Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hříchy lásky - 4. kapitola - Když dáme rozumu dovolenou

05.06.2010 (18:45) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 6280×

Kapitola čtvrtá - „Když dáme rozumu dovolenou”

Seděla jsem na posteli a přemýšlela o Edwardovi. Už to pro mě nebyl ten nesnesitelný a protivný kluk. Byl jiný, jeho chování bylo jiné. A to, že mě tehdy v noci zachránil a postaral se o mě. Byla jsem zmatená svými pocity. Jeho oči, rty, jeho úsměv a pronikavý pohled… Vyrušila mě Jess.

„Bello, jdeš s námi na večeři?“ ptala se mě. Pravdou bylo, že jsem měla neuvěřitelný hlad.

„Jasně, jen si vezmu mikinu a jdu,“ odpověděla jsem a Jess se postavila s Angelou do dveří a čekaly, až se obléknu.

Když jsme vešly do jídelny, bylo narváno. Všude byl slyšet smích a konverzace. Rozkoukala jsem se a zahlédla stůl, u kterého seděli všichni Cullenovi, včetně Edwarda. Ve stejnou chvíli si všiml i on mě. Díval se na mě tak zvláštně… zatajil se mi dech.

„Bello, tak pojď!“ křikla na mě Jess a táhla mě ke stolu, který se právě uvolnil. Cupitala jsem za ní a posadila se. Nemohla jsem se ale zbavit pocitu, že se na mě Edward stále dívá a tak jsem se otočila přes rameno. Když si mě všiml, ucukl a otočil se zpátky ke stolu. Zrychlil se mi tep, ale pořád jsem se dívala směrem k němu.

„Bello! Kam koukáš?“ vyjela na mě Angela.

„Oh, nikam, jen, jen…“ nedořekla jsem.

„Máme ti vzít jídlo?“ přerušila mě Jessica a usmála se na mě.

„Jo, to by bylo super! Moc se mi tu nechce vysedávat, radši půjdu do chatky.“

„Fajn, my jsme do půl hodiny zpátky, hm?“ řekla Jess a já kývla. Pak se holky odešly a já se zvedla ze židle a zmizela z jídelny. Najednou mě někdo chytil za ruku.

Prudce jsem se otočila a spatřila Edwarda, který stál přede mnou.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě a jeho oči mě pronikavě sledovaly.

„Ahoj, Edwarde,“ odvětila jsem a snažila se působit klidně. Ale moje srdce se rozbušilo šíleným tempem a já měla co dělat, abych na sobě nedala znát jakékoliv rozrušení.

„Jak se máš?“ zeptal se a konečně mi pustil ruku.

„Dobře, děkuju. Víš, chtěla jsem ti ještě jednou poděkovat za ten večer a za to, že ses o mě postaral. Nevím, co by se jinak stalo,“ zarazila jsem se a jeho pohled se prohloubil ještě víc.

„Neděkuj prosím,“ řekl a přistoupil těsně ke mně. Mým tělem pulzovalo vzrušení. Bože, co to se mnou je? Jsem úplně mimo!

„Nechtěla by ses jít večer se mnou projít?“ promluvil a na jeho tváři se objevilo něco, co jsem u něj nikdy neviděla. On se styděl? Edward Cullen že se stydí?

„Jasně,“ vyhrkla jsem bez rozmyšlení a Edward se lehce pousmál.

„Dobře, tak v 7 večer na mole?“ Přikývla jsem, on na mě mrkl a zmizel pryč.

Tak tohle bylo hodně zvláštní. Celou cestu k chatce jsem přemýšlela o Edwardově pozvání. Proč to asi tak udělal? Ještě před nedávnem jsem pro něj byla jako osina v zadku a teď se mnou chce trávit svůj čas? A já? Nemohla jsem ho vystát a najednou se mi rozbuší srdce pokaždé, když ho potkám…

Když jsem přišla do chatky, koukla jsem na hodinky. Bylo něco po páté, ještě jsem měla čas. O dvacet minut později dorazily holky a přinesly mi skoro studenou večeři. Měla jsem ale takový hlad, že mi to bylo jedno. Zhltla jsem ji za pár minut a spokojeně se uvelebila na posteli. Donutila jsem se vydat do sprchy, horká voda mě uklidňovala. Spustila jsem na sebe proud horké vody a během chvíle jsem se opláchla a umyla si vlasy. Bylo půl sedmé, když jsem se oblékla a usadila se k zrcadlu. Nechtěla jsem se příliš líčit, ale přece jenom jsem oči lehce zvýraznila černou tužkou a rty přejela ovocným leskem. Vlasy jsem si vysušila a nechala je volně. Hodila jsem na sebe pohodlné džíny, vínový svetr a vyrazila. U dveří mě zarazila Angela.

„Bello, kam jdeš?“ vyzvídala překvapeně.

„Jen se jdu trochu projít,“ odvětila jsem a Angela se na mě zkoumavě podívala.

„Sama?“ ptala se nedůvěřivě.

„Jo,“ zalhala jsem a než stihla protestovat, zmizela jsem ven.

Bylo už celkem šero a vzduch byl chladnější. Prošla jsem celým táborem a zamířila k opuštěnému molu, které bylo nedaleko. V dálce jsem zahlédla vysokou postavu. Nepochybně to byl Edward. Zrychlila jsem tedy krok a zamířila přímo k němu. Zase mu to hrozně slušelo. Měl na sobě tmavé džíny a černou mikinu.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě a usmál se.

„Ahoj,“ řekla jsem a pocítila nervozitu. Tlak mi stoupl a moje tělo mělo značně vyšší teplotu než obvykle. Edward se na mě zvědavě zadíval, ale zřejmě si nevšiml mého rozrušení.

„Pojď, sedneme si,“ rozkázal a posadil se na kraj mola. Sedla jsem si vedle něj. Vypadal naprosto klidně a uvolněně.

„Víš, Bello,“ začal, „mrzí mě, že jsem se k tobě choval hnusně… Byl jsem dost zaslepený sám sebou a nevnímal, jestli někomu ubližuju, nebo ne. Byl bych rád, kdybys mi odpustila,“ dořekl a otočil svou tvář ke mně. Dívala jsem se na něj udiveně a hledala vysvětlení téhle změny. Ale on mě jen pozoroval a vyčkával na moji reakci.

„Tak dobře,“ vyhrkla jsem a Edward mi věnoval svůdný úsměv. Vůbec jsem nevěděla, co dělám, můj rozum šel absolutně stranou. Nechala jsem se vést svými pocity a ty volaly po tom, abych Edwardovi odpustila. Ba co víc, hrozně mě přitahoval a já si ho nedokázala vymazat z myšlenek. Všechno se točilo jenom kolem něj.

„Děkuju, jsem moc rád,“ zašeptal a mou tvář ovál jeho sladký dech. Trochu jsem se otřásla a na tváři mi vyskočila husí kůže. Téhle změny si už ale všiml.

„Je ti zima?“ zeptal se a vzápětí si sundával mikinu. Při tom se mu podařilo si stáhnout i kousek trička a mě se naskytl pohled na jeho svalnatou a pevnou hruď. Ruce jsem si dala před obličej a snažila se uklidnit. Tohle mě opravdu rozrušilo hodně… Tričko si stáhl dolů a podal mi svou teplou mikinu.

„Ehm, děkuju,“ hlesla jsem a snažila se na něj nedívat. Jemně si přitáhl mou tvář ke své a moje srdce vynechalo úder. Pousmál se, asi ho něco pobavilo. Dělilo nás od sebe několik centimetrů… Snažila jsem se z téhle situace nějak dostat, ale moje vůle byla příliš chatrná než abych něco udělala.

„Edwarde, nech…“ Nenechal mě doříct, prsty mi přitiskl ke rtům.

„Neříkej to,“ zašeptal mi do tváře a jeho chladné pevné rty se spojily s mými. Tělem mi projelo silné vzrušení, bylo to jako elektrický impuls přímo do srdce. Jemně se otíral o moje rty a já cítila jeho dokonalou vůni, která mě naprosto omámila. Najednou Edward trochu zvášněl a pronikl do mých rtů jazykem. Líbal mě vášnivě a toužebně. Jednou rukou mi zajel do vlasů, druhou si mou tvář přitahoval blíž a laskal ji hebkými prsty. Zprudka jsem oddechovala a poddávala se tomu nádhernému a slastnému okamžiku, kdy mě Edward líbal…

„Edwarde!“ zahřměl ženský hlas, který přerušil naši nádhernou chvilku. Prudce jsem se od něj odtrhla a zadívala se na osobu, která stála rozzuřeně před námi. Byla to Lauren.

„Co to proboha děláš? rozkřičela se. Edward stál okamžitě na nohách a pomohl mi zvednout se. Lauren si mě nenávistně měřila.

„Co je ti do toho?“ vyjel na ni Edward a ona přistoupila přímo k němu.

„To jsi už hodně klesl, když se tady zahazuješ s tou courou!“ vykřikla. Tohle bylo na mě už trochu moc. Postavila jsem se mezi ní a Edwarda a zuřivě se pustila do hádky.

„Kdo je u tebe coura?“ štěkla jsem na ni a ona se pobaveně ušklíbla

„Jediná běhna v širokém okolí jsi tu ty!“ pokračovala jsem a Edward se hlasitě rozesmál. Lauren se zničehonic napřáhla a chystala se mi vrazit facku. Zavčas ji zarazila Edwardova ruka, která ji neuvěřitelně rychle chytila za zápěstí.

„Neopovažuj se, Lauren!“ vyhrožoval Edward. Lauren se nasupeně vytrhla z jeho sevření a s hlasitým pláčem se rozběhla pryč.

Otočila jsem se na Edwarda, který mě teď sledoval se zvláštním výrazem v tváři.

„Asi bys už měla jít, Bello,“ řekl tiše a sklopil zrak. Cože? On mě do sebe odhání? Konečně jsme byli spolu sami a on mi řekne, abych šla pryč? Vůbec jsem ho nechápala! Pocítila jsem příval slz, které se mi draly do očí. Cítila jsem se tak poníženě. Musela jsem zmizet dřív, než uvidí, jak mě to rozhodilo.

„Dobrou noc,“ hlesla jsem a rozběhla se k táboru. V dálce jsem ještě zaslechlo své jméno, ale nereagovala jsem. V táboře byl naprostý klid. Schovala jsem se za chatku a pustila uzdu svým emocím. Slzy se mi řinuly po tváři jako hrachy…

Copak já mu dám v šanci a on mě takhle odmítne? Kdyby nebylo té husy Lauren! Při vzpomínce na ni, jsem naštvaně zatnula pěst. Dnešní večer začal tak krásně a přitom skončil příšerně…

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hříchy lásky - 4. kapitola - Když dáme rozumu dovolenou: