Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Houslistka prolog + 1

Houslistka prolog + 1Ahojky holky, děvčata a ženy, tak tedy vracím zpátky Houslistku. Snad si na ni ještě některá z Vás vzpomene. :) Pokud někdo Houslistku nečetl, doporučuji si tedy prvně přečíst jednorázovku Farewell, která Vám celou situaci osvětlí.
V neposlední řadě... Text jsem bohužel nedokázala opravit nebo přepsat, takže je v původní (prvotina) podobě. Tak se na mě za to nezlobte. Kapitolky budu přidávat jak to jen půjde. :)

Prolog

 

Stála jsem uprostřed provizorního pódia jednoho nádherného kostela v Seattlu a zhluboka do sebe vdechovala jeho omamnou starobylou vůni. Okolo mě na tmavých dřevěných židličkách posedávali ostatní členové našeho malého orchestru a čile si připravovali svoje nástroje k zahrání třetího kousku.

Teď jsem byla na řadě pouze já.

Ostré bodové světlo mě oslepovalo a zároveň i hodně zahřívalo, alespoň jsem ale neměla možnost pořádně vidět do publika. Ne, že by mi to snad nějak zásadně vadilo, rozhodně to však zlepšovalo moji koncentraci na hru. Navíc mi cosi neurčitého našeptávalo, abych dnes tu masu posluchačů skutečně raději nevnímala.

A já můj instinkt mile ráda poslechla.

Byl už konec listopadu, a tak se vnitřek kostela zdál celkem chladný, třebaže pár elektrických fukarů sem nepřetržitě vhánělo ohřátý vzduch. Mně ale zima rozhodně nebyla. Opětovně jsem se zhluboka nadechla a pokusila se opanovat tu moji věčnou nervozitu. Taky se mi to hned v začátcích podařilo. Přece jen už jsem nebyla žádným nováčkem.

A co mě život naučil? Hlavní pravidlo bylo: Braň se!

No a já se bránila.

Naposledy, kdy se o mě někdo otřel a ublížil mi, byl ten zlatooký upír. Odnesl si s sebou kus mého duševního zdraví a důvěru v ostatní. Na oplátku mi však po sobě něco zanechal. Něco, co jsem původně nechtěla, ale teď nadevše milovala. Moji maličkou Renesmé.

Ona jediná dávala smysl mému životu.

Levou půlku čelisti jsem opřela o podbradek a konečně smyčcem poprvé přejela po strunách. Nebylo to ono, a tak jsem ještě kolíčky a dalšími cílenými přejezdy nakonec doladila můj nástroj k dokonalosti. Citlivý poloupíří sluch mi to jen potvrzoval.

Byla jsem připravená.

Naposledy jsem se otočila dozadu po mých přátelích a zároveň i kolezích, kteří mi můj horlivý zájem opláceli. Má hlava nesměle souhlasně pokývala, že už jsem připravená. Bylo to jen mé sólo. Pohledem jsem se vrátila zpět k notám, vypustila veškerý přebytečný vzduch z plic a smyčcem už rozhodnými tahy pohladila struny.

A nástroj v dalším krátkém okamžiku pustil do okolí začátek líbezné skladby Clair De Lune od Debussyho…

  

 

1. kapitola

 

Znovu jsem si láskyplně pohladila tu ohromnou kuličku, která se s přímo nezdolným odhodláním tyčila směle do prostoru a strhávala tak na sebe pokaždé veškerou pozornost. Srdce se mi spokojeně zatetelilo.

Alice měla zprvu neustále strach, že by se tohle těhotenství mohlo vyvíjet jinak, než bylo normální, a v některých věcech měla vlastně pravdu. Ze začátku jsem místo toho, abych přibírala, spíš hubla. Ranní nevolnosti už nebyly jen ráno, ale i během dne. Veškeré jídlo, které jsem do sebe s neskutečným sebezapřením dokázala nacpat, okamžitě změnilo směr a vrátilo se nahoru.

Byla jsem zoufalá a to až do takové míry, že když mi moje věrná přítelkyně jednoho dne nesměle navrhla, že zavolá svého otce, aby mě přijel prohlédnout, souhlasila jsem.

Carlisle byl lékař a hlavně taky upír. Alice tvrdila, že Edward od rodiny odešel a doposud se nevrátil. Prý hledá jak mě, tak ji a Jaspera. Nevěřila jsem ani jednomu slovu. Věděla jsem přesně, co ten parchant dělá… Byl to ten největší mizera, kterého kdo kdy stvořil, a já ho z celé své duše nenáviděla. To, co mi tehdy provedl, se nedalo jen tak zapomenout, natož odpustit. Nikdy! Ponížení, zrada, nenávist a hořkost se mi zapustily až na dno mojí duše a já s nimi už nedokázala hnout.

Přesto jsem ten jediný dar, který mi po sobě tak nerozumně zanechal, nenávidět nedokázala. Pod srdcem mi vyrůstal plod naší jedné společné chvilky, na kterou bych ale s největší radostí klidně zase ráda zapomněla. To už ale nebylo možné. Každopádně jen díky tomu, že nebydlel s jeho adoptivní rodinou, jsem svolila i s návštěvou Esmé.

Jasper jako nepřekonatelný taktik se ihned pustil do plánování toho, jak to zařídit, aby se Edward nemohl dovtípit, kde se právě zdržujeme. Oni věděli, že není hloupý, navíc četl myšlenky, takže Jaz pronajal dům dost daleko ale i blízko jeho rodiny. V Seattlu. Na pár dní nebo měsíců to rozhodně mělo bohatě stačit.

 

Esmé s Carlislem přijeli téměř okamžitě, tedy hned poté, co slíbili, že se nikomu ani myšlenkou nezmíní, kde a s kým byli. A hlavně… co viděli. Carlisle se ihned pustil do mého vyšetření, a jakmile byl venku i fakt, že miminko bylo počato upírem, málem mu z rukou vypadl stetoskop. Dost vtipné na to, že upírovi by se podobné věci stávat neměly. Němě zamrkal, párkrát na prázdno otevřel a zavřel pusu jen proto, aby za sekundu nato mohl dodat, že to není možné.

Ale já pravdu věděla.

Možné to bylo a jak!

Nakonec se nechal přesvědčit, aniž by mu kdokoliv ze zasvěcených prozradil totožnost toho, s kým jsem otěhotněla. Nikdo, kromě Al a Jaspera to vědět nesměl a zvlášť ne ten tvor, který byl zároveň i jeho mizerným otcem.

Carlisle mohl udělat jen zběžná vyšetření, ale ze začátku stejně nedokázal pochopit, proč to moje tělo tak špatně snáší. Nechtěla jsem mu znovu vysvětlovat, že ten drobeček uvnitř mě není až tak úplně lidský.

Nakonec díky jedné malé krvácející oděrce paní pokladní v nákupním centru, kam mě po dlouhém smlouvání Alice dotáhla, vyšlo na světlo, že ten poklad ukrytý pod srdcem bude přece jen víc po svém otci než po jeho mámě, což mě na začátku dost rozesmutnilo. V ústech se mi nahromadily sliny, jakou jsem měla chuť zakousnout se té nebohé ženě do zranění na její ruce. Naštěstí se Alici nějakým záhadným způsobem podařilo mě vytáhnout ven. A netuším, jak dokázala odolat ona sama.

Z hrudi mi ale vycházelo dost hlasité hrdelní vrčení. Ne, hrudník mi doslova burácel a já se dokonce přistihla, že na moji kamarádku výhružně cením zuby. Koukala na mě s ústy dokořán, než jí došlo, co se to tam vlastně stalo. Moje divné chování jsme naštěstí svedly na jeden z mých neexistujících záchvatů…

Jakmile mi začali obstarávat čerstvou krev, všechno se obrátilo doslova vzhůru nohama ale rozhodně lepším směrem. Běda však těm, kteří by mě o tuhle novou pochutinu chtěli obrat.

