Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrátky s ohněm - 16. kapitola

07.08.2010 (19:45) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3191×

16. kapitola

Zlatý, žhnoucí kotouč už sestoupal ze svého království a pomalu se chýlil zapadnout do hlubokých temných vod oceánu. Vlnky na poklidné hladině se leskly zlatým žárem a má kůže nepřirozeně jiskřila červenými paprsky zapadajícího slunce.

Poslouchal jsem s našpicovanýma ušima a čekal na správný okamžik, kdy se oheň dotkne hladiny a uslyším tiché zasyčení…

Vždy jsem miloval slunce. Horký, světlý den plný barev a živého ruchu. Obdivoval jsem ho pro jeho velikost a dominanci, ovšem nic netrvá věčně a vždy následuje temnota. Slunce si vymění místo s lunou a nad hlavou, kde mě před pár okamžiky hladily teplé prstíky, mi vlasy čechrá noční vánek.

Vzduchem se vznášely drobné solné krystalky a vůně suchých skalních květin doplňovala přímořskou oblast…

Seděl jsem poklidně na vrcholku kamenného útvaru vrostlého do travnatého kopce a vychutnával si vlastní tajný svět. Nemyslel jsem. Jen tiše vrůstal do kamene pamatujícího dávné doby, kdy se po zemi plazili šupinatí démoni.

Jako malý jsem snil o slávě a důstojnické šarži. Ještě než jsem stihl vyrůst, mé ruce vyměnily dřevěného koníka za panský klobouk. Ve světě, který mě vychoval, hoch platil za dospělého muže.

Jak jiné by to bylo, kdyby mě chřipka nedostala a já si žil obyčejným lidským životem. Možná by mě zabila sláva a mé tělo bylo zadusáno do zryté hlíny bojů a války. Možná bych se oženil a zplodil děti, žil bych životem vyšší společnosti a hlavu si lámal jen pořádáním večírků a pyšněním se rodinným štěstím.

O to vše jsem byl ochuzen. Několikrát jsem se byl podívat na můj rodinný hrob. Ze třech fotek usměvavých tváří, došel klidu jen manželský pár, tělo mladíka tam neleží. Po mě zbylo jen prázdné místo a zrytá zemina.

Vzpomínám si na matku, jako by to bylo včera, vzpomínky jsou sice lidsky zamlžené, ale nikdy nevyblednou. Voněla po drahém francouzském parfému, který ji otec věnoval k výročí. Usmál jsem se. Pamatuji se, že mi strašně smrděl. Byl jsem malý a nechápal, nač se potřebuje vonět. Měla krásnou vůni marcipánu, narcisek a ženskosti.

Přisedla si ke mně na postel a schovala mě v náručí. „Dokážeš cokoli, jen chceš, stačí věřit,“ zašeptala mi do vlasů a pousmála se krásným úsměvem. Ano, nenáviděla osud, který jsem si vybral. Děsila se dne, kdy budu mít věk pro vstup do armády, přesto tolerovala mé bláhové rozhodnutí. Možná věděla, že mé tvrdé hlavě nemá cenu se vzpouzet…

Co by mi asi tak řekla na osud, který jsem si vybral ve skutečnosti? Pořád by se na mě pyšně dívala a stála za mými rozhodnutími? Nemám být radši, že je s otcem někde na lepším místě a doufat, že mě skrz nebeskou bránu nevidí?

Mám v mysli zarytý bezvýhradný cit, který k sobě rodiče chovali. Ve své době byli raritou mezi významnějšími páry pro svou oddanou lásku. Byl jsem tak vychován i já…

Je snad osudem, aby velké lásky umíraly pro svou velikost a jedinečnost? Musí velká láska zemřít, aby se stala ještě vetší legendou?

Romeo a Julie – dva rody, bolest a nenávist… Tristan a Isolda – láska a zrada… Kdyby tyto páry žily a zemřely jako starci, kdo ví, jestli by o nich dějiny věděly. Možná, že láska opravdu drží za ruku svou sestru smrt a můj a Isabellin osud je protkán vláknem tak tenkým, že chybí jen málo… Je troufalé srovnávat nás s párem z Verony a jejich zakázané lásce?

Možná, ale náš osud není o moc odlišný, a ač nejsem tolik přelétavý jako Romeo, děsím se dne, kdy si náš cit vyžádá oběti a rodina svou pomstu… Budu dost silný zabránit krveprolití a ochránit svou Julii? Má naše láska jiné vyhlídky než kamenný oltář, dýku a jed?

Přivřel jsem oči a nechával své tělo pohupovat šuměním vln narážejících na břeh. Po slunci nebylo ani památky a mně nad hlavou dýchal měsíc, kulatý a hrozivý. Chladný kruh dětí noci…

Zurčení vody mi přinášelo úlevu a odnášelo naplaveniny mých černých skutků… Skrz oční víčka jsem neviděl nic, přesto více než bych chtěl.

Vítr rozfoukával vlny do výšky a stříbrné kapky v odrazu měsíce tvořily závoj, závoj mraků a tvarů. Snadno bych si mohl představit, že každá vlnka, která vzroste z vodní hladiny, je duše zemřelého… Tančí ve vánku, který zpívá, chvěje se tóny své písně a zapomenutého času, jenž měla ještě hmotné tělo.

Toužila by některá duše po spasení lidskosti? Vyměnila by některá svůj kousek dokonalosti, za tělo tvora tak hříšného, že je hoden jen pro samotné peklo?

Jak by vypadal můj hladinný odraz v tajemném svitu luny? Rozplynul by se v zapomnění, nebo by naopak rozpoutal bouři na moři?

Písek tančil v drobných vírech po silnici kudy jsem kráčel, asfalt mi pod nohama praskal a písek na něm navátý způsoboval nepřejemný zvuk dopadajících chodidel. Mé kroky osvětlovaly pouliční lampy, zelený pozinkovaný kov s malou lucerničkou na špice. Stejný tvar mívaly kdysi lucerny za mých „mladých“ časů, lišily se jen ohněm v srdci a plamínkem míhající se v poryvech větru.

Zvláštní, jak dokáže fantazie pracovat ve tmě plné stínů a děsu. Každý vidí to, co chce vidět… Milenci vidí svět zbarvený fatamorgánou a ustrašení - plný fantastických přízraků… Málokdo by tušil, že svět by se měl více obávat zamilovaných snílků, kteří nevidí jasně přes svůj dokonalý okamžik.

Naopak strašpytlové, kteří vidí za každým rohem rudookého démona nebo zrůdného psa, nemusí být tak doslova blázni, jen smělí snílci… Zkáza patří neznabohům a famfáry obezřetným pitomcům, kteří hloupě pátrají po pravdě. Někdy pravda nemusí být příjemná a za stínem v rohu ulice nestojí pouliční havěť, ale opravdová noční můra…

Kopl jsem do kamínku u cesty, ten se s hlasitým zvukem odrazil a letěl do černé tmy. Pro mě tma nebyla, pro lovce stvořené oči, bylo dokonale osvětleno sytými nočními barvami.

Co je tedy lepší, vědět nebo nevědět? A když vědět, co nás donutí se z toho nezbláznit a naopak nevědomost přináší určitou úlevu, ale červíček pochybností nahlodává. Někdy se má červíček poslouchat a jeho tiché promlouvání může otevřít dosud zavřené oči.

Člověk žijící v nevědomosti pravdu ví, jen je skryta pod silnou vrstvou racionalit… Na světě tudíž neexistují neznalci, jen hluší k nápovědám. Děti mají pro pravdu větší cit, někdy mají rodiče zkontrolovat před spaním skříň, jestli se v ní  neskrývá strašidlo…

Ale co by zmohl obyčejný člověk proti nadpřirozenu? Má nějakou šanci a nebo je svět pouze bufet pro zasvěcené?

Míjel jsem chichotající děvčata, která se za mnou koketně otáčela. Přicházela z baru na rohu ulice, kde si byla krátit volný čas. Jedna z nich přemýšlela, jak těžký má osud, když její rodina souhlasí s jejím přítelem a dohazují jí ho až před oltář… Absurdní, co já bych za to dal. Za rodinu chápající mou lásku a potřeby. I když by bylo velice troufalé o něco takového žádat, vezmu-li úvahu nezpochybnitelné nebezpečí a očividně jiný životní řád…

„Sakra, kdy už mi dají pokoj!“ Už po sté mi zvonil mobil jako o život, členové mé rodiny se střídali ve vytáčení mého čísla jako škatulata. Kdy už pochopí… Kdybych měl zájem s nimi mluvit, tak bych jim ho zvedl napoprvé, nejsem hluchý! To, že je pondělí, neznamená, že se zblázním.

Ne ze školní docházky, za má léta jsem ji absolvoval tolikrát, že by mi to nezáviděl ani prezident USA.

A pokud se jedná o to, kde jsem a kam jsem utekl po tom vydařeném manévru Alice, tak jim to může být srdečně jedno. Za dobu mé existence jsem životně dospěl nejméně šestkrát a chůvy nepotřebuji.

„Ach, Isabell… Miluji tě, ale… nevím jestli jsem dost silný, abych ten tlak ustál,“ sklopil jsem potupně hlavu.

Dal bych všechno, abych věděl. Jak mohu riskovat její bezpečí? Co když nám hrozí záhuba kvůli mně? Vezmu si na triko, že ji svou přítomností ohrožuji? Kdybych se jí vzdal a nechal ji žít, žila by jako doposud a nedýchala jí na krk zloba mé rodiny. Možná kdybych jim to navrhl, odjeli bychom…

Přijata nová textová zpráva…

„Už zase? Kdo tentokrát? Rosalie mi ještě nepsala, že by padající ho…. Padlo na její roztomilou hlavinku..?“

Miluji tě lásko, vrať se mi prosím… Den je bez tebe dlouhý a šedý, jako ztělesnění samotné věčnosti a noci prázdné a temné. Chybí mi tvé hřející obětí a náplasti na mé rozpadající se srdce, v náruči bez tebe…

„Lásko moje, jak bych se tě mohl vzdát? To bych se musel zodpovídat před soudem za mnohem hrdelnější zločin, než za jaký jsem souzen a to sice vražda tvého srdce a to bych neunesl…“

Miluji tě… - odesláno…

xxx

Řítil jsem se po silnici jako zběsilý. Protisměr mi nedělal starosti, stejně jako troubení řidičů na dálnici, kteří mě nazývali dosti nelichotivými výrazy, můj slovník vulgarit se rozrostl o pár mně doposud neznámých… Ale vysvětlujte jim, že se ženu přes dvě stě, abych viděl svou lásku… Ještě by mi ubalili, ne že bych si dělal starosti, bolelo by to je…

Policejní hlídka? Ve tři ráno?

„Sakra!“ Zpomalil jsem na přijatelnou rychlost a jednou rukou držíc volant, jsem druhou rukou šmátral po bezpečnostním pásu. Jen co docvakl, jsem hodinkami zavadil o knoflík na košili, který se utrhl a spadl na kobereček vedle pedálu. Tohle se mi jenom zdá… Naposledy mi knoflíky trhala má sladká Isabell…

„Do háje! Idiote, idiote, idiote!“ Jak jsem mohl být tak hloupý a lehkovážný! Sakra, zaslepen okamžikem, jsem zapomněl na knoflíky! Vůbec mě nenapadlo se po nich shánět.

Zůstali na místě s mrtvolou muže, jistě už zajistili stopy i s mým důkazem, sakra! Možná si Isabell vzpomněla a vrátila se pro ně…

Edwarde klid, jsou to jenom knoflíky, nikoho ani nenapadneš. Koho by zajímalo pár kulatých nic! ...Hlupáku jeden..!

 Jen co jsem projel kolem radaru, měl jsem už rychlost zdaleka převyšující předchozí. Silnice se stala mým osobním závodištěm a já míjel projíždějící vozy s takovou razancí, že mi jejich myšlenky splývaly dohromady, jako táhlá věta beze smyslu.

xxx

„Edwarde, zlato, kde jsi byl?!“ hnala se ke mně Esmé, jen co jsem zavřel vchodové dveře. Všichni se sbíhali a vítali mě jako ztraceného syna.

„Promiňte, byl jsem přemýšlet…,“ vysvětlil jsem přívětivě, ač naše mluva obsahovala napjatý tón a naše mateřská a rodinná láska celkově vymizela. Každý si dával pozor na myšlenky a na nevhodná slova, aby mě jimi náhodou neurazili, nenaštvali, nebo jinak nerozhodili.

„Přemýšlet? Se budeme zase těšit, to bude stát za to,“ pronesla sarkasticky Rosalie a prohrábla si vlasy. Prošla kolem mě, jako bych byl póvl a pokračovala cestou do obýváku. Naše vztahy nikdy nebyly nejlepší, už od počátku, ale Isabellinou přítomností se vyostřili na ostrost žiletek. Frekvence hlasu, kterou jsme spolu hovořili, když jsem tedy mluvili, se rovnala břitvě.

„Rosalie nebuď hnusná, já jsem ráda, že se vrátil,“ objala mě znovu Esmé.

Jen abys nebyla jediná! Dolehli ke mně myšlenky Rose, které jsem okázale ignoroval.

„Jsem rád, že jsi tu synu,“ poplácal mě Carlisle otcovsky po ramenu a chytil svou ženu kolem pasu, aby jí snad dodal oporu.

„Půjdu se vysprchovat, omluvte mě…“ Protlačil jsem se kolem kamenných těl a vyběhl schody do patra.

Zavřel jsem se v pokoji a shodil ze sebe zašpiněné oblečení. Sprcha byl dobrý nápad, uklidnila mě a smyla starosti. Myšlenky, které mě provázely po celou cestu výletu, způsobovaly, že mi z nich málem praskla hlava. Tolik úvah a rozpolcených otázek a nedostačujících odpovědí bylo více matoucí než myšlenky šokovaného davu. Tím spíše, že patřily jen jediné osobě a tou jsem byl já. Nedovedu si představit, kdybych byl člověk a s lidskou kapacitou mozku měl řešit tolik šifer.

„Edwarde, přinesla jsem ti čisté oblečení do školy, jestli tedy půjdeš... ?“ Pokládala mi Alice prádlo na postel, když jsem vylezl již uvolněný ze sprchy.

„Jistěže půjdu, proč bych nešel?!“ Povytáhl jsem obočí a tvářil se zmateně, byla nějaká divná, jiná, jako kdyby se střeštěnost Alice plně vytratila a zbyla tu jen klidná, vážná osůbka, která by mi divná nepřišla, kdybych ji neznal a nebyla to Alice!

„Nevím, poslední dobou jsi nepředvídatelný.“

„Nepovídej skřítku,“ ušklíbl jsem se.

„Změnil jsi se Edwarde, všichni to víme. I ty to víš!“ šeptala a dívala se chladně.

„Ano, vím.“

„Snad víš, co děláš, mluvil jsi už s Carlislem?“

„Ne, ještě ne, nebylo kdy… Potom se za ním zastavím,“ pokrčil jsem rameny.

„Asi by jsi měl vědět, že se na místě vraždy našli černé knoflíky, kromě těla…“ řekla klidně a já se snažil zamaskovat šok. Tak přece…

„Fakt?“

„Ty knoflíky patřili k nové kolekci černých kašmírových košil,“

„Asi měl ten dotyčný hodně peněz…“ Tvářil jsem se klidně a letargicky.

„Asi,“ šeptla a otočila se k odchodu.

Mezi dveřmi se zasekla a zadívala se mi do očí.

„Ta kolekce měla limitovaný počet kusů dovezených z Evropy. Já to musím vědět, byla jsem mezi prvními a posledními, kteří byly na místě. Jednu s těch košil jsem kupovala i tobě…“

„Jo a ještě něco, ty věci, co jsi měl s sebou, jsem vyhodila, kalhoty byly špinavé od písku a na košili ti chyběl knoflík… Zvláštní, poslední dobou nějak padají, nezdá se ti… ?“ podotkla tiše, skepticky, prošla a zavřela za sebou dveře.

Pohled na sochu uprostřed pokoje, by byl dosvědčující i pro slepého blázna…

Předchozí - Další

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hrátky s ohněm - 16. kapitola: