Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I démoni pláčou - 13. kapitola

28.06.2018 (12:00) • baroslava • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1565×

13. kapitola

Došli jsme tiše k řece, protože až tam nás nebylo slyšet a měli jsme soukromí. Celou cestu mě majetnicky držel okolo ramen, jako bych mu chtěla utéct, a posadili jsme se k řece na velký pařez. Dlouhou chvíli jsme si vzájemně opláceli pohled a já měla dojem jako bychom vše, co jsme cítili, říkali jen očima. Byla to radost a láska. Najednou jsem si vzpomněla, jak mě jeho rodina přijala.

„Nevěří mi,” řekla jsem tiše a odtrhla zrak od Carlislea, který se zamračil.

„Já vím, ale pochop je. Nikdy jsem o tobě nemluvil, protože jsi to nechtěla. Alice vidí budoucnost a v té naší tě neviděla. Edward čte myšlenky, ale v těch mých ses nikdy neukázala,” pronesl soucitně a chytil mě za ruku.

„Víš, na jednu stranu je to dobře, že mě nemají rádi,” povzdechla jsem si a snažila se o tom přesvědčit i samu sebe.

„Proč?” zeptal se překvapeně otec a pozvedl obočí.

„Mám málo času a už takhle bude pro mě velmi těžké se s tebou rozloučit. Nechci a nemůžu si připustit někoho dalšího k srdce,” posmutněla jsem a zadržela vzlyk, který se mi dral skrz ústa.

„Já, vím. Už takhle to máš těžké,” stiskl mi ruku pevněji, „Povídej. Kde jsi byla? Co si dělala?” ptal se mě najednou nedočkavě.

„Myslím, že bys na mě byl pyšný,” pousmála jsem se. „Potom, co jsem od vás odešla, tak jsem jela do Afriky, která byla postižena první světovou válkou. Dělala jsem ošetřovatelku. Když válka skončila, tak jsem se každých pár let stěhovala a pracovala v různých nemocnicích. Při práci jsem vystudovala medicínu a dodělala si několik atestací. Náhle mě povolali do Polsko, kde vypukla druhá světová válka a kde potřebovali každou pomocnou ruku. Po válce jsem obešla zase několik nemocnic, kde jsem pracovala většinou na závažných případech a to je asi všechno,” vydechla jsem narychlo a usmála se.

„Máš pravdu. Jsem na tebe hrdý,” přiznal se pyšně Carlisle a objal mě. Najednou jsem se cítila úplná a v bezpečí.

„A co ty? Kdo jsou ti všichni?” mávla jsem k domu zvědavě.

„Po Edwardově přeměně jsem našel Esmé. Lásku mé věčnosti a proměnil jí. Rose – to je ta hezká blondýnka – jsem našel umírat na ulici a odnesl jí domů. Těžko se vyrovnávala s upírským životem, ale za krátkou dobu si přinesla Emmetta, který umíral po napadení medvědem. Alice a Jasper se k nám přidali sami, protože chtěli změnit stravovací návyky a teď jsme konečně kompletní,” přitáhl si mě dojatě k sobě a já se pousmála.

„Mohli bychom jim říct, že jsem poloupír. Na několika svých cestách jsem je poznala a jsem jim dost podobná,” přemýšlela jsem nahlas. „Řekneme jim pravdu, jen vynecháme Peklo a moje křídla,” usmála jsem se na Carlislea, který mi založil pramen vlasů za ucho.

„Jsem tak rád, že jsi tady,” vydechl spokojeně. „Pojď. Ukážu ti tvůj pokoj,” řekl odhodlaně a vyšli jsme směrem do jámy lvové.

„Já taky. Škoda jen, že budu muset odejít,” povzdechla jsem si smutně.

„Já vím, ale nebuď smutná. Budu s tebou každý den. Slibuju,” řekl a políbil mě do vlasů.

Tiše jsme vykračovali k domu a já cítila, že mě zase ovládá ta nervozita z jejich pohledů, výčitek a slov, která mě zraňovala nejen kvůli sobě, ale i kvůli Carlisleovi. Nechtěla jsem mu dělat problémy, ale chtěla jsem být s ním. Chtěla jsem si užít těch posledních pár chvil. Neustále jsem si namlouvala, že je lepší, když mě nenávidí. Je lepší, když mě odsuzují, protože tím můj odchod bude snesitelnější. Otevřeli jsme vchodové dveře a já pocítila na sobě pohledy všech, které mě provrtávaly. Podívala jsem se na Carlislea, ale zdál se odhodlaný a klidný. Pravý opak toho, jak jsem se cítila já.

„Rodino, chtěl bych vám představit Isabellu. Bude tu s námi šest dní bydlet. Chtěl bych vás všechny požádat, abyste se k ní chovali slušně,” řekl autoritativně a poslední slovo řekl tvrději, až mě zamrazilo.

„Isabello, tohle je moje manželka Esmé a naše děti Emmett, Rose, Edward, Jasper a Alice,” představil nás, ale nikdo se neměl k tomu, aby mě uvítal. Nikdo nezvedl ruku, abych si s ní potřásla. Nikdo nepromluvil. Všichni jen podezíravě koukali a já věděla, že jim přijdu nebezpečná.

„Měla bych jít do hotelu,” šeptala jsem k otci, ale nepodívala se na něj.

„To nepřipadá v úvahu. Patříš sem. Ke mě. Ostatní si totiž neuvědomují jednu zásadní věc,” řekl Carlisle a mě zamrazilo. Znovu. „A to, že jsi byla a pořád jsi prvním členem naší rodiny. To, že jsem o tobě nemluvil, ba tě Edward neviděl v mých vzpomínkách neznamená, že tam nejsou,” řekl tvrdě a já se neopovážila ani nadechnout.

„Proč si o ní nemluvil? Proč jí Alice neviděla a proč se mi tvé vzpomínky nezobrazují v mysli?” ptal se Edward zamyšleně s tázavým pohledem.

„Zakázala jsem mu o mě mluvit. Není to jeho chyba,” začala jsem a dodávala si odvahu. „S Carlislem jsem se setkala skoro před sto lety, kdy se o poloupírech ještě nevědělo. Pro moje i Carlisleovo bezpečí jsem musela zařídit, aby tomu bylo i dnes a proti vašim darů jsem imunní. Bohužel vám víc říct nemůžu. Není to bezpečné,” řekla jsem na vysvětlenou, i když moje slova asi nepochopili, protože se tvářili stále stejně podezíravě a nechápavě.

Autor: baroslava (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I démoni pláčou - 13. kapitola: