Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Houslistka 59

14.07.2020 (10:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1842×

EDIT: Článek neprošel korekcí

59. kapitola

Břicho se mi už kulatilo a rostlo nezadržitelnou rychlostí nám všem přímo na očích. Upíři to museli vidět daleko zřetelněji než já. Každý nový příbytek. Dřív to tak bylo i s Nessie, přesto když jsem čekala ji, už tehdy jsem si připadala obrovská jako vzducholoď, takže teď? Neměla jsem pro to žádný normální ani slušný výraz. Začínal mi šestý měsíc, ale vypadalo to spíš, že jsem těsně před porodem.

Z toho posledního slova mi naskočila husí kůže a samovolně jsem se otřásla.

Dávno bylo všem jasné a viditelné, že uvnitř se schovávají dva tvorečkové. Dva kluci. Nedokázali jsme to s Edwardem tajit moc dlouho. Hlavně spíš on, protože se celý ten týden, co jsme znali a tajili pravdu – já, můj manžel, Carlisle a Esmé –, naparoval jak nejdůležitější kohout v ohradě. Můj sladký mistr světa amoleta chodil s nosánkem důležitě nahoru a potutelně se usmíval. I Jasper se v té době tvářil, jako by jel v nějakých nelegálních substancích a dennodenně přebíral. Zfetovaně se usmíval na všechny okolo, a stejně tak Edward.

Samozřejmě že to začalo být podezřelé, a když jsme jednou v posteli probírali jména pro miminko, jak chlapecká, tak holčičí, prozradil se. Asi si to ten můj chudáček ani pořádně neuvědomil, protože když vypustil tu osudnou větu ‚A co pro druhé?‘, do pokoje se nám – dokonce bez zaklepání – vřítila neřízená střela Rosalie. Ano, byla opravdu drzá, ale pokoušela jsem se její chování omlouvat tím, že ona děti mít nemohla, a tak to prožívala snad víc jak já sama. Edward ovšem takové pochopení neměl. Nikdy.

Pokaždé se dohadovali jak dva vzteklí psi.

První chlapeček byl zřetelný okamžitě, zato na druhého vtipálka jsme s Edwardem museli čekat o něco déle, než se na monitoru konečně ráčil ukázat.

A co nás to stálo přemlouvání.

Všechno se to vlastně zlomilo asi v tom období, kdy jsem mému muži opravdu podlehla a poprvé v mém krátkém životě se mu naplno otevřela a uvěřila. Nešlo to už odkládat. Věděla jsem, že pokud by mi lhal i podruhé, asi bych to už nepřežila, jenomže existovat jen takhle napolovic s hlavou neustále plnou pochybností, nedůvěry a strachu, to nebyl život. A jako by to ten můj drobeček ucítil, odhalil se společně se mnou.

Také jsme měli víceméně jasno – alespoň u jednoho dítěte –, s jakým darem tu budeme mít co dočinění.

Příjemná shoda s Edwardem byla i v tom, že jsme oba naštěstí chtěli znát pohlaví dětí. Na tom jsme se domluvili celkem rychle, tedy hned po mých prvních třech infernálních měsících, což znamenalo, že zprvu jsme očekávali jen jednoho mrňouska a tím pádem vymýšleli jen jedno jméno. Abigail nebo Andrew.

Bylo to celkem vtipné, protože obě začínala na ‚a‘. Druhý objev na sebe naštěstí nenechal dlouho čekat, a jakmile byl odhalen, to jsme se s Edwardem teprve zapotili – obrazně řečeno – nad výběrem druhého vhodného jména. Nakonec to vyhrál Victor.

Válečník a dobyvatel.

Co lepší by k nim pasovalo?

Hodili jsme za hlavu staré zvyky a tradice a prostě je pojmenovali tak, jak se nám zdálo vhodné. A především jak se nám líbilo.

Všechno šlo teď jako na drátkách. Můj manžel se ode mě nevzdaloval ani na vteřinu, pokud nemusel. Bylo to jen tehdy, když lovil jak pro sebe, tak pro mě a jeho tři děti. Potřebovali jsme krev naprosto všichni a Edward bral svoje povinnosti smrtelně vážně, takže se dokázal rozčílit i jen proto, že mi například takový Emmett ulovil a donesl krev v termosce.

Stalo se to jen jednou a naposledy.

Někdy jsem toho mého žárlivce pořádně nechápala. Místo aby byl rád, že díky tomu může zůstat s námi, zbytečně se tu rozčiluje. Pro něj to prý ale byla otázka cti a jeho upíří hrdosti. Tak to určitě. Prostě to byl jen extrémní žárlivec na druhou. Ještě že jsem ho dokázala velmi rychle zpacifikovat a to takovým způsobem, že se dokonce svému bratrovi omluvil.

Nerad, ale omluvil.

Většinu času už jsem se s Edwardem hádala jen kvůli jeho přehnaně protektivní nátuře. Občas mi s tím opravdu lezl na nervy a nejhorší na tom asi bylo to, že se mnou kolikrát nechtěl ani smlouvat. Bylo mu zcela fuk, že jsem se durdila a vztekala jako malá, on si stál dál tvrdě na svém. Ty tam totiž byly moje šílené počáteční nálady a výlevy, kterých by se Edward mohl obávat, a držely by ho zkrátka. Teď se objevovaly sporadicky, což bylo zvláštní. S Renesmé jsem byla během těhotenství daleko víc nestálá a uhádaná, kdežto nyní to krom toho děsivě vystupujícího pupku vypadalo, jako bych ani těhotná nebyla. Myslela jsem spíš po té psychické stránce, po fyzické ani ne. Jedla, spala a čůrala jsem pořád za tři.

Prostě všechno v mém životě bylo násobeno trojkou.

Zákon schválnosti byl však i v tom, že kde u mě bylo ubráno, tam se to nějakým záhadným způsobem zesílilo Edwardovi, tudíž to někdy skutečně přeháněl. Všechno, co jsem potřebovala, mi nosil a nelíbilo se mu, když jsem protestovala. Skoro ho ani nezajímalo, že můžu a vlastně taky chci se hýbat, chodit a dělat všechno, co se dá sama, když si to ještě můžu dovolit. Choval se ke mně, jako bych byla slabá a bezmocná, a omlouval to tím, že má prostě a jednoduše strach. Faktem bylo, že s tím obrovským nákladem pod srdcem se mi hýbalo dost těžko. Nohy mi otékaly dvojnásob a šlapky mě taky nehorázně bolely, záda i kolena dostávala na frak, přesto…

Nemohla jsem se vzdát tak snadno a nechat se všude nosit jak nemohoucí měkota.

*

Protáhla jsem se na posteli jak široká tak dlouhá, nebo jsem se o to alespoň pokusila. Bylo to příjemné. Cítila jsem se nanejvýš odpočatá, a to jsem ani nespala, jen tak v tichosti odpočívala a meditovala. Vzpomínala. Edward tu byl celou tu dobu se mnou, ležící hned vedle a to bylo vše. Nikdo nemluvil, oba dva jsme byli ztraceni ve svých vlastních myšlenkách. Teď však, co jsem o sobě dala nahlas vědět, se Edward jakoby opět zapnul a uvedl do chodu.

„Máš hlad, miláčku?“ zeptal se okamžitě. Tak nějak jsem to očekávala, takže mi automaticky vyskočil koutek vzhůru.

„Ani ne,“ odpověděla jsem popravdě. Hlad jsem opravdu neměla. Bylo mi prostě hezky. Blaženě.

Edward ale ignoroval můj vnitřní klid a v okamžiku mě přetočil na záda a dřepnul si nade mě. Vykulila jsem oči, ale ani nedutala. Věděla jsem, co bude následovat. Tohle dělal pokaždé. A jak jsem očekávala, vyhrnul mi triko až k prsům a pak sebral z nočního stolku olejíček, aby mi ho začal roztírat po kůži. Z očí mě přitom pohlcovala jejich bezedná a lákavá temnota. No, i tak jsem tušila, jak tohle skončí. Jakmile mi můj svérázný manžílek natře vše, co si usmyslel, odskočí pro něco k jídlu, i když jsem mu jasně pověděla, že hlad nemám.

„Copak, bojíš se, že by mi mohly zůstat strie?“ dobírala jsem si ho.

Po Nessie mi nic nezůstalo a já tak nějak cítila, že i když je ta samostatná planetka, nahrazující nyní moje břicho, obrovská, zřejmě to díky mé poloupíří podstatě dopadne podobně jako u prvního těhotenství.

Vlastně… Když jsem nad tím teď tak rozmýšlela, možná za tu moji nenáladovost v posledních dvou měsících mohl právě Edward. S Nessie jsem neměla nikoho, jen vzpomínky na to, jak jsem k ní přišla, tudíž bylo celkem normální, že jsem trpěla depresemi. A to i později. Kdežto teď mám milujícího upíra, pro nějž jsem láskou jeho existence. Byl tu se mnou, pomáhal mi. Především mě udržoval konstantně šťastnou a spokojenou. Uspokojenou. Protože já mohla mít uvnitř klidně i trojitý náklad, ale libido to nijak neuhasilo. Chtěla jsem ho skoro pořád. Škoda jen, že to byl právě Edward, kdo se držel dost zpátky, na uzdě. Obával se toho, že by mi mohl ublížit.

Ještě že já věděla jak na něj.

Někdy jsem si potom říkala, jak jsem něco podobného vůbec dokázala. Přišla jsem si totiž absolutně nehezká, nepřitažlivá a tlustá. Přesto, když se proti mně moje hormony spikly, dokázala jsem svést i toho tvrdohlavého upíra, mého muže.

„Bello,“ napomenul mě káravě tak, jak to uměl jen on. Věděla jsem, že ho žádné strie absolutně nezajímají. „Nelíbí se ti to snad?“ dodal v otázce, ale jeho vědoucí tón mluvil úplně opačně. Měl mě přečtenou.

„To víš, že ano, jen jsem si dělala srandu. Přesto hlad nemám,“ ubezpečila jsem ho s milým úsměvem.

„Ani moji chlapečci?“ vytáhl svůj trumf. S tímhle se mnou pokaždé pokoušel manipulovat.

„Ne.“ Tentokrát mě neobalamutí. Nikdo neměl hlad a vypěstovat si ze mě hrošici obojživelnou jsem mu prostě dovolit nemohla.

„No tak, lásko, musíš jíst,“ nabádal mě jako dítě.

„Ano, však já nic nenamítám, jen je správné jíst, když má člověk hlad, a já prozatím hlad rozhodně nemám,“ uzavřela jsem diskuzi.

„Ani žádnou dobrotu?“ nadhodil s andělskou nevinností. Moc dobře věděl, že sladkému jen málokdy odolám, jenomže teď se mi hlavou jako upozornění proháněl ten neforemný savec řadící se mezi nepřežvýkavé sudokopytníky, ve kterého jsem se díky Edwardově péči nechtěla proměnit ani náhodou.

„Ne,“ zavrčela jsem dotčeně. Hrál špinavou hru. 

Mizera!

„Tak dobře, ale,“ pozvedl výhružně naolejovaný ukazováček, „jakmile budeš chtít cokoliv zakousnout, ihned mi to povíš, ujednáno?“ nabízel mi vřele.

„Fajn,“ odsouhlasila jsem mírně znechuceně.

Staral se na můj vkus až příliš. I tak se ze mě vytratilo veškeré naštvání v momentě, kdy se ty jeho šikovné prsty zase pustily do díla. Jemně masíroval a vtíral ten olejíček do pokožky a odpovědí mu byly jemné šťouchance a kopance. To já si někdy připadla, jako bych měla uvnitř chobotnici.

„Lásko, vždyť víš, že tě miluju, a proto to se mnou už jiné nebude,“ dodal rázně na svou obhajobu a já to shrnula ze stolu jedním hlasitým povzdechnutím. Ano, v tomhle měl Edward asi pravdu. A co si budu namlouvat, stejně bych ani jinačího chlapa, než toho mého upířího otravu, nechtěla. Potěšeně jsem se uculila.

Ne, jiného bych opravdu nechtěla.

„Já vím,“ vydechla jsem zmámeně. „A já miluju tebe,“ pověděla jsem vážně s očima pevně chycenýma v těch jeho černých. 

Mohl by si na to už konečně zvyknout, no ne?

Jenomže pokaždé, když jsem mu to znovu řekla, vypadal, že buď štěstím exploduje, nebo ze mě přinejmenším všechno strhá, aby mi ukázal, že už ani jiného milovat nemůžu. Naštěstí si vždy vybral tu druhou možnost.

Ostatně jako i teď.

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Houslistka 59: