Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrobař_12. Kapitola

03.02.2010 (20:00) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3782×

12. Kapitola

Bella:

Sedm dní, co zmizela Jessica. Bála jsem se, jelikož se stále nikomu neozvala. Pomalu se ve mně vytrácela naděje. Naděje, že je naživu. Věděla jsem, že ji má Hrobař, ovšem netušila jsem proč. Ona se se mnou nebavila. Tedy spíš já se nebavila s ní. Snažila jsem se ji ignorovat a dařilo se mi to. Znala jsem ji čtyři dny a už si ji vzal. To je také zvláštní. Vždy čekal měsíc. Teď necelý týden. Bylo to… divné.

Pět dní. Pět dní už chodím s Edwardem Cullenem. Nejlepším, nejúžasnějším, nejmilejším a nekrásnějším upírem na celém světě. On byl prostě dokonalý. Po celou dobu mého domácího vězení se ode mě nehnul. Každé ráno jsem se probouzela v jeho chladném obětí, zatímco jsem byla v koupelně, udělal mi snídani. Společně jsme se dívali na televizi, nebo se zabavili jinak. Oběd jsem si dělala sama.

„Vážně nechceš?“ zeptala jsem se ho s úsměvem. Stála jsem u sporáku a Edward, který si mě se zájmem prohlížel, seděl u stolu. V tu chvíli jsem slyšela vrznutí židličky a než jsem se stačila podívat, Edward mi zezadu odhrnul vlasy a políbil mě na zadní část krku. Tohle jsem měla nejraději. Kdykoliv tohle udělal, naskočila mi husí kůže a mé srdce poskočilo radostí.

„Lidské jídlo? Ne, děkuji,“ odpověděl mi a objal mě kolem pasu.

„Urážíš mé kuchařské dovednosti?“ zeptala jsem se, aniž bych se otočila.

„To by mě ani ve snu nenapadlo. Navíc, ať už to vaří kdokoliv, pumí krvi se to nevyrovná.“

„A zkoušel si to někdy?“

„Ne. Stačí jak moc to smrdí.“

„Tak teď jsi mě vážně urazil.“ Odmítala jsem se s ním bavit. Ne proto, že by mě opravdu urazil, ale proto, že jsem věděla, co udělá. Nemýlila jsem se.

Rychle si mě otočil v náručí a posadil na kuchyňskou linku. Obmotala jsem kolem něj nohy, ale dívala se dolů. Edward se ke mně nahnul.

„Nechtěl jsem tě urazit. Omlouvám se,“ zašeptal mi do ucha a já se zachvěla. Neodpovídala jsem.

„No tak, Bells.“ Začal třít svou tváří o mou. Zhluboka jsem se nadechla, ovšem žádná slova ze mě nedostane. Mé srdce mluvilo za vše. Bušilo jako o závod, takže Edward musel vědět, co se mnou dělá.

Edward byl rukama opřený o roh kuchyňské linky. Já měla ruce za sebou.

„Nechtěj mě naštvat,“ pošeptal a jemně mě kousl do spodního rtu. Tohle už na mě bylo moc.

„A co když tě chci naštvat?“ zeptala jsem se a podívala se do jeho nádherných zlatavých očí. Byl tak blízko. Stačil by sebemenší pohyb a mohla jsem se dotknout jeho rtů.

„Vážně?“ odtáhl se ode mě. „Vážně mě chceš naštvat? Fajn.“ On je naštvaný? Zatím jsem ho takového neviděla. Zahlédla jsem jeho kamenný výraz, než se otočil a zmizel neznámo kam. Vyjeveně jsem seděla na lince.

Co to bylo? Vždyť tohle dělám stále, ale ještě nikdy se neurazil nebo nenaštval. Vždycky to skončilo polibkem a odpuštěním.

„Edwarde?“ zavolala jsem do domu, ale nic se neozývalo. Jen jsem si povzdechla a seskočila na zem. Vrátila jsem se ke sporáku a zamíchala připálené těstoviny.

„Sakra!“ ulevila jsem se. Vzala jsem hrnec a jeho obsah procedila. Samozřejmě většina těstovin zůstala přilepená na dně. Naštvaně jsem položila hrnec do dřezu a posadila se ke stolu, kde jsem si opřela lokty a hlavu dala do dlaní. Co všechno se dnes ještě stane?

„Bells? Jsi tu někde?“ ozvala se Alice ode dveří.

„Ano Alice, jsem v kuchyni.“ Řekla jsem tichým hlasem. Alice si sedla ke mně.

„Kde je Edward?“ zeptala se.

„Vypařil se.“

„Neboj, on se vrátí.“ Pohladila mě po zádech.

„Co jsem udělala?“

„Ty nic. Byla jsem kousek odtud, když slyšel mé myšlenky. Říkala jsem mu, aby odešel, protože ti chci něco říct.“

„A to je?“

„Dovoluju ti jít zítra do školy.“ Zasmála se.

„Tak to je vážně milé,“ řekla jsem ironicky.

„Ale no tak. Edward říkal, že se tu nudíš. Tak mě poprosil, abys mohla do školy.“

„Už se nebojíš, že bych se šla udat?“

„Ne.“ Vstala a chtěla odejít, jenže se ve dveřích otočila a hodila mi na stůl klíče od domu a auta.

„Děkuju.“ Ach ta ironie. Dneska je opravdu špatný den. Ano… byla jsem ráda, že zase můžu do školy, ale Edward vypadal opravdu naštvaně. A ještě k tomu můj oběd. Ale co, přes den žádná mrtvola, tak je to v pohodě.

S povzdechem jsem vstala a zahleděla se na klíče. Mohla bych jít ven. Už jsem neměla domácí vězení.

Vzala jsem klíče do ruky a došla ke dveřím, kde jsem klíče pověsila na věšák. Ven nepůjdu. Budu trucovat.

Pomalu jsem šla nahoru do svého pokoje se skloněnou hlavou. Svalila jsem se na postel a tupě se dívala do stropu. Kdyby Alice říkala pravdu a Edward by odešel jen kvůli Alici, už by tu byl. Není.

Přetočila jsem se na bok a ruce složila pod hlavu. Dívala jsem se z okna a po chvíli usnula.

Probudilo mě něco studeného na mém krku. Byl to Edward. Stále jsem ležela na boku, on ležel přitisknutý na mých zádech, jednu ruku měl kolem mého pasu a druhou se podpíral. Dal mi pusu na krk a já se usmála.

„Omlouvám se,“ řekla jsem, aniž bych se otočila nebo otevřela oči.

„To já taky,“ pošeptal mi. Otočila jsem se mu v náručí a podívala se mu do očí.

„Miluju tě.“ Odpovědí mi byl okamžitý polibek. Nejdříve jemný, ale později naléhavý. Propojila jsem naše jazyky a celá se chvěla. Edward se jedním pohybem přemístil tak, že teď ležel nade mnou.

Byl zapřený jednou rukou, aby na mně neležel celou svou váhou, druhou rukou bloudil po mém boku tam a zpět. Po chvíli, když se vracel nahoru, zajel rukou pod mé tričko. Ucítila jsem jeho ledovou ruku na mém bříšku a a opět jsem se zachvěla. Bylo to příjemné.

Rukama jsem mu přejížděla po zádech, ale po chvíli jsem chytla lem jeho trička a zatáhla. Edward přerušil náš polibek, mírně se nadzvedl a natáhl ruce, čímž mi dovolil vysvléct mu tričko. Zůstala jsem koukat na jeho dokonalou, bledou a vypracovanou hruď.

Edward nade mnou klečel obkročmo a díval se na mě. Vztáhla jsem ruce a pohladila ho po hrudi. Posadila jsem se políbila ji. Slyšela jsem Edwardovo zalapání po dechu, čemuž jsem se usmála. Nyní Edward chytil mé tričko, ale než jsem se nadála, bylo na dvě části, které se válely vedle postele.

Podívala jsem se do jeho černých očí plných touhy. Chtěl mě, stejně jako já jeho.

Opět jsem si lehla, ovšem Edward nereagoval. Sjížděl mě pohledem. Ležela jsem tam jen v podprsence, když si Edward povzdechl a zavřel oči. Přehodil přese mě nohu a sedl si na kraj postele.

„Promiň, já nemůžu,“ pošeptal a dal si hlavu do dlaní. Stále jsem to rozdýchávala, takže jsem neodpovídala.

„Promiň,“ zašeptal znova, vstal a chtěl odejít, což jsem nemohla dopustit.

„Edwarde, neodcházej, prosím. Už ne,“ řekla jsem zoufale. Edward se zasekl u dveří, ale neotáčel se. Vyskočila jsem z postele a šla za ním. Objala jsem ho kolem pasu a políbila ho na záda.

„Nenechávej mě tu.“

„Bello, já… Nesnesl bych, kdybych ti ublížil,“ řekl zkroušeně a otočil se na mě. V obličeji měl bolestnou grimasu a jeho oči opět dostávali tu zlatavou barvu.

„Já vím, proto prosím zůstaň. Edwarde, ubližuje mi každá vteřina, když nejsem s tebou.“ Povzdechl si a opravdu jemně a krátce mě políbil. Když se odtáhl, vzala jsem ho za ruku a vedla zpět k posteli. Lehla jsem si a on vedle mě. Ruku dal kolem mého pasu a já se k němu přitulila.

Chvíli jsme tam jen tak leželi, potom se zeptal na mou rodinu. To bylo poprvé, co jsem vypravovala o své matce a otci bez slz v očích. Cítila jsem, že jsem v bezpečí. Byla jsem… šťastná.

Edward:

„Co kdybychom zajeli k nám?“ zeptal jsem se ji. Bylo pět hodin odpoledne a přece nejde, aby celý den zůstala v posteli. Uznávám, že to bylo velmi příjemné. Stále jsem cítil její vůni, její přítomnost, její krásu. Tohohle se nikdy nenabažím. Miloval jsem ji jako nikoho za celou mou věčnost.

„Můžeme, dlouho jsem u vás nebyla,“ řekla Bella a usmála se na mě. Ležela u mě v náručí jen v podprsence a já měl co dělat, abych si ji nevzal. Toužil jsem po ní tak moc. Ale nejde to. Nemůžu jí ublížit.

„Tak se běž obléct.“ Nesouhlasně zamručela.

„No tak, nemůžeš se tady válet celý den,“ řekl jsem se smíchem.

„Víš Edwarde, já bych se i oblékla, ovšem ty jsi mi zničil tričko.“ Na čele se jí objevila vráska. Sklonil jsem se k Belle a políbil ji.

„Promiň, víckrát se to nestane.“

„Dobře, tak mě pusť.“ Věnovala mi nádherný úsměv a vstala. Ležel jsem na její posteli a díval se, jak si u skříně stoupla na špičky a prohrabávala se kupou oblečení. Nakonec si vytáhla zelené triko a oblékla si ho.

„Můžeme?“ zeptala se s úsměvem. Vstal jsem a oblékl si triko. Chytl jsem Bellu do náruče a upíří rychlostí s ní utíkal ke dveřím. Jakmile jsem zastavil, hlasitě se zasmála.

„Tohle přímo miluju,“ řekla, ale stále se nepřestávala smát.

„A já miluju tebe,“ pošeptal jsem jí a opět ji políbil. Usmál jsem se a s ní v náručí došel lidským krokem na kraj lesa, kde jsem se mou upíří rychlostí rozběhl k našemu domu. Bells se celou dobu smála a dívala se na mě. Tuhle chvíli jsem si strašně užíval.

„No to je dost!“ Alice se vyřítila z domu a já zastavil. Položil jsem Bellu na zem a raději uhnul Alici, která se po Belle vrhla, aby ji objala. Obě se svalily na zem. Bál jsem se, jestli se Belle něco nestalo, ale smála se. Celé odpoledne se jen smála a já byl šťastný s ní. Byla tak nádherná.

Brácho, myslíš, že by jí vadilo, kdybych si s ní pohrál? Myslím jenom trošku se s ní proběhnout. Poslal mi Emmet v myšlenkách. Jen jsem na něj kývnul.

Když se Bella postavila, Emmet vystartoval a aniž by ona něco postřehla, už ležela v Emmetově náručí, který s ní utíkal do lesa. I přes jeho myšlenky jsem viděl, jak si to Bells užívá.

„Můžu si s tebou promluvit, Edwarde?“ zeptal se Carlisle.

„Samozřejmě.“ Celá rodina šla do obývacího pokoje. Posadili jsme se a Carlisle začal.

„Jessica se stále nenašla. Obávám se, že ji dostal buď nějaký upír nebo Hrobař, v horším případě.“

„Ale proč by to dělal? Bella říkala, že si vybírá jen ty, se kterými se baví,“ pronesla Esme a bylo vidět, že se na to pro dobro Belly snaží přijít.

„Třeba ji žádný Hrobař nemá,“ řekla Rosalie.

„Dobře, zatím to necháme tak,“ ukončil tohle téma Carlisle.

„I tak se o ni bojím. Já vím, že říkala, že po ní Hrobař nepůjde, ale co když se mýlí? Co když jen čeká na vhodnou příležitost?“ zeptal jsem se zoufale.

„Každé dvě hodiny běháme po lese v okolí Forks, ale nikdy jsme na nikoho nenarazili. Zatím se nemusíš bát. A kdyby ano, uvidím to.“ Díky za Alicin dar.

„Taky bych si chtěl poslechnout ty CD, co jí poslal Hrobař,“ řekl Carlisle.

„V žádném případě. Carlisle, ona je teď šťastná. Já ti nedovolím, abys ji donutil vracet se ke vzpomínkám.“

„V pořádku, Edwarde,“ ozval se za mnou Bellin hlas. Smutný hlas. Ani mi nedošlo, že slyším i Emmetovy myšlenky.

„Carlisle, ráda bych ti je dala, ale po první návštěvě u vás jsem je zničila a dala do krabice,“ pronesla smutně.

„Dobře, nevadí.“ Bella si sedla vedle mě a věnovala mi úsměv. Nejspíš mě chtěla ujistit, že je v pořádku, ale já věděl, že to tak není. Přestal jsem to řešit, když jsem si všiml, že se Bella opět hlasitě směje a baví se se všemi z rodiny.

„Půjdeme?“ zeptal jsem se v devět hodin večer.

„Samozřejmě.“ Bella se se všemi rozloučila, vzal jsem ji do náruče a rozběhl se k ní. Opět se smála a já byl štěstím bez sebe. Doma se Bella osprchovala. Já na ni pro jistotu počkal dole. Nevím, jestli bych se udržel. Už při představě jejího nahého těla mnou prostupovala touha, o jaké se mi ani nesnilo.

Po sprše jsem za ní přišel do pokoje, kde jsme si spokojeně lehli a Bella usnula s úsměvem na rtech.

„Vstáváme,“ pošeptal jsem jí po ucha o čtvrt na osm ráno.

„Hmmm,“ zamručela a svou dekou si přikryla i hlavu. Věděl jsem, co na ni zabere. Jednou rukou jsem vjel pod deku a pohladil Bellu po břiše. Jemně se zachvěla, ale nevstávala. Chytil jsem lem deky a odkryl Bellino tělo. Políbil jsem ji na krk, Bells se otočila a omotala ruce kolem mého krku. Políbila mě na rty. Chvíli jsem ji nechal, pak jsem se odtáhl.

„Vidíš jak jsi čilá.“ Zasmál jsem se.

„Edwarde, to není fér. Necelý týden jsem mohla vstávat v jedenáct a teď mě probudíš tak brzo.“

„Omlouvám se zlato, ale jinak to nejde.“ Opět jsem ji políbil a utíkal domů. V rychlosti jsem se převlékl a něco málo po půl jsem stál i s autem před Belliným domem. Ani jsem nemusel troubit a už vycházela s úsměvem od ucha k uchu. Byla tak nádherná. Vyšel jsem ji naproti, objal ji a políbil.

„Škola Edwarde,“ upozornila mě a já ji musel pustit. Ve škole jsme byli do deseti minut.

„Jo Edwarde, jaká je omluva, že jsem nebyla ve škole?“ zeptala se, než jsme vystoupili.

„Nemoc,“ odpověděl jsem jí.

Tento den byl první, co nás naši spolužáci vidí spolu. Hlavou se jim honily miliony myšlenek. Jak je možné, že ji dostal? On chodí s ní? Vůbec se k sobě nehodí!

Snažil jsem se je ignoroval a ruku v ruce s Bellou jsem šel na první hodinu. Měli jsme matematiku, ale já nemohl sedět s Bellou. Seděl jsem v poslední lavici s nějakým ne moc chytrým klukem a ona dvě lavice přede mnou sama. Strašně moc jsem chtěl být vedle ní, ovšem můj učitel byl názoru, že ten kluk vedle mě potřebuje někoho chytrého, jako jsem já.

Stěží jsem se věnoval výkladu učitele, když někdo zaklepal na dveře. Vešla sekretářka naší školy, ale její myšlenky mi nic neříkaly.

„Je tu Isabella Swanová?“ zeptala se a přejížděla očima po třídě.

„Ano, to jsem já,“ ozvala se Bella, vstala a vzala si od sekretářky balíček, který držela. Bells si opět sedla a balíček dala do batohu.

„Můžete ho otevřít slečno Swanová, třeba je to něco důležitého,“ řekl učitel. On měl Bellu rád. Byla chytrá. A hlavně jí litoval, proto promíjel věci, které by jinak potrestal. Bella se na něj usmála a vytáhla balíček. Celá třída se na ni se zájmem otočila.

Bella chvíli zápasila se stuhou kolem krabice, nakonec jí někdo podal nůžky. Odkryla víko krabice a zůstala zírat dovnitř. Nechápal jsem, co se děje.

Bella se celá třásla a víko od krabice jí spadlo na zem.

„Děje se něco?“ zeptal se učitel, ale Bella mu nevěnovala sebemenší pozornost. Místo toho vzala do třesoucích se rukou obal od CD a k tomu přilepený nějaký papír. V tom mi to došlo.

Bella otočila svou hlavu a já se střetl s jejím pohledem. V očích se jí zračila čirá hrůza.

„Omluvte mě,“ pošeptala skoro neslyšně a i s krabicí vyběhla ven.