Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hříčka osudu? - 12. kapitola

10.04.2010 (18:30) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1470×

12. Obláček štěstí

„Hele, Ness, já vím, že se ještě moc neznáme, ale chtěl bych se tě zeptat. Nešla bys se mnou třeba do kina?“zeptal se mě.

„Ano, ehm…chci říct, půjdu moc ráda,“ souhlasila jsem až moc nadšeně. „Ale co kdybychom šli spíš někam na večeři nežli do kina?“ sebrala jsem veškerou svou odvahu a navrhla svůj nápad.

„Ano, proč ne,“ souhlasil.

Následně po tomto spíše nervóznějším úvodu jsme si spolu velice dobře povídali.

Dozvěděla jsem se spoustu věcí o něm a jeho rodině. Bylo až neskutečně, jak nadšeně o nich vyprávěl. Jeho maminka se podruhé vdala má ji i jejího nového manžela moc rád. Podle vyprávění jsem poznala, že jeho považuje víc za svého otce nežli toho biologického. Má taky dvouletou sestřičku, kterou moc zbožňuje. Musí to být skvělý brácha. Zamlouval se mi čím dál tím víc.

Je to sportovec, prý ze všeho nejradši má běhání. To já taky, ale závody bychom si spolu dát asi nemohli, pomyslela jsem si.

Natolik jsme se ponořily do rozhovoru, že jsme si ani nevšimli, že se jídelna už vyprázdnila. Až po upozornění kuchařky jsme se sebrali a opustili jídelnu.

„Promiň, že jsem tě tak zdržel, ale s tebou se tak skvěle povídá, úplně jsem ztratil pojem o čase,“ omlouval se.

„Nápodobně. Nemáš se vůbec za co omlouvat, jsem moc ráda, bylo to vážně prima.“

„Mně se to taky moc líbilo. Jen jsem většinou mluvil já, řekneš mi i ty o sobě a své rodině něco víc?“ A sakra, celý den jsem se zájmem poslouchala jeho a vyhýbala se vyprávění o sobě. Zajímá mě on a nechci si vymýšlet další lež. Jemu lhát nechci. Ale pravdu také říct nemohu. Takto riskovat nemohu nebo ano?

„Ness, vnímáš?“ řekl.

„Co…cože? Ehm… promiň, mírně jsem se zamyslela. Neboj, dočkáš se, povím ti něco o sobě a své rodině, ale ne dnes. Teď musím domů.“ Vymluvila jsem se. Chtěla jsem být s ním dýl, ale nechci mu lhát ne teď. Vím, že brzy budu muset, ale alespoň dneska chci mít svědomí čistý.

„Chceš někam doprovodit?“ zeptal se jako správný gentleman.

„Ne děkuju, jsi hodný, ale pro mě přijede t… Edward,“ vysvětlila jsem, ale byla jsem z něho tak vykolejená, že jsem se mále přeřekla. Tohle se mi nikdy nestalo. Za ta léta jsem si zvykla říkat mámě a tátovy jmény. Nechápu co se to se mnou děje.

„Dobře tak já asi půjdu. Měj se, Ness, a děkuju ti za dnešní odpoledne,“ loučil se.

„Ne já děkuju, opravdu. Ahoj zítra.“ Sakra řekla jsem zítra? Dala jsem mu naději, že se uvidíme a tím pádem budu muset spustit. Ach jo proč musí být má situace vždycky tak složitá?

„Ehm…, Nessie, jen takový detail není náhodou Edwardovi sedmnáct a tudíž by tedy neměl řídit?“ zeptal se. Zatraceně další chyba, co to se mnou dneska je?

„Jo, spletla jsem se, chtěla jsem říct Emmet. Víš, v Americe, kde jsme před tím bydleli, můžeš řídit od šestnácti a dost často pro mě jezdil Edward. Pochop síla zvyku,“ rychle jsem vymyslela výmluvu a na tváři vykouzlila nevinný úsměv.

„Aha, tak ahoj zítra,“ rozloučil se.

„Jojo ahoj.“

Zavolala jsem tedy Emmetovi, aby pro mě přijel. Byl u mě jak na koni.

„Ahoj, neteřinko, tak co jaký bylo rande?“ spustil sotva jsem otevřela dveře od auta.

„Tak za prvé nehulákej tu tak, ještě nás někdo uslyší, za druhé to nebylo žádné rande, jen jsme si tak poseděli jako dva přátelé.“

„Já si myslím svoje,“ řekl a vydal se na cestu. Skvělý teď budu muset snášet ještě řečičky od Emmeta.

Když už jsme konečně dorazili domů, měla jsem už plnou hlavu Emmetových vtipů. Okamžitě jsem zapadla do svého pokoje a chtěla trochu soukromí, ale to bych nesměla bydlet v tomto domě. Za chvíli se na mé dveře ozvalo klepání.

„Mohu dál?“zeptala se máma.

„Ano, ty ano.“

Přišla ke mně a sedla si na kraj mé postele.

„Copak se stalo?“ zeptala se s obavami.

„Nic, jen… všechno bylo úžasný, Víťa je vážně skvělý, vyprávěl mi o sobě a své rodině a bylo to moc prima, ale pak chtěl vědět i něco víc o mě, ale já mu nechci lhát. Nevím, co se to semnou děje, ale já mu lhát asi dokážu,“ svěřila jsem se jí.

„Jsi jako tvůj otec.“

„Cože?“ nechápala jsem, proč mě teďka přirovnává k tátovi.

„Jsi čestná jako on a nedokážeš lhát člověku, na kterém ti záleží. Zamilovala ses do člověka a na tom není nic špatného i tvůj otec to před časem udělal a podívej, jak to dopadlo. Proč by to s tebou mělo být jiný?“

„Bojím se, mami.“

„Jsem tu s tebou a ať se stane cokoliv, já tu stále budu. Já, tvůj táta a vůbec celá naše rodina.

„Díky, mami,“ řekla jsem a do očí se mi draly slzy. Objala jsem jí a ona se mnou začalo pohupovat jako s malým dítětem, ale mě to kupodivu nevadilo.

Celý týden probíhal skvěle. Trávila jsem s Víťou hodně času a nakonec jsme si řekla, že mu povím jen základní věci, o kterých nemusím lhát. Snad mu to pro začátek stačí.

A zřejmě stačilo, protože dál už se nevyptával. Byla jsem opravdu moc šťastná. Každá vteřina bez něho byla pro mě muka a tak jsem poslední dobou nemyslela na nic jiného nežli na něj. Bohužel se mi to stalo osudným i při testech, nedokázala jsme se soustředit, hlavu jsem měla plnou jen jeho a na nic jiného tam nebylo místo. A tak jsem schytala i pár špatných známek. Ale upřímně mi to bylo jedno, vždycky jsem patřila mezi nejlepší žáky tak teďka bude holt výjimka. Neříká se snad, život je změna?

Konečně nastal pátek. Dneska jsme spolu měli jít na večeři. Alice mi vybrala úžasné oblečení a s mámou a Rose mě nádherně namalovaly a učesaly. Musím uznat, že mi to opravdu slušelo.

Nakrucovala jsem se pře zrcadlem. „Děkuju, děkuju vám moc,“ děkovala jsme a všechny je objala.

Měli jsme se sejít, až v restauraci zatím jsem mu nechtěla oficiálně představovat rodinu.

Přišla jsem deset minut po domluveném čase a on už tam seděl. Jakmile mě zaregistroval, na tváři se mu objevil úsměv. A já se vznášela na obláčku štěstí.

„Ahoj, Ness, moc ti to sluší,“ zalichotil mi a já se začervenala.

„Ahoj, děkuju.“

Sedla jsem si ke stolu a čekala, co se bude dít. Opět jsem byla mírně v rozpacích a nevěděla co dělat. Za moment se u nás ale objevil číšník a tak jsme si mohli objednat. A tím odstartovala naše konverzace. Začali jsme se bavit o jídle a pokračovalo to dál. Opět jsem se skvěle bavila, s ním bylo prostě všechno báječné. Až mi bylo líto, že už se vydáváme pryč.

Naštěstí jsme se ale šli ještě projít po parku. Nad námi krásně svítil měsíc, prostě romantika jak má být. Byla jsem v sedmém nebi.

Najednou se zastavil.

„Ness.“ Přibližoval se ke mně čím dál víc a nakláněl se tak, že jsem věděla, že to za chvilku přijde. A ani náhodou jsem se tomu nebránila.

Jeho rty se stále přibližovaly k těm mým, až konečně na těch mých spočinuly. Začali jsme se líbat, byla to nádhera, která se ani slovy vyjádřit nedá. Postupně jsme přidávali i ruce a já mu ty své zapletla do vlasů.

Najednou ale přestal.

„Co se děje?“ zeptala jsem se naprosto vyvedená z míry.

„Co se děje? Ness, vždyť ty celá hoříš!“

předchozí kapitola shrnutí následující kapitola

Autor: Verony1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hříčka osudu? - 12. kapitola: