Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I démoni pláčou - 3. kapitola

16.05.2018 (12:00) • baroslava • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1464×

3. kapitola

„To by bylo na dlouhé povídání a asi byste mi ani nevěřil,” řekla jsem a pousmála se, protože tahle situace byla k smíchu.

„Neboj se. Jsem zvyklý na neobvyklé příběhy a ještě na neobvyklejší stvoření,” usmál se a já mu věřila, protože v jeho pohledu se zračila upřímnost se špetkou humoru.

„Dobře, ale řeknete mi na oplátku váš příběh,” nedala jsem se tak snadno.

„Tak pojď do obývacího pokoje. Uděláš si tam pohodlí a tykej mi prosím. Jen Carlisle,” přikývla jsem a vyrazila dlouhou, úzkou chodbou do místnosti, kde stála u krbu pohovka, která vypadala velmi pohodlně. Opatrně jsem se usadila, abych si něco neudělala s křídly, a podívala se na Carlislea, který se na mě zaujatě díval a povzbudivě se na mě usmíval. Povzdechla jsem si a začala vyprávět.

„Já vím, že to bude znít neuvěřitelně a bude těžké tomu uvěřit, ale narodila jsem se tam dole. Myslím, že tomu říkáte Peklo. Už od malička jsem byla jiná, než ostatní démoni. Byla jsem bledší a v křídlech jsem měla i dostatek bílé. Jen tohle pro začátek stačilo, aby si o mě ostatní udělali obrázek a stranili se mi. Postupem času, aby toho nebylo málo, tak jsem dokázala pociťovat i jiné emoce, než byl hněv, žárlivost, nenávist. Cítila jsem i soucit… lítost… lásku. Nebyla jsem jako ostatní a tím jsem trpěla. Démoni si na mě ukazovali a škodolibě se mi smáli. Když jsem dovršila sedmnácti let, přestala jsem stárnout a má vnitřní síla dosáhla naplnění. Tehdy mi náš nejvyšší Belzebub nařídil, abych hlídala pekelnou bránu. Mým úkolem bylo zapisovat všechny hříšníky a doprovázet je do pekla, kde byli buď očištěni od hříchů, nebo násilně a bolestivě zabiti. Bránu jsem střežila skoro sto let, kdy jsem pomohla pár jedincům utéct z Pekla, protože jsem si myslela, že si takový osud nezaslouží. Někdy mi to u nejvyššího prošlo, ale někdy se to dozvěděl a potom byl hned oheň na střeše. Naposledy jsem pomohla chlapci, který zabil svého otčíma, který chtěl znásilnit jeho mladší sestřičku. Belzebub se to nějakým způsobem dozvěděl a vyhnal mě na sto let na Zemi, kde se mám sytit jen hříšnými dušemi. Předpokládám, že budu něco jako brána mezi Zemí a Peklem,” vychrlila jsem to na něj všechno a oddechla si, že už to mám za sebou.

„Ale, jak poznáš, kteří lidé jsou hříšníci a kteří jsou nevinní?” zeptal se Carlisle zaujatě a nakrčil obočí.

„My, démoni, máme takový dar prozření, který nám ukáže pravou podstatu duše každé bytosti. Ty máš například duši čistou, takže by tě peklo nechtělo,” kroutila jsem hlavou.

„To je pozoruhodné. Takže si tam u vás byla takový démon s duší anděla, a proto tě vyhnali,” shrnul to Carlisle a já se potěšeně usmála, protože mu to došlo.

„Takže, když jsi ten démon, tak si nesmrtelná?” zeptal se a nadzvedl obočí.

„V podstatě ano. Nestárnu a mé tělo je stejně odolné jako to vaše, ale naší slabinou jsou křídlo, proto je většinou ukrýváme. Existuje na to jednoduché formule a zarostou, ale to platí jen, když jsou v pořádku. Pokud o ně někdy přijdeme, zemřeme,” povzdechla jsem si smutně a pohladila bílé, jemné koncové pírka.

„Tak teď je asi řada na mě, že?” zeptal se uvolněně a já se pousmála, protože jsem byla hrozně zvědavá, a tak jsem ho pobídla.

„Narodil jsem se přibližně v polovině sedmnáctého století. Matka zemřela u porodu a otec sloužil jako pastor v Londýně. Liboval si v lovech na čarodějnice, vlkodlaky a upíry. Myslel si, že je spravedlivý, ale mnohdy byli upáleni na hranicích nevinní lidé. Myslel si, že je Bůh, a když jsem dospěl, pověřil mě těmito hony. Jednoho dne jsme se skupinou lovců vystopovali klan upírů, kteří se schovávali v kanálech. Čekali jsme do setmění, než se objeví, ale ukázal se jeden žíznivý upír a zaútočil na nás. Mé lovci zabil a mě zranil. S myšlenkou, že vše infikované upíry se musí spálit, jsem se doplazil do nedalekého sklepa a ukryl se před ostatními lovci, kteří by mě zabili. Po agonii, která mnou cloumala při přeměně jsem ani jednou nezakřičel bolestí, a potom jsem se probudil. Záhy jsem zjistil, co se ze mě stalo a chtěl se zabít. Toužil jsem po smrti, a tak jsem zkoušel vyhladovět, utopit se, zlomit si vaz, ale pořád jsem byl naživu, pokud se tomu tak dalo říkat. Nechtěl jsem zabíjet lidi, a tak jsem dlouhé měsíce žil na odlehlých místech, kde jsem nepotkal jedinou živou duši. Až tam jsem zjistil, že se můžu živit i zvířecí krví, která mi dodává energii. K otci jsem se už nevrátil a začal jsem studovat na univerzitách hudbu, medicínu a exaktní vědy. Na počátku osmnáctého století mě našli Volturiovi. Je to královská rodina upírů založená Arem, Markem a Caiem. Byl jsem unesen jejich kultivovaností. Královská rodina mě vždy přesvědčovala o našem přirozeném zdroji potravy a já je naopak přesvědčoval o potravě bez toho, aby museli zabíjet nevinné lidi. O několik desítek let později jsem se rozhodl jít do Nového světa s myšlenkou rozšířit vegetariánství mezi upíry, ale nikoho, kdo by o to stál jsem zatím nenašel, a tak jsem tady v Chichagu, kde mě přijali jako lékaře v místní nemocnici,” povzdechnul si Carlisle a pousmál se.

„To je velmi zajímavý příběh. Proti mě máš velmi pestrou minulost. Já celých sto let jen stála před bránou a říkala tři fráze, které by si zapamatoval i tupec. Co si udělal. Jméno a Vítej v Pekle. Věř mi, že tohle mi chybět nebude,” zasmála jsem se. „Jaký je vlastně rok?” zeptala jsem se, abych věděla, kdy si pro mě ten patolízal přijde.

„Je druhého listopadu devatenáct set sedmnáct,” odpověděl mi Carlisle.

Autor: baroslava (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I démoni pláčou - 3. kapitola: