Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hope is always here - 7. kapitola

10.06.2013 (07:45) • Sundance • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1654×

„Ty debile! Co tu děláš? Jak ses sem vůbec dostal? Kdo tě pustil a kde jsi vzal klíč? Jak si vůbec můžeš dovolit vlézt do cizího domu?! Vypadni!“ Rukou jsem rázně ukázala na dveře a Alexejovi oplatila objetí. Celou dobu mě držel a já si ho nevšímala, tak jsem se to pokusila napravit, ale dál jsem nepřestávala řvát na Paula. „Jak sis vůbec mohl dovolit vlézt nám do domu?! Nikdo se tě neprosil! A brácha ti stejně nerozumí, tak co tu, kurva, chceš?“ vrčela jsem na něj a mačkala si Ala k sobě. Držel v ruce ještě pořád plyšového lva Believea a něco mu šeptal, ale já jsem se tím nezabývala.

Paul rychle vyskočil z postele a zvedl ruce v obranném gestu. „Včera mě na jeden den vyloučili ze školy, tak jsem myslel, že když jsme se vsadili, tak se můžu stavit, ale strašnou dobu mi nikdo neotvíral, ale pak jsem uslyšel kroky na schodech, tak jsem zakřičel přes dveře, že jsem to já. Zachrastil zámek, a když se otevřely, tak na mě vykouklo to pískle.“ Pokrčil rameny, nejspíš si myslel, že to je vlastně strašně jednoduché a nic se nestalo, ale já pěnila.

„A proč jsi vlezl dál? Vždyť si spolu nerozumíte ani slovo, tak co jsi tu chtěl dělat? Vypadni! Ať tě tu už nevidím!“ zakřičela jsem na něj a opět ukázala na dveře z pokoje.

Jen nahodil křivý úsměv a založil si ruce na prsou. „Víš, když jsi rozčílená, jsi fakt dost žhavá,“ zkousl si ret a zálibně si mě prohlížel. Nevěděla jsem, jestli to jen hraje, nebo to doopravdy myslí vážně, ale nebrala jsem na to ohled.

„Okamžitě vypadni z našeho domu a nech nás na pokoji!“ Už jsem vybuchla. Jako kdybych byla odjištěný granát a jen čekala na vhodnou příležitost, kdy vybuchnout.

„Hej, klídek,“ snažil se mě uklidnit. „Vím, že normálně nejsi tak zlá. Je to jen grimasa, abys od sebe lidi odstrkovala, ale já se nenechám. Přede mnou to nemusíš hrát,“ konejšil mě a pomalu se přibližoval. Humor ho přešel, už mluvil úplně vážně.

Chtěl na mě sáhnout, ale to jsem mu nedovolila. Rychle jsem cukla a i s Alem se k němu otočila zády.

„Nic nevíš. Nikdy ani vědět nebudeš. Nevíš, jaké to je, vůbec nevíš, o co vůbec jde, tak se do toho laskavě nepleť. I kdybych měla nějakou masku, tak ti to může bejt u prdele. Ty se taky netváříš tak, jak bys nejraději chtěl. Myslíš si, že ti všichni skočí na tu tvou obrovskou hrdost, ego a to, že jsi vlastně pohodář, ale tak to není. Nejsem blbá ani slepá. Teď jsme si kvit a ty odejdi, jinak volám na policii,“ řekla jsem už celkem vyrovnaným hlasem a sledovala ho podezřívavým pohledem. Ano, možná že jsem mu začínala věřit, že se s námi chce prostě jen skamarádit, ale zase jsem naletěla.

Otevřel pusu, ale pak ji zase rychle zavřel, sklopil pohled a vydal se ke dveřím, ale mezi futry se ještě otočil: „Měla bys k sobě lidi pouštět. Jo, jsi na ně milá, ale to neznamená, že jsou hned tví kamarádi, co? Udělal jsem chybu a omlouvám se, ale ty by ses nad sebou měla taky zamyslet.“ Bez dalšího slova odešel.

Už tolikrát se mi stalo, že se někdo jen přetvařoval a vlastně byl úplně jiný, takže je pochopitelné, že jsem zadouvala, že Amerika je jiná, ale bohužel, skutek utek‘. Jak já jsem si přála, aby existoval někdo, kdo se mnou nebude zacházet jako s kusem hadru, ale kromě Davida, Ala a Ri jsem na to bylo sama. A teď? Co si bez nich počnu? Můj brácha ještě nechápe, jak se to ve mně teď motá, takže mi ani nemá šanci pomoci, nebo přinejmenším utěšit.

Sedla jsem si na postel a zoufale si hlavu složila do dlaní. Al se na mě jen díval, objímal lva a přemýšlel. Musel mít v hlavě strašný cirkus, když jsem nejdřív toho indiána zvala dál sama od sebe a teď ho bez milosti vyhodila.

Tušila jsem, že i já mám v sobě plno chyb, ale to, že mi bez dovolení vlezl do domu, to rozhodně moje chyba nebyla. V životě jsem udělala spoustu špatných rozhodnutí, které jsem pak díky svému egu už nedokázala napravit, ale teď jsem věděla, že pokud si to v hlavě srovná on, stane se z něj jiný člověk.

„Pojď, musíme tě naučit perfektně anglicky,“ usmála jsem se na něj nuceným úsměvem a vstala. Vzala jsem ho za ruku a šla s ním dolů. Když jsem se domlouvala s prodavačkou v obchodě, kde jsem dostala práci, rovnou jsem si tam koupil anglické noviny. Doufala jsem, že by mu mohly pomoct s učením.

***

Už jsme prolistovali celé noviny a já viděla na Alexejovi, že je doopravdy unavený, i když bylo teprve pět hodin, ale už jsem ho dál nechtěla trápit. Bude mu stačit, až nastoupí do školy. No, doufám, že nebudu řešit šikanu.

„Jdi si lehnout, dnes ses toho hodně naučil a teď se ti to v hlavě musí uležet, aby to tam už zůstalo,“ zasmála jsem se a pohladila ho po vlasech. „Zajdi se vykoupat a pak si jdi už lehnout. Musíš spát, dokud to půjde, od příštího týdne nastoupíš do školy, tak musíš být čilý a v pozoru.“

„Dio, pojď se mnou,“ zaprosil. „Jenom zůstaň u mě, než usnu.“ Jeho oči mě přímo prosily, abys s ním šla. Abych u něj byla do doby, než upadne do hlubokého spánku. Proč bych mu měla říct ne? Naše mamka to tak taky dělala se mnou – říkala, že to brání zlým snům, aby se mi dostaly do hlavy. Byla to moudrá, chytrá a krásná žena, bez které bych teď tady nikdy nebyla.

Přikývla jsem a následovala ho do patra.

Nikdy nezjistím, proč tak zlý osud dostala právě ona s mým otcem, ale s určitostí vím, že si to nezasloužili. Každému se snažili jen pomáhat, nikoho neshodili z útesu, když bylo potřeba, tak proč zrovna oni? Ano, každý den mi říkali, jak je život krásný, ale přesto nespravedlivý, věděli to o něj.

Zavrtěla jsem hlavou, abych z ní dostala takové vzpomínky, ale pořád se mi před očima objevoval obraz mě samotné, jak sedím na posteli v mém pokoji, na klíně mám schouleného mého čtyřletého bratra a naproti mně se na židli uvelebil policista. Mluvil na mě rusky a ptal se na každou maličkost, která ho zrovna zajímala. V tu dobu mi bylo třináct a v ten den mi zemřeli rodiče.

„Dio!“ zakřičel na mě nervózně můj malý společník, který už stál na vrcholu schodiště a shlížel na mě. „Dojdeš otevřít? Někdo zvonil.“ Každý říkal, že ještě trochu šišlá, ale já jsem s ním byla každý den, takže jsem to už neslyšela, avšak až teď to moje uši zaznamenaly.

„Jo, jasně, tak jdi zatím do tý sprchy,“ řekla jsem mu a zase se otočila. Seběhla jsem schody a otevřela dveře.

Netušila jsem, kdo to v pět hodin večer může být, ale ukázalo se, že i v tolik hodin chodí pošťačky. Měla na sobě normální civilní oblečení a na silnici před domem stálo malé vozítko na dvou kolečkách. Měla ještě hodně práce před sebou.

„Dobrý den, jste slečna… ehm, Těreškovová?“ zakoktala trochu nesměle. Byla to mladá, asi dvacetiletá dívka. Trošku se na mém příjmení zarazila, ale zvládla to vyslovit skoro dobře.

„Dobrý den, ano, jsem. Přišlo mi snad něco? Moc lidí o mě nestojí,“ zasmála jsem se a vzala si od ní podávaný dopis.

Taky se rozesmála. „Někdo o vás přeci jen stojí, ale je to dopis poslaný z Evropy, tak vás třeba už dlouho neviděl.“ Pokrčila rameny. „No, musím ještě roznést pár zásilek, tak se omlouvám, na shledanou.“

Mávla jsem jí na rozloučenou a s očima zabořenýma v obálce jsem zavírala dveře.

Na nic jsem nečekala a dopis roztrhla.

Milá Diano,

vím, že není vhodné, abych ti psal, ale už jsem to nevydržel. Musím vědět, co se s tebou stalo a kde jsi nakonec zakotvila. Bojím se o tebe i o tvého bratra. Kam jste se přestěhovali? A co hodláš dělat dál?

Adresu jsem zjistil přes tvůj mobil. Fotka, na které jsi ty a Alexej, jak pijete čaj, se nějak dostala na internet i s místem tvého současného pobytu. Nedělej si starosti, s pomocí místního „hackera“ jsme ji odstranili ze sítě i s tvou polohou. Jste v bezpečí.

Po tvém útěku se všechno obrátilo vzhůru nohama. Chlapecké oddělení se nejdřív bálo, že Ala někdo unesl, ale když zjistili, že chybíš i ty, všechno jim do sebe zapadlo a už stihli obvolat snad celou republiku a rozeslat jim vaše fotky.

Vyslýchali i nás, jednoho po druhém, jestli o vás něco nevíme. Kam byste mohli jít, kudy byste mohli jet, nebo i jen blbou indicii, která by je někam zavedla. Neboj, nic jsem jim neřekl a nikdy neřeknu, ale díky vašemu zmizení se úplně zapomnělo na hledání Laury, tak jsem to vzal do vlastních rukou. Nemůžu ti říct, co jsem zjistil, ale věř mi, že ji najdu.

Snad zůstanete tam, kde teď jste, a já vás budu moct za rok najít a postarat se o vás, jak jsem slíbil. Taky doufám, že i když jsme od sebe přes celý oceán, nezapomeneš na mě a nenajdeš si jiného nejlepšího kamaráda. A když už budeš mít kluka, musím ti ho schválit, nezapomeň.

Snad jsem už napsal všechno, co jsem chtěl. Dopis mi zpět neposílej – není to bezpečné, ale můžeš mi napsat email.

Ještě něco! Okamžitě si musíš dokončit střední školu. To je něco, bez čeho se neobejdeš, a pokud za rok přijedu a ty budeš bez maturitního listu, věř mi, že tě s radostí uškrtím a sám dokopu do třídy a k maturitě. Nevěříš? Tak mi nevěř, ale rozhodně bude v zájmu tvého zdraví, aby sis ji dokončila.

Pozdravuj Alexeje a dávej na sebe i na něj pozor. Nikde pro vás není bezpečno, a pokud bude pokračovat zabíjení tvých blízkých i tam, okamžitě mi napiš a já přiletím.

S láskou,

David

Pod podpisem byla připsaná emailová adresa se smajlíkem.

Čuměla jsem na ten kus papíru jako husa z flašky. Koho by napadlo, že mám až tak chytrého kamaráda, že mi i přes hrozící nebezpečí dokáže poslat dopis? Kdybych byla já na jeho místě, asi bych se bála o zdraví těch, kterým dopis posílám, i o své vlastní. Kdo ví, kdo by na to mohl přijít?

Nestačila jsem o tom ani moc popřemýšlet, protože se zase ozval domovní zvonek. Nenapadl mě nikdo, kdo by ještě mohl přijít, tak jsem se trochu váhavým krokem vydala zpět ke dveřím.

Otevřela jsem je jen na škvírku, abych viděla, kdo je za nimi. Stál tam vysoký, mladý a celkem pěkný kluk. Pocházel asi, stejně jako Paul, z nějakého kmene, jelikož měl taky tmavší pleť.

„Přejete si?“ zeptala jsem se zvědavým hlasem a dodala: „Pokud vím, tak vás neznám, ale možná jsem jen už tak stará, že mám Alzheimera.“ Myslela jsem to jako srandu a taky doufala, že to tak pochopí.

Stalo se a on se nahlas rozesmál. „Ne, nikdy jsme se ještě neviděli. Jsem Jacob, kamarád Paula.“

Ztuhla jsem a dveře otevřela dokořán. Nebála jsem se ho, i když byl o dvě hlavy vyšší a aspoň dvakrát těžší než já. Kdyby něco, nějak bych si dokázala poradit. „Co chcete?“ řekla jsem neutrálním hlasem.

„Vidím, že v tobě jeho jméno vyvolává úplně normální pocit, který vyvolává u všech ostatních lidí. No, de o to, že mě za tebou poslal,“ vysvětlil a začal se nervózně ošívat. Celou dobu, co stál u mých dveří, měl jednu ruku za zády. Netušila jsem, co tam schovává, ale bylo mi to celkem jedno.

„Pokud vím, tak si netykáme,“ upozornila jsem ho.

Zase se zasmál hrdelním smíchem. „No, jsem asi jen o rok, možná o dva starší než ty, takže tykání je asi na místě.“

Přikývla jsem, ale nijak víc to nekomentovala.

Nasadil zase vážný výraz a zadíval se do země. „Řekl mi, abych ti vyřídil, že se moc omlouvá a že ví, že udělal chybu. A taky se ptá, jestli sázka pořád platí. Upřímně? Já vůbec nerozumím, jaká sázka nebo co ti udělal, ale věř mi, že v takovym stavu jsem ho ještě neviděl. A taky se ptá, jestli mu už řekneš, odkud si,“ dodal ještě. Pořád si držel vážný výraz, ale já poznala, že mu další krok připadá strašně směšný. Zhluboka se nadechl. „A taky ti posílá tohle.“ Vytáhl ruku, kterou měl doteď schovanou za zády.

Málem jsem hledala oči na pavlači, protože v ní měl obrovskou kytici. Sakra, kde je ukradl? A proč by mi posílal kytky? Neznáme se tak dlouho, abych mu za to stála – nebo to jsem si jenom myslela.

„Ale…“ Zarazila jsem se. Neměla jsem tušení, jak mám pokračovat.

„Řekl mi, že jestli neřekneš něco kladnýho, tak se nemám vracet, takže bych tě od srdce poprosil, abys něco řekla, jinak nejspíš spím pod mostem,“ zasmál se. Aha, takže indiáni sdílí společný dům. Hm… To vysvětluje tu jeho vlezlost.

„No, jestli chceš slyšet aspoň jednu kladnou věc, tak ti můžu říct, že ty kytky jsou fakt nádherný, ale nemůžu si je vzít,“ dostala jsem ze sebe přiškrceně. Možná že měl pravdu, když říkal, že ta moje drsná maska je asi fakt jen přetvářka, abych od sebe lidi držela dál, ale já si je prostě k sobě pustit nechtěla. Moje chyba, vím o tom, ale tak to prostě je.

Nahodil překvapený výraz. „Proč? Jsou pro tebe.“

Zakývala jsem hlavou. „Jo, ale právě v tom je ten problém. I já jsem udělala chybu, takže není fér, abych si od něj vzala něco, za co vlastně můžu taky tak trochu já. Vyřiď mu, že sázka platí a ať ji jde okamžitě plnit. On už bude vědět. A ty růže mu vrať, třeba je dá tobě,“ zavtipkovala jsem a už zavírala dveře, když mi tam strčil nohu. Lekla jsem se, že se mi chce vloupat do domu, ale se jen pousmál.

„Víš, kdybych ho neznal, řekl bych, že mu na tobě doopravdy záleží, ale řekl mi, jak dlouho se znáte, takže to bude něčím jiným. Ale ať je to, čím chce, jsi milá a vtipná holka, takže se našel konečně někdo, kdo mu vytře zrak. Říkal mi, jak jsi ho kolikrát setřela, a myslím, že mě to doopravdy někdy budeš muset naučit,“ zasmál se a mávl mi na rozloučenou. „Ty kytky mu dám, ale snad mi je nevrátí zpátky.“
Rozesmála jsem se. „Neboj, určitě pro tebe už i sehnal prstýnek.“

Bez dalších slov jsem zavřela dveře a pořád se pochechtávala. Podívala jsem se na své ruce a až teď si všimla, že v ruce pořád ještě držím dopis od Davida. Nevěděla jsem, co s tím mám dělat. Spálit ho? Nebo ho jenom někam dát? Do nějakého šuplíku?

„Dio, kde jsi?“ ozval se hlas mého bratra z poschodí. „Už jsem vykoupanej.“

„Už letím,“ zavolala jsem na oplátku a po cestě ke schodišti položila obálku i s kusem papíru na kuchyňský stůl…

Po dvaceti minutách Al konečně usnul a já mohla sejít dolů. Už jsem zatáčela do obýváku, když se ozval zvonek. Říkala jsem si, že i když tady bydlí tak málo lidí, zvonky se tu jen trhnou.

Unaveně jsem došla do chodby a znuděně otevřela dveře. Čekala jsem tam kohokoli, ale e tam bude zrovna Paul, to by mě v životě nenapadlo.

„Ahoj,“ usmál se frajerským úsměvem. Koukám, že se asi celý můj život bude točit kolem jeho osoby. 

Nejdřív jsem si myslela, že vás potrápím a kapitolu rozdělím na dvě, ale nenašla jsem vhodné místo, kde bych to mohla utnout, tak tady máte sakra dlouhou kapitolu, takže taky očekám sarka hodně komentářů. 

Kapitola opět o ničem, ale ono se to rozjede. ;)

Sun 

Autor: Sundance (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hope is always here - 7. kapitola: