Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Holube, bojuj! - 2. kapitola

Holube, bojuj! - 2. kapitolaKdyž trhání hlav, tak všem.

2. kapitola

 

Když poslední ozvěna hlasité rány utichla, ztratila se jí pod nohami průhledná zem a ona se ladně snesla na zem. Nesnažila se přeměnit, potřebovala ruce a nohy.

„Těší mě, že vás zabiju,“ oznámila vyjukaným rudým očím, které se nemohly ani hnout, a přiblížila se k nim zezadu. Stěnu stále držela, aby museli přejít přes ni. Upíři se už vzpamatovávali a jakoby se jim vrátilo jejich sebevědomí, tiše se mezi sebou domluvili a jeden z nich vystoupil.

„Těší mě, slečno, bylo by ale lepší, kdybyste odsud zmizela, jinak se já budu radovat nad tou vaší smrtí,“ oznámil jí jízlivým tónem. Bella měla chuť se zasmát. Copak se má vzdát jediné věci, kterou miluje? Boj pro ni znamenal celý život a ona se nemůže jenom tak vzdát. Při něm se mohla soustředit na svou sílu, nemusela předstírat, že je obyčejný člověk. Kdyby se ocitla v úzkých, použije své schopnosti, při nejhorším uletí – což se nikdy nestane, protože už by se nikdy nemohla postavit před zrcadlo a podívat se na sebe.

Ale ten hlavní důvod, který jí dodával boj, bylo zapomnění. S každou vyhranou bitvou, ať už zcela, nebo většinově, se zlé vzpomínky krčily v koutě a zmenšovaly se jako kostka ledu na slunci. Jako kdyby se s každým jejím vítězstvím bály víc a víc. Ty dobré ovšem, že na světě vykonává spravedlnost, chrání lidi před poznáním druhého světa, upíry a vlkodlaky před sebou samými, se dostávalo do popředí. Vylepšovaly její pohled na svět a dokázala i něco cítit. Nějaké kladné emoce.

Takže ne, boje se rozhodně nevzdá. Ihned to rudoočkovi řekla.

„A já myslel, že si ceníš svého lidského života.“

Bella se zasmála z plna hrdla. „A já myslela, že máš rozum. Zajímalo by mě, jak sis vysvětlil tu zábranu. Jen čistě pro zajímavost. Ráda se dozvím, jak smýšlíte. Třeba mi to pomůže v dalších bojích.“

„Jaké zábrany?“ nenechal se vynést z konceptu. Možná si myslí, že když jsem člověk, nemůžu o žádné nadpřirozené síle vědět. A jakpak by ne. Stále jsem cítil lidskostí, pokud zrovna nelétám v oblacích, a srdce mi bije.

„Nedělej hlupáka. Já nejsem člověk. Víš, jak jsem ti říkala, že se těším, až vás zabiju?“ zeptala se ho a podívala se mu upřeně do očí. Začala jí proudit hřejivá energie, která se přelévala z ní do rudoočky. Začínal rudnout teplotou, kterou cítil, ačkoli by nikdy neměl, a němě přikývl na její otázky.

„Právě jsem se dočkala,“ oznámila mu a potom ho nechala shořet. Jeho vnitřní teplota se zvýšila na tolik, až vzplanul, a všichni okolo něho uskakovali, jako by se oheň na ně mohl rozšířit. Což o to, dokázala by to, její moc jí to umožňovala, ale proč si kazit radost a aspoň tu trochu pohybu, když je jí dopřána?

Bella si odhrnula pramen vlasů z čela a zastrčila si ho za ucho. Ruce si založila v bok a ležérně přenesla váhu na pravou nohu. „Kdo další mi udělá radost?“

Upíři se na ni začali sypat jako jablka ze stromu, když jím někdo zatřese, a ona jim zdárně uhýbala. Pár jich nechala vyběhnout ze své pasti, ale zbytek uzavřela jako křečky v kleci a oni marně bušili do neviditelných zdí a snažili se dostat ven. Jen si je na vteřinku prohlédla a na tváři se jí vytvořil velký úsměv. Sice jich je moc, o mnoho víc, než jí sdělili svůj odhad z pobočky, ale ona to teď vyrovnala. Deset proti jedné je férová nabídka. Párkrát jich proti ní stálo i patnáct, ale to hodně riskovala.

Vrhali se na ni ze všech stan a ona jim zasazovala údery tak, jak ji to učili ty dvě desítky let. Jednoho upíra s černým tričkem chytila za krk a podržela jeho tělo před sebou jako záštitu. Otočila se právě včas, aby ránu mířenou na ni zachytil ten s černým tričkem. Takticky vyhrbila záda a rádu schytal upír a skoro se jí nedotkl. Utrhla mu hlavu a hodila ji na dohořívající tělo její první dnešní oběti.

„Proč… se… snažíte…“ zeptala se nahlas a přitom se oháněla rukama a takticky uhýbala k zemi, když letěla nějaká rychlá ruka k ní. Cítila, že jejich debakl se blíží, věděla, že prohrají. Ona byla trénovaná a zdálo se, že oni neznali ani základy bojových pohybů. Potom ale nechápala, proč by je někdo vedl do války. V tak hojném počtu se nemohli vyskytovat normálně, u upírů se to nestávalo kvůli jejich horkokrevnosti a útočnosti. A přestože byli o něco rychlejší než ona, jejich nezkušenost vyrovnávala jejich šance. Jenže její schopnosti snižovaly tu jejich.

Kdyby neměla svůj mentální štít už přirozeně, mohl by se některý z nich pokusit jí ublížit nějakým svým darem. Naštěstí byla proti tomu imunní.

Házela jejich hlavy po jedné do stále se zvětšujícího ohniště a těla nechávala na zemi. Bez hlavy se stejně nedokázali pohnout a až boj skončí, uklidí tady ten svinčík jako pokojská a stejně jako ona si půjde domů odpočinout. K Lukovi. Těšila se, ale zároveň měla strach. To, co se stalo ráno, nemohla vydýchat, stávalo se jí to často a ona se bála, že ji opustí. Možná to chce udělat při té večeři, kterou dneska přichystal.

Smutkem trochu sklopila ruce, a proto jí na čelist dopadla studená bílá ruka zatnutá v pěst. Odletěla vzduchem až ke stromu, o který se zastavila. Naštvaně se postavila a oprášila si šaty, její klec se však vůbec nepohnula a upíři v ní stále naštvaněji pobíhali dokola a snažili se najít jakoukoliv skulinku, kterou by se dostali ven. Neměli šanci, drží je v šachu dost dobře.

„Jupí, dostal jsem ji,“ začal skandovat ten upír, který ji trefil. Ona si otřela krev z koutku úst a naštvaně se na něho dívala. Pokud i měla nějaké vnitřní zranění nebo škrábance, za pár minut budou úplně pryč. Naštěstí.

Zatnula ruce v pěst a vraždila ho pohledem. „Myslíš?“ Vrhla se na něho tak naštvaná, že neměl šanci, a jeho ruka skončila na ohništi o chvilku dřív než jeho hlava. Bella bojovala jako tygřice a taky to tak vypadlo. Štěstí, že upíři neměli krev, která by mohla ze všech těl vytékat, jinak by se z toho stalo kluziště. Navíc, všechno by se špatně uklízelo. Takhle stačí potom jejich těla spálit a nezbude z nich nic víc, než jenom popel, který roznese vítr. Pastva pro oči, pro všechny milovníky pořádku. Což ona v těchto věcech je.

Vybíjela si na nich svou zlost, a když před ní stál poslední upír z těch volných, podívala se na něho jako orel na svou kořist těsně před tím, než se snese k zemi a zatne pařáty. Vlastně, proč jako? Dá se říct, že ona něco jako orel je, až na to, že tenhle druh kořisti nežere.

Upír se podíval na všechna ležící těla, všechna bez hlavy, některá s dalšími utrhnutými končetinami, a potom na ni. Otočil se k úprku a začal zdrhat. Bella se jenom otráveně podívala do jeho zad a on za chvilku vzplál. Moc daleko teda nedoběhl. Kdo ví, proč většina upírů jsou muži a navíc tak zbabělí.

Ale znám jednoho, který není.

Jenže teď je tady boj a její myšlenka zmizela stejně rychle, jako se objevila. Tahle činnost byla zaručený myšlenkomaz, jak to pojmenovala. Nic kromě bojových chvatů a potřeby rychlosti a odolnosti jí v hlavě neprobíhalo. Teda, většinou.

„Tak pojďte, vy moji miláčkové,“ zavolala na ně sarkasticky a postavila se do bojového postoje. Její oči žhnuly očekáváním a ona se nemohla dočkat, až se dotkne jejich bledého krku a odtrhne jim jejich hladké a studené hlavičky. Že je to kruté na dívku? Inu, je to její povinnost. Práce. Příjemné zpestření strašného života.

I když s Lukem ne tak strašného.

Naštvaní upíři, kteří ještě před chvílí doráželi na její zábrany, se teď s nedůvěřivým pohledem dívali kolem sebe. Když ale zjistili, že zábrany jsou skutečně pryč, rozběhli se k ní. Měla chuť udělat ještě jednu zeď, do které by narazili, ale potřebovala to co nejdříve skončit. Večeři s Lukem si nenechá ujít a i tak zde promrhala mnoho svého drahocenného času. Potřebovala se upravit. Natočit mahagonově hnědé tak, aby vypadaly nadýchaně, obléct si jemné šaty slonovinové barvy, nalíčit se, aby se Lukovi líbila a on zapomněl na to, jak ho dneska ráno zase odmítla. Nebylo to pro něho lehké, věděla to, ale pro ni taky ne. Nemohla se odpoutat od toho, že jí ublíží, i když na ni nikdy nezvýšil ani hlas, nijak se jí špatně nedotkl a nenechal by, aby si odřela třeba i jen koleno, zachytil by ji. Co na tom, že by se skoro hned zahojilo?

Sečteno, podtrženo, tahle prácička jí zabere pěkných pár chvil. Proto se zde nesmí zdržovat déle, než je to nutné.

Roztáhla ruce a běžela proti nim, jako by je chtěla všechny obejmout. Těsně před srážkou se odrazila a skočila do výšky. Letěla doprostřed hloučku a než dopadla lehce na nohy, utrhla jednomu upírovi hlavu a hodila ji k ostatním. Hlava vzplála, jako by ji polila petrolejem, a ona se otočila k ostatním. Zatarasili jí únikovou cestu ze všech stran a vytvořili kroužek. Ona se na ně podívala a čekala, co se stane.

„Tak, teď už neunikneš,“ zasmál se na ni a jeho červené oči se hněvivě zablýskly.

Jiný na ni vycenil zuby. „Aspoň pocítíš, jaké to bylo, když jsi nás zavřela do neviditelné zdi. Je to skvělý pocit? Máš klaustrofobii?“

Bella se jenom zasmála, ale na ostražitosti nepolevila. Nemohla si to teď dovolit. Ne, že by se jich bála, zvládla skupinku před tím a zvládne i tuhle, jenom se nesmí nechat zabít. Oni by totiž udělali to stejné lidem. Nevinným bytostem, které za nic nemůžou. Nemají jak se bránit, i jejich domovy, které jsou nedotknutelné, dokážou překonat. Tihle krvežíznivci by se nezastavili před ničím a chtěli by víc a víc rudé a čerstvé krve. Ale hlavně lidské.

„No, řekla bych, že tohle není to stejné. Já se odsud ihned dostanu a to s úsměvem na rtech. Ale vy… viděla jsem, jak jste byli bezmocní. Ty vaše tváře… Doufám, že si některý z vás přinesl foťák. Ráda bych si ty výrazy dala domů k posteli, ať se každé ráno můžu zasmát,“ popichovala je a jenom napínala uši, aby slyšela, který z nich se první pohne.

Neměli na to co říct a cítila vibrace a slyšela vrčení. Naštvala je, povedlo se. Když se k ní přiblížil první upír, odhodila ho mocí daleko od nich. Jen co dopadl na zem, zvedl se a za vteřinu doplnil prázdné místo v kruhu.

„Kdopak by se rád proletěl? Řeknu vám, je to skvělý pocit.“ Nikdo se nehýbal a jenom se na sebe dívali, jako by se domlouvali myšlenkami. Možná by to chtělo trochu je popostrčit. Podívala se na jednoho upíra, který se jí nejméně líbil, ačkoli se jí hnusili všichni, a nechala ho jenom tak vzplanout.

„Myslím, že ještě chvíli se budete rozmýšlet a zapálím vás všechny. Mám trochu naspěch, takže bych prosila, jestli se to nedá nějak urychlit.“

Konečně se něco stalo. Všichni se na ni najednou vrhli a sápali se jí po hlavě a končetinách. Znovu napjala svaly na nohou a vyskočila do vzduchu. Pár, těch méně všímavějších, se srazilo dohromady, ale někteří stačili zareagovat a zastavili se těsně před kolizí. Stočili hlavu nahoru a vycenili tesáky. Ona se jen usmála a doskočila na tři upíry, kteří se srazili. Spadli na zem a ona jednomu z nich utrhla hlavu. V jedné ruce ji držela za vlasy a druhou musela odrážet útoky. Když se vymanila z neustálé palby pěstí a kopanců, konečně měla možnost svou ruku osvobodit a hodit hlavu do ohně. Když ji obalily plameny ohně, spokojeně se podívala zpátky.

Na cestě k večeři s Lukem jí překáželo jenom dvanáct rudookých, žíznivých a pěkně vytočených upírů, pravděpodobně s minimálním nebo vůbec žádným výcvikem.

Jo, to zvládne. Kdyby si to ale chtěla ulehčit, její schopnosti už dávno všechny odrovnaly. Ovládáním tepla by je zapálila a díky pohybování předmětů by je mohla snadno roztrhat na kousíčky a hodit do ohně. Jenže to by už potom nebyl boj a ona by nikdy na nic nezapomněla. Všechno by jí připomínalo minulost, kdy jí říkali, že je neporazitelná a má čtyři dary. Naštěstí, teď už měla jenom tři, takže už byla jako ostatní. Stejně jí ale všichni říkali, jak je výjimečná.

Raději se odtrhla od vzpomínek a soustředila se na boj.

Už ji to nudilo a chtěla by se jít chystat. Netušila, jak dlouho to všechno trvá, ale slunce pomalu začalo zapadat a upíři se třpytili už jenom tehdy, když mezi stromy pronikly červené sluneční paprsky. Sakra, musí to stihnout. Musí si pospíšit.

Snažila se ještě víc a upíři pomalu mizeli jako po másle. Přitom, když bojovala, jelikož už zbývala opravdu jenom hrstka a ona se nemusela tak soustředit, odstraňovala bezhlavá těla a nechala je schopností dopravit do ohně.

Stálo proti ní už jenom pár upírů a ona periferně zahlédla něco bílého. Bylo to strašně malé. Být člověkem, nevšimne si toho. Zadívala se tím směrem a viděla sedmikrásku s jediným bílým lístečkem. Šuplík jejích vzpomínek se otevřel, jako by šla na skříň se sekerou a vytáhla ho násilím ven.

Snad ti bude připomínat všechno, co jsme spolu zažili, podal jí tehdy květinu a trhal postupně jeden okvětní lístek za druhým. Ten jeden list v květu je naše první setkání. Vlastně jen moje, to bylo, když jsem tě poprvé ucítil, tvou krásnou vůni. Ten druhý, když jsme se viděli jako upír a pták, ten třetí, když jsem tě chytil a dal do klece. Ten čtvrtý, když jsem tě potkal ve škole. Ten pátý, když jsem tě políbil v autě. Šestý, když jsem se s tebou vznášel po oblacích, doslova, a ten sedmý, ten značí naše setkání za pár let. Nezapomeň, že já tady na tebe budu čekat vždy, stejně tak, jako ten poslední lísteček, který čeká na přiřazení. Já budu čekat a budu tě hledat, dokud tě nenajdu. Miluju tě, Bello.

Vzpomínka jí prolétla hlavou a skoro i cítila objetí, kterým ji potom ohromil. Cítila jeho chladné ruce, které ji objímaly kolem ramen, jeho zlaté oči, které se jí vpíjely do těch jejích, a lásku, jež jí dával tak okatě najevo. Dokonce i všechny záhyby zvuku jeho hlasu si pamatovala detailně, ale všechno se jí vybavilo až teď.

Zatracená květina, říkala si těsně před tím, než jí upír v červeném tričku s nápisem Zkus mě zabít odtrhnul hlavu.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Holube, bojuj! - 2. kapitola:

 1
2. martty555
04.07.2012 [0:01]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Simona
03.07.2012 [21:18]

Pekná kapitola Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!