Uvědomila jsem si, že se začínám po malých kouscích měnit. Carlisle, který neustále přijížděl, aby mě pravidelně kontroloval, měl vážný strach, jestli vůbec dokážu toho drobečka donosit a… děsil tím i mě. No, teď už se nebojím, jsem skoro ve finální fázi a moje tělo prošlo i několika razantními změnami.

Cítila jsem se silně a nepřemožitelně. Dost zvláštní na těhotnou ženu, ale bylo to tak. Normální jídlo jsem půl na půl střídala s krví a spánek se zredukoval na pouhé tři až čtyři hodiny. Zpočátku jsem byla vyděšená, že nedokážu znovu zabrat a dítěti tak bude odpočinek chybět, ale ne. Naopak jsem se den za dnem cítila víc a víc čile. Sluch a zrak se mi neskutečně vylepšili a já teď měla možnost poslouchat i sousedy o pár pater níž. A to nebyl pokaždé med.

Carlisle tyhle změny přisuzoval mému malému tvorečkovi. Prý je to minimálním množstvím jedu, o které se dělím společně s mým milovaným nákladem. Děsila jsem se jen toho, že na konci by se ze mě mohl stát čistokrevný upír a nebudu tak moct na dlouhou dobu vidět moje dítě, ale doufala jsem ve šťastný konec.

A i když tu byly ty tolik obávané změny, pro mého drobečka bych udělala vlastně cokoliv. Škoda jen, že René s Charliem nikdy nedostali možnost poznat svoje vnouče.

 

***


Někdo najednou zaklepal na dveře pokoje a vytáhl mě tak z mého vzpomínání.

„Dále,“ pověděla jsem mírně popuzeně a pustila dotyčného otravu dovnitř.

Dneska se mi pokožka okolo bříška a boků doslova nepříjemně pnula a přidala se k tomu i šílená bolest zad. V křížích jsem cítila tlak a stejné to bylo i s lýtky. Ovšem nejhůř na tom asi byla moje prsa, ta mě zlobila už několik dní. Byla jsem téměř v devátém měsíci a přišlo mi, že musím vypadat spíš jako nějaký menší druh velryby než těhotná žena.

„To jsem já, Bell,“ oznámila mi Esmé a s úsměvem od ucha k uchu vplula do mého pokoje. V rukou přichystaný oběd a obrovskou sklenici plnou krve. Okamžitě se mi seběhly všechny sliny a já měla malé podezření, že už jsou i trochu jedovaté.

„Děkuju, Esmé,“ vypadlo ze mě mile. Ona všechno pohotově vyskládala na noční stolek kousek ode mě a pak si přisedla na postel.

„Můžu?“ zeptala se opatrně s pohledem přišpendleným na mém bříšku a já v jejím hlase zaslechla strach smíšený s úctou a stydlivostí zároveň.

„Samozřejmě,“ broukla jsem spokojeně. Přece jen z ní bude babička, aniž by to ona sama věděla. Přitiskla svoji dlaň k tomu balónu a jemně jej pohladila. Prcek se nad jejím ledovým dotekem jen zachvěl. Cítila jsem, jak se pohnul, a pak jemně kopnul tam, kde Esmé nechala svoji ruku položenou delší dobu. V tváři se jí objevil tak obrovský úsměv, až mě to zahřálo u srdce.

„Pořád nedokážu uvěřit, že jeho otcem může být upír. To snad ani není možné…“ vydechla zmámeně a pak se jí z ničeho nic obočí zkrabatilo. „Víš, už delší dobu se tě chci na něco zeptat,“ šeptala tak potichu, že být obyčejný člověk, nerozuměla bych ani slovíčku.

„Hm?“ vyjelo ze mě rychle.

„J-já, ona je to dost osobní otázka, ale uvnitř mě to sžírá…“ Znovu pohladila ten můj malý-velký střed vesmíru, jako by si snad dodávala odvahy a mě to jen děsilo. „Není otcem náhodou Edward?“ vyhrkla ještě tišeji jak předtím. Srdce se mi roztlouklo jako by ho někdo bolestivě nakopnul a děťátko se nespokojeně pohnulo.

„Ne,“ vyštěkla jsem tak hnusným tónem, že bych si nejraději naliskala. Esmé za svého nepovedeného synka nemohla, takže vylívat si všechen můj vztek právě na ní, nebylo ani trošičku správné. Nebyla jsem jako on!

„Aha,“ pověděla smutně a stáhla svoji ruku zpátky. „Já jen, no, myslela jsem si, že když tě hledá, asi mezi vámi něco muselo být?!“

Neodpověděla jsem. Nešlo to… Raději jsem pohladila ten můj balón, aby mi dodal trochu odvahy, a znovu pohledem vyhledala Esméin smutný obličej. Nelíbilo se mi lhát zrovna jí, ale jinak to asi nešlo. Nebo ano? Z oka se mi vykutálela jedna zatracená slza a ona si jen bezradně povzdechla. Jistě mě už nechtěla trápit, a tak se na nic neptala a jen tiše seděla.

Obě jsme takhle notnou chvíli zůstaly a jen se navzájem tiše pozorovaly. Slova nebyla nutná. Bylo mi nad slunce jasné, že až se ten můj poklad narodí, těžko budu zapírat, že jeho otec je někdo jiný než Edward. Upíři nejsou hloupí…

Po chvíli mě ale chytila za ruku a téměř neslyšně zašeptala: „Já… Doufala jsem, že ze mě třeba bude babička.“ Věnovala mi jeden provinilý úsměv a chtěla se zvednout. Její ruku jsem však nepustila, a tak ještě na okamžik zůstala.

„Nevím, kde jsme s Edwardem udělali chybu, ale ten kluk byl vždycky těžce zvladatelný. Poslušný to ano, chránící naše tajemství také, ale v jiných směrech to byl nezodpovědný beran, který si šel vždycky za svým. I teď. Hledá vás tři a naposledy, kdy jsem ho před třemi měsíci slyšela, byl právě někde v Evropě a chystal se na východ. Doufám, že zase zavolá… Tak moc mi chybí,“ vzlykla Esmé, a i když mi jí jako matky bylo líto, její doufání v návrat ztraceného syna jsem sdílet jednoduše nedokázala. Naopak, tajně jsem snila, že už se ten parchant nikdy víc neobjeví.

„Esmé,“ oslovila jsem ji mile a pohladila po vršku ruky. „Však nakonec z tebe babička být může. Já bych byla moc šťastná, kdyby si toho prcka brala jako tvého a Carlisleova vnoučka,“ vyhrklo moje těhotné a tudíž hormonálně nestabilní já. „Mí rodiče už tady bohužel nejsou a tak…“

„Vážně?“ vydechla celá nadšená a už mě měla lapenou v jednom opatrném objetí. „Strašně moc ráda! Ani netušíš, jakou radost jsi mi způsobila,“ zaplakala Esmé a i mně se najednou spustily slzy. A nejen proto, že jsem jí tak úplně neodpověděla, že ten parchant je otcem mého broučka, ale zase na mě navíc útočily ty staré a bolestivé vzpomínky.

„Jenom to, prosím, nikomu dalšímu neříkejte,“ pověděla jsem naprosto vážně. „Alespoň prozatím,“ dodala jsem zoufale. Edward se tohle nikdy nesmí dozvědět. Já své maličké ochráním, ať to stojí cokoliv.

„Dobře,“ souhlasila Esmé a pak mě pustila. Znovu jsem se posadila na postel, opřela o její čelo a pustila se do té, už lehce vychladlé, červené tekutiny. A jakmile bylo dopito, musela jsem se přemáhat, abych dovnitř nevklouzla prstem a nezačala vylizovat i zbytky. Odtrhla jsem pohled od prázdné krvavé sklenice a podívala se na dva tousty. Žaludek by mi měl touhle dobou už pořádně kručet a domáhat se svého, ale nic. Ledový závan strachu se mi prohnal po páteři a já se i tak natáhla po jednom z nich.

S obavami jsem se zakousla, ale všechny se v okamžiku rozplynuly. Chutnalo to dokonale. Olízla jsem si vrchní ret a udělala další nenajezený výpad, když mě tak divně zabolelo v podbřišku. Namáhavě jsem rozžvýkala a spolkla sousto, které jsem měla v ústech, a nedojedený toust odložila zpátky.

„Copak broučku?“ zeptala jsem se starostlivě a dlaněmi masírovala celé břicho, ale spodem mi najednou projela šílená bolest, která mě v dalším okamžiku donutila k hlasitému výkřiku. Kolem mě se rozlila jakási narůžovělá tekutina, a kdybych nevěděla, co to je, myslela bych si, že jsem se snad počůrala.

Začalo to…

Namáhavě jsem se položila, abych tak ulevila oběma, ale nepomohlo to. Můj drobeček se uvnitř snad doslova čertil, jak se chtěl dostat na svět. Při druhém výkřiku už se ale u mé postele objevila nejen Esmé, ale i Carlisle s Alicí.

„Je to tady! Už to začalo,“ vyhrkl rezolutně, přesto s mírně vytřepaným hlasem. Chytil mě do náruče a odnesl do přízemí tam, kde mi zřídil osobní nemocniční pokoj. Položil, tedy spíše téměř posadil, mě na něco, co mělo jakési kovové úchyty na nohy. „Alice! Nástroje,“ křikl a mě to poslední slovo totálně vyděsilo. Všechno se ale ztratilo v další kontrakci.

„Netlač, Bello,“ nabádal mě mezitím, co mi upravoval nohy do těch úchytů. O moje oblečení se postarala Esmé, a když chtěla i s těmi potrhanými kusy opustit pokoj, zavolala jsem ji nazpátek. Potřebovala jsem někoho, kdo u mě zůstane a bude mi šeptat povzbudivá slůvka a vydrží i moje pevné sevření. Tohle by měl dělat otec, ten ale o mém pokladu nevěděl, a takhle to i mělo zůstat.

Netuším kolik sekund, minut nebo hodin uteklo, ale už jsem myslela, že to nikdy neuslyším.

„Už vidím hlavičku,“ broukl rozechvěle Carlisle. „Teď zatlač, Bello!“

„A o co se tady sakra asi snažím?“ ječela jsem v tom bolestivém zápolení vztekle. Tohle bylo skutečné šílenství. Jestli nás opravdu někdo někdy stvořil, jeho úkolem bylo ženy jen trápit, posteskla jsem si. Jestli se mi ten hajzl jeden ještě někdy dostane pod ruce, vykastruju ho, a to dost bolestivým způsobem, na to ten mizernej parchant může vzít jed.

Poslouchala jsem Carlisleovy pokyny a občas tlačila podruhé zase ne, když už jsem myslela, že tam snad i vypustím duši, všechna bolest a tlak najednou utichly.

„Mám ji,“ vydechl zmámeně. Alice zaškrtila a přestříhla pupeční šňůru a pak mi ten nejkrásnější a nejdokonalejší zázrak položili na břicho.

Byla to holčička a byla celá zapatlaná od krve, přesto už měla na hlavičce pár jemně světlých bronzových vlásků. Ta barva se mi zabodla do srdce jako ostří nabroušeného nože, to ale nic neměnilo na tom, že jsem ten uzlíček nadevše milovala. Dokonce jsem právě necítila nic… Žádná bolest, i zmínky o kastraci toho zbabělce se v okamžení vypařily a stejně tak jakákoliv přítomnost upírů okolo mě.

V tenhle jedinečný okamžik pro mě existovalo jen to maličké stvoření, které na mě pomrkávalo svýma smaragdovýma očima. Byla nádherná, dokonalá a já ani za mák netušila, po kom má moje holčička ta jedinečná kukadla. Nikdo z naší rodiny podobná neměl, takže zase zbývaly jen geny z druhé strany. Nešťastně jsem si povzdechla, ale… nakonec tak ať, už teď byla překrásná!

Carlisle mi ji zase stejně rychle vzal a podal Alici, aby ji umyla. Ani jsem si nevšimla, že tiše pláču… Do reality mě přenesl až hlasitý jekot mého uzlíčku, který jistě nebyl za jedno s tím, aby mi ho takhle zákeřně odebrali. Esmé mě neustále držela za ruku a tiše nasucho vzlykala. Stiskla jsem jí dlaň a její usměvavý a zbožný pohled se obrátil ke mně.

„Je nádherná,“ broukla šeptem a znovu se hlasitě rozplakala.

„Jo… Je dokonalá,“ pípla jsem hrdě a bylo mi naprosto jedno, že je skoro celá po otci.

Esmé s Carlislem nebyli hloupí, museli si shody s jejich ztraceným synem v některých znacích mojí holčičky všimnout. No, nic na to neřekli. A dělali dobře.

Oči, vlasy a další nezaměnitelné rysy měla po Edwardovi a dost málo po mě, což mě trošku zamrzelo, ale nebyla jsem žárlivá. Její krása jí v budoucnu pomůže a jistě dopadne daleko lépe než já, posteskla jsem si v duchu. 

O to už se postarám!

 

***

 

Za půl hodiny už jsem opět ležela v mojí posteli. V čistých peřinách a na rukou chovala ten můj drobný dáreček. Prsty jsem s největší jemností přejížděla po jejím nosíčku a tvářičkách. Rozplývala jsem se jak ‚čokoholik‘ v cukrárně nad obrovským kakaovým dortem. Cítila jsem, že se usmívám jak naprostý hlupák, ale bylo mi tak krásně, že to ani nešlo popsat.

Carlisle nás ještě přišel zkontrolovat a chtěl mi malou sebrat, aby ji mohl uložit, ale nenechala jsem ho. Namítal, že bych se měla prospat, jenomže já nebyla unavená ani trochu. Zvláštní, ale bylo to tak. A když mi do pokoje vtrhla i Alice s Jasperem a Esmé, usmívala jsem se už jako totální kašpárek.

„Tak jak se tedy bude jmenovat?“ zeptal se celý vzrušený Jasper.

Dlouho jsem nad tím rozmýšlela, ale nakonec to vyhrálo spojení dvou jmen. Mojí maminky, která už bohužel svoji vnučku neuvidí, tak její druhé babičky, která ji už teď zbožňovala. Všichni museli vidět tu nezaměnitelnou podobu a pokud ještě ne, později to bude transparentní jak sklo.

„Renesmé,“ vydechla jsem zasněně s očima na její maličké tvářičce.

Jakmile uslyšela můj hlas, okamžitě otevřela ty svoje zelené studánky. Dlouhou chvíli si prohlížela jen mě a pak se rychlým a všetečným pohledem podívala i po všech přihlížejících. Hned na to spustila hlasitý řev.

Hlasivky měla víc jak v pořádku…

„Asi má hlad, jen nevím, jestli ji budeš kojit nebo bude chtít i krev,“ překřikoval mého andílka Carlisle a ona, když si to uvědomila, svůj pláč ještě zesílila.

„Ježiši, Bello, vypni to,“ postěžoval si výsměšně Jasper a škodolibě se na mě usmál. Esmé mu střelila jednu výchovnou a on okamžitě zmlknul.

„Já prvně zkusím…“ začala jsem nejistě, „ji nakrmit,“ dopověděla jsem rozhodně.

„Dobře, my tě tady teda necháme, a pokud by se neutišila, donesu nějakou krev,“ dodal ještě v rychlosti Carlisle a pak všechny čumily vystrnadil ven. Malá se trochu ztišila, přesto plakat nepřestala. Odepnula jsem několik knoflíků téhle dlouhé hrůzy, do které mě Esmé s Alicí nasoukali, ale prý je to pohodlné na spaní.

Z pohledu dolů se mi málem zamotala hlava. Vypadala jsem, jako bych si nechala udělat umělá prsa. Byla obrovská a bolestivě napnutá. A hned, jak jsem jedno osvobodila, Renesmé přestala vyvádět a jen svým nedočkavým zelenkavým pohledem hypnotizovala místo, které jsem odhalila.

V další vteřině už byla přisátá jako klíště a spokojeně po mě pokukovala. Ze začátku bylo kojení dost nepříjemné, ale po několika dnech už mi to vůbec nepřišlo. Zvykla jsem si. Všechna moje poporodní zranění se zahojila až nezvykle rychle, takže bylo jasné, že už tak obyčejná rozhodně nejsem. Navíc i další zvláštnosti zůstaly tak, jak byly.

Tělo se mi úplně zotavilo do dvou týdnů. Slyšela a viděla jsem jako ostříž, což bylo fajn. Už méně dobré bylo, že jsem musela dvakrát týdně vypít sklenici krve, třebaže mi to chutnalo pořád skvěle. A nikdo prozatím netušil, jak jsem silná nebo rychlá. Všeho ale do času, teď mi moje chvilky vyplňovala jen moje šikovná holčička.

Carlisle měl na můj stav svoji dost zajímavou teorii.

Prý se mi díky Nessie dostalo do těla tak minimální množství jedu, že nedokázalo zařídit úplný přeměnný proces, přesto nějaké drobnosti způsobilo… Zůstala jsem tak jaksi napůl mezi člověkem a upírem. No, mě to bylo srdečně jedno, hlavně že ze mě není čistokrevný upír.

Ohledně stárnutí ale neměl nejmenší tušení, avšak tipoval, že buď už zůstanu takhle, nebo to bude velice pomalé. Každopádně mně byly všechny tyhle informace docela volné, jediná věc, která mě momentálně skutečně zajímala, byla Nessie. A ostatní už se časem vyřeší.

Poprvé po dlouhé době, když mi malá spinkala v náručí, mi bylo jasné, že je všechno tak, jak má být. Edwarda už jsem nikdy nechtěla znovu vidět, ačkoliv jsem ho za tu jeho pitomou pomstu nemohla nenávidět tolik jako dřív. Nikdy mu neodpustím, to ne, ale nebýt jeho, tak bych teď nedržela v náručí tohle jedinečné zlatíčko.

Moje maličká by tu nebyla a můj život by byl pořád stejně šedý. Takhle to rozhodně bylo lepší.

Ústa se mi bezděčně pohla a já do ticha pokoje zašeptala to, co jsem si momentálně tak moc přála!

„Tvůj tatínek je vážně pořádný mizera, broučku, ale ty jsi můj jedinečný andílek. Ještěže o tobě Edward neví, a jen doufám, že se to ani nikdy nedozví…“

Ozvalo se nedočkavé zaklepání na dveře.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Houslistka prolog + 1:

 1
8. L.H.666
23.05.2020 [23:29]

Joooooooo ani nevím kolik let už čekám budu brečet. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. Nika
27.04.2020 [16:58]

Supr! Emoticon Emoticon

04.03.2020 [21:38]

anissskaKikketkoo, moje milá a drahá!

Zavítala jsem sem po dlouhé době a mám obrovskou radost z Houslistky!
Ráda bych si ji zase celou přečetla, doufám, že zbylé kapitolky přibydou co nevidět.
S tou korekcí si nedělej starosti, já když čtu, tak žádné chyby nevidím, jak jsem zažraná do příběhu. Emoticon

Děkuju ještě jednou za tuhle povídku! A moc prosím o její zbytek Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

18.02.2020 [13:30]

Kikketka Emoticon Emoticon I když opožděně, tak přece jen přidávám zpátky. WOW kolik vzpomínek na tenhle WEB! Emoticon Petronelko Emoticon Emoticon Emoticon díky! A zdravím i Babču S., sebíka a betušku! Tak snad jsem Vás holky fakt potěšila.

4. Seb
17.02.2020 [18:10]

Emoticon Emoticon Emoticon Taky si ji ráda přečtu znovu, tuším, že to bude počtvrté Emoticon

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. betuška
15.02.2020 [19:52]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. BabčaS.
15.02.2020 [13:25]

děkuji za tuhle povídku Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Petronela webmaster
15.02.2020 [7:47]

PetronelaParáda, paráda, paráda... Za mě je jenom dobře, že ses rozhodla povídku na stránky vrátit. Ráda si ji při chvíli přečtu znovu - mám takový dojem, že by to bylo už potřetí. Jenom teď trochu zoufale nestíhám, každopádně tvoje povídka je pro mě motivací, abych stíhat začala Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!