Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrátky s ohněm - 14. kapitola

26.06.2010 (22:00) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3992×

14. kapitola

Ucítil jsem krev, spoustu lidské krve. Na chvíli mi zatrnulo… Isabell – Ne! To nebyla Isabellina krev. Vlastně jsem její krev ještě necítil… Ale co to povídám, díky bohu! Tohle byla silná vůně spalující hrdlo… Utíkal jsem na místo odkud vycházela. Isabellina stopa rychle mizela ale byla jasně směrovaná za vůní, ke které mě to táhlo. Uslyšel jsem divoké vrčení a potom mě prudký náraz odhodil do vzduchu…

Letěl jsem dobrých dvacet stop, než jsem zády narazil na vyšší smrk. Svezl jsem se podél kmenu, praskla pode mnou většina větví, takže předpokládám, že dobrých šest metrů jsem byl poctěn výhledem.

Přiznám se, že se mi na okamžik zatmělo před očima a lomy větví mě ohlušily. Jen co jsem dopadl na nohy, okamžitě jsem bez zaváhání stál v bojové pozici a pročesával okolí. Plnou rychlostí jsem se rozběhl k místu, odkud jsem byl tak nezdvořile vypovězen. Byl jsem nanejvýše rozzuřený a rudá clona mi překrývala racionální myšlení…

Odsunoval jsem si z cesty hustý zelený porost, který mě šlehal do tváře a s hlasitým vrčením jsem doskočil na malý palouček skrytý před zraky veřejnosti, doposud skrytý i přede mnou, dokonale kulatý přírodní útvar blízce mi připomínající mou louku, ale menší a…

„Proboha, ježiši, to není možné… oni přece vymřeli…“ šeptal jsem do ticha, narušovaného jen skřípáním zubů a praskáním kostí. Můj mozek pracoval rychleji než moje vůle, připustit si, co vidím před sebou.

Necelé čtyři metry ode mě stálo, vlastně hrbilo se, vysoké chlupaté stvoření podobné vlku. Právě hodovalo na třicetiletém muži. Na stále ještě žijícím muži…

Díval jsem se na… TO a naprosto bez dechu nevěděl, co čekat. Nikdy jsem se s tím nesetkal a popravdě, ani jsem nepředpokládal, že by to bylo možné. Zmínky o vlkodlacích pocházejí naposledy někdy kolem osmnáctého století. Vymřeli dříve, než jsem se narodil. Ale asi jsem se mýlil, všichni jsme se mýlili.

Stvoření pozvedlo svou obrovskou černou tlamu a ve žlutých žhnoucích očích se mu zablesklo vědomí… To - přece - nemůže - být – pravda. Ono… nemůže myslet! Viděl jsem před sebou jasně myslící zvíře, přesto myšlenky jsem nezachytil. Jako by byly chráněny poddruhem. I pach byl sotva neznatelný, překrytý čerstvou horkou krví. Cítil jsem její žár ve vzduchu, jako by se vsákla do země a pomocí půdy se do mě čerpala.

Mé oči musely být zčernalé žízní a dychtící po poznání. Ten tvor mě fascinoval, byl divoký, nezkrotitelný a přesto tolik inteligentní, lidský… Byl více člověkem než většina lidí, přestože byl až po krk zabořený v tepajícím těle.

Všiml si mě a díval se mi zpříma do očí, naše oči spolu tiše hovořiliy zatímco já jsem udělal pár nesmělých kroků blíž. Ty oči, tolik povědomé, znám ty oči. Dívaly se na mě zuřivě s až šílenou porcí citu. V tu chvíli jsem se hlasitě zajíknul, pochopil jsem…

Zvíře.

Ne! Dívka v těle zvířete se pomalu přiblížila a začala se podivně chvět. Dýchala zrychleně a zatínala zuby, dokud se za nepříjemného křupání nezhroutila na všechny čtyři. Přede mnou už nestálo bájné stvoření z hororů, ale nadpozemsky půvabná žena oděná v rouše Evině.

Měl jsem se bát. Měl jsem začít couvat, rozběhnout se domů, říct vše rodině, a když ne, pokusit se stvoření zabít, tak alespoň zmizet z místa tak děsivého, že je zde nebezpečno i pro upíry. Ale říká se, že domov je tam, kde máte srdce a tím jsem se nyní řídil. Stál jsem na místě a snažil se rozdýchat krásu, která stála obezřetně přede mnou se strachem z odmítnutí…

Už to chápu… neobvyklá síla, vůně – jemná omamující, rychle se ztrácející, která mě nepálila v hrdle.

Její mystická barva očí, tajemná granátově červená až černá. Nebezpečí, které je z ní cítit. Její divoký temperament a nonšalance získaná jen z dob dávno minulých.

Na to celou dobu narážela, byly to nápovědy. Ona se bála, ale zároveň toužila, abych věděl. Chtěla, abych na to přišel sám. Byla ve stejně svízelné situaci jako já, také bych jí nedokázal do očí přiznat, co jsem zač.

„Jsi nádherná…“ vydechl jsem omámeně. To ona mě omamovala… Její alabastrová nahá pleť, mahagonové vlasy rozfoukané větrem spadající až do pasu. Oči se jí zaleskly a dala se do pohybu. Už neváhala, kráčela ladně jako šelma. Ona byla šelma…

Po trávě šustila její drobná chodidla, když se po nich elegantně vznášela, jako nejvyšší bohyně. Byl jsem jí okouzlen.

Došla směle až ke mně a dovolila mi pohled na její tělo. V záři měsíce se tajemně perleťově lesklo, jako by její pokožka byla ze saténu. Ňadra se jí vzdouvala lahodným dechem a ztuhlé bradavky vydávající se mi na obdiv, mě doháněly k šílenství. V očích měla jiskřičky touhy a žízně, plné naběhlé rty, jemně pootevřené, potřísněné krví. Byla jako anděl. Byla jako ďábel. Stála přede mnou a propalovala mě pohledem.

Cítil jsem horkost, která mnou prostupovala. Měl jsem odtrhnout zrak a přestat jí neuctivě laskat pohledem, ale nemohl jsem.

Stála tak blízko, mně nadosah a srdce jí divoce bušilo. Její vůně se změnila, cítil jsem vzrušení, které zřejmě do jejího krevního oběhu přivedly feromony.

Obtočil jsem jí rukou pas a strhl si její tělo na své. Potřeboval jsem její blízkost. Oba jsme zasténali.

Její nahé tělo se tisklo na mé, zahalené jen v tenké černé košili a riflích. Dlaní jsem sjel až na její zadeček a sevřel ho. Hlasitě vydechla a v tu chvíli byla pryč. Zmizela…

Začal jsem se ohlížet. Moje mysl se děsila, že jsem udělal něco, co ji vyděsilo, že jsem provedl to, co nechtěla.

Náhle jsem ucítil její tělo přitisknuté na mých zádech. Objímala mě pažemi kolem hrudi a pomalu mi rozepínala knoflíky od košile. Dobrala se tří, než to vzdala a prostě trhla. Knoflíky se rozkutálely a její dlaně mi vklouzly na teď už nahá prsa. Stahovala mi mučivě košili z ramen a rty mě líbala po páteři dolů, co mi spadávala látka ze zad. Tiše jsem sténal a dýchal jako o život.

Netuším jak, ale aniž bych si všiml, byl jsem přitisknutý ke kmeni stromu a Isabell byla natisknutá na mě.

Zaklonil jsem hlavu a nechal ji, aby mě líbala na krku. Postupovala pořád níž stejně, jako její dlaně na mých zádech. Užíval jsem si její rty, které mě líbaly na břichu a nechával se vzrušovat, tolik jsem ji chtěl a věděl jsem, že ji budu mít. To bylo o tolik jiné, než se bránit touze a kontroloval své sebeovládání. Ona byla moje.

Okraj mých riflí ji nezastavil, s rukama na bocích mi začala stahovat kalhoty z těla. Líbala cestičku odhalené kůže a když se její rty otřely o můj úd, byl konec veškeré mé vůle.

Opřel jsem ji o strom a zuřivě přitiskl své rty na její. Byl to náš první polibek a pocit, který mnou projel byl nesnesitelný.

Byla druhou ženou, kterou jsem kdy políbil, ale nikdy by se to nedalo srovnat s žádným intenzivním zážitkem. Její teplá ústa se do mě vpila a horkým dechem, který mi vydechla přímo do úst, mě zničila. Ten pocit touhy, vášně, zuřivosti a neskutečné lásky byl drtivý. Na jejím jazyku byla stále krev z oběti a já po dlouhé době, několika desetiletí, znovu ochutnal lahodnou chuť lidské krve, v kombinaci Isabelliných sladkých rtů… V jeden jediný okamžik jsem pocítil dvě nejnádhernější chutě na světě.

Líbali jsme se divoce a nenasytně, jestli jsem kdy prohlásil, že nejtoužebnější je chvíle před polibkem, byl jsem idiot. S polibkem jako takovým, kdy se dvě ústa hladí a splývají do jedněch plných čirého citu, se to nedalo srovnat.

Kdyby nyní svět skončil, z nebes na zemi dopadaly plameny, půda pod námi začala praskat, pukat a kontinenty zaplavila mořská hladina, my bychom tu stále stáli v obětí a nevšimli si zkázy… Taková byla sílá lásky, kterou jsem k té křehké dívce, nebezpečné šelmě cítil.

Už jsem nemohl čekat, vyhoupl jsem si ji na sebe a počkal, než mi omotala nohy kolem boků. Odtrhla se namáhavě od mých úst a podívala se na mě s důvěrou.

„Prosím, buď něžný, já jsem ještě nikdy…“

„Budu,“ zašeptal jsem jí do úst a znovu spojil naše rty ve chvíli, kdy jsem do ní opatrně vnikl. Cítil jsem její prsty na ramenou, kterými se o mě opírala, jak se zaryly do mé kůže. Poznal jsem, když přestala dýchat. Chvíli jsem počkal, ač to bylo nad mé síly, dokud se její tělo neuvolnilo a nedovolilo mi pokračovat.

Horkost jejího lůna, které mě obklopovalo, byla něco neskutečného. Už se nedivím Emmettovi, že tíhne k tělesné lásce. Nedá se ani popsat to, co jsme prožívali. Pohyboval jsem se v ní pomalu a intenzivně. Zvláštní jak se snadno situace změní. Z čiré živočišné vášně jsme dospěli k něžnému romantickému milování…

Isabellina ústa na mém krku vydechovala vzrušení. Její naprosté oddání mě polidštilo tak, že bych přísahal, že mé srdce znovu tluče. Ironie v případě, že tu stojí dvě mýtická stvoření. Ale krásná ironie. Stejně krásná, jako moje vzdychající dívka v náručí rozkoše.

Pocítil jsem, jak se její tělo začalo třást, nejprve mě napadlo zimou, ale její slastný výraz a tiché zasténání přímo měn do ucha, mě přesvědčilo, že její rozkoš dospěla vrcholu.

O to víc se ke mně přimknula a rozevřenými dlaněmi přitisknutými na mém kříži si mě na sebe přitáhla těsněji. Omámeně se zasmála a začala si zuby hrát na mém krku. Když se lehce zakousla do místa, kde kdysi tepala má tepna, přirazil jsem svou dlaň do kůry stromu vedle její hlavy a začal ji drtit v obětí.

Zavrčel jsem a několikrát naposledy se v ní pohnul, než mě síla vynesla do hvězdných výšin a volným pádem nechala mé tělo i mysl zahalit v mlze dokonalosti.

„Miluji tě.“ Uslyšel jsem tenký vzdálený hlásek v mém sladkém nevědomí, jak mě pomalu probouzí z euforie.

„Navždycky,“ zašeptal jsem a díval se přitom do očí milovanému andělovi. Usmívala se.

„Navždycky,“ opakovala tiše a políbila mě lehce na rty. Jako noční vánek, jako poděkování za krásný zážitek, za lásku a přísahu.

Nemusela nic říkat, poprvé jsem pochopil, že je naše láska oboustranná a stejně bláznivá. Jdeme hlavou proti zdi, ale je to dokonalé…

xxx

„Co s ním?“ zeptal jsem se Isabell a ukázal na potrhaného muže na zemi v trávě. Stále ještě dýchal, netušil jsem, kde se v něm ten život bere. Na to, že měl polovinu těla pryč, srdce mu tlouklo jako splašené.

„Necháme ho tu, za chvíli bude po něm,“ řekla klidně a pozapínala si mou košili na poslední tři knoflíky, které měla. Byl jsem už v kalhotách připravený se vypařit.

„Jen tak ho tu necháme? Vždyť ještě žije?!“ vyděsil jsem se. Něco jiného je smířit se s tím, že chodíte s krásnou vražedkyní, ale tohle mě trochu zarazilo.

„To ho chceš brát s sebou?“ zeptala se udiveně. „Edwarde, promiň, ale tak velkou postel nemám a tři bychom se tam mačkali,“ ušklíbla se.

Jak v tuhle chvíli může vtipkovat? Vzhledem k mému vykulenému výrazu asi pochopila mé duševní rozpoložení a poraženě si povzdechla.

„Co chceš dělat? Vzít ho do nemocnice? Nejlépe k tvému otci a říct našel jsem ho v lese, byl jen napůl, ale říkal jsem si, že by mu tam bylo smutno, tak ho tedy nesu?“ Vyvalila na mě oči, když prokoukla, že mě to taky na chvíli napadlo.

„Edwarde, to nemůžeš myslet vážně, zaprvé tomu už nikdo nepomůže a zadruhé by jsi na mě mohl rovnou ukázat prstem. To chceš?“ zeptala se a lhostejnost byla ta tam. Ona si opravdu myslela, že bych ji prozradil…

Viděl jsem bolest v jejích očích, i když se snažila mluvit klidně. „Edwarde, miluji tě nadevše, a pochopím, jestli je toho na tebe moc. Řekni slovo a přiznám se sama. Nejsem zbabělec a před svými činy neutíkám…“ Přistoupila ke mně a pohladila mě po tváři, zatímco mi odhodlaně hleděla do očí.

„To si myslíš? Že tě miluji tak uboze málo, abych po tobě chtěl toto? Myslíš si, že jsem se pral o nás dva s celou svou rodinou, abych to mávnutím ruky zahodil? Že bych tě dobrovolně odsoudil k smrti? To si myslíš? To mě tak málo znáš?“ Třásl jsem jí zuřivě rameny a vztek mnou lomcoval.

„Nepochybuji o tvých citech, ale přijmutím toho, kdo jsem, zaprodáš duši!“ Její oči zněžněly, jako by se loučila, ona věděla své a byla přesvědčena, že se jí vzdám! Pustil jsem ji a došel k sípajícímu tělu.

Jeho oči byly šokem dokořán a na chvíli se setkaly s mým pohledem, než jsem mu položil ruku pod hlavu, dlaň na tvář, a jedním trhnutím zlomil vaz.

Isabella se na mě dívala lítostivě a s neskrývanou láskou, tušila, jak jsem se rozhodl, stejně jako ji trápilo, že mě to bolí.

To, před čím jsem se snažil roky utéct, se vrátilo a já se v jediný okamžik stal vrahem. Nikdy jsem jím nepřestal být, ale během pár vteřin, kdy jsem zmařil život, se ve mně probudily stíny minulosti.

Před tím, kdo jsem byl, se nedalo utéct a byla jen otázka času, kdy si mě to najde…

xxx

„Jako malá jsem měla ráda měsíc, fascinovala mě jeho velikost. Na rozdíl od slunce nepálil do očí a dovolil zraku, aby ho obdivoval,“ usmála se. Seděla v okně svého domu a dívala se na zářící srpeček na obloze. Stále měla na sobě mou košili a hladila její hedvábnou látku. Všiml jsem si, že si k ní co chvíli přivoněla, jako by ji má vůně v ní uklidňovala, což se mi líbilo. Seděl jsem u ní na posteli a pozoroval ji. Byla myslí někde stovky let zpátky a vracela se na začátek příběhu.

„Narodila jsem se osmnáctého dubna sedmnáct set patnáct. Žila jsem jen s bratrem, rodiče nám zemřeli už jako malým a můj bratr se o mě staral a nahrazoval mi je. Velmi jsem ho milovala, i přes to, co byl.“ Povzdechla si a zamračila se. „Měl nehodu… v lese. Žili jsme v Karpatských horách v malé vesnici. Kouslo ho zvíře a byl zázrak, že přežil. Nevěděli jsme, co to bylo, dokud se o úplňku nezačal měnit.“

„Ale dnes není úplněk!“ skočil jsem jí do vyprávění… Zacukaly jí koutky úst a dívala se na mě pohledem: Dostanu se k tomu, neruš…

„Bylo to těžké období. Během lunárního cyklu mě držel zavřenou na půdě našeho kamenného domečku, pečlivě uschovanou před jeho řáděním. Udělal by vše, aby mě ochránil… Vesnicí se roznesla zvěst o muži, který loví mýtická stvoření, jako upíři a vlkodlaci,“ mrkla na mě.

„Vážně jsem nevěděla, že jsi upír. Nikdy jsem se s žádným nesetkala, došlo mi to, až když…“ otočila tvář.

Až když? Co až když? Božééé, chce mě utýrat zvědavostí? Až když mě odhodila na strom, jako seschlej žalud?

„Bratr se bál, aby nás nevypátral. Bál se, aby mě nespojovali s jeho prokletím, a tak jsme utekli. Po nějaký čas, kdy jsme žili ve Francii, jsem poznala jednoho muže. Dvořil se mi a byl milý,“ hořce se zasmála a já zaskřípal zuby. Jen představa, aby se Isabell dvořil jiný muž než já, byla nepřípustná.

„Snad bys nežárlil,“ zaculila se na mě. To mě naštvalo.

„Jistěže žárlil!“ Přiskočil jsem k ní. Bylo tak snadné a osvobozující chovat se přirozeně a pohybovat se svou rychlostí.

Otočil jsem si ji k sobě a přitáhl si ji do náruče. Objala mě nohama kolem pasu a rukama mi cuchala vlasy.

„Na tebe bych žárlil vždycky. Jen já se tě smím dotýkat. Jen já tě smím líbat. Jen já tě smím milovat…“ zaševelil jsem jí do ouška.

„Nějaký majetnický, ne?“ Zasmála se.

„Já? Vždycky! Nenechám nikoho, aby mi tě vzal… Nevzdám se!“

„Já vím. Máš dostatek sil na to, abys to nikomu nedovolil a já jsem tomu ráda.“ Políbila mě měkce na rty.

„Ten muž, o kterém jsem mluvila… On nebyl Francouz. My… Byli jsme hloupí, že jsme si nezjistili, kdo ve skutečnosti je. Znáš příběh o Van Helsingovi?“ Zasmál jsem se.

„Počkej, to myslíš vážně? Van Helsing? On žil? TEN Van Helsing, lovec zla?“ šklebil jsem se, ale podle jejího výrazu to zřejmě nebyl vtip a skutečnost asi směšná nebyla.

„Pokračuj!“

„Když zjistil, co je bratr zač, respektive v co se každé tři dny v měsíci mění… Štval nás zpátky domů do Karpat.

Bála jsem se, bylo mi osmnáct a nechtěla jsem zemřít. Dohnal nás na hranicích a… bratra zabil.

Tím vlkodlačí linie měla vymřít, a tak to bylo zaznamenáno. Poslední žijící vlkodlak skonal v osmnáctém století, problém vyřešen.

Lovec měl radost, že zničil zlo a mě nechal jít. Vůbec ho nezajímalo, že tím zničil mě… Bože, byl to můj bratr a to, že tři dny v měsíci chodil po čtyřech, na tom nic nezměnilo, pořád to byl člověk.“ Viděl jsem v jejích očích zuřivost. Věděl jsem, že kdyby tu byl a ona měla šanci, jeden z nich by neodešel živý. Bolest, ta stará potlačovaná bolest a neuskutečněná pomsta v ní pořád byla.

„Chtěl, abych šla s ním. S vrahem mého bratra… Vymluvila jsem se na to, že se chci postarat o pohřeb bratra a o bližší poznání jeho vraha nemám zájem. Odešel. Nevěděl, že mě bratr omylem zranil a šelma se pomalu, ale jistě stávala mou součástí. Nikdo to nevěděl. Odešla jsem a začala žít v osamění. Nikdy jsem neodpustila člověku, že zabil Franka a já nikdy nepřestanu zabíjet lidi. To oni nás zničili! Je to věc rovnováhy, predátor je na světě pro svou kořist…

Naučila jsem se přes ty roky žít se svou temnou polovinou. Tím, že jsem přijala zvíře v sobě, stalo se mou součástí a já měla plnou kontrolu nad jeho činy. Mé kosti zůstaly kamenné a síla zvířete je i v mé lidské podobě. Proto mě neřídí měsíc… Měním se, kdykoli se mi zachce, když mám hlad nebo zlost.

Promiň to na pouti, nemělo se to stát, byla to nerozvážnost. Nechala jsem se vytočit úplně zbytečně. Dlouho jsem nejedla a pak ty dívky, které se kolem tebe točily,“ zatnula zuby. Lichotilo mi to.

„Já, za to se ti moc omlouvám, byla to i moje vina. Sletěly se na mě, jako mouchy a nešlo mi je odehnat. Promiň,“ ušklíbl jsem se.

„Neomlouvej se, podle toho, kolik mi je, už bych se mohla naučit ovládat. Navíc nemohu za to, že mám pohledného přítele. Asi bych si měla začít zvykat, že mi ho holky budou závidět.“ Zasmála se.

„Ehm…“ Bylo mi trochu trapně.

„A – Ještě bych se ti chtěla omluvit za Tanyu. Byla jsem lovit v Seattlu a narazila na ni. Byla to náhoda, věděla jsem, že je zle, byla rozžhavená doběla. Hned se na mě vrhla, že jsem jí tě sebrala a teď už jí nebudu kazit vzduch. Zaútočila na mě a já neměla jinou možnost, než se přeměnit. Viděla jsem strach v jejích očích, ale už bylo pozdě. Dokáži se ovládat ve své druhé podobě v rámci možností, na rozdíl od normálních vlkodlaků, které řídí luna, já si určuji počínání.“ Dívala se na naše propletené ruce. Bylo jí to líto.

„Ta srdce? Pokud vím, tak vlkodlaci převážně jedí právě je a naopak ostatní nechávají… Tedy to mám z filmů.“ Ještě, že se nemohu červenat, byl bych rudý až na p… půdě.

Vybuchla smíchy. No super, jsem jí pro srandu. Když její smích trval půl minuty, začal jsem se nervózně ošívat. No a co! Taky nemůžu vědět všechno, každému do talíře nevidím.

„Právě TY bys měl vědět, že ne všechny povídačky jsou pravdivé. Nebo mi chceš říct, že se zděsíš a utečeš, když si dojdu pro dřevěný kolík na zahradu?“ šklebila se mi, potvůrka.

„No dobře, už tě nechám. S těmi srdci máš pravdu, to jen já… je to tak trochu srdeční záležitost…“ začervenala se.

„Tomu nerozumím.“ Nakrčil jsem zoufale obočí ve snaze ji pochopit.

„No, mám úctu před láskou a ta se skrývá v srdci. Bratra jsem milovala, byl má jediná rodina, a tak srdce nechávám dál bít…“ pokrčila rameny a omluvně se na mě podívala.

„Lásko moje.“ Objal jsem ji. Tak něžná a křehká. Ona si nezasloužila, co ji potkalo, nevybrala si svůj osud stejně jako já. Vybral si ji sám a nedal jí jinou možnost. Kdyby se mi ten rádoby lovec dostal do rukou, nezbyl by z něj ani malíček!

Ale přesto všechno jsem sobecky šťastný, že ji smím držet v náručí. Bez toho prokletí by tu nebyla a jsem si jistý, že bych lásku nikdy nepoznal. Ne bez ní…

Náhle mě přemohlo doufání a zuřivý nával naděje.

„Miláčku, můžeme ti pomoci s tím žít. Nikomu bys nemusela ubližovat. Jsem si jistý, že kdybych to Carlislemu takhle vysvětlil a on se dozvěděl o tvých důvodech, pomohl by nám…“

„Edwarde? A kdo ti řekl, že pomoc potřebuji...?!“

Předchozí - Další

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hrátky s ohněm - 14. kapitola: