Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I já mám právo na lásku! 6. kapitola

24.11.2013 (15:15) • Pinka25 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1385×

JANE


Pila jsem tu životadárnou tekutinu. Byla tak výborná. Nic se jí nemohlo rovnat. Najednou se mi obrátil žaludek a já běžela směr záchod. Už mi nepřišla tak lahodná. Hned, jak jsem doběhla, začala jsem zvracet.
„Jane, miláčku, co ti je?“ ptal se Demetri hned, jak jsem vylezla ven.
„Ne, právě jsem vyzvracela všechnu krev,“ odpověděla jsem. Vyčerpaně jsem padla Demetrimu do náruče.
„Co se stalo?“ ptal se můj bráška.
„Vyzvracela všechnu krev a padla mi do náruče,“ odpověděl Demetri. A to bylo poslední, co jsem vnímala…

Probudila jsem se u sebe. Vlastně u nás. Vedle mě ležel Demetri a objímal mě.
„Zlato, je mi zima, přinesl bys mi nějaké deky?“ zeptala jsem se. Koukal na mě, jako bych byla duch, ale odběhl a za dvě sekundy byl zpátky. Zachumlal mě do dek a lehl si vedle mě. Chvilku jsme spolu leželi na posteli a pak jsem vyčerpáním usnula.

Měla jsem krásný sen. Seděli jsme s Demetrim na lavičce před domečkem. Byl krásný, velký, prosklený a sladěný do hnědé a bílé.
Před námi si hrály čtyři malé děti. Jeden chlapeček, který vypadal jako Demetri, ale poznala jsem tam i svoje rysy. A tři holčičky. Jedna měla culík, druhá měla dva culíky a ta třetí měla copánek. Byly na chlup stejné a vypadaly jako já, ale byly tam rysy i Demetriho. Navíc měly černé vlasy jako uhel.
Rozběhly se k nám a skočily nám do připravené náruče. Až po chvilce jsem si uvědomila, že běžely velmi rychle, ale ne upíří rychlostí, a také se jemně třpytily. Lidské oko by to nepostřehlo.
Z lesa se ozvalo vlčí vytí a naše děti zbystřily. Ano, naše. Vím, že byly moje a Demovy. Z kraje lesa se vynořily čtyři snědé postavy. Byli to tři muži a jedna žena. Naši drobečkové se rozběhli a každý skočil jednomu do náruče. Až teďka jsem si všimla, že mají na rameni znak Quiletských vlků.
Vše bylo pohodové, přátelské a klidné. Zjistila jsem jména vlků, ale ne našich dětí.

„Dobré ráno,“ pozdravil mě Demetri, jakmile jsem se probudila.
„Dobré, jak to, že jsem usnula?“ zeptala jsem se na otázku, která mě trápila. Přeci jenom upír, který spí a zvrací krev, není upír.
„No… máme jednu teorii a Aro s náma chce mluvit,“ odpověděl mi Demetri.
„Jasně, jenom si skočím do sprchy, potřebuju se probrat,“ oznámila jsem mu a odešla do koupelny. Před velkým zrcadlem jsem se vysvlékla a začala křičet.
„Co je? Co se děje?“ ptal se Demetri hned, jak přiběhl za mnou. Nemohla jsem ze sebe dostat ani hlásku. Jen jsem koukala na své vyboulené bříško. V tu chvíli mi zakručelo v žaludku. Demetri se lekl, protože na takovéhle zvuky není zvyklý.
„Co to bylo?“ ptal se Dem.
„Asi mám hlad. Já se osprchuju a půjdu do kuchyně udělat něco k snídani,“ oznámila jsem Demetrimu a vystrkala ho ze dveří. Pořád mi vrtalo hlavou, proč jsem ztloustla. Upíři přece netloustnou. Napadla mě jedna věc, ale to není možné.
Vlezla jsem si do sprchového koutu a pustila na sebe vlažnou vodu. Jak mi stékala po kůži, uvolňovaly se mi všechny svaly. Napatlala jsem na sebe jahodové mýdlo a opláchla se. Tentokrát už teplejší vodou. Oblékla jsem si kraťásky a úplé tílko, které zvýrazňovalo tu malou bouličku.
Vyšli jsme z našeho pokoje a šli přímo do kuchyně. Prohlédla jsem skříňky a našla toustový chléb. Napadly mě tousty, a tak jsem koukla do ledničky. Bingo! Byla tam nějaká šunka a sýr. Vyndala jsem toustovač a dala do něj připravené tousty. Chutnaly výborně. Snědla jsem celý tác sama, jen mi vadily ty Demetriho znechucené pohledy. Umyla jsem všechno, co jsem zašpinila, a ruku v ruce jsme šli do trůnního sálu, kde jsou králové.
Cestou jsme potkali Heidi, která se tvářila jak měsíček. Pozdravili jsme se a šli jsme dál. Heidi se ještě víc usmála, teda pokud to vůbec šlo.
Šli jsme dál a potkávali jsme jen další gardisty a mého bratra. Byl rozzuřenej a hrhnul se na Dema. Vůcec nevím, o co šlo, ale nařídila jsem, aby ho zavřeli do pokoje, a že jim nesmí utéct. Kdyby kolem nás zrovna nešli Afron s Felixem, byl by Demetri mrtvej. Pak si s ním budu muset promluvit. Když jsme došli před sál, otevřeli nám dveře. Tady na hradě se všechno roznese strašně rychle. Jsou horší, než nějaké babky na trhu!
„Vítejte, mí drazí,“ přivítal nás Aro. To ho to furt baví? S Demem jsme se jen poklonili.
„Něco nás napadlo. Asi je to divné, ale můžeš být těhotná,“ mluvil na mě pomalu a klidně. Tak to mi tak trochu došlo! Když viděl, že jsem klidná, pokračoval.
„Našli jsme způsob, jak zachránit tebe i tvé dítě,“ řekl, ale to už měl nějaké připomínky Caius.
„Já s tím nesouhlasím, Aro.“
„Je to jediný způsob, na který jsme přišli!“ křikl na něj Aro a v tu chvíli jsem se ho bála.
„A na jakej? Tedy jestli se můžu zeptat?“ řekla jsem naštvaně zas já. Nikdo si mě nevšímal.
„Domluvíme se s Cullenovými. Carlisle ti pomůže. Je to nejlepší doktor, jakého znám. A s takovýma věcma už má zkušenosti. Zítra odjíždíte.“

Autor: Pinka25 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I já mám právo na lásku! 6. kapitola: