Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrobař_11. Kapitola

31.01.2010 (21:45) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3828×

11. Kapitola

Opatrně jsem uchopil víko z obou stran a zatlačil doprava. Víko se drhavě posunulo a mě se naskytl ne zrovna příjemný pohled.

Díval jsem se na hlavu dívky. Bylo poznat, že byla blondýna, i když už její vlasy skoro opadaly. Kůže na její tváři se zcela rozložila a zbyly tam jen mimické svaly a šlachy. Celý obličej pokrývala vrstva slizu. Nechutné, ale zároveň perfektní. Tahle dívka rozhodně na dvouměsíční mrtvolu nevypadala. Rozhodně ji museli pohřbít minimálně měsíc po její smrti, protože kdyby tu opravdu byla jen dva měsíce, nebyla by v tak pokročilém rozkladovém stádiu. Ale upřímně mi to bylo jedno.

Zhluboka jsem se nadechl a do nosu mě udeřila opravdu hořká vůně. Normálnímu člověku by se zvedl žaludek a už by vyvrhoval zbytky obsahu svého břicha, ovšem já jsem zvyklý. Jsem zvyklý na rozložená těla lidí a smrad, který byl doposud uvězněn s tělem v nepropustné rakvi.

Ještě chvíli jsem se díval na dívčino tělo, když jsem odsunul zbytek víka. Rychle jsem vyskočil z hrobu a došel k Jessice. Na chvíli jsem potřeboval vidět lidskou kůži pohromadě a neposkvrněnou. Jemně jsem ji pohladil po tvářích.

Opět jsem se dal do práce a vzal do ruky malý mikrofon. Takový, co používají agenti FBI při tajných akcích.

Opět jsem skočil do hrobu a mikrofon přilepil lepící páskou do rohu rakve. Teď už zbývá jen Jessica.

Došel jsem k ní a nožem přeřízl provazy, které jí svazovaly ruce a nohy. Opatrně jsem ji vzal do náruče a spolu s ní skočil do hrobu. Pomalu jsem ji položil do rakve a rychle přisunul víko, které jsem opět přišrouboval. Vyskočil jsem z hrobu a popadl lopatu. Přešel jsem k hromadě vykopané hlíny a začal s ní zasypávat rakev.

Když jsem byl hotov, rozednívalo se. Naposledy jsem ušlapal hlínu, vzal jsem všechny věci a utíkal k autu.

Nasedl jsem a ujížděl směr továrna. V tu chvíli se mi opět vybavily začátky mé kariéry.

„Panebože!“ uslyšel jsem za sebou výkřik. Otočil jsem se a uviděl Renée. Očima těkala mezi mnou a Bellou klečící u Markova těla.

„Takže proto. To kvůli mojí dceři jsi takový? No podívej, to zvládneme. Teď mi, Dave, podej tu zbraň,“ řekla a vztáhla ke mně ruce.

„Ne! Zůstaňtě na místě. Nechci ublížit i vám. Jak jste věděla, že jsem tady?“ zeptal jsem se.

„Když jsem se vrátila do ordinace, nebyl jsi tam a já na zemi našla obrázek Belly, tak mi došlo, co se stalo.“

„Jste chytrá.“

„No tak, Dave. Můj manžel je policista. Zavřou tě. Pokud se teď vzdáš, dostaneš jen pár let, ale pokud nás tu budeš ohrožovat, nevyvázneš tak lehce.“

„Dobře. Klidně si tu pistol vemte, stejně je vaše. Já už jsem to nejdůležitější udělal,“ řekl jsem s úsměvem a odhodil zbraň k jejím nohám. Okamžitě ji vzala a odjistila. Rozběhla se k Belle a Markovi, zkusila, jestli nenahmatá tep, ale marně.

„Bello, zavolej policii,“ pošeptala a Bella se okamžitě zvedla. Stál jsem tam a čekal na příjezd. Ani jsem nevnímal, co se děje. Cítil jsem, jak někdo hýbe s mým tělem a pak zvuk motoru. A pak jsem už viděl jen tmu.

„Dave.“

„Mami?“ zašeptal jsem ochraptělým hlasem.

„Proč jsi to udělal?“ zeptala se se slzami v očích.

„Musel jsem. Ona musí trpět,“ dostal jsem ze sebe a opět se ponořil do tmy.

O tři měsíce později:

Už třetím měsícem jsem seděl ve vězení. Nepřihlídli ani na můj věk, ani na můj psychický stav a já u soudu dostal třináct let. Bylo to tam otřesné. Celu jsem sdílel s nějakým gayem, který mě pořád otravoval, a jelikož já byl mladý a slabý, podlehl jsem. Den co den jsem mu a jeho kamarádům dělal hadrovou panenku. Dělali si, co chtěli. Říkal jsem o tom mé mámě a hlídačům, ale nedalo se nic dělat. Takové jsou vězeňské podmínky. Člověk nemá žádná práva.

Byl tam strašný stereotyp. Ráno v sedm hodin budíček, rozcvička, snídaně, volno, oběd, volno, večeře, sprcha a spánek. V době volna jsem nad sebou hodně přemýšlel. O tom, co jsem měl za život, o Belle a o tom, co jsem provedl. Mnoho lidí by se ve vězení zlepšilo. Udělalo by cokoliv, aby do vězení nemuseli znovu. Já jsem jiný. Já chtěl, aby Bella trpěla, protože za všechno může ona.

Spřádal jsem plány, jak se pomstít, dokud mě nenapadlo to, co teď dělám. To byl můj nejideálnější plán za celý můj život. Teď jen počkat, než mě pustí na svobodu a já si Bellu najdu.

Měl jsem to všechno naprosto dokonale vymyšlené, dokud nezavřeli chlapa jménem Greg. Přidělili ho ke mně do cely, protože ten gay byl na samotce.

Greg už od prvního pohledu vypadal jinak. Byl vysoký, hezký a hlavně… bledý.

„Ahoj, Dave,“ pozdravil mě.

„Ty mě znáš?“

„Já o tobě vím všechno.“

„Jak?“

Tenhle den byl výjimečný. Greg byl výjimečný. To on mi ukázal všechno, co patří k jeho světu, on mě seznámil s nejvyššími z jeho světa, kteří mi dali tolik síly.

Když jsem si na ně vzpomněl, polila mě vlna neklidu. Měl bych je jet navštívit, dlouho jsem je neviděl a určitě jsou zvědaví, jak si vedu, a budou rádi, až jim řeknu o Cullenech. Konec konců… Oni do toho hodně zapadají.

Dojel jsem do továrny, kde jsem si vyzvedl všechny své peníze a doklady. Chtěl jsem ještě naposledy vidět Bellu, tak jsem jel směrem k jejímu domu. Zastavil jsem asi kilometr od něj a zbytek došel pěšky. V rychlosti jsem vylezl na strom a všiml si, že je Bella u sebe v pokoji, sedí na posteli a čte si s rozsvícenou lampičkou. Měla otevřené okno, ke kterému se každou chvíli dívala, takže jsem usoudil, že je sama a čeká na pijavici. To bylo dobře. Byla sama a já začal vážně přemýšlet, že ji navštívím. Alespoň by jí došlo, kdo to dělá a proč.

Ne! To nemůžu. Zatřepal jsem hlavou, jako bych mohl ty myšlenky vypudit, slezl ze stromu a utíkal k autu. Nasedl jsem a vyrazil směr letiště.

„Všechno ti vysvětlím později, teď základ. Věříš na upíry?“ zeptal se mě Greg.

„Ne.“

„Měl bys. Teď ti řeknu něco, co nesmíš nikdy nikomu říct. Slibuješ?“

„Proč bych měl?“

„Protože jestli mi to slíbíš, vezmu tě za mou rodinou, která ti pomůže ve všem, co uděláš. Víme o tvém plánu pomstít se Isabelle, zatím se neptej jak, ale prostě to víme. Můžeme ti dát sílu a pomoci ti.“

„Proč byste to dělali?“ stále jsem nevěřil.

„Protože víme, že to dokážeš a můžeš zabít i někoho, kdo nevyhovuje nám.“

„Co za to?“

„Dnes v noci tě dostanu ven. Venku na nás čeká auto, které nás zaveze do Itálie. Tam se dozvíš víc.“

„Dobře. Stejně nemám co ztratit,“ souhlasil jsem nakonec. S Gregem jsme se domluvili, jak to bude. Neznal jsem ho, ale i tak jsem mu důvěřoval.

„Je čas,“ oznámil mi přesně o půlnoci.

„Fajn, co mám dělat?“

„Vlez mi na záda, musí to být rychlé.“

„Děláš si prdel?“

„Ne. Dělej!“ zařval na mě potichu a už si mě házel na záda. Nevěděl jsem, co mám čekat, ovšem tohle bych ani nevymyslel.

Jedním pohybem roztáhl mříže naší cely tak, abychom se tam protáhli oba dva, sotva jsme byli venku, začal utíkat. No… Utíkat.

Přímo letěl prostory vězení. Během pěti vteřin jsme byli u hlavních dveřích. Nechápal jsem nic z toho. Byl neuvěřitelně silný a rychlý. A pak jedním pohybem nohy rozrazil dveře… Mimochodem nejzabezpečenější v téhle budově.

Než jsem se nadál, stál jsem u černého auta s tmavými skly. Greg mě pustil na zem a doslova mě hodil do auta. Sám si sedl vedle mě a my vyjeli.

Vyděšeně jsem se podíval na Grega.

„Myslím, že začnem od začátku. Jmenuju se Greg, bydlím v Itálii ve Volteře. Jsem upír. Těší mě,“ řekl mi s úsměvem a podal mi ledovou ruku.

Upřímně, ani jsem se nezalekl. Tušil jsem, že by mi mohl ublížit, ale proč by to dělal, když mi pomohl z vězení? A podle všeho mi chce pomoct.

„Dave. Jsem člověk.“

„Tak poslouchej. Upíři jsou neuvěřitelně silní a rychlí, jak jsi jistě zjistil. Někteří z nás mají zvláštní schopnosti. Ve Volteře vládnou tři upíři. Aro, Marcus a Caius Volturiovi, kteří dávají pozor na utajení našeho druhu. Mají svou gardu, díky které dohlíží na dodržování zákonů. Jsou to snad ti nejnadanější. Je tam dívka, která způsobí nesnesitelnou bolest pouhou myšlenkou, její bratr dokáže ochromit všechny smysly, takže nikdo nic neuvidí, neuslyší ani neucítí. Já můžu vystopovat kohokoliv, na koho si vzpomenu. Jeden upír od nás vidí budoucnost. Nemůžeš ji změnit. Je přesně daná. A právě proto jsem tu. Ale zbytek raději nechám na Arovi.“

„Wow,“ řekl jsem a opřel se do sedačky. Zbytek cesty jsme jeli mlčky a já usnul. Probudil mě až Greg.

„Vstávej, za chvíli budeme na místě.“

Do čtvrt hodiny jsme vystupovali z auta před starou obrovskou budovou. Greg mě beze slova vedl dovnitř a řidič auta nás následoval. Nedíval jsem se kolem sebe. Jediné, co vím je, že jsme procházeli kamennými chodbami. Po chvíli jsme míjeli dívku, která vypadala jak člověk.

„Jo, počkej ještě,“ řekl mi Greg a zastavil. Podíval jsem se na něj a všiml si, že si vyndává kontaktní čočky, pod kterými měl rudé oči. Někdo by se toho možná lekl, ale mě se to líbilo.

„To mají všichni?“ zeptal jsem se.

„Ti, kteří pijou lidskou krev.“

„Měl bych se bát?“

„Ne. Tady ti nic nehrozí,“ ujistil mě a pokračoval dál. Šli jsme celkem dlouho, dokud jsme nezastavili u mohutných dveří.

„Chvíli tu počkej,“ řekl Greg a vešel dovnitř. Zavřel za sebou dveře tak rychle, že jsem nepostřehl nic vevnitř. Vedle mě stále stál ten řidič a divně si mě prohlížel.

„Co je?“ vyjel jsem na něj.

„Vůbec nic.“

„Dave, můžeš vejít,“ uslyšel jsem zevnitř a řidič mi otevřel dveře. Nervózně jsem vešel do obrovského sálu. Procházel jsem uličkou mezi upíry a došel až ke třem trůnům, na kterých seděli dost zvláštní chlapíci.

„Vítej,“ řekl ten uprostřed.

Dojel jsem na letiště. Moje myšlenky opět zabloudily k Belle.

Sakra! Já nemůžu odjet! Tohle není konec. Nedokončil jsem svůj proces. Co nahrávka a výstřižek? Ne! Takhle to rozhodně nemohu nechat!

Rychle jsem otočil auto a co nejvyšší rychlostí vyjel zpět do Forks. Zastavil jsem u továrny a rozběhl se. Když jsem doběhl do své tajné místnosti, s úlevou jsem si všiml, že nahrávací systém bliká. Takže Jessica už je mrtvá. Výborně. Přešel jsem ke svému počítači a sedl si na židli. Celý Jessičin křik se mi nahrával do počítače. Miluju techniku.

Klikl jsem na záznam a z reproduktorů se naprosto čistě ozval hrůzu nahánějící křik. Zatetelil jsem se blahem. Jessičiny výkřiky byly dokonalé. Skvělá výška, nádherná intenzita. Vynikající.

Vypálil jsem si to na CD a uschoval do šuplíku. Teď už jen počkat tři dny a je čas zavolat na policii. Druhý den to bude v novinách.

Pak budu konečně moct navštívit svou druhou rodinu.

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hrobař_11. Kapitola: