Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrobař_15. Kapitola

13.02.2010 (21:00) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3618×

15. Kapitola

Ležela jsem na posteli zakrytá pouze přikrývkou. Byla jsem schoulená do klubíčka, na pase mě chladila Edwardova ruka, který ležel za mnou a hlavu měl zabořenou v mých vlasech. Stále jsem ztěžka oddychovala, ale na tváři mi pohrával úsměv.

„Na co myslíš?“ zašeptal Edward. Byl stále nahý a já soupeřila s nutkáním otočit se a zažít znovu to, co před chvílí.

„O mojí budoucnosti,“ odpověděla jsem a cítila, jak se Edward napnul. Před tím jsem vážně chtěla odejít, byla jsem rozhodnutá, ale teď… Došlo mi, že bych opravdu zklamala Culleny. Jenže co mi zbývá? Se mnou nikdo není v bezpěčí.

„Pořád váháš, jestli odejít?“ zeptal se váhavě. Povzdechla jsem si a otočila se Edwardovi v náručí. Zaklonila jsem hlavu, abych mu viděla do očí. A opravdu důkladně jsem vybírala slova.

„Edwarde, už jsem v životě udělala hodně chyb. To je koneckonců vidět. Hrobař už kvůli mně nadělal spoustu škody a já bych byla velmi ráda, kdyby to skončilo. Bohužel vím, že se to nestane, dokud alespoň jeden z nás nebude mrtvý. Víš, když si mě z vašeho domu vyhodil, uvažovala jsem o konci. Přemýšlela jsem, jak se zabít. Až teď mi dochází, jaká pitomost to byla. Věř mi, že já bych od tebe odejít nedokázla.“ Celou dobu byl Edward velmi napjatý a díval se mi do očí. Když jsem se zmínila o mé sebevraždě, ušklíbl se. Pohladila jsem ho po tváři a on slatně zavřel oči.

„Miluju tě, Bello. I kdybys vážně odjet chtěla, nenechal bych tě. Nedokážu bez tebe dál žít. Už jsem na světě až moc dlouho, abych věřil, že tohle je jen takové pobláznění. Tohle je ta láska, na kterou jsem čekal každým dnem a až ty jsi mi ji pomohla najít. Navždy ti budu vděčný.“ Na tohle jsem neměla co říct. Natáhla jsem se a políbila ho. Jemně a sladce.

Edward si pomalu lehl na mě. Rukou objížděl mé křivky a já ho hladila po nahém těle. Mým tělem se opět rozlehla touha a chtíč a cítila jsem, že on touží po tom samém.

„Bells,“ pošeptal mi do úst. Můj dech se výrazně zrychlil, ale už jsem nechtěla dál čekat. Roztáhla jsem nohy, obmotala je kolem Edwardova pasu a přitáhla. Tímto pohybem do mě vniknul. Prohnula jsem se v zádech, aniž bych opustila Edwardovy rty a opět si užívala ten nádherný pocit. Pocit, který se rozlévá vaším tělem, když se s nejmilovanější osobou spojíte v jedno tělo.

Dave (Hrobař):

Tohle jsem nečekal ani v tom nejhorším snu. Vždycky jsem si myslel, že má Bella lepší povahu. Myslel jsem, že bude truchlit, bude se držet stranou od těch jejich pijavic. Ale ona ne… Ona si to musí rozdat s jedním z nich. Je sice pravda, že už dva roky sexuálně abstinovala, ale měla si to šetřit pro mě! Ne pro nějakou pijavici, i když já k ní nemám daleko. Ale tohle? Právě jsem zabil jedenáctého člověka, pokud nepočítám Marka, a ona je úplně  v klidu? Kam se poděly její slzy, když jí ten její řekl, ať vypadne z domu?

Ano… Celou tu dobu jsem je tiše a nepozorovaně sledoval. Ani jeden z nich o mně nemohl vědět, ovšem já věděl o každém jejich pohybu. Tohle se mi taky líbilo. Mohl jsem všem ubližovat, ale nikdo o mně neměl ani ponětí.

Jsem si jistý, že Bella ví, kdo přesně jsem. Musí si vzpomínat. Není tak bezcitná, jak vypadala.

Vzpomněl jsem si na své plány. Musím navštívit své blízké v Itálii. Určitě je bude zajímat, že jsem se konečně dopracoval ke Cullenům. Budou na mě hrdí a to já potřeboval. A také jsem potřeboval zlepšení mých schopností a síly. Cítil jsem na sobě, že Gregův štít slábne, což by mohlo ohrozit celou akci.

Bylo zrovna kolem desáté večer. Asi za hodinu mi letí letadlo do Evropy, takže bych ho měl stihnout. I když… Proč já bych se namáhal?

Slezl jsem ze svého úkrytu na stromě kousek od domu Belly. Strom byl tak daleko, aby mě nikdo neviděl, ale zároveň tak blízko, abych já viděl a slyšel vše, co se tam děje.

Jakmile jsem dopšlápl na zem, věnoval jsem poslední pohled domu, ve kterém si to Bella opět rozdávala s tou pijavicí a rozběhl se do své továrny. Po cestě jsem vytáhl z kapsy mobil a vytočil mně velmi známé číslo. Po jednou zvonění jsem uslyšel hlas svého pána.

„Rád tě zase slyším, Dave.“

„Já tebe taky, Aro,“ odpověděl jsem upřímně.

„Něco nového?“

„Ano, potřebuju letadlo. Ať mě vyzvedne v Port Angeles. Do pěti hodin by tam mělo být.“ Chtěl jsem zavěsit, ale Aro mě zastavil.

„Počkej, Dave, ještě si mi neodpověděl. Něco nového?“ zeptal se nedočkavě a já věděl přesně, na co se ptá.

„Mám je,“ sdělil jsem mu a zavěsil. Představoval jsem si, jak teď skáče radostí a všem vykládá, že je nejlepší vládce jejich světa. Stále si pamatuju na naše první setkání.

„Vítej,“ řekl ten uprostřed. Přede mnou stály tři obsazené trůny.

„Máte ho tu, můj pane,“ ozval se Greg a poklonil se. Vstal a udělal krok stranou.

„Dave, mám pravdu?“ zeptal se prostřední, vstal a přešel pomalým krokem ke mně. Natáhl ke mně ruku a já mu ji stiskl. V tu chvíli, jakoby se sekl. Oči měl doširoka otevřené a na tváři prázdný výraz. Nevěděl jsem, co od něj mám čekat, ale můj život stál stejně za nic, takže i kdybych tu měl umřít, bylo by mi to jedno.

Po chvíli se ode mě odtáhl a usmál se.

„Já jsem Aro, vládce upírského světa.“

„Co po mně chcete?“ zeptal jsem, protože tohle mě nebavilo. Aro se zasmál.

„Vysvětlím ti to. Upíři mají různé dary, jak už ti Greg určitě řekl. Jeden upír z mojí gardy vidí budoucnost. Přesnou, neměnnou. Je to velmi užitečné, protože vždy víme, co se stane. On vždy něco uvidí a my se na to připravíme. Bohužel vidí jen část, nikdy se nedostane ke konci, takže se nikdy nedozvíme, jestli se nám podaří uspět. Nevíme, čím to je, ale zatím nám to nevadilo, jelikož jsme byli připraveni.

Tady ve Volteře žije v podstatě největší rodina upírů, ovšem existují i jiní. Většina žije ve skupinkách, nejvíce po třech, protože vědí, že je jinak zničíme. Upřímně se bojíme, že kdyby se jich nahromadilo víc s různými dary, mohli by nás připravit o moc a to by nikdo nechtěl.

A teď jak do toho zapadáš ty… Existuje jeden upírský klan, který se živý jen zvířecí krví. Žijí jako rodina. Zatím má sedm členů, ale věřím, že by jich časem mohlo být víc. Jsou pro nás hrozbou. V jedné vizi, kterou měl asi před týdnem ten upír, jsi byl ty. Vím o Isabelle, vím o ní vše, vím, co se mezi vámi stalo a vím, jak ti pomoci s tvým plánem. Velmi rád ti pomůžu,“ řekl a já to chvíli zpracovával. Nechápal jsem skoro nic z toho, co mi řekl. V podstatě jsem postřehl jen to, že mi pomůže s Bellou.

„Jak?“ zeptal jsem se.

„Pokud tě kousne upír, sám se jím staneš díky jedu, který bude kolovat v tvých žilách. Ovšem nějaký upír přišel na to, že pokud jed vypiješ, skoro nic se ti nestane. Budeš stále člověkem, ale budeš mít lepší smysly. Tvůj sluch i zrak budou mnohem lepší než doposud, budeš o dost silnější a rychlejší.

Greg má dar štítu. Může ho od sebe oddělit, takže tě zaštítí na jakoukoliv vzdálenost, tudíš tě nikdo neucítí ani neuvidí.“

„Co za to chcete?“ Aro se opět zasmál.

„Rozdělíš rodinu Cullenů. To jsou ti vegetariáni. Ve vizi se Bella přestěhovala do nějakého městěčka, kde bydlí i Cullenovi. Bylo tam také, že se s jedním z nich setkáš. Bohužel, takhle to skončilo. Po tobě chci, aby si toho, s kým se setkáš, zabil. Nejlépe hlavu rodiny, Carlisla nebo Esme, protože ostatní bez něj budou ztraceni. A my budeme šťastní. Nevím, jestli uspěješ, ale věřím, že ano.“

Neměl jsem co ztratit, tak jsem přikývl. Ve Volteře jsem zůstal měsíc. Za tuto dobu mi Aro vylíčil celý svůj plán. Stále jsme vymýšleli a vylepšovali. Stali se z nás přátelé a Aro mi dodával naději, že vše dobře dopadne. Byl skvělý hostitel i společník. A nakonec z toho vznikl skvělý plán.

Budu sledovat Bellu a působit jí utrpení, jak jsem si slíbil. Jednou se přestěhuje do Forks, kde se seznámí s pijavicemi. Já mám zabít Carlisla nebo Esme. Pak to můžu skoncovat s Bellou. Věděl jsem, že jsou upíři silní, ale já díky pozřenému jedu byl stejně silný. Pro mě to bude hračka.

Aro mi navrhoval, že mě přemění, a že můžu zůstat u něj, ale to já nechtěl. Bez Belly bych žít nemohl, tak jsem řekl, že chci, aby mě po ukončení „mise“ zabil. Souhlasil, i když velmi nerad.

Tak fajn, je čas vyjet do Port Angeles, soukromé letadlo mě už bude čekat.

Všechny věci jsem nechal na místě, nasedl jsem do auta a jel. Po půl hodině jsem už parkoval na letišti. U vchodu na mě čekali dva upíři v černém kabátu. Už z dáli se na mě usmívali.

Sotva jsem k nim došel, oba mě přátelsky objali.

„Dlouho jsme se neviděli Dave,“ řekl Greg a vedl mě na rozlehlé prostranství, kde stálo naše letadlo.

„Dva roky, Gregu. Co se změnilo?“

„Vůbec nic. Aro je pořád stejně mrzutý, Caius lhostejný a Marcus hnusný,“ Greg se zasmál a já s ním. Chvíli jsme šli mlčky, nastoupil jsem do letadla a pohodlně se usadil.

„Co jed, pořád působí?“ zeptal se Felix, druhý z upírů.

„Zjistil jsem, že sto mililitrů působí zhruba měsíc, ale Aro mi dal dostatečné zásoby. A než se zeptáš, Gregův štít taky pořád funguje, i když ne tak dobře jak na začátku. Hlavně proto jsem přišel. Zatím mě nikdo neviděl, necítil. Jedna z těch pijavic, Edward, mi nemůže číst myšlenky a jeho shopaholická sestřička nevidí ani mě, ani Bellu. Takže je všechno perfektní.“

„Edward a Alice Cullenovi. Našel jsi je.“

„Bella je našla.“

„Je skvělá. Aro bude rád.“ Greg se usadil vedle mě a já zavřel oči. Čeká nás dlouhý let a já už hodně nocí nespal.

V klidu jsem upadl do spánku a nechal si zdát nádherný sen o mojí Bells.

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hrobař_15. Kapitola: