Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Houslistka 52

Houslistka 52Kam se Edward vypařil? A jak se to teď bude mezi Bellou a Edem dál odvíjet? Myslíte si, že ji podvedl?

 EDIT: Článek neprošel korekcí

52. kapitola

 

„Já- Ne. Já jen… Bylo mi horko,“ bránila jsem zbrkle, než mi došlo, že jediný, kdo tu má co vysvětlovat, byl právě on! „A kde jsi byl ty?“ vylezlo ze mě obvinujíc. No a co? Chodíme spolu a to, že mu někdo mým nedopatřením poškrábal auto, mu nedávalo právo zdrhnout do neznáma a neříct mi, kam že se to vlastně tak horlivě vypařil.

Edwardovi zmizel jeho ležérní úsměv.

„Musel jsem něco neodkladně zařídit,“ pověděl chladně a nálada se mu obrátila o sto osmdesát stupňů.

„A to bylo co? Oprava auta?“ vyptávala jsem se dál a naprosto ignorovala jeho přimhouřený varující pohled. I v té tmě mi bylo jasné, že bude temný jako samotná půlnoc.

„Ne,“ odpověděl neurčitě.

„Ne,“ zopakovala jsem zmateně. „Takže?“

„Musel jsem s někým něco probrat,“ mlžil dál.

„Probrat?“ vydechla jsem sklesle.

Bylo mi úplně jasné, čím se tenhle parchant bavil. Málem jsem si rozdrtila čelisti o sebe, když se do mě opřela nová várka žhnoucího vzteku. 

Lhář! 

Očima jsem utekla ke košili na zemi a zapřemýšlela, jak se k ní dostat, aniž bych ho musela požádat o pomoc nebo se před ním zbytečně neodhalila.

Proč jsem zatraceně vůbec v téhle ložnici zůstávala?

„Bello,“ pověděl z ničeho nic konejšivě. „Řeknu ti to všechno ráno, ano?“

„Cože?“

„To kde jsem byl, a co jsem dělal,“ doplnil rychle. „Stejně by ses to dřív nebo později dozvěděla.“

„Jistě!“ vybuchla jsem jak běsná. Nehodlala jsem čekat. „Taky mě to mohlo hned napadnout! Vlastně jsem to tušila,“ pokračovala jsem v mém výlevu a nevšímala si jeho překvapeného obličeje. „Chápu! Naprosto rozumím tomu, že ses naštval za to, co jsem vyvedla. To auto jsi miloval. Jasně! Kdo ví, kolik stálo? A já přísahám, že jsem to naschvál neudělala! Prostě mi jen nešlo nastartovat moje a na taxíka už bylo pozdě. Taky jsem ti měla zavolat a říct ti, že si ho půjčím. Kdybych se mohla znovu rozhodnout, Astona bych se ani nedotkla,“ vysvětlovala jsem naléhavě. Edwardova tvář se začínala mračit čím dál víc. Už už otvíral pusu, že promluví, a tak jsem ho rychle utnula a pokračovala. Z tohohle se nevykroutí. „To ale neznamená, že ses mi za to měl mstít!“ křikla jsem rozechvěle. „A už vůbec ne tímhle způsobem!“

„Mstít?“ zabručel nechápavě.

„A co jiného by to bylo?“ zuřila jsem. Tváře mi rudě plály a nebylo to horečkou ani studem.

„Nechápu,“ oznámil mi klidně a překřížil si ruce přes hrudník. Zato mně nervy pomalu, ale jistě povolovaly.

„Ty!“ zasyčela jsem a namířila na něj ukazovák. Jistě, tohle gesto se mi moc líbilo, tak proč bych ho nepoužila? „Utekl si jen proto, abys mohl nějakou přefiknout, a tak mi ublížit!“ osočila jsem se na něj. „Opravny byly tou dobou už dávno zavřené! Copak mě máš za blba?“

Edward zmateně zamrkal, a přitom se na mě díval způsobem, jako bych mu pověděla, že jsem právě spatřila zoubkovou vílu. Jenže netrvalo dlouho a zakabonění přešlo od bolestného výrazu až v nehoráznou zuřivost. Viděla jsem to na něm. Sotva se ovládal. Do dlaně popadl první věc, co mu přišla pod ruce, což byl plný hrnek už studeného čaje. Chvíli tam jen tak stál a vypadalo to, že se přemáhá k tomu, aby s ním v hněvu někam nešvihl. Nakonec se přece jen ozvalo zapraskání a všechno, co bylo dřív uvnitř, teď vyteklo nejen ven, ale zamočil si taky část košile a kalhot. Hrnek se rozpadl na několik kusů. Ty, co měl ale Edward v dlani, byly nyní jistě na prášek.

„Myslel jsem, že vykácení hektaru lesa cestou domů mi na uklidnění bude stačit,“ zavrčel mým směrem. „Pak přijdu sem, a teď abych začal pěkně od znova!“ vyjel pro změnu zase on.

Sklonil se až ke mně, i když jsem byla evidentně vyděšená. Nozdry rozšířené, vrchní ret ohrnutý.

„Nebaví mě ti neustále vysvětlovat, že bych ti nikdy nezahnul! Copak máš o mně vážně tak nízké mínění?“ zasyčel mi přímo do obličeje. Obezřetně jsem hlavou ucouvla vzad. Nemyslela jsem si, že by mi ublížil jakkoliv fyzicky, ale…

Jeden si nemohl být jistý ničím.

„Mo- Možná jsme se… unáhlili?“ vyžbleptla jsem koktavě a s očima vyvalenýma jak dva tenisáky na něj vyjukaně koukala. Edward se v okamžení napřímil a z mého sedu na posteli teď vypadal doslova obrovsky. Kolos tyčící se nad svou obětí. Když mi však mírným kývnutím odsouhlasil moje oznámení, žaludek se mi jak na povel scvrknul do bolavého uzlíku. „Tak- Takže jsi pro- pro rozchod?“ navrhla jsem tenounkým sopránem.

„Cože?“ zaburácel rozčíleně. „Co to plácáš?!“ Jestli jsem si kdy myslela, že před chvílí vypadal na hraně, tak ani omylem! To až nyní. Celý napjatý se od hlavy až po paty chvěl. Ruce podél těla křečovitě sevřené do pěstí a obličej? To bylo asi nejděsivější. Tvářil se jak masový vrah, co si konečně vyhlédl novou kandidátku k půlnočním hrátkám.

„Já… já –“

„Ty,“ zachrčel syčivě, „mi prostě nikdy neodpustíš, že!? To proto jsi chtěla vztah na zkoušku, protože ses už tehdy rozhodla, že mi ve skutečnosti žádnou šanci nedáš, co?“ štěkal tak hnusně, až jsem se naprosto automaticky přikrčila.

„To není pravda,“ pokusila jsem se mu chabým hlasem odporovat. „Nevěřila jsem ti, to proto jsem řekla tu kravinu se zkouškou,“ obhajovala jsem se. „Stejně ale vím, že takhle to nefunguje. Vztah buď je, anebo není. Nic víc, nic míň.“

„Tak proč mě chceš nechat?“ sondoval studeným hlasem, zatímco se ke mně opětovně nahnul a zhluboka nasál vzduch. Málem mi z toho vyschlo v puse. Na jednu stranu to bylo nehorázně sexy, protože takhle rozparáděný byl naprosto k sežrání, jenomže z druhého úhlu pohledu to taky mohlo znamenat, že jen větří kořist ke svačině.

„Já- Ty- My se k sobě nehodíme, prot- “ Nestihla jsem ani doříct větu, když ze mě Edward pohotově serval peřinu, aby mě mohl v příští vteřině přikrýt vlastním tělem. 

Kdy se vůbec stihnul vysvléknout?

Teď už jsem opravdu třeštila oči a srdce mi divoce pumpovalo vařící se krev do oběhu.

„Tak nehodíme?“ zachraptěl mi odhodlaně u ucha. Jeho ruka už ze mě v mezičase stihla dokonce servat i kalhotky. V puse jsem měla jak na sahaře, sucho a pusto, zatímco dole, v oblasti rovníku, se spustil pravý tropický liják. Pořádné horko a mokro.

Edward toho samozřejmě využil a bez dovolení se do mě natvrdo zasunul tak prudce, že jsem se ho musela chytit okolo krku, abych se pod ním vůbec udržela. Zůstal uvnitř, celý ponořený a s půlkami pevně staženými, absolutně bez hnutí.

Měla jsem podivně příjemný pocit, jako by uvnitř mě někdo zažehl bombu, která teď potichu odtikávala. Chladnou pokožku jeho těla jsem vnímala daleko intenzivněji než kdy jindy.

„Takže nehodíme?“ procedil skrze pevně scvaknutou čelist a hbitě ze mě vyklouznul, aby se v další vteřině mohl opět zasunout až po okraj. Tentokrát jsem hlasité zasténání neudržela. Přitlačila jsem stehna k jeho bokům. Potřebovala jsem uvolnit napětí a zároveň jej třeba i zastavit. Marně. Zakroužil pánví jen proto, aby mě donutil znovu skučet rozkoší. A nemýlil se. Ticho jsem rozhodně nebyla.

Nakonec sám oddálil obličej natolik, abych na něj viděla. Ten jeho vítězný úšklebek mě už ale nijak nevyděsil.

„Myslím, že jsme absolutně kompatibilní,“ zavrčel s roztouženou rezolutností a znovu se ponořil k mému krku, aby ho mohl posázet hromadou vroucích polibků.

V ten moment bych mu odkývala naprosto všechno už jen z toho důvodu, že jsem nikdy nic podobného nezažila. Milování nebo pouhý sex s Edwardem… V těch chvílích jsem si skutečně připadala úplná a celá. Jen on a já a nikdo jiný. V tenhle okamžik jsem uvnitř cítila nevysvětlitelnou správnost toho, co se tu právě odehrávalo. Edward byl jedinečný milenec, dokud mě však později nějak nenaštval. To on uměl.

Nyní jsem však nad něčím podobným vůbec uvažovat nechtěla.

Byla jsem v sedmém nebi.

Přirážel s náruživou hrubostí. Bral a zároveň dával vrchovatými doušky. Dál jsem se ho pevně přidržovala, doslova na něm přilepená, a odolávala nutkání mu projevit jakoukoliv náklonnost. Zbytečně. Chtěla jsem se tvářit pohoršeně a uraženě, ale instinkty nade mnou skoro ihned převzaly nadvládu. Prsty se automaticky pustily do vískání a projíždění těch střapatých vlasů a rty jsem se procházela po boku jeho hrdla.

Voněl jako neředěná esence smyslnosti, neřesti a ráje v jednom.

„Ano, miláčku,“ zabručel rozechvěle a zjemnil rytmus přírazů. „Bože, Bello, já tě tak miluju,“ vyrážel skoro bez dechu v divokém pumpování.

Nechtěla jsem, aby zpomalil nebo mi povídal tyhle sladké hovadiny. Nelíbilo se mi to! Nevěřila jsem mu! Chtěla jsem ho, to ano, jenže jsem přitom nedokázala poslouchat jeho lživá prohlášení. Nemiloval mě. Věděla jsem to. Kdyby jo, zachoval by se dnes večer, když jsem přijela, úplně jinak.

„Buď zticha!“ napomenula jsem ho zadýchaně se stoupou hořkosti v hlase.

Chtěla jsem si to jen užít!

„Miluju tě,“ zopakoval provokativně upřímným tónem, který mě rozzuřil. Místo jazyka jsem tedy na jeho ušní lalůček použila zuby. Zakousla jsem se, ačkoliv bylo naprosto bez šance, že bych mu jakkoliv porušila kůži.

„Lháři!“ zachrčela jsem pořád ještě svírající jeho pokožku mezi zuby. Edward zasténal, hned nato se do mě zarazil až po kořen a já ucítila, jak se do mě celý třesoucí vylévá. Rozechvělo mě to taky.

Tímhle to však neskončilo. Okamžitě totiž započal tam, kde to před chvílí tak nečekaně a chvatně utnul.

Upíři a jejich potence? 

Ta byla legendární.

Dál pánví zběsile ustupoval nazad a pak se zas nezastavitelně rozjížděl vpřed. A zároveň u toho tak smyslně a nahlas vrčel, že stačilo jen pouhých pár přírazů a já uvnitř konečně ucítila opravdový blažený výbuch. 

Na tohle jsem čekala celou dobu! 

Od tohohle úžasného stavu bytí nás držela daleko jenom naše holčička, která jako by vždy věděla, kdy zakročit. Omotala jsem se okolo Edwardova těla jako druhá kůže a nos zabořila hluboko mezi jeho krk a klíční kost. Zhluboka jsem vdechovala to úžasné aroma a zároveň se pokoušela uklidnit. Nešlo to. Dole jsem se kolem něj nepřestávala v intervalech pevně svírat a musel to být ten nejdelší orgasmus, jakého jsem kdy dosáhla.

Rozhodně byl nejkrásnější.

Ani on už na nic víc nečekal, udělal pár dalších rychlých pohybů boky a vydal se za mnou k branám Edenu. A když se na mě pak opatrně zhroutil, ústy nalepenými na mém upoceném čele, stále jsem byla naprosto mimo. Má mysl se nedokázala ničím hlouběji zaobírat, protože ten úžasný vrchol odmítal kulminovat, a tak jsem Edwardovu spodní část neustále ždímala v milostných křečích.

„Hm,“ vrněl slastně u mého ucha, „tahle masáž je víc jak příjemná.“ Malinko se nadzvedl, aby se na mě mohl podívat. Oči mu zářily naprostou radostí, ale také čímsi extrémně mužským. Doufala jsem, že se mu nezačne čepýřit hřebínek. Pak však zvážněl. „Bello, ty máš horečku?“ dodal rychle a stejně tak se znovu sehnul k mému čelu. Jeho příjemně ledové rty se na něj opětovně přitiskly. Zacukala jsem se, aby mi dal pokoj, ačkoli se mi to šíleně líbilo, takže… Ještě že nepolevil, alespoň tolik neutrpěla moje hrdost.

„Jo,“ odsekla jsem hrubě.

„To ale není normální,“ namítal lehce vystrašeně.

„Proč by nebylo? Nejsem upír,“ konstatovala jsem chladně.

„Bello,“ napomenul mě a zakroužil přitom pánví. Zúžila jsem na něj oči a pokusila se pohřbít nové vzrušení, co se mi tělem rozlilo jako bouřlivá marea*1 (italsky: vlna).

„Možná nejsi upír, ale člověk už taky ne. Carlisle mi říkal, že jsi od narození Renesmé nemocná nebyla. Dokonce ses prý zahojila nadlidskou rychlostí.“

„Ty se o mně bavíš s tvým otcem?“ vybafla jsem znechuceně. 

Kdo ví, co mu ještě napovídal?

„Ano,“ odpověděl nevinně. „Chtěl jsem o tobě vědět všechno,“ dodal ledabyle. „Přece jen jsi láskou mé existence, tak –“ Vrazila jsem mu.

Byla to sice jen názorná facka, protože to v naší pozici lépe nešlo, ale jasně jsem mu tím sdělila moje stanovisko. Mohl mě zastavit, ale neudělal to. Čelist se mu vzteky napnula a pohled byl pořád stejně černý.

„Už toho mám dost!“ okřikla jsem toho ničemu. „Slez ze mě! Okamžitě!“ nervovala jsem. Doslova. Ruce se ho pokoušely shodit, jenže mi je nakonec obě uvěznil nad hlavou. Frustrovaně jsem mu zavrčela do obličeje. A nyní už se opět bavil!

Bídák!

„Jestli nechceš další kolo, lásko, tak bys tohle vrčení měla vynechat. Netušíš, jak afrodiziakálně to na mě působí,“ oznámil mi s laškovným úsměvem. Znovu udělal pár demonstrativních přírazů, zatímco jeho tvář pozbyla jakéhokoliv náznaku žertu. Zvážněl. „Měli bychom si promluvit hned!“

„Jo, to měli,“ zasyčela jsem nabroušeně s očima výhružně zúženýma. „Takže ze mě laskavě vypadni!“

„Myslím, že je mi dobře tam, kde jsem,“ zavrněl s nosem přejíždějícím po hraně mojí čelisti a v lenivých přírazech mě zase zbavoval zdravého rozumu. Ano, tohle bylo naprosto příjemné mučení.

Pak to opět utnul. Tak to ne!

S chutí bych ho nejraději zaškrtila, kdyby to šlo!

„Miláčku,“ promluvil zamilovaným tónem, až mě tahle lež zabolela hluboko v srdci. Nesnášela, nenáviděla jsem ho za to, že mi věší bulíky na nos, zatímco já… ho skutečně miluju! „Teď bych ti rád pověděl, kde jsem v noci byl, a přísahám už nejméně pomilionté, žádná ženská v tom prsty neměla,“ promlouval ke mně uklidňujíce, s podivně smutným hlasem. Já mu stejně nevěřila jediné slovíčko. „Klidně se zeptej Emmetta,“ navrhl nakonec smírně.

„Jasně,“ odfrkla jsem nezaujatě. „Tomu tak budu něco věřit!“

„Isabello!“ zavrčel už zase vytočený Edward.

„Co?!“ osočila jsem se na něj stejně hnusně. Ne-li hůř.

„Takže,“ zabručel naštvaně a jeho tvrdý temný pohled se zachytil toho mého. Skeptického. „Ohledně toho auta,“ promluvil najednou a mně v okamžení poskočilo srdce. Stačilo na to jen pomyslet a můj tep byl až v nebesích. Ztěžka jsem dolů poslala nově utvořený knedlík v krku a vzteklá nálada se vypařila.

Byla jsem si naprosto vědoma toho, že tohle jsem podělala na celé čáře. Stačila by i smska, v níž bych Edwarda poprosila o dovolení. Třeba by řekl ano, i když jsem měla obavy, že by mi to spíš zatrhl. Proto jsem mu nic nepověděla. Chyba. Velká chyba! Jenže se s tím nedalo už nic udělat. Alespoň že věděl, jak na tom jeho miláček Aston je.

S napětím jsem čekala jeho slavný výrok.

„Ať ho klidně vezme čert!“ zahučel rozvášněně a zároveň i vztekle. „Sakra, Bello! Proč jsi nezavolala prvně mně?“ vydoloval ze sebe nakonec rozbolavěle, a tím mě překvapil.

Copak mu na tom autě nezáleží?

Tak proč to všechno?

„Bála jsem se,“ vystřelilo to ven přímo nad-světelnou rychlostí. Zmučeně si povzdechl a konečně ze mě vyklouzl. Ucítila jsem jen nesnesitelnou prázdnotu, ale zakázala jsem si nad ztrátou našeho intimního spojení jakkoliv smutnit. Překulil se vedle a než jsem se nadála, přitáhl si mě do náruče. Překvapením jsem zalapala po dechu.

„Nechci, aby ses bála, miláčku,“ pronesl skuhravě.

„Tak mě neděs,“ navrhovala jsem ochotně.

„Ale jak tě straším? Snažím se být… Ne, nesnažím, prostě takový najednou jsem, ať to chci nebo ne. Toužím, abys byla nepřetržitě šťastná, ale nedaří se mi to. Alespoň ne vždy. Nechápu, kde dělám chybu,“ dodal sklíčeně a políbil mě na spánek. „Jak ti je? Ta horečka, myslím, ustupuje, už tolik nepálíš,“ pronesl po chvíli ticha potěšeně.

Vnímala jsem ho jen okrajově, protože moje nitro se právě setsakramensky stydělo. Když jsem se nad sebou teď tak najednou zamyslela, věděla jsem ihned, proč se Edwardovi nedaří mě udělat stoprocentní šťastlivkou. Mohla jsem si za to především sama. Ovšemže tu byla i jeho minulost, kterou jsem mu sice odpustila, jenže se mi ji z hlavy nikdy nepodařilo dostat úplně, takže ať se dělo, co chtělo, vždycky jsem si u Edwarda představovala to nejhorší.

A to i nyní.

Vše byla opravdu hlavně má vina. Žárlím, a to naprosto nepředstavitelně. Můj mozek si k tomu dodal i rozumné argumenty, jimiž byl vzhled, Edwardův dřívější výběr partnerek a pak jeho záletnictví. 

Jak bych si kdy mohla udržet někoho tak náročného?

Nenasytného?

A hlavně tak krásného? 

Neexistoval hezčí upír nebo člověk. Tajně jsem ho milovala a nedokázala mu to přiznat. Děsilo mě to.

Co se stane, až si mnou bude opravdu jistý?

„Proč jsi utekl, aniž bys mi cokoliv řekl?“ nadhodila jsem šeptem. Jeho tvář se nad mou otázkou zakabonila.

„Slyšel jsem rozhovor mezi tebou a Jasperem,“ osvětlil mi. „Ukládal jsem právě malou, když mi do hlavy vklouzl tvůj ubrečený hlas. Nedovedeš si představit, co za představy mi v ten moment kolovaly hlavou. Byl jsem jak paralyzovaný, dokud jsem nepochopil, že se ten váš rozhovor týká Astona,“ povídal naprosto klidně a dlaní mě pomalými krouživými pohyby hladil po spodní části zad. „Jakmile jsem se jakžtakž sebral, vyrazil k němu do pokoje. Chtěl jsem si s tebou promluvit sám, uklidnit tě, ale ten blbec mi tě nedal. Nakonec jsem mu tedy alespoň našeptával, co ti má říct, než- “ odmlčel se s pohledem ztraceným kamsi do dálky. I to jemné hlazení na okamžik ustalo. „- jsi to neřekla naplno. Že se mě bojíš proto, co jsem ti naposledy udělal, abych se pomstil Alice. Prozřel jsem. Jako bys mi vzala srdce do dlaní a udělala z něj v ten okamžik prach,“ pověděl tichým roztřeseným hlasem, až mi do očí vhrkly slzy.

Překvapeně se po mně podíval a zamračil se.

„Neplač,“ dodal vážně s polovičatým úsměvem, který nebyl radostný.

Objala jsem ho okolo krku a přitáhla se ještě blíž.

„Mrzí mě to, Edwarde,“ vylétlo ze mě vzlykavě. „Máš úplnou pravdu,“ přiznala jsem. „Pořád od tebe čekám to nejhorší, víš? Nemůžu se toho zbavit. Nevím jak.“

„Možná bychom mohli zkusit být k sobě otevřenější a upřímnější? Bude to těžké, ale my to zvládneme. Co ty na to?“ navrhl s mírným zaváháním v hlase.

„Jo,“ zavrněla jsem mu do krku a uvnitř mě se všechno od radosti zatetelilo nad slovíčkem my.

„Tak já začnu, hm?“ nadhodil už zase seriózně a já mu to jen souhlasně odkývala. Nekoukala jsem se na něj, stačilo mi pohodlí blízkosti a vůně Edwardovy kůže. „Fajn,“ vyžblebtl nejistě. „Trnul jsem doslova hrůzou, než ses konečně ukázala na naší příjezdové cestě. Porval jsem se dokonce s Jasperem kvůli tomu, že z tebe nevymámil místo, kde stojíš. Já se tak moc bál, že by ses cestou mohla vybourat. A to všechno jen kvůli mně a –“

„Ne, tvoje vina to není. Kdybych si bez dovolení nepůjčila Astona, nikdy by se to nestalo,“ hádala jsem se zapáleně.

„To možná ne, ale taky by se určité věci neudály, nedaly do pohybu, a já bych tě nikdy plně nepochopil. Například to, proč mě neustále podezříváš z nevěry nebo voláš Jazzovi, když máš problém. Já se tím nijak hlouběji nezabýval. Pro mě jsi prostě láska mojí existence, což mluví za vše. Nikdy žádná jiná. Všechno je koncentrováno jen tvým směrem. Myslel jsem si, že jsi to v soužití s mojí rodinou pochopila,“ dodal zadumaně.

„To ano, ale ty… jsi Edward Cullen,“ pronesla jsem ve stylu mafiánského Bose. „Na škole jsi nikdy s nikým nechodil a na všechny se tvářil povýšeně. Tehdy jsem si to moc neuvědomovala, protože, asi jako všechny okolo, jsem do tebe byla úplně paf, takže –“

„Úplně paf říkáš?“ přerušil mě žertovně a jeho dlaň sjela drze až k mému nahému pozadí. Přitáhnul si mě tak těsně, že jsem cítila každičký milimetr jeho najednou vzrušeného těla.

„Hej!“ okřikla jsem ho na oko naštvaně. „Rozptyluješ!“

„Když ono to jinak nejde,“ zaševelil temně a zakroužil boky. „Tohle zamilovanému upírovi přiznat nemůžeš,“ dohadoval se toužebným hlasem. „Zvlášť pokud jsi ještě ke všemu nahá a v jeho náručí,“ zakončil mručivě a nadmíru spokojeně.

„Edwarde,“ zaprosila jsem tenkým hláskem. Pokud se nedokázal ovládat on, tak já byla totálně v háji. A já chtěla, ne, musela pokračovat. „Zkrátka jsem si po těch všech zkušenostech s tebou nebyla jistá, jestli vůbec milovat dokážeš,“ vysvětlila jsem už zas tomu plně koncentrovanému upírovi. Koukala jsem mu do očí a přemýšlela nad tím, co se mu asi tak honí hlavou.

„Tohle naprosto chápu,“ pověděl nakonec ubitě. „Ale teď se zkus vžít zase ty do mě. I Jasper ti řekl, že tě miluju a on by nikdy nelhal. Vím to proto, že tě má raději jak mě, a to jsme spolu žili jako bráchové pěkně dlouho. Ani nevíš, jak strašně na něj žárlím,“ prozradil tohle malé tajemství.

„Nemáš proč. Nikdy jsem ho nebrala jako víc než bratra,“ uklidňovala ho pro změnu já.

„Možná ne, ale věříš mu a mně ne.“

„To je snad pochopitelné,“ bránila jsem se. „S Alice mi pomohli. Zachránili mě. Prvně jsem si rozuměla víc s ní, ale později se můj vztah k Jazzovi prohloubil a… Dokážu se s ním bavit naprosto o všem. Nebojím se ho. Nikdy mi neublížil, ani mě nezradil.“

Edward se celou dobu tvářil pořád víc zachmuřeně.

„Taky bych si přál, abys mi takhle věřila. Celou mojí bytostí toužím po tom, abych to byl já, komu se jednou budeš svěřovat se vším a bez zábran nebo strachu,“ vylíčil mi svoje přání. A přesně tohle bych tolik chtěla i já sama. Mít někoho, na koho se můžu plně spolehnout. Věřit mu a on by byl navždy jenom můj.

Mohl to skutečně být Edward?

„Ano, zní to úžasně,“ špitla jsem okouzleně a konečky prstů mu přejela po tváři. Edward zavřel oči, tichounce zavrněl a to příjemné dunění se z jeho hrudníku přenášelo i na mě.

Pozorovala jsem a zároveň si do mysli vrývala každou částečku jeho překrásného obličeje, jenže zrak mi tak jako tak pokaždé skončil na těch dokonale plných rtech. Nesměla jsem se však příliš rozptýlit, protože by pak hrozilo, že tenhle rozhovor nikdy nedotáhneme do zdárného konce a já ze všech sil potřebovala, abychom si to jednou provždy ujasnili.

Když pak Edward otevřel oči, plály… láskou. Poznal by to i slepý. Ten sval v hrudníku se v odpovědi splašeně rozbušil.

„Bello, když jsem zjistil, že tě miluju, samotného mě to naprosto vyděsilo, věř mi. Choval jsem se jak naprostý idiot. Snažil jsem se tě získat způsoby, za které se nikdy nepřestanu stydět a už vůbec nechci, abys mi to někdy odpustila. Přesto od okamžiku, co jsem tě poprvé po dlouhé době uviděl v tom kostele, to bylo jako blesk z čistého nebe. Uvnitř jsem to pochopil hned, protože to tam bylo od té chvíle, kdy jsem se k tobě zachoval jako barbar. Tenkrát…“ Na vteřinu se odmlčel, jako by sbíral odvahu. Políbila jsem ho tedy do koutku těch nebesky dokonalých rtů. Ten impuls se prostě nedal zastavit. „Byl jsem každou noc dole a sledoval tvůj byt. Netušíš,“ pokračoval, zatímco já na něj právě koukala jak čerstvě vyoraná myš, „kolik ovládání mě stálo, abych se nerozběhl nahoru a neutěšil tě. Neudělal jsem to jen z toho důvodu, že jsem věděl, jak bys to vzala. A když jsem tě pak týden nezaslechl, rozhodl jsem se, že to za každou cenu prohlédnu. Načapala mě však přitom tvoje domácí. Aspoň mi řekla, kde tě hledat.“

„Ty ses ale v nemocnici neukázal,“ obviňovala jsem ho.

„Ukázal. Chtěl jsem vystoupit z auta, když jsem si všimnul Alice a Jaspera, jak tě vedou domů. Oni si mě taky všimli, ale poslali mě do horoucích pekel. Zakázali mi vystoupit. Nechtěl jsem víc provokovat, ačkoliv jsem uvnitř cítil to zvláštní pnutí, které mě k tobě táhlo.“

„A proč jsi mi teda nevzal telefon?“ nadhodila jsem nechápavě poslední věc, ve které jsem neměla jasno. 

Proč by mě sledoval, a přitom mi nevzal hovor?

„Vzal bych ti to, ale v ty dny, kdy jsem tě doma už neslyšel, pro mě prostě mobil přestal neexistovat. Tys to nebrala. Ten den jsem si ho zapomněl doma, a když jsem se pak vrátil a našel tvůj zmeškaný hovor, měla jsi už telefon vypnutý,“ osvětloval mi nové informace. Srdce se mi bolestivě sevřelo.

To by znamenalo, že…

„Já- Volala jsem ti, abych ti oznámila, že jsem těhotná,“ pověděla jsem s tichou nejistotou. Netušila jsem, jak to vezme, protože se tvářil naprosto zdrceně.

„Ano, došlo mi to. Když se nad tím tak zamyslím, všechno to byla jen moje vina,“ dodal tristně a znovu si mě přitáhl do pevného objetí. Vypadal tak na dně. Ubitý. Dala jsem si za úkol mu nějakým způsobem alespoň trošku zvednout náladu. Netuším proč. Vím jen, že jsem Edwarda nechtěla vidět takhle zmoženého.

„Je mi to líto, když nad tím ale znovu zapřemýšlíš, co bys mi na to asi tenkrát pověděl?“ vyptávala jsem se s polovičatým úsměvem. „Hele, kotě, to ses asi spletla, ne? Mně to na hlavu nehodíš, rozumíš?“ imitovala jsem rozčíleného Edwarda. Moc se mi to nedařilo, přesto mi sladkou odměnou byl jeho jemně pozvednutý koutek úst. Tvářil se i trochu překvapeně a konečně ne tak pohřebně.

„Hm,“ zavrněl a políbil mi špičku nosu. „Snad máš pravdu. Byl jsem magor, jak podotknul správně Jazz, i když jsem mu pak za to dal na držku, přesto –“

„Nedej Bože aby ses přestal vychloubat, že?“ Tentokrát už se nahlas zasmál a mlaskavě mě políbil na pusu. Bylo to roztomilé, a tak… needwardovské.

„Nevím, co bych udělal,“ zamračil se. „Tenkrát bych si asi usmyslel, že se to na mě opravdu snažíš hodit jen proto, aby ses mi pomstila. Jak říkám, byl jsem pořádný kokot,“ podotknul správně. 

To teda byl!

„Co ta tvrdá slova?“ napomenula jsem ho káravě, jak to dělám i s mojí holčičkou.

„Důležité je, že je neslyšela Nessie,“ dodal a uličnicky se uculil. „A pak je to pravda,“ dokončil pevně. Vydýchla jsem si a posmutněle se pousmála. 

Ano, byla to pravda.

„A teď už není?“ nadhodila jsem nejistým hlasem.

„Ne,“ ubezpečil mě rázně. „A teď bych rád dovysvětlil tu věc ohledně toho, proč jsem se včera choval jako debil.“

„Poslouchám.“

„Víš, jak ve vypjatých situacích člověk nedokáže ani promluvit? Tak přesně tohle se včera stalo mně. Myslel jsem si, že něco podobného by se upírovi nikdy stát nemohlo, ale když jsem tě slyšel v telefonu, a pak pochopil, proč pláčeš, a že za to můžu já… Tím to začalo. Slilo se to všechno dohromady s obavami v tvé řízení, když jsi takhle rozrušená a zavalilo mě to. Nenáviděl jsem se za to, jak jsem všechno pohnojil už na začátku. Místo toho abych tě chňapnul a obletoval jako princeznu na hrášku, jsem se zachoval jako naprostý, nepříčetný kretén.“

Tiše jsem rozmýšlela nad tím, co mi tu říkal, a musela uznat, že v hodně věcech se nemýlil. Já se bála především Edwarda, a to hlavně proto, že jsem neustále očekávala probuzení té nejhorší stránky, až něco vyvedu. Nevěřila jsem, že by toho nebyl znovu schopný. Jenomže teď, když jsem ho tak poslouchala a cítila naprostou upřímnost, měla jsem zvláštní pocit, jako by k němu mé srdce přilínalo a srůstalo společně s tím jeho.

Nechtěla jsem, aby trpěl výčitkami.

„Musel jsem tě předat Jasperovi, protože mi připadlo, že na tebe za to všechno zlé, co jsem způsobil, prostě nemám nárok a soustředil se alespoň na to najít viníka. Hledal jsem v těch škrábancích pach, a taky ho našel,“ dodal neurčitým a možná malinko nejistým hlasem.

To bylo však fuk, hlavně že si to ten neřád konečně slíznul. Nepochybovala jsem o tom. Ve stavu, v jakém se tenhle upír včera večer nacházel, bych nechtěla být tím, na kom si chladil žáhu.

Nicméně to bylo taky pořádně překvapující.

Kdo to tedy byl?

„Kdo to udělal?!“ zopakovala jsem tuhle vnitřní otázku nahlas. Koukala jsem na něj a čekala odpověď. Nechtělo se mi věřit, že bych dotyčného mohla znát, ale i tak mě zajímalo, co to bylo za výkvět společnosti a jaký mohl mít motiv.

Edward se znovu zachmuřil.

„Toho člověka znáš,“ prozradil nakonec.

„Co-cože?“ zachrčela jsem nevěřícně a okamžitě se posadila, abych na Edwarda lépe viděla. Tohle byla naprostá změna celé situace.

Takže já toho neřáda opravdu znám?

„Ano,“ odpověděl vážně.

Myslí mi už brouzdala tři možná jména, protože jsem nevěřila, že by něčeho podobného byl schopný Rick nebo Mary. Ne, ti dva to jistě nebyli, tak?

Tamara?

Ron?

Nebo že by to nakonec udělal Matt?

Neměl by však být na jeho tanečním vystoupení někde hodně daleko?

„Kdo to byl?“ zavrčela jsem s očima zúženýma vztekem. Ten, kdo to udělal, se musel jednoduše mstít, ale proč? Chtěl, abych trpěla já? Nebo Edward?

„Vlastně je jich v tom víc,“ nadhodil nejistě. Srdce se mi nad tím prohlášením na vteřinku sevřelo a zaseklo, aby se hned nato roztlouklo jako běsný blázen. Cítila jsem, jak mi dole v krku vibruje hrdelní vrčení, ale udržela ho na vodítku.

Prožívala jsem agónii, bála se, a to všechno jen proto, že se někteří bavili na můj účet? Žárlili? Takže kdo jiný než Ron s Tamarou!

„Kdo?“ zopakovala jsem vztekle. Chtěla jsem ujištění.

„Matt a –“

„Vždyť ani není ve městě!“ skočila jsem mu sprostě do řeči.

Jen se zamračil. Okamžitě jsem si uvědomila, že ho musel cítit, a proti upířímu čichu byly moje námitky dosti chabé.

„Má podvrtnutý kotník a je u sebe doma už dva dny,“ vysvětloval mi pomalu a klidně. „I když teď už toho má pohmožděného daleko víc.“

„Víc?“ vypískla jsem vyplašeně.

„Co je?“ obořil se na mě uraženě. „Prvně bych ti rád připomněl, že to on nám klíči obkroužil auto a zničil lak, a za druhé bych rád dodal, že mě ze strachu napadl jako první a nemůžu za to, že do toho dal všechno. Řekl bych, že mu z pěsti nakonec zůstala jen marmeláda,“ uchechtl se spokojeně.

Ten smírný povzdech, co ze mě tak náhle utekl, mluvil za vše.

Samozřejmě jsem se na Edwarda nezlobila, dal jistě Mattovi pár do zubů, protože si to zasloužil, jen jsem nechtěla, aby ho kvůli autu i zabil. A pořád mi nešlo na rozum, jak mohl ten parchant vědět, že mám dole v garáži Astona? Vlastně jak mohl vědět, kde vůbec jsem? Z možné odpovědi se mi malinko sevřel žaludek. Sledoval mě snad? Už už jsem otvírala pusu, že se ho na to zeptám, když mi zpětně došlo, že Edward říkal něco o více lidech.

„Počkej,“ zastavil mě předtím, než jsem stihla promluvit, ačkoliv já si to v mezičase stejně rozmyslela, takže mi čelist jen naprázdno sklapla. „Dokončím to,“ dodal pevně. „Jak jsem už pověděl, ten bastard mě napadl jako první, a když si o mou čelist polámal i ruku se zápěstím, mělo to pro něj být dost bolestivé ponaučení, jenomže…“ odmlčel se a nejistě se podíval dolů, do míst, kde jsem se rukama zapírala do matrace. Dlaní opatrně překryl tu moji, nejblíže k němu, povzdechnul si a pak se mi opět podíval do obličeje. „Vyprovokoval upíra,“ šeptnul nevinně. „Nejenže mě napadl, ale kdybych tam neměl Emmetta, asi by z toho lidského červa nakonec moc nezůstalo. Takhle má jen ošklivě zlomený nos, protože mě bratr odtáhl dost zavčas, abych mu do hlavy neproboural díru, jak jsem byl vzteky bez sebe,“ dokončil stydlivě s hlavou znovu skloněnou.

Nemohla jsem lhát, že mě to přiznání ani trochu nevyděsilo, ale všechno to byla pouze moje vina. Kdybych si Astona nepůjčila, nikdy by se nic podobného nestalo. Ať si Edward říká, co chce, za všechno stejně mohla jen já. Z očí se mi automaticky spustily potoky slz. Už zase. Uvnitř jsem se za to začínala nenávidět, jenže to nešlo zastavit. Mrzelo mě, kolik nepříjemností se mnou tenhle upír má. Díky mně přišel o svoje drahé auto. Teda ne úplně, jenže i tak.

„Bello,“ přerušil mě Edwardův zmatený hlas. „Mě to mrzí. Neměl jsem mu tak moc ublížit.“

Zapíchla jsem do něj mokrý, přesto rozběsněný pohled. Jak si vůbec mohl myslet, že bych brečela kvůli tomu šmejdovi, díky němuž jsem poslední hodiny prožívala doslova peklo na zemi?

„Neomlouvej se!“ osočila jsem se na něj. „Nemáš za co. Ten… bastard, jak mi to jen mohl udělat? Jak vůbec mohl vědět, kde budu a s čím tam přijedu?“ vykuckávala jsem v pláči nechápavě.

„On to nevěděl, to Tamara mu napsala,“ vypustil jako by nic.

„Prosím?“ vytáhla jsem o oktávu výš.

„Vlastně to byl všechno její nápad, i proto mi přišlo nerozumné za to trestat jenom toho skunka. Vzhledem k tomu, že jsem mu viděl do hlavy, jsem zjistil, že se prvně nad jejím pomstychtivým plánem zdráhal. Tamara mu však brzy podkopala zbytky zdravého rozumu s tím, že se teď se mnou všude promenáduješ jak nějaká nadutá pávice, a podle ní to bylo jediné možné řešení, jak ti utnout křídla. Jak nás od sebe dostat. Rozdělit nás,“ vydechl poslední větu mírně zlomeně. A to mě opět donutilo propuknout v srdceryvný pláč. Vždyť se jim to málem podařilo.

Edward si mě přitáhl do náruče a konejšivě hladil po vlasech a zádech, zatímco druhou rukou mě k sobě držel doslova přikovanou. Jemně námi pohupoval.

„Neplakej,“ zaprosil chmurně a ten tón mi sevřel žaludek.

„Já- já nechci, ale… když mě tak mrzí, že jsem ti zničila auto. Teda ne já, jenže…“ Dál už jsem mluvit nedokázala. Byla jsem přecitlivělá a navíc se mi zdálo, že se mi vrací ta prokletá horečka. Edward celý ztuhnul, načež se mírně odtáhnul.

„Takže ty tady bulíš jen kvůli autu? A ne proto, že jsem tvému bývalému natrhnul prdel?“ vybafnul nevěřícně. Odpověděla jsem mu souhlasným odkýváním. Vždyť to auto stálo majlant a nikdo si s ním, krom Edwarda, nesměl hrát, nebo ho řídit. Popotáhla jsem. „Bože, ty jsi ale vážně trdlo, že?“ blábolil shovívavě. „Copak mě vůbec neposloucháš?“

„Poslouchám,“ vytáhla jsem mezi utichajícími vzlyky.

„Sakra, to není pravda!“ obořil se najednou celý uhádaný. „Kdybys dávala pozor, dozvěděla by ses, že mi na tom autě v porovnání s tebou nebo Renesmé vůbec nezáleží! K čertu s ním!“ rozčiloval se. „Ani mé rodiče nebo sourozence bych nedal! Jak už jsem řekl, ať to auto vezme čert.“

„Tomu nevěřím,“ vydechla jsem váhavě.

„Bello,“ pronesl něžně a natáhl mezi nás moje zápěstí s řetízkem, co mi dal na vánoce. „Tenhle šperk má pro mě nepředstavitelnou hodnotu. V porovnání s tímhle nebo medailonkem, co jsem dal Renesmé, je to auto… nic. Copak tomu nerozumíš? Já už vážně nevím, jak jinak ti to všechno vysvětlit,“ lamentoval ubrblaně.

Jediné, co mi však právě okupovalo šedou kůru mozkovou, byl fakt, že tenhle náramek má pro mého upíra větší hodnotu než samotný Aston. Tep mi nad tím přiznáním okamžitě vyletěl k nebesům a já se rozklepanými prsty okamžitě pokoušela zbavit toho cenného závaží. Jako by se mě najednou snažilo zadusit. Tak tohle si na hlavu nevezmu. 

Co když ho ztratím?

Nebo mě okradou? 

Bože, nechtěla jsem to ani domýšlet. Ještě že mi Edward prozradil jeho pravou hodnotu.

„Co to děláš?“ vyptával se udiveně právě on, když se mi snažil zabránit tu krásnou ozdobu rozepnout.

„Nechci to. Vezmi si ho pěkně nazpátek,“ rozhodla jsem věcně.

„Ale… Bello,“ zamumlal ubitě. „Nelíbí se ti?“

„Ovšemže ano, je dokonalý, ale takovéhle břemeno já na zádech nést nechci!“

„Cože? Jaké břemeno? Vždyť je lehký,“ namítal naoko nechápavě, bylo to poznat.

„Nebudu riskovat, že se mu něco stane nebo mi ho někdo ukradne. To ani náhodou!“

Edward vztekle zavrčel a hned potom i sprostě zaklel, když mi chňapal po zápěstích, aby mě mohl zastavit. Samozřejmě jsem skončila pod ním. Vmáčknul se mi mezi nohy, ruce uvěznil nad hlavou a nevěřícně mě sledoval. Vykulila jsem na něj na oplátku oči a čekala, co se bude dít dál.

Stejně mu ho dřív nebo později vrátím!

„Jsem to ale blbec!“ nadával sám sobě tiše. Pak se konečně zahleděl do mojí tváře. „Proč se takhle chováš? Chceš mě znovu ranit? Dělá ti to snad dobře?“

„Ne, to vůbec ne, jen… nechci, aby se tomu náramku něco stalo třeba i pouhým nedopatřením. To po mně přece nemůžeš chtít,“ naléhala jsem na něj. Copak mi nerozumí? Teď když mi osvětlil, na jakém stupínku v kurzu hodnot jeho věcí leží tenhle šperk. Už s Astonem jsem se ocitla na samém dně hrůzy, když jsem ho našla poničeného, co by se stalo, kdyby…

Ne, dost! Raději nad tím ani nepřemýšlet.

„Bello, je to dar. Je tvůj, a pokud ho budeš chtít dát slisovat nebo roztavit či prodat, pak je to čistě tvoje rozhodnutí. Nechtěl jsem tě nějak vystrašit nebo rozrušit. Pokusil jsem se ti jen ujasnit, jak moc je pro mě Aston v porovnání s jinými věcmi bezcenný, rozumíš? Tenhle náramek je jenom tvůj, ať se s ním stane cokoliv.“ Nedůvěřivě jsem si ho prohlédla. „Cokoliv!“ zopakoval tvrdě s obočím razantně pozvednutým a očima pevně zavěšenýma v mém pohledu. „Jsou to jen věci, miláčku,“ pronesl už zjemněle, pustil mi zápěstí a začal mi prsty otírat mokré tváře. „Nic pro mě nemá větší hodnotu než ty nebo má dcera, to mi věř. Absolutně nic.“

Ztuha jsem, polkla ten obrovský knedlík, co se mi po tomhle prohlášení udělal v krku. Dlaněmi jsem automaticky přejížděla po jeho pevných zádech a cítila, jak mě v očích opět pálí slzy, ale zakázala jsem si pustit je ven.

„Já… Však víš. Někdy mám strach, že se kvůli něčemu naštveš a pak mi ublížíš,“ vysvětlovala jsem znovu moje nejhorší obavy. „Ne fyzicky, ale psychicky. A děsí mě to,“ dodala jsem šeptem. Chtěl přece upřímnost, ne? Tak tady ji má. Bylo to tak nádherně osvobozující moct mu prozradit, co mi leží v hlavě a čeho se obávám, i když se zas posmutněle zachmuřil.

„Naprosto tě chápu, zlatíčko, jenomže ty bys zase měla pochopit, že já tě opravdu miluju, takže prvně, než bych ti jakkoliv ublížil, bych se sám raději zabil.“ Usmíval se na mě, ale mně to vtipné nepřišlo ani trošičku. „Nežertuju, jestli je tohle to, co si myslíš,“ poznamenal z ničeho nic vážně a s tím se proměnil i celý jeho výraz. „Jsi můj život, Bello. Všechno, co mám. Ty a Renesmé. A i když malou nesmírně miluju, přesto jsi ty jediná láska mé existence.“

„Edwarde,“ napomenula jsem ho.

„Miluju i naši maličkou, jen prostě jiným způsobem,“ pověděl vážně, ale z ničeho nic se opět zatvářil zarmouceně, když si mě překvapeně prohlížel. „Ta horečka se vrátila?“

„Asi ano,“ pípla jsem nervózně, protože kromě toho, že mi začínalo být šílené horko a kůže mi nepříjemně pnula, se uvnitř mě opět cosi probudilo. Ztěžka jsem vydechla, když mi došlo, že začínám silně vlhnout, a s každým nádechem, ve kterém jsem si do plic vtáhla Edwardovo aroma, to bylo jen horší. Dokonce mě to donutilo zapomenout na moje ex kamarády, u kterých jsem si pořád nebyla jistá, jak se v jejich prezenci zachovám. A třebaže jsem se snažila sebevíc zkoncentrovat na cokoliv jiného než tvrdé tělo položené na tom mém, nešlo to. Měla jsem hlavu plnou jen upíra nade mnou. Jako bych z nenadání nedokázala ani smysluplně přemýšlet.

„Tohle se mi nelíbí,“ pronesl vážně můj starostlivý Edward a položil mi dlaň na čelo. Ten dotyk mě donutil vzrušením vydechnout a on se zamračil. „Nikdy dřív jsi horečku neměla,“ dodal šeptem.

Nedokázala jsem už víc odolat, a tak jsem mu mezi stehny vyzývavě stiskla boky a propnula pánev. Edward se překvapeně o něco víc nadzvedl na rukách, a když zhluboka začichal, jeho dřívější medové tůně se okamžitě proměnily v nekonečně temný a hluboký vesmír. Podívala jsem se dolů mezi nás a neušlo mi, že přímo před mým nedočkavým pohledem opět ztvrdnul.

Tentokrát jsem ten tichý sten nezadržela.

„Bello,“ napomenul mě chraplavě. Sotva se ovládal. „Něco s tebou je,“ objasnil mi to, co jsem i já sama věděla úplně jasně. Ano, nehorázný chtíč mi spaloval všechny rozumně uvažující námitky a postřehy. Chtěla jsem ho a byla roztoužená jako nikdy. Ty hříšné myšlenky mě téměř zalykaly. Navíc jsem v klíně cítila nepříjemné chvění a představa toho, že mě Edward brzy vyplní, pro mě byl naprostý ráj. „Hoříš.“

„Tak mě zchlaď! Prosím,“ naléhala zastřeným hlasem.

Opravdu jako by se cosi zmocnilo mého mozku a těla a naprosto mi zabránilo rozumně uvažovat. Žádný filtr mezi pusou a hlavou. Šlo to ven tak, jak jsem to cítila a chtěla říct. V tomhle okamžiku by Edwardovi bylo jeho čtení myšlenek úplně k ničemu. Roztáhla jsem nohy a natiskla se blíž. Celé tělo se mi netrpělivě třáslo. Zaslechla jsem ještě Edwardovu malou stížnost ohledně toho, že tohle je všechno nějaké divné, pak mě ale konečně naplnil.

Ano, tohle bylo nepochybně přesně to, co jsem potřebovala… 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Houslistka 52:

 1
18.06.2020 [20:25]

anissska Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
pa-rá-da Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!