Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hvězda Epilog

Hvězda EpilogTak, je tady Epilog. Já ani nessienka jsme to nechtěly, ale malý zájem to vyřešil. Mohly jsme pokračovat, ale řekly jsme NE! (Jo, teď to zní divně :D :D.) Ale vážně. Doufáme, že jste si s námi těch 13 kapitol (včetně epilogu) užívali. Přeme nádherné počteníčko závěrečného dílu. (A musím pochválit nessienku, která ma tom nejhezčím velikánskou zásluhu.)
Vezměte si kapesníčky, Epilog se blíží. :-) Nessienka a blotik

Epilog:


„Gratuluju, Angelo. Jsem ráda za tebe a ne jen proto, že už budu mít Edwarda konečně pro sebe a nebude ho ovládat nějaké kouzlo. Přeju vám to," zasmála jsem se a běžela Angelu obejmout. Jsem tak ráda. Nakonec všechno dobře dopadlo. Moon si našel lásku, Angela taky. Moon bude žít věčně a podle toho, že Angela tady Edwarda už jednou viděla, taky, takže se nestane, že by jeden zestárnul a odešel pryč. Sice nevím, jak to Angela dělá, že ji nikdo nepozná, ale to je vlastně jedno.

„Děkuju, Is," začervenala se znova.

„Není vůbec zač. A gratuluju i tobě, Moone," otočila jsem se na něho.

„Ehm, děkuju… Is," poděkoval, ale stejně vůbec nevěděl, o co jde.

Jo, tak s jeho pamětí to bude ještě hodně těžké. Je tu sice už dlouho, ale stejně si příliš nevzpomíná… Měli bychom mu to připomenout. Aspoň nějaké střípky mu připomenout, aby věděl, kdo je, aby věděl, co je Angela zač a podobně. Jo, bude to s ní těžké. Samozřejmě bychom věci ohledně jeho kouzel nejspíš vynechali. Přeci jenom bude líp, když si nevzpomene kolik bolesti a problémů nám způsobil… I když na jedné straně – Edward říká, že by to měl vědět, co nám udělal… Na druhou stranu – mně se to zdá dost kruté.

„Tak jdeme oslavovat?" zeptal se nadšeně Edward, který do téhle doby vůbec nepromluvil. Jenom stál v koutě a poslouchal náš rozhovor.

„Jdeme na to!“ vykřikla nadšeně Angela a rychle běžela zapnout hudbu. Rose s Emmem se jenom tiše smáli jejímu nadšení. Jo, to kdyby viděli nadšení mojí sestřičky Al, to by se jenom chytali za hlavu. Ach, Al… Kdepak je jí konec.

„Lásko? Proč jsi smutná? Vždyť máme oslavovat,“ ozval se mi při uchu hlas mé lásky a já se tak polekala, že jsem mírně nadskočila. Koukla jsem, jestli mě neviděl Emm, ale ten právě tančil ploužák s Rose. Angela tančila s Moonem a Esme s Carlislem je jenom tiše pozorovali, na tvářích spokojený úsměv.

„Jenom jsem si vzpomněla na moji sestřičku. Chybí mi,“ řekla jsem smutně. Edward mě objal a do ucha mi šeptal, že to bude dobré, že Al je určitě šťastná, když jsem šťastná i já. A napodiv, v skutku to fungovalo.

„Děkuju, Edwarde. Za všechno, miluji tě,“ zašeptala jsem a políbila ho. Edward se nedal zahanbit a polibek mi vášnivě oplatil. Až když si někdo odkašlal – a ten někdo nebyl nikdo jiný, než Emmett -, odtrhli jsme se od sebe a já si uvědomila, že to nebylo moc vhodné. Začala jsem rudě zářit. Jak já to záření nesnáším…

„Ehm, smím si s tebou zatančit, Isinko?“ zeptal se a nevině zakoulel očima.

„Jdi do háje, Emmettku,“ řekla jsem mu se smíchem, popadla Edwarda za ruku a vedla ho na parket. Zrovna hráli písničku na tango. To moc miluju a Edward to ví. Kvůli mně se ho naučil tančit… Jak já ho miluju.

„Miluju tě, ty moje hvězdičko,“ zašeptal mi Edward do ucha, když jsem dotančili tango a pustili se do obyčejného ploužáku. Všimla jsem si, že i Esme s Carlislem tancují. Ovšem oni tancovali valčík. A moc jim to slušelo, byli dokonalí. Ostatně, v čem nejsou upíři dokonalí, že?

„Taky tě moc miluju,“ zašeptala jsem mu také.

Dlouho jsme tančili. Nikdo z nás přeci nespí, tak nač ukončovat večírek? Jenom Angela byla trošku unavená. Večírek jsme tedy ukončili okolo druhé v noci a pak jsme uklidili. S naší rychlostí nám to trvalo jenom něco kolem pěti minut. Je vážně užitečný, když jste rychlí jako vítr…

„Tak, kdy bude svatba?“ zeptala se Rose, když jsme si sedli na gauč v obýváku. Angele mírně klesala víčka, ale i tak se pořád držela. Moon ji držel v objetí a něco jí šeptal do ucha. Byli tak roztomilí… Moc jim to spolu slušelo. Jakoby se narodili jeden pro druhého.

„Mně je to jedno, klidně si pár měsíců počkám,“ řekla jsem a ostatní jen souhlasně přikyvovali.

„To je dobrě… tak my s Esmé vám to zorganizujeme…“ zamyslela se Rose a mě píchlo u srdce. Al má moc ráda svatby. Bude mi tu chybět. Jenže abych ji uviděla, musela bych se vzdát Edwarda, a to nemůžu. Už kvůli tomu, že ho miluju a taky kvůli tomu, jak jsme k sobě měli dlouhou cestu. Měla bych se s nimi aspoň rozloučit…

„Jdu se projít… sama,“ řekla jsem důrazně, když Edward začal vstávat. Jen se na mě usmál, políbil mě na čelo a na rty a pak ještě zašeptal: „Pospíchej zpátky.“

Vyšla jsem ven. Doufala jsem, že už Al s Jazzem budou zpátky, nad námi. Chtěla bych jim taky moc poděkovat.

Svou rychlostí jsem doběhla na louku, kde jsem si povídala s Edwardem, když jsem byla ještě nahoře. Podívala jsem se na oblohu a hledala jsem dvě hvězdy… Po chvilce jsem je konečně našla.

„Al, Jazzi, děkuju moc. Jsem vám moc vděčná. Vy jste moji kamarádi, na které nikdy nezapomenu, ti, kteří budou vždy v mém srdci. Snad si ještě někdy promluvíme a zasmějeme se.“ Ani jsem to nedořekla a viděla jsem, jak dvě hvězdy začínají blikat. Jo, byli to oni. Nikdy bych si je nepopletla. Nikdy bych si je nemohla splést s jinými hvězdami. Jsou tak jedineční a nenahraditelní.

Už jsem se pomalu vracela do domu za všemi, kteří tam byli. S úsměvem na tváři, který mi vyvolali mí kamarádi. Nemohla jsem se cítit lépe. Vlastně mohla…

Slyšela jsem za sebou svištění. Otočila jsem se a viděla padat hvězdu. Dvě hvězdy. To snad ne. Po chvíli hvězdy dopadly vedle mě. Ihned jsem je poznala.

„Al, Jazzi!" zakřičela jsem na ně a běžela k nim. Oni kvůli mně opustili nebe. Kvůli mně šli na zem. To vše kvůli mně…

„Nemohli jsme tě tu nechat. Jsi naše všechno. A Moon, o tom ti řekneme třeba později. Přišli jsme na zem a hodláme zůstat. Nic nás nerozdělí. Pamatuješ na náš slib, když jsme byly ve školce?" řekla Al.

„Jak bych mohla zapomenout?" řekla jsem šťastně a vrhla se jí ještě jednou kolem krku.

„A pak, nemohla bych tě nechat vdát se beze mě,“ řekla Al nadšeně a v očích jí poskakovaly miliony hvězdiček. Já to říkala…

„Jo, tímhle mě otravovala snad od té doby, co jste se vy dva zasnoubili. Dokonce i nového Moona z ní rozbolela hlava. Nikdy jsem neslyšel, že by nějaký Moon měl bolest hlavy, ale Al se povedlo přepsat historii. Nakonec nám řekl, že máme jít sem na zem a zůstat tady i celou věčnost… Jen když ho nebude bolet hlava,“ práskl Jazz na Al a ta se jenom červenala. Začala jsem se smát, mohlo mě napadnout, že nový Moon si jen tak nezvykne na Supernovu Al.

„Jsem moc ráda, že tady zůstanete. Co by to bylo za svatbu bez družičky?“ zeptala jsem se a významně koukla na Al. Tak se rozzářila jako ta Supernova a už mi visela na krku. Ne jenom tak z rozmaru jsme jí dali tu přezdívku.

„Díky, díky, díky, sestřičko. Nikdy ti to nezapomenu,“ opakovala a stále mě mačkala v objetí. To by do ní asi nikdo neřekl, že má takovou sílu.

„Pojďte, představím vás ostatním,“ řekla jsem, když mně Al pustila. Nadšeně přikyvovali, popadli svoje zavazadla a naší rychlostí běželi se mnou zpět do domu.

Všichni ještě byli vzhůru. Když spatřili Al a Jazze, ostražitě si je prohlíželi.

„Rodino, tohle je moje sestřička Alice a její manžel Jazz. Al a Jazzi, tohle jsou Edward, Carlisle s Esmé, Rose s Emmettem, Angela a pak Moon, ale toho znáte,“ řekla jsem a ukazovala na dotyčné. Moon si je jenom nechápavě prohlížel.

„Kdo jste?“ zeptal se nakonec. Já, Al a taky Jazz jsme se začali smát.

„Koukám, že Sunny si dala záležet,“ dostala ze sebe Al mezi záchvaty smíchu.

„No jo, vždyť ji znáš.“

„Jo, kdybych ji znala líp, dopadla bych jako tady Moon,“ řekla už vážným hlasem. V podstatě je to fakt, mohla by tak dopadnout.

„Jak to myslíš? To je ta Sunny tak zlá, nebo co?“ zeptal se, kdo jiný než Emmett.

„Řeknu ti to takhle. Sunny je naše tetička. Má nás ráda, ale není na rodinná setkání. Takže návštěvu nečekej častěji než jednou za sto let.“

„Už aby to bylo,“ řekl Emmett a my všichni se rozesmáli nanovo. Chtěl ji poznat, to je jasné. Kdo by nechtěl poznat někoho, kdo dokázal vymazat tak tisíc let života? Ale on nechápal, proč se smějeme. No, možná mu to později vysvětlím.

Když jsme se dosmáli, Al do mě drcla. A když do mě drcla, rozsvítila se mi nad hlavou jasná hvězdička.

„Rose, Esme, budete mít pomoc. Možná ani nebudete muset nic zařizovat. Al je na svatby jako blázen. Už ve školce všem vybírala měsíční šaty. To jsou šaty, ve kterých se u nás vdává, a ženichové mají sluneční šaty, na počest naší vládkyně, tety Sunny. Je to takový zvyk. A když vyrostla, hodně hvězd o ní vědělo, vždy poradila dobře. Takže si myslím, že vám bude se svatbou pomáhat,“ vysvětlila jsem jim. Al se na mě trochu zamračila, neměla ráda, když jsem někomu vyprávěla o jejím chování ve školce, ale co se škádlívá, to se rádo mívá, ne?

„Aspoň budeme znát nový styl. Novou módu, která se nosí tam nahoře. Proč ne,“ zatvářila se nadšeně Rose.

„A možná mi i ukáže pár triků, jaké pokoje tam u vás nahoře máte,“ zaradovala se Esme. Jo, to bylo jejich.

Přípravy začaly. Alice, Rose a Esme měly plno práce s přípravami. Chtěly, aby svatba, obě svatby, byly co nejlepší. Jak by ne. Za to já s Edwardem, a Angela s Moonem, jsme si užívali klidu. Odešli jsme někam na chatu. Teda jenom já a Edward. Angela řekla, že nemůže. Je strážcem města, takže z něj nemůže vytáhnout paty. Já byla smutná. Kdyby se tak mohla podívat někam úplně jinam, tam to určitě všechno znala. Ale ona nás uklidnila a řekla nám, že zná nádherné místo na kraji města, těsně u hranic „teritoria“ dalšího strážce. Tak doufám, že aspoň to si užije.

A já s Edwardem jsme odjeli daleko. Někam na hory. Vlastně ani nevím kam, protože to zařizoval Edward a já měla zavázané oči, když jsme sem jeli. Ani z oblohy jsem tyhle hory neviděla. Bylo to zvláštní, ale zase jsem nesvítila nad celou zeměkoulí, takže je tady možnost.

„Edwarde, tak mi řekni, kde jsme,“ zaškemrala jsem.

„Ne,“ zavrtěl hlavou s uličnickým úsměvem.

„Tak tě přinutím,“ řekla jsem tajemně.

„Nepřinutíš,“ zavřel oči, pevně k sobě, tvrdě stisknul rty k sobě, nadechl se a přestal dýchat. Tak jo. Má to mít. Když to nepůjde po dobrém, tak to půjde po zlém.

Sedla jsem si mu za záda a přitáhla si ho k sobě na hruď. On nechtěl, ale já byla silnější. Přece jen jsem hvězda.

„Edwarde, prosím,“ začala jsem mu šeptat do ucha. Jenom zavrtěl hlavou a dělal dál uraženého.

„No tak, splním ti každé přání,“ šeptala jsem dál. On jenom na chvíli otevřel oči a podíval se na mě, ale pak si všimnul, co udělal a zase se otočil zpátky. Já jsem mu dala ruce na hruď a začala zkoumat každý centimetr jeho pokožky. On tiše zavrčel. Já jsem se jenom usmála. Jde mi to. Tak jsem se posadila před něho a začala ho líbat. Tohle už na něho bylo asi moc, tak se do polibku zapojil taky, a vášnivě.

„Řekneš mi to, prosím?“ zašeptala jsem mezi polibky.

„Tak dobře,“ zašeptal poraženě. Já jsem jenom vykvikla radostí, že se mi to podařilo.

„Jsme na Šumavě,“ řekl mi. Ehm, tak teď jsem mimo. To je kde? Jako kdyby mi četl myšlenky, vysvětlil mi to.

„To je pohoří v České republice, která je v srdci Evropy.“ Tak teď už jsem byla celkem v obraze. Nad Evropou jsem nikdy nebyla, jenom jsem o ní slyšela vyprávět další hvězdy.

Celé dva dny jsme byli v chatce. Jeden den jsem přes den usnula při Edwardově ukolébavce, kterou mi broukal. Tak se mi ještě nikdy neusínalo a tu melodii jsem nikdy neslyšela. A že my hvězdy slyšíme dobře.

Pak jsme přijeli domů a Al začala vyvádět, že jsme se tam tak zdrželi. Angela se na mě dívala omluvnýma a zahanbenýma očima. Jo, ona se asi taky „opozdila“, podle Al. Někdy je to o hu… ehm, o pusu, svěřit svatbu Al. Jo, to bude ještě tóčo.

A je to tady, den D a hodina H, naše svatba. Mě si, samozřejmě, vzala do parády Al, a jako obvykle byla jako tornádo.

„Bože, Is! Nemůžeš sedět jenom pět minut? Pak budeš moci odejít,“ stěžovala si Al a já jsem nenamítala. Přeci jenom, je pravda, že jsem nebyla jaksi klidná, jenže já jsem se už nemohla dočkat, čekala jsem na tenhle den příliš dlouho na to, abych tu ještě teď seděla.

„Hotovo!“ vykřikla Al po pár minutách. Úlevně jsem si oddechla, ještě půl hodinu a na ten obřad by mě nikdo nedostal. Ani buldozer, ani Al, snad jenom Edward. Můj Edward… Už dva dny jsem ho neviděla a to jen kvůli zvykům, které máme tam nahoře, podle kterých nevěsta nesmí vidět svého ženicha nejméně dva dny před obřadem. Nikdy jsem nechápala, proč nahoře hvězdy tak vyšilují, když jenom dva dny nevidí svou nevěstu nebo ženicha, ale teď to dokonale chápu. Byla jsem bez něho ztracená. Pořád jsme byli spolu a teď jsem bez něho… Nebyla jsem to já.

Al mě soukala do šatů, které se mi zdály moc těžké, jenže co nadělám, nic. S Al vůbec nic nepohne, snad jenom Jazz, jenže ten je bůhvíkde. No jo, vím kde je – teďka mučí Edwarda, i když určitě ne tak jako Al mě.

„Už můžeš,“ řekla Al a já jsem se jako na povel otočila do zrcadla a zůstala jsem jenom zírat – a to doslovně. Al je asi kouzelnice. Podařilo se jí ze mě udělat kočku. Moje vlasy vypnula nahoru a do vlasů mi zapletla malé hvězdičky, které zářily jako my – hvězdy. Měla jsem na sobě dlouhé, černé šaty. Vím, co si asi říkáte, černé šaty na svatbu?! Jenže my tam nahoře máme na svatbu jenom takovéhle šaty. Černé, které září miliony odlesků, přesně jako noční obloha. Na obličeji jsem měla rafinovaný make-up, který zdůrazňoval moje zářící oči. Byla jsem nevěsta hodna krásy mého upíra.

„Teď se musím jít připravit, za chvíli přijde Emmett a odvede tě k oltáři,“ řekla, mrkla na mě a pak se prostě ztratila v domě.

Stála jsem tam asi deset minut a pořád se dívala do zrcadla, abych si na sebe zvykla. Přece jenom, vypadala jsem jinak. Ozvalo se klepání a dovnitř vešel Emmett. Zarazil se ve futru dveří a vytřeštil na mě oči. Zasmála jsem se jeho překvapenému obličeji.

„Jdeme?“ zeptala jsem se, když tam jenom stál a koukal na mě, připadala jsem si jako atrakce v cirkuse.

Nakonec se přeci jenom vzpamatoval a nabídl mi rámě, abych se do něj mohla zavěsit. V celém domě se ozývala moc hezká a romantická hudba. Na naší svatbě nebyl kromě rodiny nikdo. Snad jenom přátelé naší Angely. Nějaký kluk z nedaleké rezervace, docela to tam znám, často jsem tam svítila. Je tam moc hezky, jenom mají problém s upíry, v jejich přítomnosti se mění na obrovité vlky.

Pomalu jsme scházeli schody a já se koukla po místnost. Bylo tu plno květin a lampionů, pochopila jsem, oč se Al snažila – aby to tady vypadalo jako pravá svatba u nás. Se vším všudy. Dokonce nás bude oddávat Al, neboť Moon si na nic nepamatuje. Už se na to těším.

Spolu s Emmettem jsme došli k oblouku, kde již stál Edward, Moon s Angelou a taky Al, samozřejmě na sobě měla dlouhou splývavou tuniku stříbrné barvy, přesně jak to míval Moon, co jsem si pamatovala. Edward měl zlatý oblek. Zdálo se mi, že dokonce trochu září. U nás nahoře zářil, ale ne moc. Že by Al všechna kouzla svateb okoukala?

Emmett podal mou ruku Edwardovi a ten se mi nadšeně zadíval do očí, viděla jsem v nich stejnou lásku, jako jsem cítila sama. Tohle byl muž, který mi celý život moc a moc scházel. To bylo to štěstí, které jsem potřebovala, on byl ten, který mě přiměl jít sem, na zem. Spadnout z nebe jenom pro to, že on by tady. A díky tomu pádu jsme tady oba, spolu, před oltářem.

„Drazí přítomní, jsem tady z jediného důvodu – protože se tyhle ty lidi usmysleli, že budou sdílet život společně,“ řekla na úvod a všichni ztichli.

„V tomhle světe, či už tady na zemi, nebo tam hoře v nebi, není nikdo, kdo by byl s vámi šťastnější, než ten, který stojí vedle vás. A tak se vás ptám, hvězdy, jenž záříte v noci na cesty, jenž víte o všem, co se děje a svítíte dokud nevyhasnete – pojíte tímto své životy s bytostmi, i když nejsou z vašeho druhu, s těmi, kteří dokázali naplnit vaše temné a tajemné srdce tou pravou láskou?“

Všichni jsme odpověděli stejně: ano. Pak Al udělala to bájné kouzlo, které jsem nikdy nechápala, a které bylo moc hezké. Jak jsme spojili své ruce, tak se na nás sneslo několik malých hvězdiček. Bylo to úplně magické. Asi jsem měla pravdu. Al se naučila svatební kouzla.

„Teď můžete políbit svého vyvoleného,“ řekla a já se otočila k Edwardovi. Vzal mou tvář do dlaní a zadíval se mi do očí. Doslova zářil a nebylo to jenom tím kouzlem. Byl šťastný, tak jako já. A pak spojil naše rty. Cítila jsem jak zářím, ale štěstím. A takhle to zůstane až na věky. Tak jak to bývá v pohádkách, že? Ale tohle je pohádka. Pohádkový život s Edwardem. A to je přece život hvězdy, ne?

Shrnutí - nessienka

Shrnutí - blotik



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Hvězda Epilog:

 1
27.10.2011 [22:19]

teresaterka Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!