bude nezvladatelný. Tam se alespoň popere s Emmettem.
„Běžte si zabalit, až se Jane probere, vyrážíme. Demetri, pak vás chci ještě vidět a raději jí ty věci nezabaluj, ať se zbytečně nerozrušuje. Pak jí jenom pomoz. A Alecu, ty přijď za půl hodiny ke mně do pracovny,“ ukončil jsem pokyny a odebral se do své pracovny.
Zvedl jsem mobil do ruky a vyťukal známé číslo.
„Carlisle, příteli,“ pozdravil jsem hned do telofonu.
„Zdravím, Aro, co potřebuješ?“ ptal se hned Carlisle.
„Jane nejspíše otěhotněla a potřebuji doktorskou péči. Já o ni nesmím přijít,“ odpověděl jsem a kdybych mohl, tak se rozbrečím.
„V pořádku, já jí udělám různá vyšetření a uvidíme, co dál. Neboj, teď jsou už i různé vymoženosti. Nestane se to, co kdysi,“ odpověděl mi Carlisle.

„A ještě bych tě chtěl požádat, mé děti o tom neví a nechci, aby to nikdo kromě tebe, Eleazara a mě s Caiem a Marcem věděl. Právě se to pokusím nějak sdělit Alecovi,“ požádal jsem ho.
„Jistě,“ souhlasil a s pozdravem a ohlášením, že nejpozději do dvou dní jsme tam, se rozloučil. Zandal jsem telefon do kapsy a šel za Demem a Jane do pokoje.
Právě spala, a tak jsem si na chvilku sedl do křesla a pozoroval ji. Připomnělo mi to ty časy, kdy jsem se takhle díval na její matku. Pohled mi sklouzl na její břicho, kde se začala rýsovat malá bolule. Demetri koukal stejným směrem jako já a myslím, že právě teď mu to došlo. Myslíte, že může upír dostat šok? Demetri vypadal, jako by měl infarkt. Zavolal jsem Felixe, aby ho probral. Odebrali se do tělocvičny, kde si Demetri pořádně vybil vztek. Pohladil jsem Jane a šel čekat na Aleca do své pracovny.
„Dále,“ řekl jsem po tom, co Alec zaklepal na dveře.
„Posaď se,“ řekl jsem, když vešel dovnitř, protože tohle by porazilo i upíra. Začal jsem vyprávět. Řekl jsem mu největší tajemství upířího světa. Když jsem skončil, jediné, na co se zmohl, bylo proč? Proč jsem jim to neřekl už dřív, proč jsem to tajil. Odpověď je lehká. Rumuni. Zvedl se a odešel někam do hradu. Nemohu od něj čekat odpuštění. Jane právě vstávala, protože bylo ráno. Tím vyprávěním jsem strávil celou noc.
Zaslechl jsem nějaký kravál na chodbě. Vyšel jsem na chodbu a dotkl se jednoho ze strážců. Alec napadl Demetriho a Jane ho nechala zavřít. Šel jsem dál do sálu a usadil se mezi své bratry. Chudák Alec, má o sestru jen strach. Před dveřmi se Jane zarazilla, když jí stráž otevřela dveře. Do sálu vešla trochu nabroušená. Po oznámení, že se jede ke Cullenovým, div neskákala po stropě. Carlislea má ráda. Vím, že jí rvalo srdce ho vidět naproti ní na té louce. Popadla Demetriho za ruku a doslova ho odtáhla do pokoje. Celou dobu se celým hrádem ozývalo, že se do ničeho nevejde. Proto musela vytáhnout Heidi na nákupy. Jen pro to nejdůležitější, ovšem. Nakonec se vracely s dvaceti taškami, možná i více. Ti dva gardisti, co to nesli, vypadali jako vánoční stromeček. Ale to už Jane na tváři zářil úsměv. Heidi to všechno naskládala do kufrů (potřebovala tři) a Jane došla pro Aleca. Všechno nanosili do kufrů dvou limuzín s kouřovými skly a jeli jsme. Já, Marcus a Caius v jedné a Jane, Alec, Demetri, Heidi a Felix ve druhé. Dojeli jsme na letiště, kde jsme soukromým tryskáčem odletěli – směr Seattle.

Jane

Sakra! Do ničeho se nevejdu! To je k vzteku, ale zase musíme jít nakupovat. Přece jenom ten drobeček bude růst rychleji. A já se do ničeho taky za chvíli nevejdu. Čapla jsem Heidi za ruku a odtáhla ji do garáží, kde jsme s mým miláčkem jeli do obchoďáku. V prvním obchodě jsme koupily jen pár věcí. Například větší rifle a pár tepláků, ale módních. V druhým jsme koupily nějaká větší trička, ale i tuniky pro budoucí maminky. Neodolala jsem a koupila si tu barevnou tuniku s malinkými chodidly na boku. Možná by jich mohlo být víc, a tak jsme nakupovaly ve velkém. Přece my s Alecem jsme dvojčata. A tak jsme toho koupily ještě víc. Kupovaly jsme modré, bílé, červené, ale ne růžové. Tu barvu nemam ráda. Jeden kousek se mi opravdu líbil. Byly to šatičky ke kolenům s mašlemi pod prsy, tak pro půl roční až roční holčičku. Nemohla jsem si vybrat, a tak jsem je vzala třikrát. Světle modré s bílou mašlí, bílé s růžovou a červené s černou. U kluka to byly třičtvrťáčky a tričko s krátkým rukávem. Po tak namáhavém nakupování jsem měla hlad, a tak jsem přemluvila Heidi, abychom si někde sedly. Vybrala jsem kavárnu, kde to nádherně vonělo. Spořádala jsem čtyři koblihy s čokoládou a na cestu si vzala bagetu do ruky. Heidi se mi smála, že prasknu, jestli se budu takhle cpát. No co, miminko potřebuje živiny. Když jsme přijely zpátky do hradu, tak nám dva gardisti pomohli s taškami. Bylo jich dokonce přes třicet. To je snad náš rekord. Heidi mi šla balit a já šla za Alecem.
„Alecu, můžu?“ zeptala jsem se po tom, co jsem zaklepala. Nikdo se neozýval, ale já věděla, že tam je, tak jsem vstoupila.
„Ahoj,“ pozdravila jsem, ale neodpověděl. Přišla jsem k němu a pohladila ho po zádech. Otočil na mě hlavu a kdyby byl člověk, řekla bych, že plakal. Pevně jsem ho objala a on mi objetí oplácel. I když jsem tuto chvíli nechtěla rušit, zeptala jsem se: „Proč jsi napadl Demetriho?“
„Ty nevíš to, co já. To on ti tohle udělal! To on za to může. Jane, jestli umřeš, zabiju ho,“ řekl mi rozhodně a já mu věřila. On by toho byl opravdu schopný.
„Nikdo umírat nebude!“ rozhodla jsem rázně. Vzala jeho ruku a položila si ji na břicho, na tu malou vystouplinu.
 „Alecu, tohle je zázrak a já se ho nevzdám. Vždy jsem respektovala tvé rozhodnutí a teď respektuj ty mé,“ požádala jsem ho. To malé jakoby vycítilo, že potřebuju pomoc, a pohnulo se. Oba jsme na sebe překvapeně kukli. Alec mě opatrně objal a usmíval se. Za jeho doprovodu jsem se dostala do svého pokoje, kde jsem měla připravené věci ve třech kufrech. Alec se Demovi omluvil, že má jenom strach o svou malou sestřičku. Pche! Naložili nám kufry do kufru limuzíny a vyjeli jsme. Přece nepojedeme se staříky v autě, a tak jsme jeli dvěma. Na letišti jsme nasedli do soukromého tryskáče a o pár minut později jsme vzlétli – směr Seattle.

Chtěla bych se zeptat, jak si představujete těhotenství Jane?

Autor: Pinka25 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I já mám právo na lásku! 7. kapitola: