Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hotel Tentation - 22. kapitola

03.07.2011 (10:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 57× • zobrazeno 9959×

22. kapitola

„Zavři oči,“ řekl Edward přede dveřmi vedoucími do skleníku.
„Ani náhodou.“
„No tak, Bello, udělej mi radost,“ přemlouval mě. Podívala jsem se na něj s jasnou hrozbou v očích, ale on na to vůbec nedbal a nekompromisně mi oči zakryl svými dlaněmi. „Když se budeš cukat, bude to jen horší,“ varoval mě a v hlase mu byla znát pobavenost. Povzdechla jsem si. Budu hodná holka.
„Dobře, ale ne, že mě necháš třeba zakopnout.
„Nemusíš mít strach. To bych nikdy nedovolil.“
„Jo, to říkaj všichni,“ brblala jsem, ale nechala se vést.

Zaslechla jsem otevírání dveří a Edwardovo tělo mě postrčilo kupředu.

Udělala jsem dva kroky, a pak mi ucho ovál jeho dech s varováním, že je přede mnou schod.

„Páni,“ vydechla jsem, když mi bylo umožněno rozhlédnout se.

Skleník přetékal žlutými kopretinami. Byly naprosto všude, kam jsem se podívala. A uprostřed toho všeho stál…

„No to snad ne!“
„Myslel jsem, že když došlo ke změně situace, tak jsi možná změnila názor.“ Pokrčil nedbale rameny, ale bylo vidět, že mě pozorně sleduje.
„Jo, to bych možná mohla,“ řekla jsem ledabyle, jako by to bylo naprosto jedno, ale uvnitř jsem se tetelila. Tohle jsem chtěla udělat od první chvíle, co jsem ho viděla poprvé.
„Možná?“
„Hmm, no…“ Nevydržela jsem dlouho dělat chladnou a nad věcí a nadšeně poskočila. „Určitě.“ Skočila jsem mu kolem krku a vlepila mi pusu. Pak jsem nechala Edwarda Edwardem a běžela si pro mou trofej.

Zabořila jsem obličej do méďova hebkého kožíšku a chovala se jako naprostá trubka. Dospělá ženská a takhle vyvádí z jedné plyšové hračky. Když já ho chtěla tak dlouho a teď je konečně ta správná chvíle na to, abych se stala jeho hrdou majitelkou.

Když jsem se s méďou dostatečně poňuchala, odložila jsem ho zpět a vrátila se k Edwardovi. Stál pořád na místě a usmíval se.

„Děkuju,“ obdařila jsem ho svým nejkrásnějším úsměvem. Objala jsem ho kolem krku a culila se a culila.
„Není zač. Kdybych tušil, jak budeš reagovat, dal bych ti ho trochu dřív.“
„Teď je to perfektní.“ Vytáhla jsem se na špičky a vynutila si tak krásný dlouhý polibek.

„Budu potřebovat pomoc,“ vydechla jsem, když mě trochu uvolnil ze svého objetí.
„S čím?“
„S kytkama, přece je tu Alice nenechám,“ vysvětlila jsem.
„To je přece jasný.“

×××

Snažila jsem se ve svém pokoji uspořádat tu záplavu. Všude, kam jen oko dohlédlo, byly květiny. Nějaké jsem musela nechat v obýváku a v kuchyni, protože se mi nevešly do pokoje.

Slastně jsem přičichla k jednomu žlutému květu a zavřela oči. Tohle bylo to nejkrásnější, co pro mě kdo udělal. Kdo by pomyslel, že je Edward takový romantik.

Z mého rozplývání se a vzdychání mě vyrušila máma, která mě přišla navštívit. Jestli jsem si myslela, že je to obyčejná návštěva, aby zjistila, jak se její jediné dítko má, byla jsem na omylu.

„To jsou krásné květiny,“ začala jako by nic.
„Já vím,“ culila jsem se, pořád někde na obláčku.
„Od kohopak jsou?“ Ou jé!
„Asi to víš, ne? Myslím, že to ví všichni.“
„Ráda bych to slyšela od tebe, Bello. Chci vědět, co je na tom pravdy. Nechci poslouchat drby šířící se po hotelu,“ řekla, ale znělo to tak, že už si udělala svůj obrázek o situaci a jen čeká na jeho potvrzení.
„Jsou od Edwarda.“
„Dobře… Bello, víš, nejsem si jistá, zda víš, co děláš. Je to syn majitelů, dědic tohohle všeho…“
„Ano, to už jsem si stihla všimnout,“ přerušila jsem ji.
„Nemyslím, že je to vhodné. My jsme jejich zaměstnanci a navíc je Edward zadaný.“
„Mami, vy s tátou jste víc než zaměstnanci, máte přeci s Cullenovými dobrý vztah a rozhodně nevidím důvod dělat si kvůli tomu hlavu. A s tím druhým… řekla bych, že je to moje věc.“ Jsem dospělá, tak se přeci můžu rozhodovat sama, obzvlášť co se vztahů týče. Nemusím všechno probírat s rodiči a čekat na jejich svolení.
„Ať už máme s Cullenovými jakékoliv vztahy, pořád jsme jen jejich zaměstnanci. Celý hotel o vás dvou mluví a věř, ne všichni v dobrém.“ Nikdy bych nečekala, že budu s mámou něco podobného řešit. Nebyla to snad právě ona, která pěla na Edwarda chválu od rána do večera? Co se to stalo?
„Mluvit můžou, jak chtějí. Nic o tom neví. Je to naše věc. Moje a Edwarda. Pokud dovolíš, mám tu práci,“ uzavřela jsem celou tu záležitost.
„Dobře, jak myslíš. Nemyslela jsem to ve zlém.“ Povzdychla jsem si.
„Já vím. Ale já jsem teď šťastná, mami. Nevím, jak to udělal, ale jsem a moc.“
„To jsem ráda, jen jsem nechtěla… Půjdu. Večeře bude za půl hodiny.“ Políbila mě na čelo, jako když jsem byla malá a odešla.

Svalila jsem se do křesla.

Páni! Takový rozhovor jsem s mámou už dlouho nevedla. Moment… nikdy jsem ho nevedla. Dokud jsem tu bydlela, neměla jsem o kluky moc zájem. V okolí hotelu se žádní nevyskytovali a ti ve škole mi přišli jako malí kluci. Tudíž odpadly jakékoliv debaty na toto téma. Prvního opravdového kluka jsem si našla až v Londýně na škole a tam naši nebyli, takže…

Snad se s tím máma nějak smíří. Myslela jsem, že by mohla mít radost. Což jsem byla vedle jak ta jedle. Ani by mě nenapadlo, že by jí mohly vadit prkotiny typu, že je Edward syn majitelů, prakticky vlastně ředitel hotelu, a to, že o nás lidi mluví. Takoví už lidi jsou, a pokud je to uspokojí, ať si mluví. Mně je to fuk.

×××

Když jsem vstoupila do restaurace oděná do svého pracovního mundůru, pocítila jsem radost. Konečně se můžu vrhnout do práce.

Všichni mě přivítali, jako bych právě vstala z mrtvých a já se hned pustila do příprav na snídani. Bylo tak fajn nebýt zavřená doma, ale moct mezi lidi.

Přišel se na mě z kuchyně dokonce podívat i Emmett, ale podezřívala jsem ho, že to bylo jen kvůli tomu, aby mě mohl provokovat. To mu šlo víc než dobře.

„Švagrová!“ zakřičel hned, jak otevřel dveře.
„To mluvíš na mě?“ dělala jsem nechápavou. Nevím, proč mě musí tahle idiotsky oslovovat. Jsem s Edwardem pár dnů a on už ze mě dělá jeho ženu. Brr. Vdávat se takhle mladá a takhle brzo. Ani omylem.
„No jasně, na svou milovanou Bellinku. Jakpak se ta holka má?“
„Měla se dobře, teď je to nahnutý,“ odpověděla jsem a Emmett se začal chlámat smíchy. Nic tak vtipnýho jsem snad neřekla, ne?
„Ty jsi ale číslo,“ dloubnul mě prstem do břicha, jen jsem zavyla bolestí. Jako by mi tam vrazil šroubovák. „Jejda, promiň, to jsem nechtěl, neudělal jsem ti nic? Moc se omlouvám. Ukaž, podívám se,“ chmatal po mé košili a pokoušel se mi ji vytáhnout z kalhot.

„Emmette Cullene!“ ozvalo se přísně ode dveří. Emmett ode mě odskočil na vzdálenost minimálně dvou metrů, div se nepostavil do pozoru.
„Ano, miláčku?“ Byl jak mílius. Hodil po Rose nevinným úsměvem a políbil ji na přivítanou.
„Nemáš být náhodou v kuchyni? Za chvíli se začnou scházet hosté, tak aby dlouho nečekali.“
„Jistě, máš naprostou pravdu. Už běžím. Omluvte mě, dámy,“ vysekl nám poklonu a odspěchal do svého rajónu.

Tentokrát jsem se prohýbala smíchy já. Ať už je Emmett jakýkoliv, Rose ho dokáže zpacifikovat. Dobré vědět.

„Co to tu předváděl?“ zajímala se Rosalie.
„Tvůj přítel je asi z kovu nebo já nevím. Trochu do mě píchl…“
„To je pako.“
„No a tak se chtěl ujistit, že mi nic neudělal,“ dořekla jsem.
„A udělal?“
„Asi ne, jen by si měl dávat pozor na svou sílu. Ale žiju, takže je to ok,“ usmála jsem se.
„Dobře, víš, on je Emmett trochu jako malý dítě. Tohle prostě neodhadne,“ omlouvala ho.
„Tak si to svý dítě dobře hlídej. Jdu pracovat. Už se mi po tom stýskalo.“
„A už jsi v pořádku?“ poptala se na můj zdravotní stav.
„Jo, je to dobrý, můžu běhat jako kobylka.“ Dvakrát jsem poskočila, aby viděla, že je to bez problémů.
„Fajn, ale nepřetěžuj se, jasný? Kdyby něco, tak si dej pauzu.“
„Nejsem invalida,“ zabručela jsem a odešla za bar leštit skleničky.

Směna probíhala bez komplikací. Lidé přicházeli hladoví a odcházeli s plnými břichy. Emmett se opět předváděl. Měla jsem co dělat, abych cestou ke stolu z každé porce neochutnala, protože ta vůně byla úplně zabijácká. Musím se ho zeptat, kde se naučil tak dobře vařit.

Příjemně mě překvapilo, když nikdo z mých kolegů neudělal ani malou narážku na to, co se podle mámy probíralo po celém hotelu. Jestli o tom někdo z nich věděl, což asi musel, nekomentoval to. Taky dobře.

Po obědě, těsně před koncem směny se zjevila Alice. Z ničeho nic stála přede mnou a málem mi způsobila infarkt.

„Ahoj, ahoj, ahoj,“ pozdravila rozjíveně. Změřila jsem si ji pohledem, potom zkontrolovala hodiny a usoudila, že na to, aby byla opilá, je ještě příliš brzy.
„Ahoj.“
„To je dneska krásný den, co?“ smála se jako sluníčko.
„Super. Dáš si něco?“ No jo, profesionál se ve mně nezapře.
„Hmm, ani…“ Než to stihla doříct, probodla jsem ji pohledem. Když už tu sedí, tak snad ne na sucho. „Možná ledový čaj,“ změnila svou odpověď.
„Zelený, citrónový, broskvový, bílý,“ vyjmenovala jsem jí naši nabídku.
„To je jedno, něco mi nalij,“ mávla rukou, jakoby to bylo naprosto nepodstatné. „Tak jak se máš, Bello?“ A je to tady, pomyslela jsem si.
„Skvěle,“ zkrátila jsem svou odpověď na minimum. A do vysoké čistotou se blýskající sklenice nalila zelený čaj.
„To jsem ráda,“ pokývala klidně hlavou, ale bylo vidět, jak to v ní vře.
„Tak to vybal,“ řekla jsem, a byla to ochotna podstoupit jen, abych to už měla za sebou. Na malý čtvercový ubrousek jsem před ni postavila orosenou sklenici.
„Bello, ani nevíš, jak jsem ráda, že jste spolu. Ty to možná víš, ale nedokážeš si to představit. Ty se k Edwardovi přesně hodíš, ne jako ta Přísavka. Jste úžasný pár, a kdybys jen věděla…“ zarazila se.
„Věděla co?“
„Ale nic. Prostě je to strašně super.“ Ona mi vůbec neodpověděla. Proč mi nikdo neodpovídá?

„Dostala jsem bezva nápad,“ zatleskala rukama. Jen pohled na ni mě přinutil se toho jejího bezva nápadu obávat.
„Nápad?“ pípla jsem a zasekla se při otírání baru.
„Co děláš zítra večer?“
„No,“ přemýšlela jsem, jak mám směny. „Mám volno.“
„Tak už ne. Přijdeš k nám na večeři,“ rozhodla.
„Cože?“ vyrazila jsem ze sebe. „To nemyslíš vážně, na to zapomeň.“
„Ale proč? Bude to fajn. Všechny už znáš,“ pokrčila rameny a nehodlala si to nechat vymluvit.
„Znám, ale tohle… to by byla první oficiální návštěva u přítelových rodičů,“ jančila jsem.
„Klid, o nic nejde. Bude to jen večeře.“
„Jen večeře, tobě se to řekne.“
„Hele, rozmysli si to a pak řekni Edwardovi, jak ses rozhodla,“ navrhla. Překvapila mě ta její benevolence. Alice taková nebývala. Ale zase jsem to nechtěla jen tak zahodit, takže jsem přikývla.
„Dobře, rozmyslím si to.“
„Budu už muset jít. Pozdravuj brášku, nejspíš ho uvidíš dřív než já,“ mrkla na mě. A jak se z čista jasna objevila, tak i z čista jasna zmizela.

Takže rodinná večeře... Co z toho nakonec bude? A bude s tím „bezva" nápadem Bella nakonec souhlasit?

Taky Vám chci poděkovat za úžasné komentáře. Jsem z nich nadšená, a jak jsem slíbila, další kapitola přibude brzy. Mám už skoro půlku napsanou. Co taky dělat, když musí člověk trčet dvanáct hodin v práci. :)

Minule hodně z Vás tipovalo, že ji Edward požádá o ruku, což se, jak už víte, nestalo. Pokud se to někdy stane, tak rozhodně ne v nejbližší době. Ti dva mají ještě cestu dalekou, i když se to možná nezdá.

21. kapitola ϰ SHRNUTÍ ϰ 23. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hotel Tentation - 22. kapitola: