Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hominem te esse, memento - 2. kapitola

03.11.2009 (12:30) • Michaela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1037×

Hominem te esse, memento.

Pamatuj, že jsi člověk.

Kapitola druhá

Konečně jsem se mohla uvolnit. Času nazbyt jsem však neměla, Clair nás za chvíli bude volat k snídani. Teď bych ji skutečně nezvládla. Nezbývá nic jiného než běh. Je to snadná výmluva a pročistím si při tom myšlenky. Převlíkla jsem se až nepřirozeně rychle do teplákovky a sešla dolů do kuchyně. Houkla jsem jen na Clair, že si jdu zaběhat a vyrazila jsem. Pustila jsem si své oblíbené písničky a vydala se vstříc lesu. Les měl na mě prapodivný vliv. Neděsil mě jako ostatní, spíše mě uklidňoval. Cítila jsem se v něm bezpečně. Vyrazila jsem na svou oblíbenou trasu a naprosto se poddala přítomnosti. Nikdy pro mě však nebylo snadné odpoutat se od myšlenek  a tak mě i nyní zastihly. Velmi mě znepokojoval fakt, že jsou mé záchvaty čím dál častější. V dřívější době jsem mohla očekávat maximálně jeden měsíčně. Teď se z toho stal stereotyp. Ptala jsem se sama sebe, co bude následovat, jestli se jejich perioda bude stále zkracovat.

Doběhla jsem k místu mé první přestávky a sedla si na pařez, který mi už nějaký ten pátek sloužil jako lavička. Teplé říjnové ráno bylo protkáno lehkými paprsky slunce, kterým prosvítali skrz koruny stromů.  Je až udivující jaký vliv má slunce na obyvatele našeho Forks .  Forks se pro mnoho lidí může zdát jako nehostinné místo k životu, já ho však milovala. Říkávala jsem mu mé malé zelené království. Slunko zde vysvitlo jen několikrát za rok, a proto se pro naše obyvatele stalo něčím posvátným. Většina ostatních dnů byla zatažena pod příkrovem deštných mraků. Časté přeháňky a vlhko pomáhalo růstu zeleně. A právě v takových to dnech, kdy se jednou za čas mraky stáhly z oblohy, vypadalo Forks jako magické místo. Obzvláště les. Zlatavé proužky dopadaly na spadané listí, které světlo z části odráželo. Zpěv ptáků působil jako uklidňující orchestr pro roztěkanou mysl. Milovala jsem takové dny. Poslední dobou mi přišlo, jako kdyby počasí odráželo mou náladu. Věčné deště nahrazovali slzy na mé duši a zázračné slunce úsměv na mé tváři.

Ach je to už tak dlouho co jsem tu šla poprvé. Chodím tu pravidelně už 4 roky. Jsou to už 4 roky, co jsem se sem nastěhovala. Bylo až zvláštní zamýšlet se teď nad svou dosavadní cestou životem.  12 let, jak významný mezník to pro mě byl. Pro jiného člověka jsou to jen další narozeniny, jen jiné období života. Já žiju jen jednu jedinou etapou už od svých 12. Nic předtím pro mě neexistuje . To co se událo před tím je pro mě ukryto v temnotě .

A jako vždy, když jsem nad tím přemýšlela, jsem se pokusila vzpomenout. Plně jsem se soustředila na svou minulost ale nic jiného než temnotu jsem nenalézala.

,,To je tak frustrující, ´´ povzdychla jsem si.

,,Měla bych si zvyknout. ´´  Ale sama moc dobře vím, že to nikdy nevzdám. Chci vědět, kdo jsem byla. Chci znát svou minulost.

Na mysl mi vytanula má první vzpomínka. Ještě dnes se chvěji, když si vzpomenu jaký děs mnou v tu chvíli procházel. Nohy jsem měla bosé a rozedřené do krve z neustálého běhu. Utíkala jsem. Něco mě honilo. Nemohu si však vzpomenou, co bylo to, jež mě pronásledovalo.  Větve stromů a keřů mi rvali mé červené  oblečení. Cítila jsem tak neuvěřitelný strach z dopadení, že mě to nutilo hnát ještě rychleji. Všude byla tma a jen ten pocit, že nic nevidím, živil můj strach ještě víc.  Nohy jsem bolestí už ani necítila. Každé další nadechnutí bylo jako by mi plíce probodávalo tisíc jehliček. Věděla jsem, že pokud tento boj prohraju, skončí tím můj život. Cítila jsem své pronásledovatele v zádech a přesto jsem věděla, že jsou zatím dost daleko na to, aby mi můj útěk vyšel. Po tvářích mi stékaly slzy děsu a bolesti. Jen jednou jsem se otočila za sebe a to se mi stalo osudným. Nedávala jsem pozor na cestu a zakopla. Při dopadu jsem uslyšela hlasité křupnutí a pak mou nohu zavalila ostrá bodavá bolest. Při svém štěstí jsem si zlomila nohu. Věděla jsem, že už se nedokážu zvednout. Už jsem neměla dostatek sil na svůj útěk.

,,Prosím, prosím ne, ´´ šeptala jsem skrz slzy do zlověstného ticha lesa. Schoulila jsem se do klubíčka, jak mi to jen můj stav umožňoval.

,,Prosím, nesmí mě najít. ´´ Snažila jsem se utišit své vzlyky. Pak si jen pamatuji jak jsem  upadla do bezesného spánku.

Když jsem se probouzela, cítila jsem že je něco špatně. Slyšela  jsem okolo sebe velkou směsici hlasů. Chytili mě, uvědomila jsem si. Hysterie začala pomalu prostupovat celým mým tělem, můj dech se zrychloval.

,,Myslím, že se probouzí. ´´ Uslyšela  jsem hluboký ochraptělý hlas. V pozadí za ním se ozývalo protivné pípání. Ten zvuk mi přišel povědomý. Nemocnice, napadlo mě v tu chvíli. Ano, takhle zní přístroje v nemocnici. Proč by mě ale moji pronásledovatelé vzali do nemocnice? Musela jsem zjistit, kde přesně jsem se nacházela. Snažila jsem se zvednout víčka, ale měla jsem je slepené. Když se mi to podařilo, oslepilo mě ostré světlo. Něco mi tu skutečně nesedělo. Nemohla jsem si vybavit kde mě předtím drželi, ale věděla jsem, že takovéhle světlo tam nebylo. Pokusila jsem se tedy znovu otevřít oči naplněná nevysvětlitelnou zvědavostí. To, co jsem v tu chvíli uviděla, mě naprosto ohromilo.

Ležela jsem na nemocničním lůžku a kolem mé osoby stálo v chumlu šest lidí. Ve dvou z nich jsem poznala doktory. Dlouhé nemocniční pláště, teploměr v kapse,  stetoskopy a vrásky na čele. Skuteční doktoři. Z mé pravé strany se k infůzi skláněla menší paní s vřelým úsměvem. Sestřička, posoudila jsem. Těsně za ní stála mladá žena v černém kostýmku, v obličeji výraz plný soucitu. Tu tvář jsem neznala, nedokázala jsem si jí nikam zařadit. U nohou postele stáli dva policisté, bylo lehké si je přiřadit. Uniforma spolu s autoritou, která z nich sálala, mi napomohla k dedukci. Oba se na mě usmívali.

,, Už jsi v bezpečí, andílku. ´´ Promluvila na mě žena v kostýmu a chytla mě za ruku.  A v ten okamžik mi to došlo. Oni mě zachránili. Bože, já jsem v bezpečí.

,,V bezpečí, ´´ zašeptala jsem a pak se rozplakala.

,,Ššš , to bude dobré, už to bude dobré, ´´ utěšovala mě celou dobu ta žena.

Myslím, že nikdy nebudu moct vyjádřit vděk, který jsem vůči těm lidem pociťovala a asi nikdy pociťovat nepřestanu. Zachránili mi život. Dali mi nový život.

Dny v nemocnici mi utekly skutečně rychle. Na mém programu se nejčastěji podíleli různí agenti a policisté, kteří se snažili zjistit co se mi stalo. Bohužel tam byl hlavní problém. Nepamatovala jsem si nic víc než svůj zběsilý útěk. Cokoliv, co se událo předtím, jako by mi někdo z mé hlavy vymazal. Doktoři tvrdili, že mám posttraumatický šok, který u mě následně vyvolal amnézii. Snažili se mi mé vzpomínky vyvolat různými způsoby. Nic však nezabíralo. Až po měsíci doktor řekl, že následkem šoku jsem dlouhodobě ztratila paměť. Tvrdil, že existuje možnost, že si již nikdy na svůj předešlý život nemusím rozpomenout. Dával mi však stále ještě naději. Může také nadejít chvíle, kdy můj mozek uzná za bezpečné, mi mé vzpomínky navrátit. Nebo to může být známá tvář, která mi pomůže si vzpomenout. Říkal, že naděje umírá poslední.

Rosemary, jak se mi představila žena v kostýmku, za mnou chodívala každý den. Brala jsem ji jako svou přítelkyni, která mi nesmírně pomáhala. Podávala mi pomocnou ruku, abych se mohla pomalu začlenit do společnosti. Informace, o tom jaký můj stav je, bylo velmi těžké získat. A byla to právě Mary, která mi vždy po krátkých nápovědách předkládala, co se vlastně stalo. Podle doktorů mě moji únosci týrali. Jizvy, které hyzdili mé tělo, o tom velmi jasně vypovídali. Tvrdili též, že nedošlo k sexuálnímu zneužívání. Velmi znepokojující však prý byla  jizva, která se mi táhla téměř po celém obvodu hlavy. Těsně pod ní jsem měla na šíji vytetované číslo s kódem. Mary mi prozradila, že se jim doposud v mém případu nepodařilo postoupit. Hledali v databázi pohřešovaných dětí, ale o mě ani vidu ani slechu. Bylo mi teskno, když mi oznámila, že mě zřejmě nikdo nepostrádá.  V mém případě ale nemohli podstoupit náležitá opatření. Nemohli mou fotografii uveřejnit, jelikož by mě pak snadno mohli vystopovat  moji únosci.

Po půl roce, kdy se v mém případě nezjistilo nic nového, přišla Mary s tím, že mi udělí novou identitu. V nemocnici jsem již déle zůstat nemohla, byla jsem plně uzdravena. Podle všech by bylo nejlepší mě ihned zařadit do programu adoptivní péče. A skutečně po měsíci o mě zažádala rodina Wrightových. Prošli veškerými bezpečnostními kontrolami a tak jsem se k nim v říjnu stěhovala. Bydleli ve státě Washington, v městečku jménem Forks . Podle policistů to bylo výborné krytí a Mary mi přislíbila, že se mi tam bude líbit. Nebudu popírat, že jsem se tenkrát bála. Měla jsem strach z cizích lidí. Nevěděla jsem, jestli je budu schopna považovat za rodinu. Dnes již s radostí mohu říct, že jsem se mýlila. Získala jsem úžasnou rodinu.

Wrigtovi měli jedno vlastní dítě, dceru. Když jsem poprvé Ashley uviděla, myslela jsem že je anděl. Lehce vlnité blond vlasy jí spadaly až po pás. Z oválného obličeje se na mě usmívala dvě doširoka otevřená hnědá kukadla. Už v první chvíli jsem věděla, že ji budu milovat. Přicupitala ke mně a s nadšením jí vlastním mi řekla:,,Vítej do rodiny, sestřičko. ´´

A skutečně, přestože jsem se snažila být první měsíc odtažitá, jsem si Ashley zamilovala. Byli jsme jak nerozlučná dvojka. Neustále jsem se jí držela po boku. Byli jsme stejně staré a tak jsme si velmi rozuměli. Po pár dnech jsem měla možnost poznat Clair a Tonyho, mojí novou maminku s otcem. Vedli spolu menší obchod s outdorovým  vybavením. Clair jak jsem na první pohled poznala, byla žena s velmi vyvinutým mateřským citem. Její blond vlasy, které měla na rozdíl od Ashley rovné, a modré oči, vytvářeli nádhernou tvář.   Nešlo ji nemít ráda. Tony byl hlava rodiny. Většinou vážný, přesto z něj láska k rodině vyzařovala.  Měl robustnější postavu a hnědou rozcuchanou čupřinu. Hnědé oči plné upřímnosti a vřelosti, zdědil Ash po něm. Věděla jsem, že jsem nemohla dopadnout líp.

Wrightovi mě přijali do své rodiny se zápalem, který jsem ani v nejmenším neočekávala. Se vším mi pomáhali. Starosti, které s mým příchodem museli mít, na sobě nedávali znát. Statečně přijali veškerá možná nebezpečí. Jak mi jednou Clair řekla, když ti nebudeme schopni dát cokoliv jiného, budeš mít naši lásku.

Ještě teď mi vytanuly slzy, když jsem vzpomínala na to jak se mě ochotně ujali. Mám nejúžasnější rodinu na světě.  Slunce se již vyhouplo na obzor a skrz koruny osvítilo celičký les. Myslím že je čas vydat se domů. Rozeběhla jsem se tedy zpět a snažila se připravit na přetvářku, kterou jsem ochotně podstupovala už rok. Byla jsem ochotna pro svou rodinu udělat cokoliv.

Autor: Michaela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hominem te esse, memento - 2. kapitola: