Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrobař_16. Kapitola

17.02.2010 (08:30) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4103×

16. Kapitola

„Dave, jsme zde,“ vzbudil mě Greg.  S přimhouřenýma očima jsem vstal a nechal se vést z letadla, kde na nás čekala limuzína. Mlčky jsme nasedli, pokývnutím hlavy jsem pozdravil šoféra a vyjeli jsme.

Cesta trvala sotva čtvrt hodiny. Greg mě vedl velmi známou cestou do hlavního sálu, kde už prý čekají všichni upíři z Volterry. Nebyl jsem nervózní, neměl jsem se čeho bát. Je sice pravda, že jsem tu dva roky nebyl, ale i tak… Mě potřebují.

Greg se na mě před mohutnými dveřmi povzbudivě usmál a otevřel je. Když jsem šel ke trůnům, vzpomněl jsem si na svůj první den. Bylo to skoro stejné až na to, že předtím jsem nevěděl, co se děje a samotný Aro mi nešel naproti. Nyní jsme se setkali uprostřed cesty. S úsměvem mě objal a s rukou na mém rameni mě vedl ke trůnům.

„Posím, Dvae, posaď se.“ Aro ukázal na prostřední z trůnů.

„To nemůžu, Aro. Tohle místo patří tobě. Já rád postojím,“ ujistil jsem ho. Aro pokrčil rameny, ale nijak to nekomentoval a sedl si.

„Takže?“ zeptal se Aro se zdviženým obočím.

„Potřebuju další jed a peníze. Taky jsem vás přišel pozdravit a říct Gregovi, že slábne,“ řekl jsem s úsměvem.

„Dave, vůbec jsi se nezměnil.“

„To ty taky ne.“

„Asi sis to s přeměnou nerozmyslel, že? Byl by z tebe dobrý upír.“

„Promiň Aro, ale ne. Nemám důvod žít. Až se vrátím do Forks, postarám se o Culleny.“

„To jsem chtěl slyšet.“

„Vím. Koho mám teda zabít?“ zeptal jsem se se zájmem. Aro chvíli přemýšlel.

„Nejspíš Esme. Carlisle bez ní nebude chtít žít a jeho rodina se úplně rozpadne.“

„Dobře.“

Greg mě pak odvedl do mého pokoje, kde jsme si chvíli povídali. Vyprávěl mi o nových upírech, o různých misích a jeho nové přítelkyni. Ne Bellu se mě neptal, za což jsem mu byl vděčný.

Greg mě pak nechal o samotě a já se mohl trochu prospat. Probudil jsem se v pravé poledne. Trochu jsem se protáhl a sám se vydal do hlavního sálu, kde už mě čekal Aro se zásobami.

„Dnes se nejspíš vidíme naposledy, že?“ zeptal se smutně Aro.

„Bohužel. Už se nevrátím,“ odpověděl jsem se sklopenou hlavou. Se všemi jsem se rozloučil objetím. Nikdo nebyl z mého brzkého odchodu nadšený, ale já se nemohl dočkat Belly.

Naposledy jsem všem věnoval smutný úsměv a Greg mě vedl ven. Limuzína nás vysadila před soukromým letadlem.

„Dál můsíš jet sám,“ oznámil mi Greg.

„Budeš mi chybět.“

„Co, já tobě? Ty se zabiješ a ani si nevzpomeneš. To já přijdu o skvělýho kamaráda!“

„Promiň, ale víš, že jinak to prostě nejde.“

„Panebože! Kvůli jedné pitomé náně přece nezahodíš celej život!“

„Ta nána je můj život. A já se ji chystám zabít.“

„Tak ji zabij a vrať se.“ Donutil mě přemýšlet.

„Uvidíme. Pokud ucítíš, že tvůj štít nemá koho bránit, skončil jsem. Jestli ne, přijedu. Sbohem.“ Dřív, než stačil cokoliv říct, jsem se vydal do letadla, kde jsem se posadil a počkal, než opět doletíme do Prot Angeles.

V hlavě se mi začínal rodit plán. Plán proti Esme. V tuhle chvíli Aro nemá tušení, co se bude dít dál. K upírům chovám úctu a i když jsem slíbil, že se o Culleny postarám, mám pochyby. Podle posledních dní jsem zpozoroval, že Esme dokáže milovat. Za svou rodinu by dala vše a já věřím, že nedovolí, aby Cullenovi byli pro Volturiovi nějak škodní. Dokážu jí v tom zabránit.

Takže můj největší problém je teď Bella. Jak ji dostat od toho otravného upíra? To opravdu netuším. I když vlastně… Upíři se vyhýbají slunci. Pochybuji, že by zůstávali s Bellou, protože ona musí do školy. To je moje šance. Stačí jediný telefonát a ona uvěří, že je její milovaná rodina v nebezpečí. Ano… Můj plán je na světě.

Culleny tedy nechám na pokoji. Jediné, co si od nich vezmu, bude Bella. Bude dvanáctá oběť, s Markem třináctá.

Konečně jsme přistávali v Port Angeles, nasedl jsem do své dodávky a vydal se směr Forks. Do města, kde si konečně užiju trochu zábavy. Do města, kde si po dvou dlouhých letech promluvím s milovanou osobou. Do města, kde skončí můj nepříliš veselý život.

Bella:

„To bylo…“

„Vážně dobrý,“ dořekl za mě Edward. Od včerejšího večera jsme nevylezli z mé postele. Po dvou vážně úžasných sexech jsem vytuhla jako novorozeně a probudila se až v poledne, samozřejmě v pevném sevření mojí lásky. No… A opět jsem se neudržela a Edward neměl chuť odporovat.

„Takové probuzení si nechám líbit,“ zavrněla jsem mu do ucha.

„To klidně můžeš. A já ti ho s radostí dopřeju.“ Díval se mi do očí a objímal mě v pase.

„Nezajedem k vám? Chtěla bych se všem omluvit.“ Sklonila jsem hlavu.

„Za co?“ dal mi rku pod bradu a zatlačil, čímž mě donutil podívat se mu do očí.

„Za to, že zůstanu a za to, že je vystavuju nebezpečí.“ Cítila jsem, jak se jeho tělo napjalo.

„Tak dost, Bello. O tomhle už nechci ani slyšet a nikdo z mé rodiny taky ne. Samozřejmě můžeme jet k nám, ale z úplně jiného důvodu.“ Edward zněl opravdu naštvaně. Položila jsem mu ruku na tvář a přejela mu palcem po tvrdých rtech.

„A to?“

„Měli by vědět, že zůstaneš,“ řekl už o dost klidněji.

„Dobře.“ Políbila jsem ho a vyskočila z postele. V rychlosti jsem se oblékla a utíkala do koupelny.

„Páni,“ vydechla jsem, když jsem viděla svůj odraz v zrdcadle. Moje vlasy! Vypadaly, jakobych je snad měsíc nečesala.

Urychleně jsem popadla kartáč a začala česat, tahat a škubat, ale vlasy ne a ne povolit. Naštvaně jsem popadla gumičku a do culíku stáhla co nejvíce vlasů. Zbytek jsem gelem a sponkami připevnila k hlavě, aby neodstávaly.

„To jde,“ uznala jsem, vyčistila jsem si zuby a opláchla obličej. Vrátila jsem se do pokoje, kde na mě čekal už oblečený Edward. Ležel se zavřenýma očima na zádech a ruce měl pod hlavou.

Sama pro sebe jsem se usmála a přešla k posteli. Podřepla jsem si blízko Edwardova obličeje a pohladila ho po tváři. Vykouzlil nádherný úsměv, ovšem oči neotevřel. Ruku jsem nechala na místě a palcem jsem přejížděla přes jeho spodní ret. Nemohla jsem se vynadívat na jeho nádheru.

„Zlato, měli bysme jít,“ pošeptala jsem.

„Hmmm,“ zabručel, ale nevstával.

„Edwarde, nenuť mě být zlá.“ Otevřel oči.

„A co bys udělala?“ naklonila jsem se a políbila ho. Rukou jsem z jeho obličeje sjížděla níž, přes hruď a břicho, dokud jsem se nedostala dolů. Přejela jsem mu přes rozkrok a Edward mi zavzdychal do úst. Vyvedlo ho to z míry natolik, aby si nevšiml, že jsem mu z kapsy vytáhla klíče od auta.

Rychle jsem se od něj odtáhla a utíkala po schodech dolů. Zamkla jsem za sebou dveře od domu a nasedla do auta. V tu chvíli se před ním objevil ne moc veselý Edward. Stál tam s rukama v bok a kamenným výrazem.

Omluvně jsem se na něj usmála přes čelní sklo. Tohle bude chtít větší omluvu. Pomalu jsem vystoupila z auta a opřela se o zavřené dveře.

„Promiň, ale nějak jsem tě z té postele dostat musela,“ řekla jsem mu s úsměvem. Chvíli se na mě jenom díval, pak se zasmál a já se náhle ocitla nalepená na autě. Edward tlačil na mé tělo tím svým a hlavu měl těsně vedle mojí. Mé srdce se vydalo na dlouhý maraton.

„Můžu teď být zlý já?“ zeptal se a já jasně cítila jeho ledový dech na mém krku.

„Ehm… Ne, protože nás uvidí sousedé,“ řekla jsem roztřeseným hlasem.

„Nejbližší sousedé jsou kilometr daleko.“ Nosem mi přejel po krku a rukou mi rozepínal mikinu. Tohle už nešlo vydržet. Prsty jsem zapletla do jeho vlasů a přitáhla si ho k polibku. Ochotně mi ho oplácel a po chvíli zapojil i jazyk. Líbal mě hladově, ale přitom jemně.

Když mi rozepnul mikinu, vjel rukou pod tričko a sevřel mé prso.

„Edwarde, tady ne, prosím,“ vzdychla jsem.

„Dobře.“ Usmál se na mě a odtáhl se. Jemně mě odstrčil, aby mohl nasednout na místo řidiče.

„Takhle jsem to nemyslela,“ zabručela jsem a šla si také sednout. Naštvaně jsem si ruce založila na prsou. Edward se zasmál a natáhl se ke mně. Obrátila jsem k němu hlavu a on mě políbil.

„To měla být omluva?“ zeptala jsem se, když se po velmi krátké době odtáhnul.

„Ne, tohle je omluva,“ řekl a opět spojil naše rty. Líbal mě o poznaní déle.

„Fajn, omluva se přijímá.“ Usmála jsem se na něj a vyjeli jsme. Cesta probíhala mlčky. Až když jsme zastavili Edward promluvil.

„Až vystoupíš, nelekni se.“ Nechápala jsem to, ale nestihla jsem ho na to zeptat. Brzy jsem to pochopila.

Sotva jsem vystoupila, vrhla se po mě Esme s Alicí. Skočily mi kolem krku, až mě málem povalily na zem.

„Promiňte, ale nemůžu dýchat,“ zašeptala jsem, ale nic se nedělo. Pustily mě, až když se lesem rozlehlo vrčení směřující od Edwarda. Vděčně jsem se na něj usmála.

„Bello, tohle nám už vísckrtá nedělej, ano?“ křikla na mě Esme. Před domem teď stáli všichni a s úlevou si mě prohlíželi.

„Ano, všem se strašně omlouvám, ale nemůžete mi vyčítat, že o vás mám strach.“

„Nevyčítáme ti to. Právě naopak. Jsi snad první člověk, který si nás takhle oblíbil a považuje nás za rodinu. Bells, kdybys vážně odjela, nepřežili bychom to.“

„Díky, Esme.“

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hrobař_16. Kapitola: