Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hybrid - 1. kapitola

13.07.2018 (10:00) • KaterinaPetrova • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 650×

1. kapitola

Pohled Belly:

Už by se to dalo brát jako tradice, že jsem se vracela domů s kolíkem v břiše.

Vlkodlaci.

Myslí si, jak jsou silní, ale mě nikdy neporazí. Proč? Jsem přece kříženec. No ne? Oni asi zapomněli. Mám schopnost být, jakoby štít. A pokud budu zaštítěná, nikdy mi nebudou moct ublížit a už vůbec ne zabít. Stejně tak celou mou rodinu. A naši vilu, kterou jsem taktéž zaštítila, takže tam nemohou vstoupit, i kdyby se sebevíc snažili.

Už jsem se blížila k našemu domu, který se nachází až za městem, na okraji lesa. Hodí se to ostatním členům rodiny. Nevím, jestli jsem se zmínila, jsou to upíři, živí se pouze zvířecí krví, ale ode mě jim žádné nebezpečí nehrozí. Já jsem si zvykla pouze na Jamesovu krev, takže se mi ostatní upíří krev doslova hnusí.

Už jsem si to kráčela příjezdovou cestou k vile. Přidala jsem do kroku - přece jenom už jsem chtěla mít ten dřevěný kůl z mého břicha pryč. Carlisle je doktor a pracuje na klinice tady ve Forks. Takže je vám asi jasné, kdo mi ty kolíky vytahuje.

Před garáží stálo neznámé auto, tak jsem to raději vzala zadním vchodem. Vešla jsem přímo do kuchyně a zamířila do obýváku, kde jsem slyšela návštěvu, jak se baví s Carlislem a Esmé. Podle jejich rozhovoru jsem usoudila, že to je rodina Masenových. Pan Masen je nový Carlislův kolega na klinice. Kromě něj, zde seděli jeho žena a nejspíš jejich syn.

Hezky jsem je všechny pozdravila, vzala jsem si před sebe květináč s nějakou kytkou, aby nešel vidět ten kus dřeva, co mi trčel z břicha. Začínalo to dost bolet. Což mi nedávalo smysl. Přece jsem byla zaštítěná, tak bych neměla nic cítit. Ani jsem nedokázala říci, jestli návštěva, která nám sedí v obýváku, jsou upíři, nebo obyčejní lidé. Jakoby mi začali schopnosti zeslabovat.

To za chvíli přejde. Musí!

S květináčem před sebou jsem se vydala po schodech do druhého patra, kde se nacházelo hned několik pokojů. Ložnice mých adoptivních rodičů, pokoj Alice a Jaspera, pokoj Emmetta a Rose, úplně vlevo pak pokoj pro hosty, vedle kterého se nacházela i moje ložnice.

Když jsem vešla do mého pokojíčku sladěného do barvy bílé a zelené, odložila jsem květináč na noční stolek, uchopila kůl, vytrhla jej, a vydala ze sebe tak bolestný výkřik, že jsem hned slyšela kroky na chodech. A hlasy návštěvy, které odmítají, aby zůstaly dole v obýváku. Začala jsem si tedy připravovat výmluvu.

Dveře se rozletěly.

„Jsi v pořádku, drahá? Co se stalo?“ začala hned paní Masenová.

„Ano, jsem. Jen jsem si ukopla palec,“ začala jsem improvizovat.

„Proboha, co to máš na tričku? To je pravé?“ pokračovala.

„Ne, blázníte?“ řekla jsem s úsměvem: „Má to působit, jako že máte díru v břiše,“ usmívala jsem se. Co jiného se dá v takové situaci dělat? Musí si o mně myslet, že jsem úplný cvok.

„A co je to tady na zemi?“ ptala se dál. Je snad Colombo?

„Jen trocha kečupu. Víte, Esmé mi zakazuje jíst jinde, než v kuchyni, a já většinou ty příkazy porušuji a jídlo si beru s sebou do pokoje. A dneska mi tady spadly hranolky a já už jsem pospíchala za kamarádkou, tak jsem to nemohla uklidit,“ začala jsem v duchu klít a panikařit: „Skočím si do koupelny pro hadr,“ zamířila jsem do umývárny.

„Ale vždyť jsou za tebou krvavé stopy,“ pořád žvanila paní Masenová.

Už jsem vážně nevěděla, co mám říct, tak jsem prostě plácla: „Holčičí problémy, paní Masenová, vždyť to znáte,“ najednou se z Aliciny ložnice ozval hlasitý smích všech mých sourozenců, tak oni celou dobu poslouchali… Tak to si je potom podám. Hnedka jak tato noční můra skončí.

Paní Masenová se ušklíbla a zamířila ven z pokoje, stejně jako všichni, kteří se této, pro mě hororové, chvilky zúčastnili. Ten Masenovic kluk se na mě tak dlouze podíval, až jsem mu darovala pohled, který prozrazoval: „Na co čumíš?“. Byl celkem hezký, ale já se nebudu usmívat na kluka, před kterým jsem se zrovna totálně ztrapnila.

Konečně jsem se ocitla v místnosti sama. Převlékla jsem se a zamířila si to do Aliciného pokoje, abych je tam všechny pozabíjela…

Pohled Edwarda:

Přemluvil jsem pana Cullena, aby se nějak pokusil naznačit mým rodičům, že jejich syn je upír. No, nejspíš upír. Když už jsme u nich seděli na pohovce a konverzovali, najednou přišla do obývacího pokoje nějaká holka. Carlisle ji představil, jako svou dceru Bellu.

Tak to má být ta, která mi má podle Carlislea pomoct? Když přišla, začal jsem cítit zaschlou krev. Ona je zraněná? Odebrala se do svého pokoje. Za chvíli se ozval výkřik. Všichni jsme se vydali do jejího pokoje.

A teď začaly výmluvy. Obdivoval jsem ji, jak se může tvářit tak klidně. Nevím proč, ale dokázal jsem jí číst myšlenky. Tolik nadávek, které se jí hemžily v hlavě, když se snažila vymyslet další a další lži. Chtěl jsem říct mámě, ať toho nechá, protože Bella byla tak nešťastná a začínala propadat panice. I když to na sobě nechtěla nechat znát. Je fakt úžasná.

U poslední její výmluvy jsem se skoro neudržel a málem jsem se začal smát na celé kolo. Veselý smích se ozýval i v jednom z pokojů v tomto patře. Asi její sourozenci. Já a i určitě Esmé s Carlislem jsme to slyšeli, díky upířímu sluchu. V Belliných myšlenkách jsem vyčetl, že jakmile odejdeme z této místnosti, rozeběhne se do toho pokoje a všechny své sourozence postřílí.

Má matka se začala pomalu odebírat zpátky do prvního patra, stejně jako otec a Carlisle se svou ženou. Než jsem se dal k odchodu, dlouze jsem se na Bellu podíval. Byla tak krásná. Podívala se na mě pohledem, který neříkal nic o tom, že by ke mně cítila něco podobného, abych se jí aspoň trošičku líbil. Potom jsem následoval rodiče. Jak ty mé, tak ty její.

Když jsme přijeli domů, máma hned začala dělat večeři. Šel jsem za tátou, který seděl v křesle na verandě.

„Tati, no… Víš, chtěl jsem se tě na něco zeptat,“ začal jsem nejistě: „Věříš na lásku na první pohled?“

„Proč, líbí se ti snad někdo?“ vyzvídal. Toto téma mi nebylo nikdy příjemné.

„No, tak trochu se mi líbí… Bella,“ lezlo ze mě, jak z chlupaté deky.

„Bella? A proč zrovna ona? Neříkám… je milá, ale tak trochu, praštěná,“ řekl můj otec.

Tak to moc děkuji. Naštvaně jsem zamířil do mého pokoje, svalil se na postel a přemýšlel.

Už mi pomalu končí prázdniny, zhruba za týden poprvé nastupuji na místní střední školu. Máma mi dovolila, že můžu uspořádat párty v místním baru. Tak budu mít alespoň větší šanci se poznat s mými spolužáky. Doufám, že přijdou a že se na mě nevykašlou…

Pohled Belly:

Právě mi přišla zásilka od Jamese. Už bylo načase. Pomalu mi docházeli zásoby.

Když jsem šla uložit své láhve upíří krve do lednice v kuchyni, na schodech jsem potkala Alice. Ještě pořád se hihňala z toho mého výmluvného výkonu. Oni na to asi jen tak nezapomenou.

„Jak si to odneseš,“ ukázala na mé láhve s krví, „Carlisle tě prosí, jestli by ses nemohla za ním zastavit. Chce si s tebou o něčem promluvit.“

„Tak dobře,“ pokračovala jsem v cestě.

Zaklepala jsem na dveře. „Carlisle? Chtěl si se mnou mluvit?“ zeptala jsem se nevině.

„Málem ses prozradila. Víš, jak by to mohlo dopadnout?“ káral mě.

„Já vím, ale už je to v pořádku,“ snažila jsem se ho uklidnit.

„To se musíš s těmi vlkodlaky pořád hašteřit?“

Cože? Hašteřit? Tohle je válka. Pomyslela jsem si a zamířila si to ke dveřím. Vážně nemám chuť se bavit o tom, jak je to nebezpečné, a i když jsem zaštítěná, tak se mi může něco stát…

„Bello? Jenom jsem ti chtěl ještě říct, že je, jako každý rok, ta velká schůze upírů ve Volteře. Zítra brzy ráno nám do Itálie letí letadlo. Zvládneš to tu sama?“ zeptal se se starostí v hlase.

„Samozřejmě. Byla jsem tu sama už tolikrát. Nemusíš se vůbec bát.“ Myslela jsem, že už mě považuje za dost starou, aby neměl obavy z toho, že tu jsem sama.

„No víš, Bello,“ opět mě zastavil. „Za tu dobu, co budeme pryč, tady budu mít menší návštěvu,“ sděloval mi opatrně.

„Ty sis pozval návštěvu, když tady nebudeš?“ Tak to vážně nechápu.

„Jenom, abys o tom věděla,“ ukončil konverzaci.

Členové mé rodiny už jsou dva dny pryč. Většinou ty jejich slavnosti probíhají celý týden.

Šla jsem na lov. Většinou jsem chodila s mými sourozenci. I když jsem se nikdy nenapila zvířecí krve, vždycky jsem si třeba nějaké zvířátko chytla, potom ho hypnózou uklidnila a zase pustila. Byla to celkem zábava.

Už jsem vycházela z domu, když jsem si to rozmyslela. Nepůjdu lovit. Jenom se projdu.

Začala jsem přemýšlet o Edwardovi. Už to jsou tři dny, co navštívil mou rodinu se svými rodiči. Nemohla jsem ho vyhnat z hlavy. Alice mi prozradila, že ve své vizi viděla, jak Edward nastoupí na naší školu. Tak to děkuji pěkně. Mám ho celkem ráda. Je opravdu sladký, ale zároveň k němu cítím… nevím jak to popsat. Jako by mi nějaký hlásek v mé hlavě napovídal, ať se od něj držím dál. Že s ním nemůžu být.

Vrátila jsem se domů a hned si to namířila do koupelny, do sprchy. Po koupeli jsem se zamotala do velké osušky a ve skřínce na ručníky jsem se pokoušela najít i nějakou osušku na vlasy. Jakoby se mi všechny ručníky vypařili. Stále zabalená jen v osušce jsem se vydala do pokoje pro hosty, kde v koupelně byly ručníků hromady.

Už jsem si to v pokoji pro návštěvy mířila do umývárny. Těsně před tím, než jsem si dveře do koupelny otevřela sama, málem mě srazily. No můžete hádat, do koho jsem vrazila.

Autor: KaterinaPetrova, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hybrid - 1. kapitola: