Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hominem te esse, memento - 4. kapitola

05.11.2009 (16:00) • Michaela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1152×

Hominem te esse, memento.

Pamatuj, že jsi člověk.

Kapitola čtvrtá

Zbytek víkendu utekl velmi rychle. Celou neděli jsem strávila učením a povinnou četbou. K večeru jsem šla pomoct Clair s úklidem. Ashley poletovala někde venku a Tony byl na rybách. V pondělí jsem do školy nejela. Mířila jsem do Seattlu, kde jsem měla domluvenou kontrolu v nemocnici. Cestou zpět jsem měla v plánu stavit se v jednom knihkupectví doplnit si svou skromnou sbírku. Když jsem dojela domů, Ashley už poskakovala u mě v pokoji. Tohle její nadšení nevěstilo nic dobrého. Pochybovačně jsem na ní shlížela ze dveří, kde jsem se zastavila. Všimla si mě malou chvíli po tom- Zjevně jsem ji vyděsila. Melodramaticky se chytla za srdce a prohlásila: „Chodíš jako přízrak. Jednou mě vyděsíš k smrti.“

Usmála jsem se. „Co potřebuješ?“

,,Musím vždy nutně něco potřebovat, když za tebou přijdu?“ Zamračila se na mě.

„Ne. Jen tě většinou nevidím poskakovat u mě v pokoji.“ Zasmála jsem se její reakci. Vypadala tak vtipně, když se zlobila. Vůbec z ní nešel strach.

„No nesu ti novinky z první ruky.“ Culila se, jako by mělo být nad míru jasné, proč tu je.

„Vážně? Tak mi je vysyp.“ Když nadšeně poposkočila, musela jsem se už zasmát nahlas. Byla jak malé dítě. Bylo tak snadné jí udělat radost.

,,Vážně nevíš, co se dnes stalo tak významného na Forkské střední?“ zeptala se mě se zápalem v očích.

„Ne, asi mi to budeš muset povědět.“ Musela to být skutečně nějaká bomba, když to ze sebe Ash nechala tak tahat. Většinou už všechno vyslepičila na potkání.

„Nastoupili k nám noví studenti. Cullenovi.“ Zdálo se mi to, nebo to skutečně prohlašovala takovým obřadním tónem.

„Fakt? K nám do ročníku? Tak dělej, vyprávěj, co si už o nich zjistila?“ Usmála se na mě a pokynula mi, ať se s ní posadím na gauč. Pak už spustila.

„Tak je jich pět, tři chlapci a dvě dívky. 5 adoptivních dětí jistého doktora Cullena a jeho ženy. Nikdo zatím neví, proč mají tolik adoptovaných dětí. Obzvláště, když tvá adopce byla tak zdlouhavá a náročná. Víš oni, no … je na nich prostě něco divného. Myslím, že si tvé změny podoby dlouho nikdo nevšimne, protože oni jsou, jak to říct, jsou nádherní. Všichni. Vypadají jak upravenej Ken a Barbie z billboardu. Působí to tak nebezpečně. Hlavně teda ten obr. Jmenuje se Emmet. Věřim, že až ho uvidíš, lekneš se ho. Vypadá jak hora pospojovaná z tlustých provazců svalů, nevím jak jinak to popsat. Ale i přesto jak je velkej a mohutnej tak i on je až nebesky krásnej. Ten podle všeho chodí Rosalii. Nejlépe by se k ní hodilo pojmenování bohyně. Sof, ona se snad vyrovná i tobě, bo je možná ještě krásnější. Myslím, že celému mužskému osazenstvu se ve chvíli, kdy vešla do místnosti, zastavilo srdce. Vypadá ale na namyšlenou modelku. Ona a ten další, Jasper, jsou dvojčata. A podle všeho ten Jasper chodí s Alice. Vypadá jako nějaká víla a s tim svým rozcuchem , no uvidíš. Je to divný co. Já teda chápu, jsou adoptovaní, a je možný, že nějaká jiskra přeskočí, ale hned u dvou párů. Je to takový divný. Lidi to prostě odrazuje.“ Vysvětlovala mi Ash.

„Hm,“ houkla jsem.“ „Ale třeba se nikdy za sourozence ani nepovažovali. Víš, třeba to neměli jako mi dvě. Muselo by pro ně být těžké to skrývat. A pokud to jejich rodičům nevadí.“ Rozebírala jsem informace, které mi Ash podala. „Neříkala jsi, že jich je pět?“ Zeptala jsem se. A teď jsem si byla jistá, že se na jejím obličeji mihl výraz blaženosti. „Ash?“ Snažila jsem se jí probudit z transu.

,,Promiň,“ špitla a zčervenala. „ Víš, jak jsem říkala, že jsou krásní? A to o té Rosalii, že je krásnější jak ostatní? No tak ten poslední je asi její opak v mužském pohlaví. Jmenuje se Ethan a je absolutně úžasný. Och Sofí, kdybys ho viděla. Má hnědý vlasy, trochu delší, s ofinou. A ty oči. Má tak uhrančivý oči. Teda oni všichni, víš, mají stejnou barvu. Takovou zvláštní zlatou.“ Řekla a hodila po mě zadumaný pohled. „No to uvidíš sama. Ale ten Ethan. Bože on je bůh v lidské podobě. Myslím, že za chvíli bude mít na škole svůj fanklub. Všechny holky po něm šílí. Ale myslím, že až ho uvidíš, posoudíš sama.“ Rozplývala se nad tím záhadným cizincem.

„Nezamilovala ses nám?“ Zasmála jsem se. Ash mírně zrudla ale rázně zakroutila hlavou.

„No jako je nádhernej. Úžasnej, a to je možná ten hlavní problém. Je až moc dokonalej, to není nic pro mě.“ Snažila se mi vysvětlit svůj postoj.

„A to jsou všichni v našem ročníku?“

„Ne. Ty dvojčata spolu s Emmetem chodí do třetího. Alice s Ethanem chodí s námi. No jo vlastně počkej.“ Vypískla najednou a podívala se na mě v očekávání. „ U nás ve třídě jsou dvě volná místa. Jedno vedle Kate, tam si sedla Alice. Což znamenááá…“ Protahovala schválně svoji odpověď.

„Co to znamená?“ Zeptala jsem se rozhozeně.

„To znamená, že jediné zbylé volné místo je vedle tebe!“ Zakřičela. „Budeš sedět s Ethanem!“

„Hmmm, to vypadá, že teď bude ve škole trocha zábavy, co?“ Řekla jsem sama naplněna nějakým podivným očekáváním.

„No to jo. Počkej, až je uvidíš. Ženské osazenstvo tě ukřižuje, až jim to dojde. Víš je to zvláštní, vypadá to, jakoby se nás stranili. No ale pokecáme o tom zítra, až budeš taky v obraze.“ Už se zvedala k odchodu, když jí něco cvrnklo do nosu. „Mám nápad,“ prohlásila. „Myslím, že nutně potřebujeme zkrašlovací kůru. Nesmíme nechat ty modely, aby nás zastínili.“ A už běžela k sobě do pokoje. „No tak, Sofí, kde jsi, musíme toho hodně stihnout.“ Zasmála jsem se její nedočkavosti, ale nijak se nezdráhala. Měla jsem ráda, když si se mnou Ash hrála.

Ráno jsem se vzbudila v časných hodinách, jak jsem měla ve zvyku. Už jsem se chtěla jít převlíknout do své oblíbené teplákovky a jít běhat, když mi do pokoje vlítla, jak divoká voda, Ashley. Vykolejeně jsem se na ní dívala, ona má přece normálně touhle dobou půlnoc.

„Co koukáš, hybaj do koupelny. Sprchu a umýt hlavu. Oblečení vyberu já.“ Zavelela a už mě strkala ze dveří. Nestihla jsem ani protestovat. Raději jsem vzdala jakoukoliv snahu na odpor a vydala se do koupelny.

Když jsem vylezla nahoru, měla jsem už oblečení připravené na posteli a Ashley tam stála s tím svým kufříkem a natáčkami na hlavě. Bezmocně jsem se tedy složila do křesla a nechala ji, ať si se mnou dělá, co chce. Musím uznat, že výsledný dojem byl dobrý. Slušelo mi to. Měla jsem na sobě útlé bokovky béžové barvy s tlustým hnědým páskem. Hnědou košili mi Ash nařídila zastrčit do kalhot a podala mi ještě béžovou vestičku.

„Dole si vezmeš ty hnědý kozačky a béžovej kabát, jasný?“ Zavola na mě už na odchodu. Přešla jsem k zrcadlu a sama na sebe se usmála. Vážně to nebylo špatný. Oči jsem měla zvýrazněné černou tužkou z obou linií a černá řasenka tomu dodávala ten správný šmrnc. Lesk na rtech byl jediný další zásah, který si sestra neodpustila. Bylo to jednoduché a decentní. Žádný make-up a tuny pudru. Měla jsem hebkou jemnou pleť, nepotřebovala jsem to. Vlasy mi natupírovala v ten správný rozcuchaný efekt a stáhla je do ohonu. Musím jí pochválit, pomyslela jsem si.

Sešla jsem tedy dolů a po rychlé snídani jsem se držela jejích dalších instrukcí. Když jsme spolu konečně vyrazili pěšky ke škole, zeptala jsem se jí, proč to všechno.

„Sedíš přece s Ethanem.“ Pověděla, jakby to bylo nad míru jasné. Protočila jsem nad tím jen oči a dál to nekomentovala.

Před školou jsem se jako vždy odpojila. Ash čekala na své přátele, já byla jen samotář. Ve třídě jsem si hned sedla na své místo a vybalila věci. Tašku jsem hodila na vedlejší židli. Do zvonění chybělo už jen pár minut, když jsem uslyšela tichý, melodický hlas.

„Ahoj, můžu?“ optal se. Vzhlédla jsem, abych rozpoznala, komu hlas náleží. Úžasem se mi otevřela pusa, když jsem ho uviděla.

Autor: Michaela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hominem te esse, memento - 4. kapitola: