Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Houslistka 47

Houslistka 47Malá narušitelka v akci! XD

EDIT: Článek neprošel korekcí 

47. kapitola

 

Bella

 

Tiše jsem se soukala do kabátu, zatímco Mary s Tamarou už obě úplně oblečené plánovaly, jak se společně se svými chlapci zajdou pobavit někam do města. Zřejmě zase do nějakého nového klubu. Mě to ale momentálně absolutně nelákalo, a tak jsem nabídku s díky odmítla.

Skončili jsme až teď před osmou večerní a já jsem toho měla za celý den nad hlavu. Nejenže jsem musela během zkoušek a ladění stát, ale já si dokonce chytře obula mega vysoké jehlové podpatky. A to nemluvím o čase předtím, než jsme se k nějakému hraní vůbec dostali. Každý člen si totiž musel projít trojdílným peklem, které se skládalo z kostymérky, maskérky a jako poslední třešničkou na dortu bylo vyřízení náležitostí ohledně smlouvy a ohodnocení. Trvalo dobré tři hodiny, než jsme se vůbec dostali do sálu. Tolik byrokracie a zkrášlovacích procedur, ačkoliv se mnou moc práce neměli, a to ani s náhradním oblečením. A zítra se měl tenhle očistec celý opakovat, jen tentokrát už se mělo nahrávat naostro. Nechápala jsem tedy, proč nás tak zbytečně dlouho zdržovali v maskérně.

Když jsem konečně s Mary a Tamarou vycházela hlavním vchodem, protože kluci odešli vyzvednout svá zaparkovaná auta do podzemních garáží, postranním pohledem jsem si všimla, že u obrubníku už je přistavený Aston.

Edward samozřejmě na nic nečekal a elegantně vystoupil, aby se hned vzápětí mohl připojit k naší ženské trojce. Bylo mi to nepříjemné, ne kvůli němu, on vypadal naprosto dokonale, ale protože jsem zhruba tušila, co teď asi běhá hlavou Tamaře. Tvářila se jak zfetovaná a usmívala se, jako by právě vyhrála hned několik milionů. Nejraději bych se na ni vrhla a ukázala jí, čí chlap Edward ve skutečnosti je. Tak moc mi to její drze okukovaní a flirtovné pohledy vadily.

Probouzela ve mně něco podivně temného a násilného. Chutě, které jsem dřív nezažila. Jako bych si chtěla za každou cenu omarkovat teritorium, což se mi vůbec nepodobalo a nelíbilo. Výmluvně jsem si ho k sobě přitáhla a paží mu obtáhla pas tak, že moje dlaň skončila pod kabátem, v jeho zadní kapse u kalhot, přišpendlená na jeho pozadí. Jo, ten zadek byl prostě jedinečný. Naštěstí se ani Edward netvářil nijak spokojeně, když na něj Tamara hned vzápětí promluvila.

„Tak co? Půjdete s námi?“ dožadovala se jeho pozornosti, kterou jí však k mému zadostiučinění nevěnoval. Koukal na mě.

„Tamaro, jsem vážně naprosto vyřízená,“ obhajovala jsem se už podruhé, a snažila tak opět vykroutit z pomyslného nebezpečí.

„Edwarde?“ nadhodila prosebně tentokrát konkrétně, takže byl nucený se na ni podívat.

„Ne. Je mi to líto, ale doma na nás čeká Nessie,“ pověděl klidně a s jasně falešným úsměvem. Pak se však jeho oči stočily zpátky na mě a jeho spokojenost už nebyla ani trošinku hraná. „Hlídá ji Alice,“ doplnil mile a přidal k tomu jedno spiklenecké mrknutí. Vážně jsem netušila, jestli je to pravda nebo si to právě za pochodu vycucal z prstu jen proto, aby Tamara přestala naléhat. Koneckonců mi to ale bylo jedno.

„Navíc já už sotva stojím,“ vytasila jsem se s mojí skrytou zbraní. „Být na nohou skoro sedm hodin v kuse a ještě k tomu v tomhle,“ povídala jsem a rukou naznačila dolů, „je spíš za trest!“

„Jo,“ zastala se mě Mary s mírným pobavením. „Bylo mi tě celou dobu líto. Já mohla sedět, vlastně jsem spíš kvůli base musela,“ usmála se shovívavě. „Mohla bys být trochu ohleduplná, Tam,“ napomínala naši společnou kamarádku, která se momentálně tvářila, jako by spolkla slizkou ropuchu.

Plány jí zřejmě nevycházely tak, jak chtěla?

„Ukaž, odnesu ti to do auta,“ nabídl se mi Edward s pohledem přišpendleným na mých houslích.

„Díky,“ pousmála jsem se a podala mu je. Musela jsem sice vysvobodit ruku z jeho kapsy, ale alespoň se tu nebudeme dlouho zdržovat.

„Těšilo mě, dámy,“ dodal v pozdravu na rozloučenou a pak už ráznými kroky odcházel k autu. Pouzdro uložil do kufru auta. 

Copak tenhle sporťák nějaký má?

Zabraná do myšlenek na mého nového a neuvěřitelně sexy přítele jsem si ani nevšimla, kdy se ke mně Mary přisunula. Překvapeně jsem na ni pohlédla. Vypadala tak spokojeně. Tamara už pomalým krokem odcházela k autu za jejím manželem. Podvědomě jsem však tušila, že zřejmě pozoruje úplně někoho jiného jak Ronalda.

„Bello, ani nevíš, jak jsem za tebe šťastná!“ spustila Mary, jakmile jsme osaměly. Oči jí doslova svítily a i já se konečně cítila uvolněná a celkově dobře. „Jen doufám, že tenhle Edward nebude takový kretén jako Matthew. Nechci, abys trpěla. Zasloužíš si být šťastná a Renesmé si zaslouží otce. A co si budeme povídat. Skoro vždycky je lepší biologický než ten náhradní,“ vyprávěla smutně a vypadala zabraná ve svých vlastních myšlenkách. Nebo spíš vzpomínkách? Přitáhla jsem si ji k sobě a objala.

„Děkuju,“ špitla jsem rozechvěle.

„Nemáš zač,“ vyhrkla upřímně, když jsme se od sebe odtahovaly.

„Mám,“ doplnila jsem úsměvně.

„Tak zítra?“

„Jo,“ zakončila jsem vážně, i když se moje mysl momentálně cítila dost euforicky. Mary byla opravdová kamarádka. Tak nějak jsem to ve skrytu duše cítila, ale dokud se Tamara dneska nevytáhla před Edwardem, nečekala jsem to od ní.

Opravdu ne.

Odcházela jsem odtamtud s nakažlivým úsměvem. Unavená, to sice ano, jenže opětovně dobře naladěná. Edward, jakmile mě zmerčil, vyskočil z auta a chvatně ho obešel, aby mi mohl otevřít dveře. Neusmíval se a jeho pohled byl zachmuřeně potemnělý, to ale moji náladu nerozhodilo ani náhodou.

Posadila jsem se dovnitř a okamžitě si rozepnula pásky na botách, abych se z nich mohla vyzout. Téměř jsem si úlevou nahlas vzdychla, když byly moje nožky opět volné. Jen představa, že si ten nástroj mučení budu nucená ještě na několik minut znovu obout, mi poměrně lehce zkazila moji veselou náladu. Povzdychla jsem si.

Edward se téměř okamžitě rozjel, i když prozatím mlčel jak zarytý, což se mu vůbec nepodobalo.

„Stalo se něco?“ nadhodila jsem jako první. Ať už to mám za sebou. 

To by mě zajímalo, co mu zas přeletělo přes nos.

„Proč jsi mi to neřekla?“ oplatil mi otázkou.

„Co?“ naléhala jsem nechápavě, jenže jsem mu opravdu nerozuměla.

„To, že tě ten bastard podvedl!“

„Cože? Jak…?“

„Mary na to teď myslela,“ doplnil. Znovu jsem vypustila veškerý vzduch z úst a vážně se na něj podívala.

„Copak je to důležité?“

„Jo!“ zavrčel.

„Ale Edwarde,“ namítala jsem už znovu naštvaná, „pro mě je to takhle jednodušší, víš?“

„A to jako proč?“ obrátil se na mě. Na tváři nechápavý výraz smíšený s tím rozběsněným, prostě znovu unavující, i když i nehorázně k sežrání.

„Protože se tak alespoň necítím špatně, jak bych ve skutečnosti měla. Vždyť jsem ho podvedla taky!“ bránila jsem skunka, který dřív býval mým přítelem. Tedy nezastávala jsem se ho, jen jsem chtěla, aby Edward pochopil můj pohled na celou věc. Pro mě to bylo vyřízené. Proč by se měl zlobit na někoho, kdo se mnou chodil a díky jeho vážnému přešlapu už v mém životě není? A nebude. Měl být spíš spokojený, ne?

„Ten hajzl tě prachsprostě podvedl,“ stál si tvrdohlavě na svém.

„Ty to vážně nechápeš?“

„Ale jo, jen mě to štve takovým způsobem, že netušíš,“ vrčel si umíněně pod nos.

„Myslím, že nějakou hrubou představu mám,“ nadhodila jsem odlehčeně a pohladila ho po pravém stehně. Sykavě nabral dech do plic a teď už si mě ty dva temné uhlíky prohlížely úplně jiným způsobem než předtím. „Nezaobírej se tím,“ poprosila jsem ho vážně. „Do našich životů už nepatří.“

„Ale do té vaší skupiny ano, pokud se nemýlím,“ trefil se do černého. 

Tohle mu dělá starosti?

„To možná ano, ale pro mě už neznamená víc než jeden z mých životních omylů,“ pověděla jsem tvrdě a odhodlaně. Už mě celá tahle rozmluva začínala opravdu unavovat. Nechtěla jsem právě teď přemýšlet nad mým bývalým, když na to později bude času habaděj. Vlastně už jsem neměla v plánu věnovat přemýšlení o něm ani minutu svého života.

„Fajn,“ zasyčel. „Ale nemysli si, že tě v jeho přítomnosti nechám samotnou,“ doplnil naprosto vážně. Spodní čelist mi překvapením padla dolů, když se na mě s tím svým odhodlaným pohledem otočil. „To bych mu prvně musel utrhnout jeho nádobíčko a ruce, pak… možná!“

„Tohle už opravdu přeháníš!“ nařkla jsem ho ze zveličování. Copak by si asi zkusil? Myslím, že mezi ním a mnou bude ještě pořádná nevraživost. A pokud to bude potřeba, pak se budu vídat jen s Mary a Rickem, na ostatní se stejně můžu z vysoka vykašlat!

„Ne, Bello, viděl jsem mu do hlavy a ten chlap tě vážně chtěl. A já mám pořád takové nutkání mu pořádně ublížit!“

„Nepodváděl mě už dřív?“ vytáhla jsem něco jistého. Něco, u čeho by se snad mohl zklidnit.

„Nevím, v hlavě nic neměl, jen tebe,“ připustil neochotně. „Samozřejmě se víc zajímal o sebe, ale jiná ženská v jeho mysli nebyla, co si pamatuju,“ dodal už znatelně klidněji.

„Hm,“ ukončila jsem tímhle konverzaci na téma ‚Matthew‘. „A co Nessie?“ vylezlo ze mě rozněžněle. „Opravdu je doma?“ Snažila jsem se odloudit konverzaci do příjemnějších vod. Tam, kde to bylo jisté a klidné. 

Žádné divoké emoční vlnobití!

„Ano. Naše holčička to bez tebe prostě nedokázala vydržet,“ pousmál se už zase bezstarostný Edward. „Kdyby neusnula, jela by pro tebe se mnou. Ještě že je s ní Alice,“ obeznamoval mě s programem našeho malého ptáčátka. Těšila jsem se na ni. Vážně moc. Moje maličká. Jediná bytost, která mě dokázala úplně pokaždé uklidnit a navodit ve mně pocit míru.

Otočila jsem se čelem k oknu a koukala na ubíhající krajinu, zatímco vnitřek auta naplňovala jemná klavírní melodie. Neznala jsem ji, ale líbila se mi. 

Muselo to být něco nového…

„Bello?“ oslovil mě po chvíli ticha opět Edward. Obrátila jsem se jeho směrem. „Promiň,“ špitnul kajícně. „Nechci se chovat jako idiot, ale někdy mi to prostě ujede. Já- Jen nedokážu tolerovat, když se k tobě někdo chová špatně, i když třeba jen v myšlenkách. Nepřežil bych, kdyby se ti cokoliv stalo nebo kdybych o tebe měl přijít,“ povídal s hlasem plným obav. Srdce se mi nad jeho doznáním sevřelo a pak samozřejmě i zrychlilo. Dech mi ztěžknul, když na mě koukaly dvě temné, ale naprosto upřímné hlubiny. Cítila jsem, jak se mi horká krev nahrnula do tváří. Na tyhle citové projevy jsem ze strany Edwarda prozatím nebyla tak úplně zvyklá. „Miluju tě,“ dodal tak procítěně a ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal.

„Nepřijdeš o mě,“ ubezpečila jsem ho chvatně. Už jsem ale nedodala, že pokud mě podtrhne způsobem, jakým to udělal Matt, nebudu s ním mít nejmenšího slitovaní. Ovšemže bych mu Renesmé nezatrhla, ale pro nás dva by bylo navždycky všechno ztracené. Věděla jsem to. Dala jsem mu druhou šanci, ale pokud by měl vyhodit do vzduchu i tuhle, nebyla naděje.

„V to doufám,“ doplnil malinko posmutněle.

Tušila jsem proč, ale ta dvě slůvka, která by ode mne zřejmě tak rád slyšel, jsem prostě nedokázala říct. Strach byl mocnější. Tak jsem ho alespoň konejšivě chytila za ruku, kterou měl položenou na řadící páce. Konečně se usmál, propletl si se mnou prsty a přitáhl si hřbet mojí ruky k polibku. Koutky se mi samovolně vytáhly vzhůru a ty jeho taky. Pak naše ruce složil do mého klína.

Jo, Edwarde, miluju tě, ale copak ti to můžu říct? 

Nemohla jsem. Měl by pak nade mnou moc, a to jsem nemohla připustit. Nebo alespoň ne do té doby, dokud si jím nebudu úplně jistá. Neměla jsem zodpovědnost jenom sama za sebe, ale i za jednu maličkou potvůrku, která na mě už spokojeně čekala doma.

„Tak jaké to bylo?“

„Co?“

„No přece to nahrávání?“

„Ale, nedokážeš si ani představit!“ rozvášnila jsem se pohotově. Konečně jsem si mohla nahlas postěžovat, jak moc se mi tam nelíbilo. Povykládala jsem Edwardovi i to, co jsme neměli nikomu říkat. Musela jsem podepisovat nějakou šílenou smlouvu o mlčenlivosti, dokud se reklama neobjeví v televizi. Prostě noční můra. A on mě celou cestu až k bytu zaujatě poslouchal. Naslouchal, aniž by se vyptával a… prostě mě nechal žvanit. Na rtech mu bez přestání pohrával potěšený úsměv a byl tak nakažlivý, že se moje koutky držely vzhůru společně s těmi jeho. A uvnitř mě se zároveň s naším štěstím začínal rodit právě ten nejhorší možný pocit. Přesně ten, který mi jako gramofonová deska neustále dokola opakoval, že my dva opravdu patříme k sobě.

Nehorázně mě to vyděsilo.

Moje nová a daleko silnější láska, která se ve mně k tomuhle upírovi zformovala díky jeho novému přístupu a chování, ještě neustále narůstala. Děsilo mě to až do morku kostí. Nebylo to jako to, co jsem k němu cítila na škole. Tehdy to bylo jen obyčejné pobláznění. Líbil se mi, ale komu ne?

„Jsme doma,“ vyrušil mě právě Edward, který už zajížděl do garáže. Byla podzemní a každý box byl na dvě auta, takže se musel nacpat vedle mého BMWéčka, které tam bylo zaparkováno už bezmála měsíc bez toho, abych s ním někam vyjela. Jenomže když on mě všude vozil tenhle neodbytný upír.

A kde vůbec nechal Volvo?

„Vystupujeme!“ nadhodil hravě, i když pořád seděl na místě řidiče. S otráveným pohledem jsem se podívala po botách a zdlouhavě si povzdechla.

„Okamžik,“ napomenul mě Edward, když jsem se skláněla dolů s úmyslem si ten mučicí nástroj opětovně obout. Naštěstí to do bytu nebylo nikterak daleko, jenomže mi ty černé, japonské mrakodrapy zpod nohou najednou zmizely.

„Hej!“ okřikla jsem ho rozmrzele, ale to už z kufru vyhraboval pouzdro s houslemi. Když se pak dveře na mé straně otevřely, položil mi do klína ten malý futrálek a na něj ještě moji obuv s klíči. A? Bloumalo mi hlavou. 

Na papuče zapomněl?

Zmateně jsem se po něm ohlédla, to už se však jeho ruce stěhovaly pode mě. Překvapením jsem vypískla, protože tohle bylo vážně přespříliš. Nebyla jsem neschopná pohybu a ten kousek bych i na těch šteklech domů docupkala, třebaže jsem si jasně uvědomovala výhody tohohle sladkého gesta.

Vytáhl mě ven, i když jsem jasně nahlas protestovala, že to není potřeba. No, umlčela mě jedna mlaskavá pusa s dalším nakažlivým úsměvem, a tak jsem zmlkla. Jo, líbilo se mi to.

„Zamkni,“ přikázal mi, když kolenem opatrně zavřel dveře na mé straně. Poslechla jsem ho a usmívala se přitom tak široce, že mě z toho začínaly pobolívat tváře. Musela jsem mít opravdu ránu.

Ve výtahu jsem mu dokonce hodila ruce okolo krku, ačkoliv to bylo velmi složité, a přitiskla se k němu tak blízko, jak jen mi to ten náklad na klíně dovoloval. Edward tichounce vibroval a koukal na mě tím jeho slibně temným pohledem. Jako by tím hrdelním zvukem a barvou očí tahal za provázky přímo v mém nitru. Tak moc jsem po něm toužila, a abych se dokázala trošku uklidnit, začala jsem alespoň procvičovat prsty na nohou. A momentálně se cítila jako opravdová královna.

Přede dveřmi se opět zastavil a špičkou boty zaklepal. Do vteřiny se rozletěly a v nich postávala Alice. Ten úsměv, co jí na tváři dominoval, vypadal dost nepříčetně. Trochu mě to vystrašilo, protože jsem ji nikdy neviděla se takhle šíleně usmívat.

„Vám to ale sluší, zlatíčka,“ zapěla a samozřejmě si nezapomněla spokojeně plesknout dlaněmi. „Jo, jako dvě zamilované hrdličky.“ Nezmohla jsem se na nic jiného než jen zmučeně protočit oči. Tahle upírka byla ten největší optimista, kterého jsem kdy poznala. Neustále s dobrou náladou a ten její pozitivní náhled na všechno a spokojenost byly jako virus chřipky. A i když jsem ho nechtěla a všemožně jsem se proti tomu bránila, přenesla to na mě úplně pokaždé.

Chňapla jsem boty a hodila je dolů k botníku.

„Nic podobného už mi nikdy víc nekupuj!“ napomenula jsem ji vážně a ona si jen odfrkla. Mávla nade mnou rukou a vylezla ze dveří.

„Ty si taky pořád jen stěžuješ!“

„Nemám mramorová chodidla,“ osvětlila jsem jí fakt, na který zřejmě pokaždé zapomněla.

„Ne, to nemáš, ale taky ne úplně lidská,“ dohadovala se. „Na to nikdy nezapomínej.“

Edward mě opatrně položil, zatímco jsem přidržela pouzdro a klíče, aby nespadly, a jakmile se moje utahané nohy dotkly studené podlahy, mělce jsem si povzdechla. Bolelo to, ale taky příjemně chladilo. Konečně doma, zanaříkalo spokojeně moje podvědomí.

„Tak se tu mějte holubičky, a ne abyste mi vzbudili malou,“ instruovala nás ta rozjařená ďáblice. Vlasy jí při té divoké gestikulaci energicky létaly kolem hlavy. Tentokrát to byl Edward, kdo zvedl oči vzhůru předtím, než se po mně omluvně kouknul. Sebral mi z rukou všechno a jal se úklidu.

„Ahoj Al,“ dodala jsem šeptem a objala ji. S těžkým entuziazmem mi to vracela, až to skoro bolelo.

„Dobrou,“ špitla s rozjařenýma očima lapená v těch mých, pak se zakoukala kamsi do prázdna. „Čau Ede!“ dodala už trošku silnějším hlasem, třebaže ji ten upír musel naprosto jasně slyšet, i když by jen šeptala. „Tak já letím, s Jasperem máme už nějaký ten program,“ dodala s průhledným mrknutím a zmizela. Ani jsem jí nestihla odpovědět nějakou sarkastickou poznámkou, protože bylo zcela zřejmé, co měli ti dva na plánu.

V klíně mi při pouhé vzpomínce Edwardova vrnění před chvílí ve výtahu prudce zaškubalo. Tohle bude boj. Celá rozhozená jsem si prohrábla vlasy. Netušila jsem co dělat. Tohle všechno pro mě prozatím bylo naprosto nové. Moje tělo nikdy po nikom netoužilo tolik jako právě po tomhle upírovi. Občas se ten můj nezadržitelný chtíč zdál až nezdravý. Copak to bylo normální? Vždyť nymfomanie je nemoc! Jo, a to jsem si myslela, že jsem frigidní!

„Máš hlad?“ ptal se mě Edward, zatímco jsem přecházela přes kuchyň. Měla jsem namířeno k Nessie do pokojíčku.

„Jo. Jako vlk,“ vylezlo ze mě upřímně. Mrknul na mě a pak začal válčit s nádobím v kuchyni.

„Dobře, protože Alice tady něco sesmolila, jen to ohřejeme,“ pověděl potěšeně a strčil cosi, co vypadalo jako těstoviny, do mikrovlnky.

Já už se však nezdržovala a pokračovala dál. V té největší tichosti jsem nakráčela až k postýlce, ve které spinkala ta moje princezna. Byla tak překrásná, až to bralo dech. Dlouhé vlásky měla poházené po polštáři a ve snu se mračila tak silně, že u toho dokonce špulila ty svoje drobné rtíky. Prostě k zulíbání. Tak moc se podobala Edwardovi.

„Není dokonalá?“ ozval se mi za zády úsměvný hlas plný hrdosti. Měl na co. Sám si na ni zadělal. Okolo pasu se mi obtočily dvě studené paže a přitáhly si mě na jeho pevnou hruď. Nosem mi už bloudil ve vlasech a občas mě do nich i políbil. Strach z toho, že je všechno až příliš dokonalé, se vrátil v plné síle. Tahle pohádka přece nemohla trvat věčně. Nebo ano?

Doufala jsem jen v to, že už se nic nezmění.

„Je ti tak podobná,“ dodal stále tichým šeptem.

„Mně?“ vypadlo ze mě překvapeně. „Spíš tobě.“

„Barvu očí má možná po mně, ale tvar je tvůj, stejně jako ten srdcovitý obličej. A taky tak roztomile špulí pusinku. Docela jako její maminka,“ mluvil tak svůdně, že mi začínalo být pořádné horko. „A stejně tak barvu vlásků, tu má po mně, ale vlní se jí po tobě. V mojí rodině kudrnatí ani vlnití neexistovali,“ povídal zase potěšeně. „Nos je můj, ale rty tvoje,“ zakončil vážně a obrátil si mě čelem k sobě.

Srdce mi nějaký ten úder vynechalo, když na mě koukal tímhle způsobem. Po zlaté ani památka, přesto jsem si přes touhu, která mě v okamžení naplnila až po okraj, jasně uvědomovala, že mi konečně prozradil něco o svojí rodině. Nikdy jsme se o nich s Edwardem nebavili a Alice s Jasperem mi pověděli jen to, co o něm sami věděli. To, co jim prozradil. Nic víc, nic míň.

Další prostor jsem však k přemýšlení nedostala, protože mě ve vteřině vyhledaly jeho rty. Chladné, tvrdé a nekompromisní. Dech se mi začal splašeně trhat, když si jeho jazyk začal pohrávat s tím mým. Naštěstí netrvalo dlouho a ozval se zvonek na mikrovlnné troubě, a tak se ode mě Edward odtáhl. To tajemné pousmání si však mohl odpustit.

Kam by to asi dospělo, kdyby se neozval ten záchranný nebo zatracený spotřebič?

Horko. Horko. Šílené horko!

Nahnula jsem se nad postýlku, abych tu malou raubířku zakryla až po krk a ještě políbila na čelíčko. Teď už se nemračila, jen si něco zamumlala a rtíky natáhla ve spokojeném úsměvu. Pohladila jsem ji hřbetem ruky po tvářičce a než jsem odešla do ložnice, nechala jsem jí svítit dětskou lampičku a přivřela dveře od pokojíčku na minimum.

Převlékla jsem se do Edwardova trika, protože jinak to ani ten mezek nechtěl. Když jsem ale otvírala šufle s domácím oblečením, konkrétně tričky po Jasperovi, nebylo už po nich ani památky. Teď byla na jejich místě úhledně naskládaná ta Edwardova.

Kdy to ten neřád stihl?

A kde vůbec jsou ta Jasperova?

Tohle mě teda vytočilo. Vím, že jsme se na tom domluvili, ale měla jsem v plánu si to uspořádat sama. Ne, že se mi v mých věcech bude přehrabovat on sám. Tohle bylo hrubé narušení mého soukromí, ačkoliv Edward a slovo soukromí asi ani nešlo dohromady.

Cestou z ložnice, kdy mé pocity připomínaly spíš vachrlatou loď na rozbouřeném moři, chvíli napravo a pak zas nalevo, jsem si všimla v odpadkovém koši povědomé tuby. Oči se mi hrůzou rozevřely. 

On vyhodil zvlhčující gel, co jsem používala s Mattem?

Sakra, to se mi jako přehraboval ve všech věcech?

Teď už jsem byla opravdu pořádně vzteklá. Mohl být něžňoučký jako ten nejjemnější plyšák, tohle ale neuhraje. Bože, co si to dovoluje? Tuhle čistku jsem měla udělat sama, a taky že bych udělala hned, jak by se mi naskytl čas. Místo toho se mi v mých osobních věcech přehraboval Edward.

A to spolu oficiálně nejsme ani den!

Tváře mi zrudly jak vztekem, tak studem. Rozčíleně jsem si to po vojensku našlápla do kuchyně a přehnaně kostrbatě se posadila za stůl. Bublalo to ve mně. Uvidíme, jestli se přizná. Prozatím přede mnou přistál jen talíř se špagetami a masovou omáčkou. A červené víno. Vyklopila jsem do sebe půlku skleničky ještě předtím, než jsem se dotkla jídla. Edward si mě přeměřil z přivřených očí. Zřejmě mu to nedocvaklo.

Pustila jsem se do jídla, které bylo vážně dobré. Nečekala jsem to. I tak jsem měla zkaženou chuť, protože v mojí mysli se neustále promenádoval ten gel! Grrr! A třebaže jsem jedla až příliš agresivně a hojně to zalívala vínem, Edward prozatím mlčel a jen mě pozoroval. Až když byl můj talíř prázdný, výhružně jsem se po něm otočila.

Můj pohled mluvil jasně.

„Udělal jsem něco?“ nadhodil s andělsky nevinnou tvářičkou.

„To se ptáš mě?“

„Já nevím,“ kroužil okolo. Když jsem se na něj ale vztekle zamračila, povzdech si a spustil napjatý postoj ramen. „Dobrá, tak se omlouvám! Měl jsem se tě prvně zeptat, než jsem ti vyměnil starý trička za ty moje, ale když já neměl do čeho píchnout,“ dodal dvojsmyslně, až mi málem zaskočil další doušek vína, který jsem právě pouštěla dolů.

„Cože? Takže ses mi přehraboval ve věcech?“

„Ne,“ zamračil se. „Jen v tom šuplíku s tričky a -“ Tvář mu osvítilo poznání, ale hned na to se zamračil. „Ta věc byla schovaná mezi Jasperovýma tričkama,“ vyhrkl a bezradně rozhodil rukama. „Měl jsem to tam snad nechat? Budeš ho jako ještě potřebovat?“ dorážel na mě. Tentokrát vypadal popuzeně.

No, to jsme ale byli oba!

„Jo! Mohl se mi v budoucnu třeba hodit,“ nadhodila jsem pomstychtivě.

„Se mnou ho potřebovat nebudeš!“ hájil se arogantně Edward.

Zmetek!

„Vážně?“ Pozvedla jsem obočí a pak koukla dolů na obsah mojí skleničky, kterým jsem nervózně točila po jejích stěnách. Teď nebo nikdy! „Co když ne s tebou?“ doplnila jsem na oko rozverně. Edwardovi spadla spodní čelist a ztuhnul.

Stál tam za kuchyňským pultem, přimražený jako socha. Jeden koutek mi vítězně vyskočil vzhůru, ovšem jen na okamžik. Edwardova tvář se totiž začínala nebezpečně stahovat. Oči měl černé jako zimní půlnoc bez měsíčního svitu a vrchní ret se mu trhavě třásl. Nakonec mu napovrch ujelo jediné běsné zavrčení.

„Proto jsi to nevyhodila? Máš v plánu mě nechat?“ vrčel takovým zvláštním způsobem.

„A kdyby jo? Zakousneš mě?“ dobírala jsem si ho a jaksi nepochopila vážnost situace. Nebo ji jen úspěšně ignorovala. Koneckonců to byla jen jeho chyba. Nemá přede mě stavět alkohol, když jsem naštvaná.

„Ne,“ zachrčel. „Nikdy bych ti neublížil,“ dodal už jasněji a pokusil se opanovat. „Takže,“ polknul a z tváře mu utekly veškeré emoce, „máš v plánu mě nechat?“ zeptal se znovu tentokrát nečitelně. Zakroutila jsem nad jeho chováním hlavou a protočila oči. Dneska už poněkolikáté!

„Nemám to v plánu,“ pověděla jsem v rychlosti, abych ho zbytečně nedusila. „Jen mi vadí, když mi někdo slídí ve věcech!“ objasnila jsem vážně. „Udělala bych to sama. Prozatím na to ale nebyl čas. A pokud si ještě dobře pamatuju, není to ani den, co spolu chodíme.“

Edward dál nepřirozeně mlčel a jen mě pozoroval. Bylo mi to nepříjemné, ale možná jsem si to za moje hloupé chování zasloužila. Třeba si konečně uvědomil, že se mnou vůbec být nechce. 

Lépe dřív než později. 

Chystala jsem se znovu napít, abych tak ohlušila všechno, co se uvnitř mě právě dělo, když mi z ruky sklenička zmizela. Pohnula jsem se vzduchem. Příliš rychle, než abych to pořádně postřehla, a pak už se moje tělo ocitlo položené zády na sedačce. Edward mě nečinně zatěžoval, zatímco jsem se snažila chytit dech.

„Ty už jsi moje,“ zachraptěl odhodlaně s důrazem na slovíčko moje. Namáhavě jsem polkla a zmámeně přikývla. Ano, mohl za to nejspíš alkohol, že jsem to souhlasně odkývala, ještě ke všemu nadměrně spokojená, a ani mě to jeho přehnané ‚majetničení‘ nevyděsilo. 

Blbá! Jo, úplně pitomá a zamilovaná! 

Jeho tvář konečně roztála a ta bezcitná maska zmizela.

„Bello,“ zaprosil. „Já vím, že si to všechno vrchovatě zasloužím, za to, jak jsem se k tobě dřív choval, ale… Já tě vážně miluju, a tohle mě tak nehorázně vyděsilo. Kdyby upíři stárli, měl bych teď nejmíň o půl století víc. Nemůžu o tebe přijít. Prosím,“ šeptal. „Tohle už mi víckrát nedělej, pokud to nebudeš myslet vážně,“ dokončil zraněně a já se právě cítila jako obyčejná, nevyzrálá hňupka.

Přistoupila jsem na vztah, zapomněla na všechno, co mi kdy Edward vyvedl, a teď se tu podvědomě mstila? Tohle jsem nebyla já. Věděla jsem, jaký je a tušila, jak se zachová, nebo spíš co mu tím způsobím. Měla jsem mu nadat, aby si odpustil prohrabávání mých věcí, alespoň v začátcích, kdy se s ním teprve sžívám, ale já se rozhodla zahrát si na krávu. Doslova a do písmene.

„Omlouvám se,“ šeptla jsem provinile. „Už se to nebude opakovat,“ slíbila jsem opravdově. A myslela to vážně. Edward s každým slovem roztával čím dál víc.

„Děkuju,“ zavrněl rozechvěle, když mu moje dlaň sklouzla po tváři. Na okamžik i zavřel oči, pak je ale zase prudce otevřel. „A já se omlouvám, že jsem ti zasahoval do věcí, i když podle mě jako partneři bychom před sebou neměli mít žádné tajemství. Ale chápu to. Je to pro tebe novinka, že mě máš pořád doma a -“

„Na sobě,“ zahihňala jsem se nepříčetně, což pobavilo i jeho. Pokus o odlehčení atmosféry. Navíc jsem ho prostě chtěla. Bylo to jednoduché.

„Neměla bys tolik pít,“ napomenul mě se smíchem.

„Jsi snad můj otec?“ zavrčelo moje rozladěné podvědomí, a já to po něm papouškovala nahlas. „Nejsem opilá,“ bránila jsem se.

„Já vím, že ne,“ ujistil mě. „Opilou už jsem tě totiž viděl, a na to rozhodně nikdy nezapomenu.“ Tentokrát se culil on.

„Je tu snad něco k smíchu?“

„Ne, myslím, že v tenhle moment opravdu nic,“ zakončil vážně a jeho neposedná ruka už se mi neodbytně cpala pod tričko. I to zmizelo rychlostí blesku.

Jeho dlaně, rty a vlastně celé tělo se o mě už náruživě třelo a já mu to s neznámou naléhavostí oplácela. Prsty se probírala těmi jemnými bronzovými vlasy, zatímco jeho ústa si to pomalu šinula po sloupu mého hrdla směrem dolů. Ležel mezi mými stehny, a tak jsem mohla naprosto jasně cítit jeho tvrdou odpověď na naše mazlení, která se o mě bez ustání otírala. Rytmicky pohyboval pánví a bylo to tak neskutečně vzrušující, a to i přes všechny ty vrstvy oblečení. Tím jsem myslela jeho džíny a moje kalhotky, nic jiného nás totiž nedělilo.

„Chci tě,“ zachraplal mumlavě, zatímco jeho jazyk rozverně sjížděl od klíční kosti po mojí kůži níž.

Hodně nahlas jsem zavzdychala a silně mu zdrapla vlasy do pěstí, když se moje páteř vyklenula vzhůru, abych jeho smyslně bloudícím ústům nabídla úplně všechno. Rty se však z ničeho nic zastavily na jednom z mých prsou. Vrcholek měl právě v ústech a já myslela, že se blahem rozskočím, protože i dlaní si to pomaloučku štrádoval níž. Teď se ale nehýbal. Chtěla jsem na protest zavrčet nebo zaskučet, jenže ze mě v zápětí slezl a dokonce mě začal oblékat. Zbrkle. Nejdřív mě a pak sám sebe.

Vztekle jsem se na něj zamračila a tentokrát pobouření ani trošku nehrála, když mě posadil na kraj pohovky s nohama nataženýma do jeho klína. Masíroval mi je a ještě si i zapnul televizi. Z krku se mi dralo jedno nesouhlasné zavrčení, ale jakmile se vedle gauče objevila rozespalá Renesmé, pochopila jsem.

Moje tělo však prozatím ne.

„Mami?“ V pacce držela medvídka Pú a druhou si jako obvykle šmudlala očičko. „Nepřečetla bys mi pohádku?“ nadhodila s prosíkem, když ke mně s úsměvem pomaloučku cupitala.

„Pro moje srdíčko cokoliv,“ doplnila jsem naprosto vážně. A to i přesto, že jsem byla naprosto vzrušená a nejraději bych znovu započala tam, kde jsme to s Edwardem tak chvatně přerušili. 

Vždyť to začínalo být tak zajímavé!!! 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Houslistka 47:

 1
07.06.2020 [13:32]

anissska Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon To byla moje oblíbená scéna a úplně jsem na ní zapomněla!!!
A konec parádní Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!