Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hotel Tentation - 13. kapitola

08.05.2011 (07:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 10935×

13. kapitola

Zabušila jsem na dveře, položila na zem košík a odcházela. Než jsem stihla zabočit za roh, uslyšela jsem otevírání dveří a smích.

Idiot, kretén, debil, magor… V hlavě jsem měla ještě spoustu dalších pojmenování, ale ta nemůžu prezentovat. Mladá dobře vychovaná dáma takhle nemluví.

Ten zatracený košík. Každý den si ho přehazujeme jako horký brambor.

Po tom, co jsem mu ho vrátila – s otevřenou čokoládou – jsem hned druhý den ráno dostala další. Byl u něj vzkaz a nová čokoláda.

Jak Ti chutnala čokoláda? Stálo na lístečku napsáno známým úhledným písmem. V duchu jsem zaúpěla. Byla to potupa. Proč jsem se jen neudržela! Ale nehodlala jsem udělat stejnou chybu dvakrát, takže jsem hned popadla koš a šla mu ho vrátit.

A takhle to pokračovalo pořád dokola. Už jsem se ani nenamáhala chodit přímo za ním. Zbytečná námaha.

Když jsem prošla asi po čtvrté okolo rodičů s tím prokletým košem s úžasně roztomilým medvídkem, byla jsem otázána, co to provádím. Jen jsem zavrčela, že nic, a pokračovala vpřed.

Vytáčelo mě to a hodně. Já si to prostě nenechám. Nejraději bych mu to nacpala do chřtánu a bylo by. Jen toho médi by byla škoda.

Kurník, Bello, kašli na medvěda.

Mrskla jsem sebou do křesla, ruce složila na hrudi a hypnotizovala stůl.

„Děje se něco?“ zeptala se máma opatrně.
„Ne, mělo by?“ odpověděla jsem otázkou, ale nikdo mi to nesežral. Ono se na mě stačilo podívat. Pěnila jsem ušima, nosem, prostě všude.
„Ne, jistě že ne. Jen se mi zdáš trošičku nesvá.“ 
„Jo, to trochu jsem. Půjdu se projít,“ rozhodla jsem se náhle.
„Vždyť už je tam tma,“ vložil se do toho táta.
„Budu u hotelu, ale nutně potřebuju na vzduch.“

Nečekala jsem na jejich další protesty a prostě šla. V tuhle dobu bych nemusela nikoho potkat. Potřebovala jsem si utřídit myšlenky a prostě se uklidnit.

Kývla jsem na Petera, který stál u dveří, a vydala se ven. Chladný noční vzduch se mi dostal do plic s prvním nadechnutím. Hned mi bylo líp.

Před hotelem byly lampy, které osvětlovaly prostranství vysypané kamínky, ale v parku byla tma. To se mi líbilo. Pomalu jsem se procházela po cestičkách a dumala nad nesmrtelností brouka.

Co to má sakra znamenat? Proč si ten koš prostě nenechá? Musel si všimnout, že o něj nestojím, tak proč mi ho pořád dává. Jestli mu nedocvaklo, že tímhle, ani ničím jiným, podotýkám, mě nesbalí, tak je…

Akorát mě tím rozčiluje. Kazí mi tak celý den a ještě se u toho dobře baví. Do háje! To je přesně to, o co mu jde. On mě chce naštvat. Vyprovokovat mě. A co si budeme povídat, zatím se mu to víc než dobře dařilo. Jenže i kdybych chtěla, a já chci, nedokážu být nad věcí a ten koš si prostě nechat. Budu mu ho vracet, dokud to nevzdá a pak už snad budu mít pokoj. No ne?

Ze zamyšlení mě vytrhly kroky. Ani jsem si neuvědomila, že jsem se dostala až k lesu, který byl absolutně neproniknutelný. A právě z něho se ozývaly ty kroky.

Nejsem strašpytel nebo jsem aspoň nikdy nebyla, ale v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Bylo to vícero kroků. Třeba je to nějaké zvíře, ale možná taky ne. Živě jsem si dokázala představit, jací lidé by se mohli v tuhle dobu procházet po lese.

Měla bych se rychle otočit a mazat domů, ale ani jsem se nepohnula. Stála jsem tam jako přikovaná a oči valila do tmy, jestli náhodou něco neuvidím. Srdce mi burácelo v hrudi, až jsem se bála, že vyskočí ven a zbaběle vezme nohy na ramena.

Co mám dělat? Přemýšlela jsem v duchu, ale stejně jsem se ani nepohnula.

A pak se ozval smích a já věděla, o koho jde. Nejdřív jsem si pořádně oddechla, a otřela si krůpěje potu z čela. Pak jsem se připravila na to, jak mu to vytmavím, až vyleze ven. To si za rámeček nedá.

„No teda, Bello, co ty tady takhle v noci?“ dostalo se mi přivítání hned, jak mě spatřil. I když nevím, jak to udělal, protože já ho pořád neviděla. Netrvalo však dlouho a vyloupl se ze tmy nedaleko ode mě. Nebyl sám. Objevila se taky Rosalie a Jasper.

To byli na rodinné procházce, či co?

„Já, já. To vy. Málem jsem z vás dostala infarkt. Jste normální potulovat se v noci po lesích? Myslela jsem si, že je to nějaký zloděj, nebo ještě hůř třeba vrah. A vám by se taky mohlo něco stát. Určitě tu žije spousta zvířat a pěkně nebezpečných. Myslela jsem, že máte rozum. Fuj, já jsem se fakt lekla. Tohle už mi nikdy nedělejte.“
„Skončila jsi?“ zeptal se Jasper se smíchem, ale stáhl ho hned, jak jsem ho probodla přísným pohledem.
„Tak hele, Bello. Za prvé, nechtěli jsme tě vyděsit, za druhé, vrahové nejsme,“ zašklebil se Emmett a přitom dál vypočítával na prstech, „no a za třetí se o sebe umíme postarat. Jestli jsi takovej srab, tak co sem co lezeš?“
„Já nejsem srab. Šla jsem se prostě projít. Potřebovala jsem se trochu uklidnit,“ řekla jsem už míň nabroušená.
„Edward.“ Nebyla to otázka, prostě konstatování. Koukla jsem se omluvně na Rose. Párkrát jsem se s ní střetla, když jsem byla vrátit koš. 
„Promiň, asi jsem rušila.“
„V pohodě. Ale přeci nebudeme stát venku. Pojďme na chvíli k nám, popovídáme si,“ navrhla a ladným krokem se vydala vpřed.
„No, víš… dneska bych k vám raději nechodila. Nemuselo by to dopadnout dobře. Ještě obejdu hotel a půjdu spát. Uvidíme se zítra,“ rozloučila jsem se s nimi a šla dokončit svou okružní jízdu, nebo spíš chůzi.

×××

„Tak jo, mám dost,“ složila jsem se na židli. Nohy a záda mě bolely, až to hezký nebylo. Měla jsem pocit, že ani nedojdu domů. A to jsem to měla pár kroků. Dnešní odpoledne bylo na zbláznění.

Slečna Mallory Meyerová slavila své jedenadvacáté narozeniny opravdu ve velkém. Nic tak snobského jsem asi ještě neviděla. Restaurace byla pro veřejnost zavřená, protože salónek jim nestačil. Byla tam neuvěřitelná spousta lidí. Všechno příbuzní a přátelé. Dámy byly oblečené v kostýmkách pastelových barev, pánové měli obleky, všechno se lesklo, až mě z toho bolely oči.

Bylo to elegantní, zářivé a strašně umělé. Hosté konverzovali tlumenými hlasy, hrála vážná hudba… kdyby mi někdo zorganizoval takovou oslavu, tak si asi hodím mašli. Ale oslavenkyni to zdá se nevadilo. Dostala spoustu pestrobarevných balíčků, u kterých se dalo pouze hádat, co obsahují, a záplavu květin, až to bylo trochu jako na pohřbu.

A k tomu všemu byli strašně nároční. Člověk se ani nezastavil, ale hotel z toho musel hodně rejžovat.

„Umírám,“ přidala se ke mně Lucy. Shodila boty a mnula si chodidla.
„Ale fůůůj,“ zamávala jsem si se smíchem rukou před nosem.
„No dovol, to je vůně čistých nožiček.“
„To je vůně zpocených nožiček,“ opravila jsem ji a plácla ji do ramene. „Já si jdu ty svoje hodit na stůl a dneska se už ani nehnu. Mějte se tu, jak chcete.“ Mávla jsem a odkulhala na chodbu.

Byla jsem jak nějaká devadesátiletá babka, která se sotva drží na nohou. To jsem to dopracovala.

Ještě víc mě dodělalo, když jsem proti sobě uviděla usměvavou a úplně svěží Alice. Poskakovala si to na měkounkém koberci a evidentně měla skvělou náladu.

„Co se ti stalo?“ ptala se mě hned.
„Pracovala jsem.“
„Já myslela, že děláš číšnici,“ podotkla. Probodla jsem ji pohledem. 
„Dělám. Nemůžu za to, že tu máte nemožný hosty,“ postěžovala jsem se.
„Víš, co? Mám nápad. Jako satisfakci za tvoje,“ mávla ke mně rukou, „zničení, ti nabízím hodinku na masáži. Co ty na to? Dave by na tebe měl čas.“
„To zní lákavě, ale nevím, jestli by to tvůj bratr schválil. Jsem přeci jen obyčejný zaměstnanec. Ty tu nemůžou nic,“ napodobila jsem šéfův tón.
„S ním si nedělej hlavu, zařídím to. Jdi se vysprchovat a za dvacet minut tě bude Dave čekat… A žádné námitky,“ dodala, když už jsem otvírala pusu.

Když myslí. Pan šéf mi může být ukradený. Alice je přece taky majitelka, tak ať si trhne.

Sprcha mi trochu pomohla, ale i tak to pořád nebylo ono.

Zaklepala jsem na dveře.

„Ahoj, támhle si odlož, vem si prostěradlo a lehni si na lehátko, za chvíli jsem zpět,“ dostala jsem instrukce a pak Dave zmizel za nějakými dveřmi.

Svlékla jsem se. Po menším zaváhání úplně. Je to přece profesionál. Nepoleze tam, kam nemá. Zabalila jsem se do prostěradla a natáhla se na lehátko. Obličej jsem zapíchla do otvoru k tomu určenému a čekala na Dava.

Netrvalo to dlouho. Dveře se tiše otevřely, Dave vešel, stáhl mi prostěradlo ze zad a rovnou začal.

„Díky, že sis udělal čas. Tohle jsem vážně potřebovala,“ řekla jsem, ale odpovědi se nedočkala. Nejspíš bude ticho. Třeba to má být součást relaxace.

Nejdřív mi masíroval krk a pak pokračoval níž. Zkušenými prsty mi přejížděl po krku, mačkal jednotlivá místa, a i když to občas trochu zabolelo, bylo to neskutečně příjemné.

Když pracoval na ramenech, měla jsem chuť příst blahem jako kočka. Byla jsem strašně ztuhlá a všude, kde se mě jeho prsty a dlaně dotkly, zůstával jen rosol.

Čím níž se však dostával, tím větší napětí v místnosti panovalo, alespoň se mi to zdálo. Jeho dotyky byly víc a víc důvěrné, ale ne nějak moc.

Vlastně, co já vím, jak se dělá masáž. Nikdy jsem na ní nebyla.

Pak už mi přišlo, jako by mě laskal a ne masíroval, ale nebránila jsem se. Bylo to příjemné a já se nechtěla rozptylovat.

Moje chodidla jeho dotyky uvítaly radostným výkřikem. Tohle bych potřebovala každý večer. Takhle uvolněná jsem nebyla nikdy.

Zavzdychala jsem, sama jsem se toho lekla, ale nedalo se to ovládnout. Dave nijak nereagoval, tak jsem se uklidnila a nechala to bez komentáře.

Promnul mi snad každý prst, každý milimetr kůže. Lýtka, jakoby hladil. A u stehen jsem nemohla ani přemýšlet. Tak nějak jsem čekala, že zajede výš, ale nestalo se tak. Dodržoval určitou hranici, za kterou se nedostal.

K mému překvapení vzal i ruce, které jsem měla od věčného nošení tácu unavené.

Přála jsem si, aby to trvalo věčně. Možná jsem zvrácená, ale cítila jsem trochu erotický náboj, který vířil celou místností. Jiskry přeskakovaly i mezi mou a jeho kůží. Zdála se mi tak horká. Možná to bylo tím třením a je fakt, že v místnosti bylo teplo.

Čekala jsem, kdy řekne, že je konec, ale nic se nedělo. Pořád pokračoval ve své činnosti. Jemně, lehce i naléhavě.

Tohle se nedá vydržet.

A pak jsem na zádech ucítila horký dech a rty a leccos mi začalo docházet.

Postupovaly výš po páteři, políbily každý obratel, polaskaly na krku a pak mě dvě ruce otočily na záda.

Nechala jsem zavřené oči.

Stále se věnoval mému krku a pomaloučku se dostával na tvář. Netrvalo dlouho a na rtech jsem ucítila jeho dech.

„To si myslíš, že jsem tak pitomá nebo co?“ Pomalu jsem rozlepila víčka a dívala se přímo do jeho hlubokých zelených očí.

Další z Edwardových pokusů. Vyjde to tentokrát?

Nevím, jak jste tu sázku pochopili, ale abych to uvedla na pravou míru... Edward ji nepolíbí, dokud si o to ona sama neřekne. To jen, aby bylo jasno. Teď můžeme jen doufat, že se Bella podvolí.:)

12. kapitola ϰ SHRNUTÍ ϰ 14. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hotel Tentation - 13. kapitola: