Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hominem te esse, memento - 7. kapitola

08.11.2009 (13:30) • Michaela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1462×

Hominem te esse, memento.

Pamatuj, že jsi člověk.

Kapitola sedmá

Spala jsem dnes velice neklidně. Neustále se mi ve snech zjevovaly cizí obličeje. Přišli mi tak zvláštně povědomé. Když jsem se ráno probudila, nepamatovala jsem si ani jedinou z nich. Byla jsem nevyspalá a unavená, rozhodla jsem se tedy, že dnes běhat nepůjdu.  Vynahradím si to tím, že půjdu plavat, slíbila jsem si. Dnes bylo venku pochmurno. Dešťové kapky se v tlustých provazcích snášely k zemi a i na ráno bylo nezvykle šero. Alespoň počasí je na mé straně, řekla jsem si. Má smůla se však zas projevila. Když jsem scházela ze schodů, škobrtla jsem nohou a zahučela do nejbližší kaluže. Do školy jsme dorazila promočená na kost a ještě ke všemu špinavá. Dneska nebude dobrý den, říkala jsem si pro sebe.  Ash utíkala za Angelou já se pomalu vydala do třídy. Cestou jsem narazila na Cullenovi, vystupovaly právě ze svých aut. Ethan na mě zavolal pozdrav a hromotluk na mě kývl. Třeba nejsou tak špatný, jak si lidé myslí. Hodinu historie jsem nějak protrpěla a při dalších dvou volitelných jsem se i prospala. Na obědě jsem si dala jen kafe. Dneska nebyl dobrej den. Když jsem se vydala ke svému stolu s očima sklopenýma k zemi, do něčeho jsem narazila a veškerý obsah svého kelímku na sebe vylila. Moje čistě bílá mikina měla do své původní podoby daleko. Z obličeje mi stékali zbytky kávy. Už tak jsem byla podrážděná, tohle byla poslední kapka. Podívala jsem se tedy na to nemehlo a naštvala se ještě víc, když jsem shlížela do pobaveného obličeje Ethana. Koutky úst mu cukali, jak zadržoval smích.

„To ti to přijde k smíchu?“ vyjela jsem na něj. To už zřejmě nevydržel a začal se smát na hlas. Jak může být ten kluk takový idiot, nadávala jsem v duchu.

„P-ppromiň,“ vykoktal ze sebe. „Nechtěl jsem, měla jsi dávat pozor, kam jdeš.“

„Myslím, že u tebe je to podobné. Příště se laskavě dívej, kam jdeš. Může to být tvoje mikina, která to odnese.“ Řekla jsem výhružně a mračila se čím dál víc. On mě tu bude ještě poučovat.  Čemu se furt ten tupec směje? Zatnula jsem čelist ve snaze zadržet příval nadávek na jeho osobu.

„Vypadá jak křeček, když se mračí. Je vtipná.“ Řekl hromotluk, který se tam z ničeho nic objevil. Ethan se rozesmál ještě víc. Pokud je to vůbec možné, pomyslela jsem si. V tu chvíli už mi ruply nervy. Dnes už toho mám vážně dost. Vzala jsem z tácu jeho nesnědený salát a vyklopila mu ho na hlavu. V celé jídelně to ztichlo. Pak už jsem jen slyšela výbuch Ashleyinina smíchu. Pomalu jsem se uklidňovala. Podívala jsem se tedy do Ethanovi zamračené tváře a pronesla: „Promiň, já nechtěla, příště nedráždi hada bosou nohou.“ Otočila jsem se na podpatku a nechala ho tam stále ještě zaraženě stát. Emmet se v tu chvíli už téměř válel po zemi a popadal se za břicho.

Když jsem si sedala na své místo, byla jsem už úplně uklidněná. Zdá se, že ten malý incident si odnesl pryč i trochu mé podrážděnosti. Těsně se zvoněním vstoupil do třídy i on, mračil se, že i holky se od něj drželi dál. Sedl si hlučně vedle mě a ani se na mě nepodíval. Vlasy měl slepené majonézou. O ou , pomyslela jsem si. To jsem zas něco přepískla. Zadržela jsem úšklebek a přemýšlela jsem, jestli se mu mám omluvit. Přece jen jsem se zachovala velice dětinsky.

„Promiň, trochu jsem to přehnala. Byla jsem už tak dost vynervovaná a tamto mě dorazilo.“ Pošeptala jsem jeho směrem omluvu. Úkosem se na mě podíval a kývnul. To byla jeho jediná reakce. Dál se mračil a víc na mě nepromluvil. Fajn, buď si uražený. Naštvala jsem se zase. Achjo, vždyť já už jsem i sama sobě protivná.

Nálada se mi zlepšila až doma. Konečně jsem se mohla převléknout do suchého oblečení a měla jsem svůj klid. Šla jsem si do koupelny pro ručník, když jsem si všimla, že se má podoba pomalu vrací k normálu. Naši mi doma zásadně zakázali nosit kontaktní čočky. Tvrdili, že jim nevadí můj vzhled a tak jsem je nosila jen ven. Díky tomu jsem si mohla všimnout, že se mi zužili zornice a stříbro se pomalu vytrácelo. Zítra už bude má podoba zcela normální. Co si o tom asi pomyslí Ethan, až mě uvidí jinou? Hned potom mi však došlo, nad čím přemýšlím. Nejraději bych si jedna natáhla za takový myšlenky, houby je mi po něm, řekla jsem si zase podrážděně. Poslední dobou ty změny odcházeli stejně rychle jako přicházeli. Dřív jsem musela čekat celý dva týdny, než se mi můj normální vzhled vrátil. Mohla jsem s určitostí říct, že mi můj obyčejný zevnějšek vydrží tak dva dny. V neděli mě začne bolet hlava a v úterý přijde záchvat. Bylo, až morbidní, s jakým klidem jsem nad tím přemýšlela. Přišlo mi, jako by se mi snad můj nový vzhled líbil. O tom, že se mé periody zkracují, jsem však našim nic neřekla. Dlouho to však tajit nevydržím. Je to až moc okaté. S potřebou zbavit hlavu alespoň některým nepříjemných myšlenek, jsem vyrazila do bazénu a vrátila se až večer celá unavená. S rozbolavělým tělem jsem padla do peřin a usnula během okamžiku.

Páteční ráno už bylo jiné. Neměla jsem nepříjemnou náladu, dokonce ani nepršelo. Běhání jsem zase zavrhla, tělo jsem měla ještě rozbolavělé z včerejších koleček. Trochu jsem to s plaváním přehnala, řekla jsem si, když mě při protahování bolelo v zádech. V koupelně jsem nadšeně poposkočila, když jsem v zrcadle uviděla svůj vlastní odraz. Takové dny jsem vždy mělo dobrou náladu. Ostatní se mi tolik nevyhýbali.

Měla jsem takové zvláštní tušení. Párkrát se mi to už stalo a vždy se to vyplnilo. Nepomyslela jsem tenkrát, že je to divné. Nevěděla jsem, že to není normální. Měla jsem ten pocit ráda. Většinou se to stalo, když pro nás naši připravili nějaké překvapení. Celý den jsem byla podivně napjatá a plná očekávání. Když jsem vešla do třídy, setkala jsem se s nevěřícným pohledem Ethana a jeho sestry Alice. Tak přece jen nějaká reakce. Přesně takhle reagovali i ostatní. Nijak jsem to nekomentovala a jen ho pozdravila. Řekl strohé čau a dál už se mnou nepromluvil ani slovo a mě nijak nevadil klid s tím spojený. Když  jsme vycházeli před školu, skutečně nás s Ash čekalo překvapení. A to v podobě usmívající se Rosemary.

„Půlroční kontrola,“ kývla jsem na Ash. Obě jsme se k ní vydali. Nakonec jsem jí skončila kolem krku. Měla jsem takovou radost, že jí vidím. Má první přítelkyně. Tolik mi chyběla. Když jsem jí konečně pustila, pozdravila se ještě s Ash.

„Co byste řekli na dámskou jízdu ve třech. Třeba v Seattlu?“ Usmála se na nás Mary.

„Rose vážně a já můžu taky?“ pískala sestra nadšeně. Usmála jsem se na Mary.

„Chyběla jsi mi.“ Rosemary mě znala a tak věděla, že tohle byl můj souhlas k čemukoliv po jejím boku.

„Co budeme dělat v Seattlu? „ ptala se Ash.

„No mám lístky do kina, na módní přehlídku a myslím, že nákupy taky nepohrdneme.“

Cítila jsem, jak se můj úsměv ještě roztahuje. Veškeré starosti šli za hlavu. Prohlížela jsem si tolik známou Maryinu tvář a všimla si odlišností. Nad obočím a kolem úsměvu měla vrásky a na jejím obličeji byl usazen starostlivý pohled.

„Děje se něco Rosemary?“ zeptala jsem se se starostí v hlase. Rose se nadechla a pak protočila oči.

„Můžeš mi říct, jak to děláš?“zeptala se mě.

„Jak dělám co?“ odpověděla jsem zmateně.

„Vždycky všechno víš. Tuším, že jsi i věděla, že tu budu čekat, podle výrazu jaký jsi měla. Někdy víš, na co se zeptám ještě dřív, než svou otázku vůbec vyslovím. Nebo jako teď. Vždycky poznáš, když se něco děje, když ti někdo něco tají.“ Ash vedle ní jen divoce přikyvovala a dívala se na mě. Tentokrát sem protočila oči já. Chtěla jsem tím tak zamaskovat, jak mě její vyznání zasáhlo.

„Prosím tě, nemel hlouposti a raději mi řekni, co se děje.“ Mary jen zavrtěla hlavou, zřejmě si chtěla pročistit myšlenky.

„Z nemocnice, kde jsme tě před 6 lety hospitalizovali po tom, co jsme tě našli, někdo ukradl tvojí složku. Díky našim příkazům byla uložena v zapečetěném trezoru, pod dohledem. Nikdo nepovolaný se tam neměl dostat. Nic méně tvá složka a veškeré záznamy týkající se tvé osoby zmizeli. Všechny ostatní zůstali.“ Vysvětlila mi starostlivě. „Dosadili jsme sem do Forks trvalého agenta a ty dostaneš tohle. To samé Ashley.“ A dala nám do rukou malé pagery. „ Zelené tlačítko zmáčkneš v případě, že se v okolí bude dít něco divného, ale nebudeš v ohrožení života. Červené stiskneš, pokud ti o život půjde.“ Říkala mi smrtelně vážně a tím mě vyděsila. „ Pokud to nebudeš moci udělat ty, nebo ti na tento pager přijdou, udělá to Ashley. Bohužel se nám nepodařilo nic vypátrat. Stále jsme se nepohnuli z místa.“odpověděla na otázku, kterou mi zřejmě viděla na očích. Zmohla jsem se jen na tiché dobře a dál hypnotizovala tu věc ve svých rukou.

„ Pojďte, pojedeme. Dostala jsem povolení vás unést hned po škole. Potřebné věci máte v kufru. Čeká nás toho hodně.“ Mrkla na nás ve snaze rozehnat naši pochmurnou náladu. Na sestru to zřejmě zabralo, já se však topila ve svých myšlenkách. Sedla jsem si na zadní sedadlo a pozorovala dění venku. Hypnotizovali mně dva páry zlatých očí. Alice a Ethan se mračili, v obličeji starostlivý výraz. Už i oni, povzdychla jsem si. V tom mi však v hlavě zazněl znovu ten nakřáplý hlas, který jsem slyšela ve své vzpomínce na pláži. Ztuhla jsem ještě víc, když jsem si uvědomila, že se k tomu přidal i obraz. Vyděšeně jsem sledovala tu scénu a dech se mi zrychloval.

Byla jsem to já. Malá, ještě dítě. Běžela jsem v jakém si červeném oblečení, připomínajícím vězeňský mundůr.  Běžela jsem lesem, bosa. Nohy jsem měla rozdrásané do krve. Vlasy slepené od potu se mi lepili na čelo a na tvářích mi stékali slzy. Běžela jsem, jako o život. Doslova. Málem jsem vykřikla, když se pár kilometrů za mými zády ozval známý hlas.

„Neutečeš mi a ty to víš. Tak proč si to komplikujeme. Oni ti nepomůžou.“ Mluvil klidně, možná trochu zadýchaně. Nekřičel. Věděl, že ho uslyším i na takovou dálku. Velice dobře jsem znala ten hlas a věděla jsem, že můj narůstající strach je oprávněný. Nesl jakýsi příslib nebezpečí. Dohání mě, došlo mi. Vždy jsem dokázala vycítit jeho přítomnost. Byli jsme nějak zvláštně propojení. I jeho vůni jsem rozpoznala daleko lépe než ty ostatní. A to i na takovou dálku. Přestože jsme byli v lese a on voněl po dříví, vynikala jeho vůně znatelněji. Psina, pomyslela jsem si. Dřevo a psina, tak přesně byl cítit. Panika už se chtěla prodrat na povrch, když jsem ji rázně utnula. Ještě ne, ještě se nevzdám. Už jen kousek, vím to. A přidala jsem ještě víc. Zvládnu to, přesvědčovala jsem sama sebe a dál letěla noční temnotou. Za mnou se ozývalo nesouhlasné vrčení, mě tolik povědomé. Už jen kousek, špitla jsem.

Probrala jsem se z jakého si transu a vyděšeně se dívala na své ruce. Snažila jsem se zklidnit svůj a dech a tím se i vypořádat se šokem, v kterém jsem se nacházela. Co to proboha bylo? Vzpomínka?

Autor: Michaela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hominem te esse, memento - 7. kapitola: