Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hope is always here - 29. kapitola

16.09.2014 (19:30) • Sundance • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1492×

Diana

Co jsem si vůbec myslela? Že mu to řeknu a on se mě hned potom zeptá, jestli nezajdeme na kafe? Že to vezme v klidu? Nevím... Ale jsem si jistá, že jsem nečekala, že se ke mně otočí zády, odkráčí k nejbližšímu stromu a praští do něj pěstí. A znovu, ještě jednou a do třetice.

Potom se na mě zase zadíval a jen svíral čelisti i pěsti.

„Já...“ Ale co jsem vlastně chtěla říct? Je mi to líto, ale nemůžu za to? Nikdy to nebylo v plánu? Nechtěla jsem ti ublížit? „Ehm... asi bych měla jít,“ vypadlo ze mě nakonec a já se otočila a vykročila. V místě, kde vede pěšina do nitra lesa, jsem se ještě otočila. „Víš, ani pro mě to není nic příjemného, ale nemůžu se ke všem a všemu otočit zády a dělat, že tu nejsem. Musím ostatní uživit a ochránit, na tohle nemám čas. A pokud ho nemám já, nechápu, kde ho bereš na tyhle věci ty.“ S posledním slovem jsem zmizela v lese.

Idiot, idiot! Jsem takovej idiot! Neměla jsem mu nic takovýho říkat, kdyby to nevěděl, žilo by se nám líp. Nebo aspoň jemu. Proč sakra neumím držet jazyk za zuby, když je to potřeba?

Znenadání se kolem mě prohnal proud vzduchu. Rozvířil mi zrzavé vlasy kolem hlavy, do kterých se teď připletlo pár listů ze stromů, které vítr svým poryvem shodil. Ale když jsem něco ucítila v rukách, rychle jsem si rozmyslela, jestli to byl jen přírodní úkaz.

Na dlani jsem měla položení malý papírek. Vypadal jako právě vytržený z nějakého notesu. A na něm bylo napsáno:

Dnes nastal tvůj osudný den,

to on mi řekl: „Dnes ji sem už vem!“

A tak jdu splnit úkol snadný,

Volterský vládce bude konečně šťastný.

Pokud se teď do běhu dáš,

nezbude nikdo z přátel, které máš,

proto ti radím – vpřed se vydej

a vlk pro mě zůstane skrytej.

A kurva.

První věc, která mě napadla, bylo, že bych se nejradši otočila o sto osmdesát stupňů a utíkala Paula varovat, ale pak mi došla slova z druhého odstavce. Vpřed se vydej a vlk pro mě zůstane skrytej. Pokud půjdu pořád směrem k silnici, nestane se Paulovi nic. Nikdo mu nesmí ublížit.

Vykročila jsem tedy zase směrem k cestě a uklidňovala se tím, že pokud udělám to, co se po mně chce, nikdo mému vlkovi neublíží. Jen já sama. Nechápu, jak jsem mohla být tak blbá a říct mu o té leukemii. Co mě to proboha napadlo?

Ztěžka jsem vydechla a nakopla nejbližší šišku. Potřebovala jsem upustit páru, ale tohle mi asi nijak nepomohlo.

Při zpáteční cestě jsem se ani jednou neohlédla. Kdybych to udělala, myslím, že bych nevydržela jen tak v klidu pokračovat, kdybych věděla, že by se Paulovi mohlo něco stát. Ale bylo by to daleko horší než teď, kdybych se za ním rozběhla.

Nohou jsem zrovna vkročila na silnici, když se ze zatáčky vyřítila černá dodávka. Pomyslela jsem si, že je to jenom nějaký debil, který někam spěchá, ale mýlila jsem se. Nikam nepospíchal – naopak. Věděl přesně, kdy a kam má přijet. Místo a čas? Tady a teď. Ale pro koho? Diana Těreškovová.

Došlo mi to přesně ve chvíli, kdy přede mnou zastavila a někdo se mě pokusil vtáhnout dovnitř. Ruce byly studené a tvrdé jako skála, ale já sebou cukla a to ony nečekaly. Otočila jsem se a utíkala zpátky do lesa. Nebylo to nic platné. Ani ne za vteřinu mě ty samé ruce popadly znovu kolem pasu a táhly k autu.

„Pomoc!“ křikla jsem. Poslední, co jsem viděla, než jsem dostala ránu do hlavy, byl obrovský vlk, který se hnal za dodávkou. V tu chvíli jsem děkovala zadním oknům, protože se mi hrozně ulevilo. Žije! Nikdo mu neublížil!

Paul

Co jsem to udělal? Odehnal jsem ji. Já můžu za to, že ji unesli. Kdo to byl? Kam ji vezou? Snažil jsem se vydržet co nejdéle za nimi běžet, ale když jsem ji viděl v okýnka zadních dveří, jak se na mě lehce usmála, než se svezla k zemi, síla mě opustila. Co s ní chtějí udělat?

Zavrtěl jsem hlavou, abych si ji pročistil. Co teď? Alexej! Co s ním teď bude? Postarají se o něj David s Laurou, dokud Diu nenajdu? A já si jsem zatraceně jistý, že ji najdu. Měl bych jim o ní říct, mají na to právo.

Až teď jsem si uvědomil, že jsem pořád přeměněný ve vlka a stojím uprostřed silnici. Naštěstí nic nejelo, tak jsem rychle zaběhl do lesa a po čtyřech běžel zpět do města. Chybělo mi posledních pár metrů od školy, když se přede mnou objevil nějaký muž. Byl statný a silný, mohlo mu být kolem třiceti a koukal se na mě, jako kdybych vůbec nebyl vlk a nenaháněl mu strach.

„Vím, kdo jsi, a neprozradím tě. Řekněme, že tuším, že Dianu Těreškovou unesli. Když budeš v klidu a na nic se mě nebudeš ptát, řeknu ti kam a proč. Dobře?“ chtěl se ujistit. Naklonil jsem trošku zamyšleně hlavu, ve které mi běželo, kdo to je a jak by to asi tak mohl vědět. Ale jelikož jsem neměl nejmenší tušení, kam ji vezou, nezbylo mi nic jiného než přikývnout, že nabídku přijímám. Zajímalo by mě, kdo to je. Vypadal na to, že se mě vůbec nebojí ani není překvapený.

„Fajn, tak začneme. Nejdřív to nejzákladnější – unesli ji Volturiovi. Nějakou záhadou ví, že mívá věštecký sny. Netvař se tak překvapeně, mám je taky, proto to vím, ale o tom až později,“ zareagoval na můj překvapený výraz. „No, takže ji vezou do Volterry. Aro si myslí, že když to je takhle silné už v jejím lidském životě, tak až ji přemění, bude moct předvídat dlouho dopředu. Ne jako Alice, která to má na základě cizích rozhodnutí.“

Ze všech těch informací mi šla hlava kolem. Za prvé, jak to ví? Za druhé, proč mi to říká? A za třetí, kolik mám času, než ji přemění?

Rozhodl jsem se, že nejlepší bude, když místo zaštěkání dokážu vypustit z pusy slova, tak jsem se rychle za nejbližším stromem přeměnil a už při cestě zpět za ním chrlil otázky. „Kde jste to všechno zjistit? Proč tomu věříte?“

Pousmál se. „Už jsem ti řekl, že ty sny mám taky. Jednoduše se mi o tom zdálo.“

„Ale proč má takové sny, když ještě není upír?“ A nikdy jím nebude, to nedopustím.

Zkřivil obličej. „To už je složitější. Stejně jako já, tak i ona se narodila vlkodlakovi a polovičnímu upírovi. Jako je Renesmé. Zřejmě je to její dar, i když je to hodně zvláštní, když si vezmeš, že je upír jen z jedné třetiny... nebo tak nějak.“

Och. Čekal jsem všelicos. Upřímně? Byl jsem připravený i na čarodějnici, ale tohle je i na mě trochu moc. „Co z toho plyne? Krom toho, že se co nejdřív dostanu do Volterry.“

Uchechtl se. „Ty jsi mi ale doopravdy Pan ochránce. Plyne z toho to, že se tam musíš dostat dřív, než se je ji pokusí přeměnit.“

„Jo, to mi došlo.“ Obrátil jsem oči v sloup. „Ještě něco?“

„Ne, takhle jsem to nemyslel,“ vrtěl hlavou, „nesmí ji vůbec přeměnit, jestli se o to pokusí, vlkodlačí gen, který v sobě má od otce, ji zabije, když bude reagovat na jed upíra. Zemře, pokud ji jeden z nich kousne.“

A tohle se mi chystal říct až teď?

„Chápu, že je to znepokojující, ale –“

„Znepokojující?!“ Hlas mi vyletěl aspoň o deset oktáv výš. „Kdyby to bylo jenom znepokojující, tak jednoduše zvednu telefon a zavolám jí, ale protože se dostala fakt do velký sračky, tak na to rozhodně neexistuje slovo, kterým bych to popsal.“ Ovládej se, napomínal jsem se, udělej to pro ni.

„Jak jsem řekl. Chápu, že tě to rozčílilo, ale sám moc dobře víš, že ona už stejně umírá. Nejde s tím nic udělat.“ Hlas se mu netřásl, neuhnul očima ani si nemnul ruce. Nebyl přímo lhostejný, ale taky to nijak neprožíval. A možná to mě rozčílilo nejvíc. Nikdo o ní nebude říkat, že umírá. Neumře! Já jí to nedovolím. Dám jí důvod, aby se udržela naživu.

Aniž bych se na něj znovu podíval, sebral jsem se a klusem se vydal ke škole. Musím najít ostatní, pak vymyslet plán a jak tahle noční můra musí skončit? Diu nikdo nepřemění a ona stejně tak nikdy neumře. Pak bych neměl nikoho a ona je...  

Autor: Sundance (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hope is always here - 29. kapitola: