Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Houslistka 26

07.05.2020 (10:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1736×

EDIT: Článek neprošel korekcí 

26. kapitola

„Čau Matty,“ vyhrkla jsem rozpačitě do telefonu.

„Ahoj lásko, jak se máš?“ vyptával se. „A co prcek?“

„Ale jo, jde to. Však mě znáš. Nessie se má přímo krásně. Vidíš, volám ti, abych se zeptala, jestli máš dnes dopoledne čas? Chtěla bych tě vidět,“ vypálila jsem na něj okamžitě. Měla jsem pocit, jako bych potřebovala z hlavy vyhnat Edwardovy rty a doteky pomocí těch Mattových, i když občas nestály vůbec za nic.

„A co tak dnes večer? Pozval bych tě na večeři, když máš doma tu pánskou chůvu,“ posmíval se a já napnutě očekávala Edwardovo pobouřené zavrčení, no nic se nedělo. Že by skutečně dospěl?

„Dneska večer to nepůjde,“ povzdechla jsem si. „Jsme už delší dobu objednáni na rodinnou večeři ke Cullenům, ale Esmé říkala, že pokud bys měl zájem, můžeš se přidat,“ navrhovala jsem nadšeně. Alespoň utlumím to věčné pokušení, které mě teď bez ustání pronásleduje v podobě sexy upíra s karamelovýma očima.

Jestli se mi dřív zdávalo o Edwardovi a o tom, jak se my dva milujeme jen občas, teď to bylo každou noc. Nepřetržitě. Měla jsem totiž svoje představy čím alimentovat, protože má mysl si pamatovala do nejmenšího detailu, jak mi ty velké, chladné dlaně jezdily všude po těle. Hebké a vroucné polibky…

Dost! Dost, prosím!

Jak jen můžu telefonovat s Mattym a myslet přitom na toho upíra ob pokoj? Zatraceně! Stačí na to jen pomyslet a znovu mě to všechno nemilosrdně pohltí a vtáhne zpátky, do včerejšího večera. A strašné je i to, že mám neustále pocit, jako bych v dlani pořád cítila tu jeho dokonale tvrdou…

Stačilo! Bello, okamžitě s tím přestaň!

K čertu se vším!

„Ne, podle mě to není dobrý nápad. Je to rodina tvého bývalého, takže si myslím, že by to dělalo jen neplechu, navíc… Dneska skoro celý den trénuju, protože zítra brzy ráno odjíždím na ten koncert do New Yorku, jestli si ještě pamatuješ, a na Nový rok mám tančit někde v Kanadě, ale kde přesně, tak to ví jedině můj agent,“ pochechtával se. To mně se to nelíbilo ani trošičku. S kým si teď z hlavy vyženu Edwarda? Víc jak týden bez Matta? To bude šílenství už z toho důvodu, že jsem kvůli tomu včerejšku pořádně nadržená…

Kdo by to byl řekl, ale bylo to prostě tak!

„No tak nic,“ vybrblala jsem smutně.

„Ale copak, bude se ti stýskat?“ rýpal do mě, ale kdyby jen věděl…

„Jo, to víš, že jo,“ zalhala jsem obstojně, měla jsem v tom naštěstí už pořádnou praxi. Matty, i když jsem ho třeba delší dobu neviděla, mi prostě nechyběl. Přesto bych ho teď potřebovala, ale není k mání. To je k vzteku! A rozhodně nefér! Ne pro mě a moje pro jednou pořádně nadržený libido.

Ach jo.

Edward by jistě mohl o mých snech vyprávět. Mluvení ze spaní mi prý zůstalo i po mojí změně, takže…

„Miluju tě, Bells,“ vydechl sladce a mě, místo aby to zahřálo u srdce, z jeho vyznání spíš přeběhl mráz po zádech. Jak jsem říkala, prostě nejsem normální! Idiotka Bella! Ano, to přesně jsem! Hloupá káča.

„Já tebe taky, ale teď už budu muset jít připravit snídani pro Nessie,“ pokoušela jsem se naznačit, že bychom to už mohli utnout, když to stejně k ničemu rozumnému nevede.

„Tak za mě dej té malé ještěrce pusu,“ pověděl mile a moje srdce bolestně poskočilo. Jo, zasloužil by si moji lásku, ale nikdy nebudu schopná mu ji dát! Matthew byl hodný chlap, ale byl tu taky ten malý, velký problém, a to ten, že mě prostě nepřitahoval. Ne tak, jak bych chtěla a potřebovala, přestože vypadal vážně moc dobře. Sval kam jsem se jen podívala, perfektní zadek. Díky baletu měl postavu atleta, úplně překrásnou.

A to jsem si ještě donedávna myslela, že jsem prostě frigidní, avšak i tohle padlo v okamžiku, kdy se sem vrátil Edward. Ten mě totiž zase přitahoval tak, až to bylo nezdravé.

„Dám, a ty si to tam užij! No, a asi ti rovnou popřeju veselý Vánoce a šťastný Nový rok?“

„Ale prosím tě, ještě ti brnknu,“ řekl tím svým zamilovaným tónem. A já si v duchu tiše povzdechla…

„Fajn, tak… Po Novém roce, ahoj,“ rozloučila jsem se s ním tak rychle, že mi málem nestačil ani pořádně odpovědět.

Hodila jsem telefon na noční stolek, který s hlasitým bum ještě jednou poskočil, než se zastavil a pak jsem se energicky vydala přímo do kuchyně, kde už podle všeho bude kuchtit Edward. Sice jsem se vzbudila hodně brzo, ale na druhou stranu musel slyšet můj telefonát… Jenomže k mému překvapení tam nebyl.

Ihned mi došlo, že musel slyšet můj rozhovor s Mattym a zřejmě se urazil. Jak jsem říkala, mužské Ego je mužské Ego. Tak fajn, ať si klidně trucuje.

Vytáhla jsem prostírání a další nezbytnosti, abych připravila stůl. Pomalu jsem vypadla ze cviku, ale naštěstí ne moc. Na sporáku se mi ohřívalo mléko, když jsem z ledničky tahala jogurty. Strčila jsem je do dvou misek a odnesla společně s krabicemi různorodých cereálií na stůl. Nessie měla ráda mix těch barevných kroužků společně s medovými kuličkami. Rovnou jsem jí to tam nasypala, aby se stihly pořádně rozmělnit, protože jinak by se toho ta moje malá princezna ani netknula.

Právě jsem stavěla na kafe, když bouchly vchodové dveře a zanedlouho se mezi futry do kuchyně objevila postava usměvavého Edwarda. 

Tak on nebyl doma?

„Ty už jsi vzhůru?“ vypadlo z něj překvapeně.

„No, jo,“ odvrkla jsem nafoukle. Kdo ví, kde vůbec byl. Někde si to celou noc rozdával s nějakou upíří nádherou? Ani bych se nedivila! Edward byl Edward a jen ten nahoře tušil, kolikrát za noc už se vytratil, aby mohl vybít ty svoje dvě zavěšené baterky dole… A já jako naprostá kráva jsem mu málem znovu skočila na špek. To o mně myslím vypovídá úplně vše potřebné. „Vypadám snad, že spím?“ vyprskla jsem naštvaně. Nálada mi klesla ještě níž než obvykle a Edwardovi se nechápavě zkrabatilo obočí, pak se však tajuplně pousmál.

„Něco pro tebe mám,“ pověděl klidně a svojí obvyklou rychlostí se vteřinku pohyboval po kuchyni. Já se naopak ani nehnula, aby mě náhodou to tornádo nesmetlo. „Tak, tady,“ špitl mi do ucha. Nečekala jsem to, tak jsem sebou vyděšeně cukla a tep mi samozřejmě taky zrychlil, ale těžko říct, jestli to bylo úlekem nebo tou jeho zatraceně voňavou přítomností. Cítila jsem z něj takovou zvláštní svěžest a díky Bohu žádnou ženskou. A když jsem se alespoň polovičně uklidnila, konečně mi pohled ukotvil na precizně vyskládaných koblihách na jednom obrovském bílém talíři. Každá měla jinou polevu a úplně všechny vypadaly na okamžité zakousnutí.

Nádhera.

„Díky,“ broukla jsem polo-spokojeně a po jedné se natáhla, abych mohla ihned ochutnat. Jo, chutnaly dokonale. Potěšeně jsem zamručela a k mé smůle dost nahlas.

„Chutná?“ pověděl klidně a usmíval se při tom tak překrásně, jak to umí jen on. To proradné srdce v mém hrudníku opět zrychlilo. To pro tentokrát nemůže kopat jen za můj tým? Evidentně ne.

„Ano, výborné, ale to si byl venku jen kvůli koblihám?“ vypadlo ze mě interogativně, i když jsem to tak neplánovala. Sakra!

„Ne,“ pověděl věcně, ale to bylo všechno, co prozradil.

Hořela jsem touhou zjistit víc! Neskutečně mě zajímalo, kde ve skutečnosti byl. Jenomže my spolu nechodili, takže jsem neměla žádné právo se chovat jako obyčejná stíhačka a začít ho tu nemilosrdně vyslýchat. Pak jako by mi četl myšlenky, dodal: „I já mám svoje potřeby.“ Tvářil se u toho tak mysteriózně, že mi bylo hned jasné, co tím myslel.

Nějakou blonďatou a prsatou upírku!

Hajzl jeden!

Jediné, na co jsem se v ten moment zmohla, bylo jedno ostré odfrknutí. Dětinské? Já vím, ale nešlo si pomoct. Prvně svádí mě, a když nedostane to, co chce, odběhne si na malou procházku. Fajn, možná jsem za některé věci mohla sama. Ty, co se týkaly našeho málem, jenomže já si pořád pamatovala jeho prsty pod mými kalhotkami a nejen ty. A přesně to mě dovádělo jak k nepříčetnosti, tak k těm iracionálním sklonům si teď tohohle upíra přivlastňovat.

Jeho koutek se malinko pozvedl, jako by mi snad četl myšlenky, což naštěstí nemohl, přesto byl tenhle můj výstup až moc čitelný. Edward nebyl, není a nikdy ani můj nebude. Nechci ho. Takže bych si tu trapnou žárlivost mohla strčit zase tam, odkud se tak jednoduše vzala. Nechtěla jsem se oblbovat hned na začátku nového dne a neměla jsem sílu si nalhávat, že to, co právě teď cítím, tak vůbec není. Bylo, ale… pořádně jsem tomu vlastně ani nerozuměla.

„Žárlíš?“ uhodil hlavičku na hřebíček a s tím svým chápavě vítězným úsměvem mi začínal lézt pořádně na nervy.

„Ne, vůbec ne,“ odpověděla jsem s naprostým klidem. Uvnitř mě to však naštvaně probublávalo. Obrátila jsem se k němu zády a s koblihou v ústech odstavila konvičku s kafem, která mě svým prskáním zachránila. Nebo tedy alespoň na pár sekund, protože když se mi jeho chladný dech otřel o zadní část mého krku, málem mi zaskočilo.

„Myslím, že žárlíš,“ vydechl něžně a jeho slova mi jemně sklouzla po páteři směrem dolů. Nebezpečně lechtala v zakázaných místech a jako obvykle se moje srdeční reakce znásobily. Bylo to pro mě prokletí. Proč jsem nemohla být jako oni?

Nečitelná ve všech směrech.

Nalila jsem si čerstvé kafe do toho miniaturního hrnečku, s jehož sadou si Nessie občas hrávala, když měla ona a její stádo panenek čajový dýchánek. Voněla nádherně. Milovala jsem tuhle omamnou, lehce ořechovou vůni.

Nasypala jsem si do ní cukr a líně míchala, aniž bych tomu dotěrovi za mnou odpověděla. Tyhle kofeinové dávky už jsem dávno nepotřebovala vzhledem k tomu, co se ze mě stalo, přesto… Nedokázala jsem se tohohle zvyku zbavit. Navíc mi tak moc chutnala.

„Tak to vůbec není,“ odpověděla jsem po delší době.

„Myslím, že jo,“ trval si na svém ten mezek. Protočila jsem panenky, ale viděla to bohužel jen linka. On stál pořád za mnou a opravdu nevím, o co mu šlo, ale moje srdce po něm trapně bláznilo. Já samozřejmě ne, jen ten zblblý sval v mojí hrudi, který si to kupředu uháněl jako splašený.

Sakra!

„Fajn, je mi úplně fuk, co si ty myslíš,“ odbyla jsem ho věcně, protáhla se zpod něj a odnesla hrneček na stůl. Edward pořád zůstával na místě, ale v zádech jsem cítila jeho přímý pohled, který jsem mu však neoplatila. Dělala jsem jako že nic.

„Jak chceš, Bell, ale… to je teď jedno. Chtěl jsem ti jen říct, že Esmé by ráda věděla, v kolik hodin dnes přijdeme.“

„Mně je to srdečně jedno,“ nadhodila jsem a posadila se. „Záleží na malé,“ dodala jsem krátce a zakousla se do dalšího vábivého kroužku, tentokrát s bílou polevou. Moje chuťové pohárky mě přitom uctívaly, děkovaly a prožívaly orgie.

„Myslím, že by byli šťastní, pokud bychom přijeli co nejdřív. Všichni se na vás moc těší,“ pověděl mile, ale bylo mi jasné, že minimálně jedna osoba se do toho rozhodně nepočítá. Alice mě jistě vidět nechce.

„Budeš se muset domluvit s tvojí dcerou,“ vypadlo ze mě úplně normálně, ale Edwardovi se spokojeně zablýsklo v jeho medovém pohledu, který bez přestávky soustředil jen mým směrem. Tušila jsem, že je to hlavně kvůli té frázi, kterou jsem právě použila. Bylo to vlastně úplně poprvé, když jsem mu něco podobného řekla. Tvojí dcerou. A on se zničehonic objevil až u stolu, naproti mně a soustředěně mě pozoroval. Koutky se mu samozřejmě držely vzhůru a…

Věděl vůbec, jak moc mu to seklo?

Myslím, že ano.

„Jo, to nejspíš, jo,“ pověděl tak nějak moc hezky a posadil se. Nechápavě jsem se zamračila. To snad bude snídat společně se mnou?

„Koblihu?“ nabídla jsem mu s miliónovým úsměvem a přisunula k němu talíř.

„Ne, díky,“ zašklebil se, ale koutky mu neklesly. A tak jsem se mírně popuzená vrátila k mojí snídani, ale jak jsem posléze zjistila, nic nešlo v klidu.

„To tu jako budeš koukat, jak snídám?“ odfrkla jsem si naštvaně.

„No a proč ne?“ pověděl andělsky a pozvedl přitom nechápavě ramena. Pak si lokty znovu opřel o desku a do dlaní tu jeho božskou tvářičku. Dvakrát jsem si kousla a spolkla to, ale když i potřetí sledoval trajektorii mojí ruky, jak se i s koblihou nese k mým ústům, vytočila jsem se.

„Rozčiluje mě to!“ vyjela jsem na něj, a tentokrát pořádně.

„Ale já ještě nikdy pořádně neviděl nikoho snídat,“ dodal omluvně, ale pohled prozatím neodtrhl, jak by se na slušně vychovaného upíra slušelo. 

Tsss…

„Tak si najdi někoho jiného, protože mně to vážně vadí!“ rozčilovala jsem se už trochu víc nahlas.

Zvednul se, obešel stůl a skončil mi opětovně za zády. Samozřejmě jsem okamžitě znervózněla. Seděla jsem jak pěna a dokonce zapomněla i to, jak se má správně žvýkat, když se mi jeho nos zabořil do vlasů. Zhluboka se nadechl a pokračoval pomalounku dolů až k uchu, kde se na okamžik zastavil jen proto, aby mi do něj špitnul omluvu. Moje srdce doslova burácelo. A to nebylo vše, protože se malinko odtáhl, aby mi mohl oddělat vlasy na bok a pak se znovu vrátil zpátky. Tentokrát přímo na kůži, na sloup hrdla. Jen okrajově jsem vnímala, jak se mírně třesu a on spokojeně vrní. Moje tělo mě naprosto zradilo a dole už to navíc vypadalo jako v nějakých zatracených tropech.

„Zbožňuju tvou vůni,“ zavrčel temně a já si právě připadala jako Etna těsně před výbuchem. Zatracená práce!

„Mami?“ ozvalo se kousek od nás, a to mě konečně vytrhlo z toho upířího oblouznění. V duchu jsem si naštvaně zaprskala nad tím, jak pitomá jsem a plánovala to Edwardovi pěkně vytmavit. Jen ať se těší! Tohle mi přece dělat nemůže.

„Zlatíčko!“ Vyskočila jsem na nohy jak vystrašená gazela a nebyla jsem daleko od pravdy, protože když jsem se pak i s malou v náručí vracela zpátky ke stolu, neušel mi ten Edwardův podmanivý lovecký pohled. Ale i ten se rozplynul v okamžení, kdy se jeho oči zaměřily na Nessie, která už k němu nadšeně vztahovala ručičky. Převzal si ji ode mě a usadil ke stolu.

„Tak jak ses vyspinkala, princezno?“ zeptal se jí zaujatě a mě moc těšil fakt, že to nedělá jen z povinnosti, ale že ho to skutečně zajímá.

„Moc hezky,“ otevřeně se usmála a ukázala přitom ty svoje perfektní, bílé perličky. „A jak ty, tati?“

„Stejně jako ty,“ dodal a zlobivě se na ni zaculil. Povedená dvojka! „Až se nasnídáš, tak bychom se mohli jít připravit, co říkáš? Babička už se tě nemůže dočkat,“ povídal a Nessie mu jen divoce přikyvovala.

„A budeš si se mnou hlát ve vodě?“ šeptla stydlivě a ještě nestydatě zamrkala kukadly jako nějaká mrkací panenka.

„To víš, že jo,“ laškoval s ní.

„A stlejda Emmett taky?“

„Určitě,“ ujistil ji a ta moje mrňavá dračice si jako vždy spokojeně pleskla ručičkami. Edward se na mě otočil a ten nakažlivě spokojený úsměv se v okamžení přenesl i na mě. A tak jsem mu jej oplácela a ani jeden z nás si nevšímal naší malé cácorky, která už chňapala po lžičce. V momentě, kdy jsem se po ní otočila, lžička právě šílenou rychlostí přistála ve stále řídkém jogurtu, který už i stihl všechno v misce rozmělnit, a dokázala lehce ohodit Edwardovu pravou stranu. Trochu jogurtu měl myslím dokonce i ve vlasech, když se v rychlosti odtahoval od svojí dcery, která se neustále činila a pokoušela se dát na zadek svojí snídani. Jo, znělo to divně, ale ona to jídlo skutečně mlátila!

Kdyby ten překvapený upír nevypadal vážně komicky, byla bych rozčílená jak tur, ale takhle? Byli k nezaplacení. Nessie se špičkou jazýčku venku, plně soustředěná a Edward totálně vykolejený. Pochechtávala jsem se dost nahlas, a tak po mně ten upír výhružně loupnul očima.

No, nezastavilo mě to.

„Miláčku,“ oslovil to zlobidlo, když se na ni otáčel. Já měla co dělat, abych mezi záchvaty smíchu vůbec chytila dech. „Můžeš mi toho dát trošku na ruku?“ Bez odpovědi nabrala vrchovatou lžičku a pak mu ji stejně energicky kydla do dlaně. Vykulila jsem oči. Snažila jsem se uklidnit tím, že určitě nechce udělat to, co jsem si myslela, že má v plánu, jenomže bohužel pro mě… Přesně to udělal. Schytal to obličej a vlasy.

Já ho vážně rozcupuju!

„Ty!“ výhružně jsem na něj namířila a vrčela, zatímco on stál pořád přede mnou a bezostyšně se na mně bavil. Tváře mi vztekem zrudly a pěstí jsem ho automaticky uhodila do břicha. Přesto se pořád přihlouple tlemil.

„Aby ti to nebylo líto,“ osvětlil mi radostně a ta malá zrádkyně se taky nahlas zasmála. Spíš bych řekla - posmívala.

Chtěla jsem se sice zlobit dál, ale jakmile jsem zaznamenala tu nově letící břečku naším směrem, vtiskla jsem se najednou překvapenému Edwardovi do náruče a nechala, aby to ze zadu schytal jenom on.

„To máš za maminku!“ křičela na něj moje malá pomstitelka a pozorovala ho přitom z přimhouřených očí přesně tak, jak to odkoukala právě od něj. A… byla u toho nepředstavitelně rozkošná.

Smála jsem se tak moc, až mě začínalo bolet břicho a tekly mi slzy, jenomže ten překvapený upíří pohled byl k nezaplacení.

„I ty Brute?“ vydechl na oko smutně. Přesto si mě jeho paže přidržovaly až podezřele dlouho…

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Houslistka 26: